Jenom si dovolím upozornit na dva texty týkající se mise v Afghánistánu, které se objevily tento týden. V Týdnu v pondělí vyšla reportáž Filipa Snášela o práci českého Provinčního rekonstrukčního týmu , konkrétně v okresu Azra, pod názvem (trochu zavádějícím, v textu ne významněji podloženým) Vojáky tu nechceme. Ale titulek je detail a nemá smysl se jím déle zabývat. Reportáž je to velice vydařená a docela dobře vykresluje to, co má PRT na starosti a v jakém prostředí působí. Třeba popis malé elektrárny:

Civilní odborníci však chtějí obhlédnout malou elektrárnu. Spolu s dalšími dvěma v údolí ji vlastní mulláh Rahman. Devět let staré primitivní zařízení zásobuje elektřinou celou vesnici. O elektroměrech tu nikdo neslyšel, takže si Rahman účtuje za žárovky: jedna stojí měsíčně třicet pákistánských rupií (zhruba 7 Kč). V afgháních, oficiální měně Afhgánistánu, se v Azře moc často nepočítá. Do sousedního Pákistánu je to přes hranice jen kousek, ale do hlavního města provincie Lógar to trvá po zemi devět hodin, a to ještě když se na cestě nic nepřihodí.

A dobrým doplňkem k této reportáži, je text napsaný vojáky z 2. výsadkové roty 43. výsadkového praporu z Chrudimi, který se objevil na jejich stránkách a jmenuje se „Noční výsadek v Azře“. Dovoluji si odhadnout, že se jedná o popis té samé události. Ovšem z naprosto odlišných úhlů, respektive zabývající se jinými aspekty téhož. (viz UPDATE) Text vojáků z 2. výsadkové roty je plný spíše taktických postřehů profesionálů, zatímco Filip Snášel dobře popisuje „větší obrázek“ – taktika (respektive zajištění bezpečnosti) je jeden z prostředků, zatímco zlepšení života místních lidí je cílem (i když fanoušci Antoine De Saint-Exupéryho vědí, že „…cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni…“).

Každopádně je docela zajímavé si přečíst oba texty. Operaci vojáci zhodnotili takto:

Tato operace nám ukázala dvě věci. Především, že někdy je možné díky štěstí získat takové informace, které bychom jinak nebyli schopni získat. Jak cenné informace to byly, jsme zjistili až po předání vyhodnocení operace americké straně. Tou druhou byla možnost nahlédnout více pod pokličku práce civilnímu týmu a naopak. Jak civilní tým, tak my jsme se shodli, že je pro obě strany prospěšné, když je možné v prostoru strávit celý den bez časových omezení na plnění jednotlivých úkolů. Rovněž se ukázalo, že společně prožité zážitky přispívají ke zlepšení vzájemných vztahů, bez rozdílu, zda se jedná o výsadkáře nebo o civilisty.

UPDATE: Jen upozornění na komentář pod tímto textem od velitele 2. výsadkové roty nadporučíka Ivo Zelinky. Uvádí na pravou míru ono mé „Dovoluji si odhadnout…“ v článku (díky Vám za to). Holt opatrnosti není nikdy nazbyt, musím se tím řídit i já… Každopádně, výše uvedené texty popisují dvě různé akce a nikoli jednu, jak jsem si špatně „dovolil odhadnout“. Omluva, pokud se někdo cítí dotčen.