Většina blogů se na této stránce doposud zabývala aktuálními událostmi. I na každodenní zprávy je však dobré čas od času pohlédnout z perspektivy dlouhodobějších a obecnějších trendů. Jejich analýza a pochopení nám mohou například leccos napovědět o budoucím válčení a konfliktech.
Dovolím si začít připomenutím nedávno vydané zprávy o transferech zbraní, které (mimo jiné) dlouhodobě sleduje stockholmský institut SIPRI. Jeden z jeho nedývno publikovaných pravidelných výstupů se týká zveřejnění dat za poslední „pětiletku“ (2004-2008). Zatímco některá zjištění jistě vůbec nepřekvapí, jiná jsou méně očekávatelná. Nejzajímavější jsou však ta, která lze snadno usouvztažnit s významnými událostmi posledních let.
„Velká pětka“ (USA, Rusko, Německo, Francie, Velká Británie) exportérů se nemění a pokrývá asi 78 procent světových exportů (v letech 1999-2003 to bylo podle stejného zdroje 81 procent). Spojené státy samy stojí za zhruba třetinou zbrojních exportů, Rusko pak za čtvrtinou.
Významnější informací než samotný původ zbraní je bezesporu jejich cíl. Plných 37 procent amerického vývozu směřovalo na Blízký východ (data nezahrnují nejnovější nákupy Spojených arabských emirátů – patrioty PAC-3, jejichž nákup byl stvrzený v prosinci 2008 a nákup systému THAAD, který byl definitivně potvrzen počátkem roku 2009). Ruský vojenský materiál směřoval především do Číny a Indie. Co je ale jistě zajímavé, je narůst vývozu do Afriky (hlavně do Alžírska) o 200 procent a devítinásobný (!) nárůst vývozů do Latinské Ameriky, kde byla významným příjemcem Venezuela (Chavez v posledních letech utratil za ruské zbraně více než 4 miliardy dolarů, což svědčí o tom, že na utrácení nadno vydělaných petrodolarů používá stejnou logiku jako jeho dvorní zásobitel). Stále více se také zbrojí na Blízkém východě, kde objem transferů narost o 38 procent v porovnání s lety 1999-2003.
Dva největší příjemci vojenského materiálu jsou již dlouhodobě stabilní. Čína pokrývá více než desetinu světových dovozů, z čehož více než 90 procent tvoří nákupy z Ruska. Podobně druhá Indie nakupuje dominantně z Ruska, ale v posledních pěti letech vzrostl podíl nákupů z Británie a Izraele. Ruská pozice u obou těchto příjemců je díky dlouhodobým programům a smluvním závazkům relativně neotřesitelná. Tato skutečnost se neblaze projevuje v cenách, jak se například přesvědčili Indové při ne zrovna levném nákupu letadlové lodi Admirál Gorškov (původní loď Baku z roku 1978!).
Jak již bylo naznačeno kromě dalších tradičních nákupců (Řecko, Turecko) do obrany v posledních letech investují arabské země. Spojení arabské emiráty se za posledních pět let posunuly z 16. na 3. příčku (a to by kromě patriotů a THAADu měly do SAE zamířit ještě francouzské letouny Rafale, které doplní vzdušnou flotilu F16 a stíhaček Mirage). Napětí na korejském poloostrově nenechává v klidu ani jihokorejské stratégy. Ve sledovaném období jihokorejský dovoz vzrostl o 61 procent oproti letům 1999-2003.
Ve státech EU skončilo celkem 19 procent světových zbrojních transferů. V EU stále nejvíce nakupuje Řecko, jeho aktivita ale postupně slábne a stejně je tomu i u Turecka. Zcela samostatnou kapitolou jsou gruzínské nákupy, které vzrostly oproti předchozímu období o 400 procent. Dominantním dodavatelem byla Ukrajina, ale samozřejmě je dobré připomenout, že gruzínskou armádu jako takovou vycvičili a vybavili Američané.
Je letmý pohled na výše uvedená data (a další, která můžete najít přímo ve zprávách SIPRI) naznačuje, že zbrojní transfery kopírují obvyklé geopolitické úvahy. Nezbývá než doufat, že některá regionální bezpečnostní dilemata budou vždy úspěšně vybalancována.
Poslední odstavec mě přivádí k několika dalším poznámkám, které se tentokrát týkají zbrojařských trendů obecně. Jak poznamenávají analytici CIA,
„[i]n all previous eras of significant military-technical chase, there was a transformation of global defense markets and industries. A few countries became the global suppliers, but technology diffusion inevitably occured, principally from migration of skilled personel. Leading nations that adopted protectionist policies accelerated their decline. Other countries rapidly filled the gap.“
Dva klíčové trendy posledních let, které budou s vysokou pravděpodobností posilovat, jsou rostoucí diversifikace národních strategií ve smyslu nárůstu přeshraničních dovozů a s tím související komercionalizace národních obranných průmyslových bází. Přestože tyto trendy nepůsobí rovnoměrně, obecně vedou k velmi obtížně kontrolovatelnému šíření zbraní a technologií.
Rostoucí komercionalizace také přinesla relativně exaktní vyřešení otázky týkající se výhodnosti duální výroby. Podíly vojenské výroby na ziscích největších korporací v minulém desetiletí trvale rostly a většina významných společností se postupně navrátila k čistě vojenské výrobě.
Dopady výše uvedených trendů na současné a budoucí válčení jsou podle analytiků CIA poměrně zřejmé.
„In future wars between symmetric opponent states, neither country may be able to assume very far in advance that its forces will have decisive technological superiority at the outset of combat…As a result, strategy, tactics, and command and control may become a more decisive determinant of combat outcomes than the relative technological level of forces.“
„Security of supply considerations will become an increasing focus of combat. Targeting the opponent’s armament supply infrastructure and protecting one’s own, will become even more important than in the past.“
Tato skutečnost evidentně zvyšuje komplexitu možných budoucích konfliktů a má další strategické implikace.
„The increased likelihood of combat between technologically balanced forces will create a strong incentive to preemptively employ forces en masse early as opposed to precision escalation, which may exposed unexpected systems to effective counterstrikes. Active defenses will also increase in value.“
Stabilitu těchto tendencí a implikací stvrzuje skutečnost, že v globálním měřítku donedávna klesaly výdaje na obranu. V posledních letech se tento trend začal otáčet, ale již teď je zřejmé, že mnoho ruských či čínských mohutných investičních plánů, které výdajovou stránku obranných rozpočtů mohly posunout zhruba někam do posledních let studené války, zůstane jen na papíře. Regulaci světového bezpečnostního prostředí protentokrát provedli investoři na finančních trzích.
Je zřejmé, že technologicky úspěšné a ekonomicky hospodárné země budou ty, které se zvládnou přizpůsobit novému prostředí vyžadujícímu zásadní flexibilitu a otevřenost. V ideálním případě by tato skutečnost mohla rezonovat v hlavách vůdčích představitelů evropského obranného a bezpečnostního průmyslu. Evropští politici evidentně funkční Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku nevybudují (spíše by ji mohli za několik let definitivně pohřbít). Jak už nás minulost evropské integrace učí, celý pro budoucnost významný projekt by mohl mít šanci, stane-li se primárním hybatelem průmysl.
