Kapitán Miroslav Lipowski v současnosti studuje ve Spojených státech na Naval Postgraduate School, Monterey v Kalifornii. Zabývá se především studiem nekonvenčních konfliktů. Ve svém textu popisuje podstatu a zásady efektivního protipovstaleckého boje  (Counterinsurgency,COIN). Tento koncept byl v minulosti již několikrát úspěšně využit. Vícekrát byl ovšem nevyužitý a namísto něj nastoupily přístupy konvenční, nebo „pseudonekonvenční“. Je nutné připomenout, že aplikace podstaty efektivního COIN napomohla uklidnění situace v Iráku a snad by se totéž mohlo podařit i v Afghánistánu..

Následující text je prvním příspěvkem Miroslava Lipowského na OWOP.

Na policejní stanici v Lógaru, podzim 2008; Foto František Šulc

Co je pravdivého na tvrzení, že ten kdo nás skutečně může ochránit je pouze ten, kdo nás ochrání nejen ve dne, ale i v noci a je „po ruce“, když jej potřebujeme? Kdo z běžných lidí se vydá v noci sám beze strachu mimo osvětlená a frekventovaná místa, tedy tam, kde se v případě nouze, jen těžko dovolá nějaké pomoci? Co si myslíte, že běžný člověk udělá, když mu například v noci někdo vleze na zahradu, uslyší hlasy skupiny neznámých mužů připravujících krádež, vloupání, nebo něco horšího?

Naštěstí máme policii. Netvrdím, že je zrovna nejlepší, ale v tomto případě bych neriskoval konfrontaci s neznámým nebezpečím, a pokud by byl ohrožován „pouze“ můj majetek a situace by to dovolila, zavolal bych tísňové telefonní číslo 158. Spoléhal bych se na pomoc policie, nebo alespoň na její asistenci, pokud bych musel na ohrožení reagovat dříve než dorazí.

V případě, že žijete v běžné městské aglomeraci v České republice a ve svém telefonátu zdůrazníte akutní ohrožení života či zdraví, tak policie dorazí od zavolání přibližně za pět až 15 minut. Pokud budete žít ve městě jako je Praha a nebudete mít zrovna smůlu, pak tento čas bude přibližně do pěti minut.

A teď si představte, že jste běžný Afghánec. Tomu se po zahradě neprochází skupina obyčejných zlodějů (její český ekvivalent by běžná afghánská rodina měla zvládnout vlastními silami), ale navštívila jej skupina ozbrojených a odhodlaných Talibanců s požadavkem, aby nějakou formou podporoval jejich činnost v boji proti afghánské vládě a mezinárodním silám.

Mezi konvenčním a nekonvenčním konfliktem je podstatný rozdíl a protipovstalecký boj (COIN) je formou nekonvenčního konfliktu. Tento příspěvek je věnován vysvětlení nejzákladnějších principů strategie protipovstaleckého boje na příkladu Afghánistánu, které bohužel, i když jsou známé, nejsou, z nejrůznějších příčin, vždy aplikovány. Pro ty z nás, kterým známé nejsou, nechť poslouží jako inspirace k zamyšlení nad problematikou, která bude s největší pravděpodobností nejvíce spojena s charakterem konfliktu tohoto století.

Myslíte si, že se toto v Afghánistánu děje a pokud ano, že se běžný Afghánec může dovolat nějaké pomoci, pokud s Talibanem, jinými povstalci nebo kriminálníky spolupracovat nechce? Jistě, můžete namítnout, že běžný Afghánec nemá pevnou linku ani mobilní telefon, takže systém, který známe u nás, nemůže v jeho zemi fungovat. Možná budete mít v tomto případě i pravdu, ale v tom podstata problémů běžného Afgánce vůbec nespočívá.

Běžný Afghánec se nedovolá nikoho nejen telefonem, ale ani jinak. Situace je taková, že když spolupracovat odmítne, může počítat s těmi nejhoršími následky. Pokud bude ochotu ke spolupráci předstírat a vše nahlásí afghánským, nebo mezinárodním bezpečnostním složkám, nemůže se spolehnout, že jej někdo z nich ochrání – a to především ne v noci. Prostě nemůže se vůbec spolehnout na ochranu oficiálních představitelů moci ve státě, ale může se stoprocentně spolehnout na trest za nespolupráci, nebo za zradu (v případě, že spolupráci předstíral) od Talibanu.

