Petr Luňák je historik, který se především zabývá bezpečnostními otázkami z éry komunismu. Toto je jeho první příspěvek na OWOP.

Jako historik mám instinktivní odpor k historizujícím paralelám. Čím víc člověk o té které věci ví, tím více si je vědom její neopakovatelnosti v čase a prostoru. Za svých cest po Ruské federaci jsem často konfrontován s názorem, pronášeným nezřídka s výrazem škodolibosti a zadostiučinění, že v Afghánistánu čeká mezinárodní společenství obdobné fiasko jako Sovětský svaz v 80. letech. Koneckonců ale i na Západě lze nalézt obdobné názory a paralely se dělají třeba s britským neúspěchem ve století devatenáctém.

Současná situace v Afghánistánu skutečně nedává mnoho důvodu k radosti. I ti nejzdrženlivější komentátoři hovoří o strategickém patu mezi Talibanci a mezinárodními silami. Navzdory několikaletému úsilí o rekonstrukci patří země mezi nejchudší státy světa. Přes osmdesát procent heroinu na světě pochází z máku, který vyrostl na afghánských pláních.

Přesto je na místě při dělání rovnítek opatrnost.

Sovětské vedení se pokoušelo importovat systém, který měl za pár let podlehnout zkáze v samotném sovětském bloku. Za obrovských nákladů byly budovány továrny, aniž bylo jasné z čeho a pro koho budou vyrábět. Pozemková reforma vedla k zhroucení tradičního zemědělství.

Sovětská vojenská strategie nebyla o moc úspěšnější. Sovětské vojenské síly se připravovaly na tradiční vojenský konflikt s pravidelnou armádou typu NATO. Sovětské velení se nikdy nedokázalo vyrovnat s taktikou afghánských povstalců “hit and run”.  Bezradnost sovětských velitelů nakonec vedla k plošným útokům a vyhlazování celých vesnic. Komunistická supervelmoc vyslala do Afghánistánu armádu, která připomínala spíše ozbrojené síly rozvojové země – špatně živení sovětští vojáci často pod vlivem heroinu ochotně dodávaného za levný peníz afghánským obyvatelstvem kradli na afghánských tržištích japonské televizory, což byl v jejich vlasti luxus dopřávaný jen vyvoleným. Propast mezi sovětskými vojsky a obyvatelstvem se tak jen prohlubovala.

Západ jistě udělal v Afghánistánu řadu chyb. Bushova administrativa se zdráhala zformulovat skutečnou strategii rekonstrukce země poničené desetiletími války a soustředila se výhradně na likvidaci teroristů z Al Kajdy. Po několik prvních let amerického angažmá v Afghánistánu se tak obnova země zkoušené desetiletími občanské války a talibanskou svévolí smrskla na náhodně vybrané projekty. Na obnovu země byly vyčleněny několikanásobně nižší prostředky než například na válkou zničenou Bosnu či Kosovo.

Chyby se udělaly i ve vojenské strategii. Talibanská vláda sice padla, Taliban a jeho přívrženci ale nezmizeli. Spojené státy se soustředily na rozprášení Al Kajdy a starost o Taliban ponechávaly svým pochybným spojencům a pákistánské tajné službě. Ti sice dodávali Američanům skutečné i domnělé teroristy, ale zároveň umožňovali přechod islámským fundamentalistům na pákistanské území, kde se Talibán se začal opět formovat. Od roku 2003 navíc pozornost Spojených států pohlcovalo dobrodružství v Iráku.

Obrat nepřišel ani poté, co od roku 2003 převzalo zodpovědnost za Afghánistán mezinárodní společenství. NATO má sice nejpočetnější a nejmodernější armády světa, ale evropští spojenci neposlali na afghánská bojiště dostatek vojáků. Až donedávna působilo v zemi zhruba jen 70 000 vojáků ve srovnání s 120 000 sovětskými vojáky v 80. letech. Účinnost operace navíc omezují nesčetné národní výjimky pro jejich nasazení.  Vodou na mlýn talibanské propagandě jsou ztráty na životech při vzdušných zásazích, vynucených nedostatkem sil na zemi.

Nicméně příčiny sovětského neúspěchu byly v samotném cíli jeho angažmá. Sovětský svaz vstoupil do Afghánistánu, aby zachránil hroutící se komunistickou moc. Zakrátko stál proti téměř celé afghánské společnosti. Dnes ale naprostá většina obyvatelstva podporuje úsilí mezinárodního společenství a afghánské vlády o stabilizaci země a má hrůzu z návratu Talibanu. Podle většiny průzkumů veřejného mínění si pouze 4-5 procent obvatelstva přeje talibanskou vládu. Zároveň ale od roku 2005 klesl z 80 na 40 procent počet těch, kteří mají pocit, že země se vyvíjí správným směrem. Příčiny tohoto rozčarování je třeba hledat v neschopnosti mezinárodního společenství uskutečnit svou vizi Afghánistánu a zajistit bezpečnost v zemi.  V Aghánistánu ještě pořád existuje šance zvítězit a vyhnout se ponižující kapitulaci. Mezinárodní společenství ale musí své budoucí úsilí podepřít vůlí, vojáky a penězi

Jedno poučení z minulosti pro Afghánistán ale přece jen existuje. Po odchodu sovětských vojsk v únoru 1989 země rychle sklouzla do pekla občanské války. Afghánští komunisté byli svrženi a zemi si mezi sebou rozdělili jednotliví kmenoví válečníci. Za pár let se za podpory Pákistánu moci chopili islámští fundamentalisté. Svět se začal o Afghánistán alespoň trochu zajímat poté, co tam nalezl útočiště Usáma bin Ládin. Během poměrně krátké doby se Afghánistán stal centrem mezinárodního terorismu. V afghánských teroristických táborech se vycvičili o budoucí pachatelé teroristických útoků ve Spojených státech.

Není potřeba příliš velké fantazie představit si, co by následovalo v případě neúspěchu nebo dokonce odchodu mezinárodního společenství v Afghnánistánu. Chaos, nástup fundamentalismu s nedozírnými důsledky nejen v Afghánistánu ale i Pákistánu a Centrální Asii. Pravděpodobnost, že se Afghánistán opět stane nebezpečím pro sebe i zbytek světa je zkrátka příliš vysoká, než abychom mohli vážně uvažovat o tom ponechat jej vlastnímu osudu.