Karla Štěpánková je novinářka, strávila v Afghánistánu rok jako členka českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru, specializovala se mj. na vztahy s médii. Toto je její první příspěvek na OWOP.

Foto Karla Štěpánková

Osm let od pádu Tálibánu má Afghánistán pulzující mediální scénu. To je velká změna od doby, kdy se vlastnictví televizního přijímače trestalo krutými tělesnými tresty a v zemi se dala naladit jediná propagandistická rozhlasová stanice. Afghánští novináři dnes znají svá práva a nenechají si na ně sáhnout ani „v zájmu demokracie“ ani přes vyhrožování ze strany Tálibánu. O poznání méně idylická je ale situace médií na afghánském venkově.

Od pádu Tálibánu prochází afghánská mediální scéna skutečným boomem: v zemi dnes působí 17 televizních stanic, téměř stovka rádií a více než 300 titulů novin a časopisů, které fungují na základě různých forem vlastnictví. Nejvíce novinářů pracuje ve státní společnosti Radio Television Afghanistan (RTA), která má zpravodaje ve všech ze 34 afghánských provinciích.

Úroveň vysílání RTA v jednotlivých provinciích je pak ale přímo závislá na aktivitě a schopnosti daných novinářů zajistit vybavení a fungování pro svou stanici. Několik televizních a rozhlasových stanic vlastní takzvaní warlordi, kteří se za několik let stali mistry v jejich používání pro svou vlastní propagandu. Programové schéma soukromých televizních stanic tvoří indická melodramata a programy vycházející z osvědčených západních schémat.

Rádio jako hlavní médium
Přesto, že obliba televize se především mezi mladými lidmi žijícími ve městech strmě zvyšuje, hlavním médiem v Afghánistánu je zatím rozhlas. Silná kultura vyprávění a příběhů, chybějící infrastruktura pro distribuci tištěných titulů, malá dostupnost elektrické energie a především až 80 procentní negramotnost, dělá z rozhlasu logicky nejpopulárnější médium.

Vedle Radio Television Afghanistan a desítky soukromých stanic s celostátním dosahem dotváří mediální obraz třicítka takzvaně komunitních rádií, založených nadnárodní organizací Internews. Jak už název napovídá, disponují ne příliš výkonnými transmitery a jejich dosah, ale i rozhled tamních novinářů často končí na hranicích distriktu, v lepším případě provincie. Obrovskou díru po investigativní a kvalitní žurnalizace pak vyplňují zahraniční stanice, zejména Spojenými státy financovaná Svobodná Evropa (RFE/RL), a její stanice Radio Azadi, která vysílá 24 hodin denně, v obou oficiálních jazycích Afghánistánu, v darí i pašto. Redakce Radia Azadi v Praze čítající 35 redaktorů patří k největším v rámci Svobodné Evropy. Novináři se opírají o zprávy více než stovky redaktorů RFE, kteří působí přímo v Afghánistánu. Podle výzkumu Manasia Research and Analysis (MRA) Institute je RFE nejposlouchanější stanicí v Afghánistánu.

Afghánistán – ideální země pro PR
S daleko menším zázemím, bez potřebného vybavení, zkušeností a vzdělání pracují novináři v komunitních rádiích v provinciích. Každý den kromě shánění nejnovějších novinek pak řeší především existenční starosti: jak zaplatit kredit do mobilu, aby se dovolali svým informátorům v nebezpečných nebo nepřístupných částech provincie, kde sehnat peníze na benzin do generátoru a jestli tento týden dát výplatu svým kolegům novinářům anebo ozbrojené ochrance, která rádio hlídá. Muhammad Nasir, ředitel rozhlasové stanice Millie Paygham v provincii Lógar na východě Afghánistánu, říká:

Naše stanice byla několikrát napadena, takže dnes si platíme pět strážců, kteří budovu hlídají.

Zbytek redakce tvoří kromě ředitele už jenom studenti, kteří v rádiu pracují nepravidelně a bez nároku na honorář.