Co takový běžný Afghánec tedy dělá? Buď spolupracuje s povstalci aktivně (a něco si tím i vydělá), nebo spolupracuje pasivně (a vydělá si míň), nebo alespoň „nevidí a neslyší“ – své vládě ani mezinárodním silám neřekne nic – a přežívá. Vlády i spojenců se má totiž důvod obávat nepoměrně méně, než Talibanu.

Proč tomu tak je? Z jednoho prostého důvodu: pouze ten kdo je schopen být mezi populací nepřetržitě (ve dne i v noci – 24/7), je ozbrojený a je schopen účinně ochránit obyvatele dodržující zákony, podporující svou vládu a mezinárodní síly (nebo proti ním alespoň nebojující) má ve svých rukách skutečně kontrolu. Díky tomu může účinně aplikovat strategii COIN (z anglického Counterinsurgency), česky protipovstaleckou strategii.

Každá povstalecká organizace potřebuje podporu populace k tomu, aby mohla vůbec vzniknout a každá povstalecká organizace potřebuje podporu populace k tomu, aby mohla růst a časem zvítězit.

Jak je tomu v případě ochrany obyvatelstva v Afghánistánu? Mezinárodní síly jsou rozmístěny na svých základnách mimo obydlená centra. Provádějí patroly většinou ve dne (pokud se nejedná o cíleně aktivity speciálních jednotek) a v noci přebývají na svých více či méně bezpečných základnách a zajištění bezpečnosti obyvatelstva v noci nechávají na afghánské policii a armádě.

Jsou afghánské bezpečnostní složky schopné účinně chránit obyvatelstvo a zajistit si tím jeho podporu proti Talibanu a dalším skupinám? Ne. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by posílit ostrahu afghánské hranice proti pronikání ze zahraničí – průniky by navíc nebyly bez podpory obyvatelstva efektivní. Respektive by byly odsouzeny ke konvenční silové konfrontaci s mezinárodními silami, což by pro povstalce nebyla dlouhodobě udržitelná strategie.

Podstatou nekonvenčního konfliktu je to, že v něm nelze efektivně využít konvenční prostředky. Podstatou konvenčního vedení boje je soustředění se na zničení bojového potenciálu nepřítele a využití výhody síly.

Proč tedy především mezinárodní síly v Afghánistánu, když disponují zcela evidentní převahou, nejsou schopné využít této výhody a nezničí bojový potenciál nepřítele? Důvodem je to, že nejsou schopné nalézt koncentrované síly nepřítele, aby mohly své převahy využít. A i když se to občas podaří, jde o lokální úspěchy, které však neohrozí povstalecké síly jako celek.

Povstalci kompenzují silovou výhodu státu vlastní, tzv. informační výhodou (information advantage). Ta spočívá v tom, že povstalci „vidí“ svého silnějšího nepřítele a mohou na něj zaútočit (dle situace konvenčně, nebo nekonvenčně, ale vždy když není převaha koaličních sil velká – vybírají si místo a čas). Narozdíl od povstalců, státní bezpečnostní složky je „nevidí“. Kdyby je „viděly“ mohly by využít svou výhodu síly (power advantage) .

Jak to, že koaliční a státní bezpečnostní složky nemohou nepřítele najít? Důvodem je to, že i přes veškeré dostupné moderní technologie a činnost zpravodajských služeb, nekontrolují dostatečně obyvatelstvo a tím pádem nedostávají ty správné a nejpodstatnější informace, aby mohli použít svou výhodu síly.

Informační výhodu může částečně poskytovat terén, ale klíčová je podpora obyvatelstva (žádoucí jednání obyvatelstva). Tuto informační výhodu poskytuje obyvatelstvo povstalcům. Pokud se ovšem podaří změnit jednání obyvatelstva, bude povstalcům informační výhoda odepřena a poté je jenom otázkou času, než stát povstalce najde a uplatní svou výhodu síly.

