EUPOL, Kábul, září 2009
V záplavě zpráv o nové dynamice amerického (severoatlantického) protipovstaleckého snažení v Afghánistánu došlo i na reflexi strategie EU ve vztahu k hroutícím se státům. Strategii vůdčí světové „civilní mocnosti“ podrobil kritické analýze transnacionální think-tank European Council on Foreign Relations (ECFR). Přestože závěry zprávy nikoho zřejmě nepřekvapí, stojí za to si text přečíst. A to nejen proto, že dobré vládnutí a rozvoj předcházejí podle „McChrystalovy triády“ bezpečnost.
Papírově platné parametry EU jako „civilní mocnosti“ jsou nezanedbatelné. Členské státy EU vytvářejí největší rozvojový rozpočet, dají dohromady více než 40,000 trénovaných diplomatů a zavázaly se ke schopnosti vyslat do zahraničních misí až 10,000 policistů. V tvrdé realitě lze však mnohé mise EBOP označit za neúspěšné a v podstatě všechny za strategicky irelevantní. Autoři zprávy bohužel správně podotýkají, že tzv. bosenská šablona mise EBOP založená na asistenci při tréninku policejních sil a mentorování expertních minitýmů při reformě bezpečnostního sektoru přinesla určité výsledky na Balkáně, ale je předurčena k absolutnímu selhání v místě jako je Afghánistán.
The “Bosnia template” made a lot of sense in the Balkans, a region with a legacy of authoritarian policing dating back to the communist era, and where during wartime police had often acted effectively as murderous paramilitaries. But in its civilian missions outside the Balkans, the EU displays signs of what management experts call “naïve transference”: taking a model that works in one context and repeating it somewhere entirely unsuitable. So the EU has, for example, focused on justice reform in places where basic security has not been properly established, like Iraq, Afghanistan and Congo, or in theatres where locals have no incentive to co-operate politically, like the Palestinian territories.
Jak ukazuje somálská či afghánská zkušenost, budoucí mise budou probíhat v nestabilním nebezpečném prostředí, kde nebudou existovat jasné dělící linie mezi „dobrými“ a „zlými“. Klíčovými faktory nové strategie se tak musí stát rychlost, bezpečnost a samostatnost.
1) Pro úspěch mise je klíčových prvních šest měsíců. Do kritické oblasti se tak musí včas přemístit dostatečný počet lidí. Krizový management by měly aktivněji vykonávat úřady zvláštních vyslanců.
2) Civilní mise nemohou být v bezpečnostních otázkách odkázány pouze na pomoc vojenských jednotek.
3) Civilní mise si budou muset počínat aktivněji stejně tak jako rozhodovací centra v Bruselu.
Naplnění těchto faktorů vyžaduje, aby do misí nevyráželi diplomaté a bruselští úředníci, ale lidé, kteří budou schopni pracovat v regionech a naváží partnerskou spolupráci s místními strukturami. V tomto ohledu musí změnit svůj přístup i členské země. Zajímavou možností zmíněnou analytiky ECFR je kariérní řád EBOP.
EU by takovou debatu jistě potřebovala. Chce se mi říct, že již včera bylo pozdě. Analytici ECFR nabízí několik zajímavých námětů, jiné by se mohly objevit v diskuzi.
Na zprávě mě ještě zaujal závěrečný audit hodnotící členské země podle vysílání vojáků, policistů a expertů a vytváření tréninkových a plánovacích kapacit apod. Podle závěrečného bodového součtu byly země rozděleny do 4 kategorií – profesionálové, snaživci (překvapivě třeba Rumunsko), agnostici a lhostejní. Jen pro pořádek – ČR skončila mezi agnostiky, ale nebezpečně se blíží hranici lhostejnosti, kde kralují baltské státy, Bulharsko, Řecko a ministáty.
Jsem zvědavý, jak bude takový audit vypadat za dva roky. Nestačím se divit, kolik českých atlantistů nyní horuje za Lisabonskou smlouvu, která je pro budoucí dynamiku EBOP důležitá. A co teprve vlna EBOPnadšenectví v Polsku…