Foto Karla Štěpánková

Afghánská mediální scéna má zatím daleko k udržitelnosti a financování z příjmů z reklamy. Obdoba rozhlasových nebo televizních poplatků v jedné z nejchudších zemí světa také neexistuje. Takzvaně komunitní stanice dostaly většinou od svého zřizovatele základní vybavení pro provoz malého rádia a proškolení, jak s technikou zacházet. Internews, ale i RFE pak pořádá pro novináře příležitostné kurzy zaměřené na rozvoj žurnalistických znalostí nebo zvyšování udržitelnosti. Mohammed Nasir dodává:

Občas chtějí lidé v rádiu něco oznámit, ale čekají, že to uděláme zadarmo, nevědí, že by se za něco takového mělo platit.

Hlavním „inzerentem“ proto zůstávají mezinárodní organizace a jednotky ISAFu, které rychle pochopily možnost, jak komunitní rádia levně využít ke své propagaci:

Minimálně jednou měsíčně dostáváme od vojáků několik CD s různými pořady, které pak v rádiu pouštíme, říká Mohammed Nasir.

Cenu za reklamní čas odmítá sdělit, ale podle dostupných informací se pohybuje kolem několika set dolarů za měsíc. Tyto peníze pak tvoří hlavní část příjmů rozhlasových stanic. Často se jedná o takzvaný edutainment, kombinaci vzdělání, osvěty a zábavy. Jeho cílem je v Afghánistánu zvyšovat podporu pro zásady, které prosazuje afghánská vláda a koaliční jednotky. Obdobná situace panuje na celoafghánském mediálním trhu, jen s tím rozdílem, že se zde cena za prostor pohybuje o několik řádů výše. Tato „reklamní“ sdělení přitom nejsou ve vysílání nijak odlišeny od klasického zpravodajství. Především komunitní rádia tak často slouží jako nástroj propagandy.

Uvnitř většiny amerických základen navíc stojí další „regionální“ stanice. S hlediska obsahu tvoří většinu vysílání moderní hudba proložená celoafghánským zpravodajstvím, proto jsou stanice v regionech poměrně oblíbené. V případě pak potřeby je možné z rádia odvysílat jakékoli „counterinsurgency“ sdělení. Navíc v darí nebo pašto. Redakci rádia tvoří vždy jeden až pět Afghánců.

Proti Talibanu i vládě
Nejakutnějším problémem afghánských novinářů jak z velkých stanic, tak z malých rádií, ale dnes není jen nedostatek peněz nebo vybavení, ale hlavně bezpečnost. Velká část novinářů má zkušenost s vyhrožováním a násilím jak ze strany Talibanu, tak i ze strany afghánské vlády. Zatím posledním příkladem byla výzva afghánského kabinetu, aby média neinformovala o násilnostech během volebního dne.

Afghánští novináři, za podpory nevládních organizací, afghánské koordinační mise OSN (UNAMA), ale i americké či britské vlády, toto doporučení rázně odmítli. Zasahování vlády do obsahu vysílání ale podporuje i novela mediálního zákona. Podle něj se k obsahu i u soukromých stanic může ohradit afghánské Ministerstvo pro kulturu a informace. Cílem sporu se stalo tak populární vysílání bollywoodských filmů pro jejich „nemravné“ scény. Ředitel nezávislé afghánské zpravodajské agentury Pajhwok Daniš Karochel popisuje:

Několikrát jsme museli z Lógaru stáhnout našeho zpravodaje, protože mu vyhrožovala Afghánská tajná služba. Zajímal se o obchody na místní pobočce ministerstva zemědělství. Nejdřív se s ním ředitel pobočky vůbec nebavil, ale když se snažel na ministerstvu natáčet, vyvedla ho ochranka ven a tam ho zkopali. Pak následovalo další vyhrožování.

Novinář Himat, který pracoval pro soukromou stanici Zinat v Lógaru, zase líčí zkušenost s povstalci:

Když jsem jel na motorce z práce, zastavila mě skupina mužů, namířili na mě zbraně a donutili mě jet s nimi. Nevím, kam mě přesně odvezli, ale skoro celý den se u mě střídali a vyhrožovali mi, že pokud nepřestaneme v rádiu pouštět muziku zpívanou ženami, tak mě zabijí.

Himat byl po několika hodinách věznění zase propuštěn.

Dění na afghánské mediální scéně na celostátní i regionální úrovni dnes nabízí mnoho příležitostí a přesto, že je obrovská pulzující mediální scéna radikálně odlišná od dob vysílání Radia Voice of Shariat, čelí i osm let po pádu Tálibánu novináři velkým překážkám.