Jak lze dosáhnout žádoucího jednáni obyvatelstva v Afghánistánu? Tak jako všude jinde na světě: zjednodušeně metodou cukru a biče. Cukr je v tomto případě činnost státu a zajišťování ekonomické prosperity, stejně tak jako schopnost účinné chránit populaci, pokud se chová prostátně. Bič v tomto případě znamená schopnost státu postihovat ty, kteří se chovají protistátně (tedy povstalce i stoupence povstalců z řad obyvatelstva).

Zdá se, že jde o začarovaný kruh, který se nedá rozetnout: stát není schopen účinně „cukrovat“ (prosperita a ochrana), protože není schopen účinně bičovat (eliminovat povstalce a postihovat spolupráci s nimi). Má tento „hlavolam“ nějaké řešení? Ano. Klíčem je zaměřit se na populaci a nikoli na nepřítele. Toto je také jeden z nejpodstatnějších rozdílů mezi konvenčním válčením a nekonvenčním válčením.

Efektivní konvenční válečné strategie jsou ze své podstaty zaměřené na nepřítele (enemy-centric), kdežto nekonvenční válečné strategie jsou zaměřené na obyvatelstvo (population-centric) .

Existuje celá řada různých postupů zaměřených na obyvatelstvo, které vždy závisí na místních a časových specifikách. Povstalecká činnost má totiž různou intenzitu, odehrává se v různých socio-ekonomických a geografických prostředích a má různou (ve vztahu ke komplexním vnitrostátním a mezinárodním souvislostem) naději na vítězství a převzetí moci ve státě.

V řadě případů v historii byla povstalecká hnutí úspěšná, ale v mnoha byla neúspěšná. Neúspěšná byla zejména v těch případech, kdy stát používal proti povstalcům správnou strategii – zaměřenou na obyvatelstvo. Nelze ale ani tvrdit, že by se státy, které soupeření o žádoucí jednání obyvatelstva s povstalci nakonec prohrály, nepokoušely využívat strategii zaměřenou na populaci. Nicméně se jim nezdařila, což jenom podpořilo povstalce a umožnilo jim posílit do takové míry, že nakonec zvrátili původní silovou výhodu státu.

(Diagram in English)

Podstatou nekonvenčních konfliktů a tedy i COIN, je soupeření mezi státem a povstalci o kontrolu jednání populace.

To, že velení americkým silám v Afghánistánu bylo svěřeno generálovi McChrystalovi je příslibem obratu k lepšímu. V čem tedy byl, stále je a uvidíme zda i bude problém v činnosti mezinárodních sil v Afghánistánu?

Za prvé, je třeba si přiznat, že strategie a její naplnění závisejí především na tom, jak k problému přistupují USA. Ostatní země se v podstatě pouze přizpůsobují. Za druhé, USA po úspěšném ukončení konvenčních fází konfliktu v letech 2001 a 2002 dostatečně nevyužily tehdejší příznivé situace a neaplikovaly dostatečně strategii zaměřenou na populaci a tím nenávratně přišly o možnost ideálního načasování.

Svým způsobem byl přístup Spojených států v Afghánistánu od počátku paradoxní. Konvenční (enemy-centric) fáze operace (porážka vládnoucího Talibanu) byla vedena především nekonvenčními složkami (CIA a Special Operations Forces) s podporou konvenčních sil (hlavně letectva). Ovšem po porážce Talibanu, tedy do nekonvenční fáze operace, která logicky vyžadovala zaměření na populaci (population-centric approach), USA masivně nasadily naopak konvenční síly a velením pověřily téměř výhradně velitele z konvenčních složek.

V podstatě se dělo něco podobného, jako kdyby v případě řešení technického problému v oblasti slaboproudu měli problém řešit odborníci na silnoproud. Právě kvůli tomuto špatně zvolenému přístupu se začala více než rok po pádu Talibanu (2003) situace neustále zhoršovat (k tomu je nutné připočítat přesun pozornosti a sil na válku v Iráku). Velitelé konvenčních sil se samozřejmě zaměřovali na nepřítele (enemy-centric approach). Je pravda, že tento přístup byl velmi nekoncepčně prokládán určitými, ale evidentně nedostatečnými prvky podpory rozvoje infrastruktury (například jde o Provinční rekonstrukční týmy – PRT) a hlavně nedostatečnou ochranou a kontrolou obyvatelstva (sporadické kontrolní stanoviště, denní patroly).

