Likvidace ukořistěných nacistických vlajek na Rudém náměstí

O tom, že v mezinárodní aréně Rusko (a předtím Sovětský svaz) stojí a padá zejména s vojenskou silou, snad není třeba pochybovat. Kde, proč a jak byla tato síla uplatňována? Oficiální interpretace dávné i ne tak dávné historie (a nejinak je tomu s přítomností) však je, že Rusko uplatňuje sílu jen pro svou obranu, maximálně pak pro záchranu (nevděčné) Evropy.

Tak tomu bylo v případě agresivních vpádů Německých rytířů, Švédů, Mongolů, Poláků, Napoleona, Hitlera a naposledy Saakašviliho. O to zajímavější je zpráva vládního denníku Rossijskaja Gazeta, že vláda postoupila do Parlamentu návrh zákona na zařazení nového významného dne: „Den vzpomínky na spoluobčany, kteří službu vlasti konali za hranicemi země“. Vzpomínka na padlé v zahraničí, neboť právě tato skutečnost je podstatou vzpomínaného konání za hranicemi, by měla být každoročně slavena 15. února, což je velmi symbolický den, neboť toho dne roku 1989 opustila sovětská vojska Afghánistán.

Pokud bude návrh akceptován, což se zdá být téměř jisté, pak si Rusko, alespoň v takto symbolické rovině, konečně přizná, že v Afghánistánu padlo téměř 14 tisíc vojáků, což představovalo největší krveprolití od II. světové války. O padlých se však svého času vůbec nesmělo mluvit! Podle informací Rossijskoj Gazety přitom od konce II. světové války ve třech stovkách válečných konfliktů padlo více než 1,5 milionu sovětských vojáků (později, například v Afghánistánu byli označováni jako vojáci-internacionalisté, dnes, aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, se o jejich nástupcích hovoří jako o vojácích-mírotvůrcích).

Tím se dostáváme k mimořádně nechutné praxi ruských/sovětských vojenských a politických kruhů, jimž je – byť jen symbolické, vypořádání se s minulostí. Zatímco jsme vždy byli svědky triumfálního a gigantického oslavování „strůjců“ vítězství, jakými byli například Stalin, nebo později Chruščov a nakonec i Brežňev (při četbě jeho pamětí by se neinformovanému čtenáři lehce mohlo stát, že by uvěřil, že nacismus byl poražen právě tam, kde se vyskytoval L. I. Brežněv), všichni sovětští vládci zvysoka kašlali na veterány a válečné invalidy (nemluvě o zacházení ze zrádci-zajatci).

Například hrob neznámého vojína, což je snad nejsymboličtější způsob uctění statisíců mrtvých z Velké vlastenecké války, byl u stěny moskevského Kremlu odhalen až hluboko v 60. letech. Dlužno podotknout, že ani pak nebyl považován za nejdůležitější vzpomínkové místo, tím bylo i nadále mauzoleum V. I. Lenina.