Jednotky určené pro vedení nekonvenčních operací (special operations forces) se až na výjimky zaměřovaly především na nepřítele (enemy-centric approach) – tedy na úderné akce (raids, direct actions), nebo na budování afghánských bezpečnostních kapacit. Tento přístup vytvořil prostor pro znovuobnovení vlivu Talibanu, který začal postupně opět kontrolovat populaci – nejprve v oblastech, které mu byly nejvíce nakloněny a později svůj vliv rozšířil i do dalších regionů Afghánistánu. Důsledkem je rostoucí počet nástražných výbušných systémů (IED), které zabíjejí vysoké procento koaličních sil. Mezinárodní jednotky využívající konvenční přístup jsou snadným cílem i kvůli neefektivnímu a sporadickému patrolování a pohybu velkého množství zásobovacích konvojů po území Afghánistánu. Nezanedbatelným příkladem posílení povstaleckých aktivit je ostřelování a útoky na spojenecké základny s cílem je obsadit .

Na tuto situaci „odborníci na silnoproud“ reagovali pro ně obvyklým způsobem – žádostí o posily z důvodů nárůstu povstalecké činnosti. Posily časem dorazily, ale bohužel opět v podobě „odborníků na silnoproud.“ Do toho spojenci začali zjišťovat, že problémem jsou útočiště povstalců v příhraničních oblastech Pákistánu a tím se odvedla pozornost od možné nekompetentnosti „odborníků na silnoproud.“

Posily ani zvýšené nasazování bezpilotních prostředků s „povolením zabíjet“ povstalce na území Afghánistánu a Pákistánu a ani diplomatický tlak na Pákistán, aby zajistil příhraniční oblasti svého území, však nestačily. Aktivita povstalců měla až do loňského roku vzrůstající tendenci.

Zdá se však, že kromě vyhovění požadavků „odborníků na silnoproud“ v podobě posil, si nová americká administrativa konečně uvědomila rozdíl mezi „silnoproudem a slaboproudem“ a také to, že řešit problém z „oblasti slaboproudu“ by měl „odborník na slaboproud.“ Toto pochopení se projevilo pověřením generála McChrystala velením amerických sil v Afghánistánu.

My v České Republice můžeme pouze (možná, že i díky tomuto stručnému exkurzu do podstaty nekonvenčního konfliktu o něco fundovaněji) sledovat, zda toto „přepřažení“ přinese i změnu strategického přístupu směrem k zaměření se na populaci. A pokud se tak stane, zda bude nový přístup „správně ušít“ na míru a bude fungovat v tak specifickém prostředí jako je Afghánistán. V Iráku „přepřažení“ a posun k zaměření na populaci (population-centric approach) – stejně jako v jiných konfliktech v minulosti – zaznamenává zatím úspěchy, takže lze předpokládat, že by to mohl být i recept na zlepšení situace v Afghánistánu.

Klíčovým prvkem úspěšnosti a zároveň měřítkem úspěšnosti celého procesu bude tedy jednání běžného Afghánce a jeho pocitu ohledně vlastní bezpečnosti, především v noci. Pokud jej za tmy probudí bouchání na dveře, nebo šramot na zahradě a on bude přesvědčen, že je to Taliban, nic moc se nezmění. Pokud však bude mít důvod si myslet (díky změně spojeneckého přístupu), že bouchání či šramot spíše způsobuje smíšená rutinní (24/7) patrola afghánské policie a mezinárodních sil, která je neustále „po-ruce“ v případě potřeby, pak je šance na postupné zlepšení situace.

Pouze ten, kdo si bude moci dovolit se pohybovat mezi obyvatelstvem Afghánistánu v noci, bude ozbrojený, a bude schopen nejenom ochránit sám sebe, ale i obyvatelstvo, které s ním spolupracuje, může v tomto nekonvenčním konfliktu zajistit žádoucí jednání populace a časem třeba i zvítězit. Koaliční síly to ale v tuto chvíli bohužel nejsou.

Autor je vojákem v aktivní službě.

Zvýrazněné pasáže jsou volně parafrázovány a pocházejí ze semináře „Guerilla Warfare“ na Naval Postgraduate School, vedeného profesorem Gordonem McCormickem.