Třístupňový systém velení/řízení
Tento text je prvním příspěvkem vojáka z povolání AČR, který si přál zůstat v anonymitě. Jeho vhled do teorie a praxe je natolik velký, že OWOP respektuje jeho přání. Důvodem je i to, že jeho texty (tento a, doufám, budoucí) budou přínosem do debat, které se na tomto webu vedou. OWOP samozřejmě zná pravou totožnost autora.
Třístupňové velení/řízení se často ztotožňuje s dělením hierarchicky uspořádané organizace na tři stupně řízení: strategický, operační a taktický. Toto dělení je používáno pro vojenské organizace. Je třeba jej považovat za relativní, a to zejména ve vztahu k velikosti organizace. Co je například v rámci českých ozbrojených sil považováno za strategické rozhodnutí, může být z pohledu amerických ozbrojených sil považováno za rozhodnutí náležející nižšímu stupni.
Počet stupňů řízení/velení
Dělení na strategický, operační a taktický stupeň řízení v české armádě přetrvává z doby, kdy byla schopna vést rozsáhlou lineární bojovou operaci. Konkrétně přetrvává z doby studené války, kdy měla Československá lidová armáda připravené operační plány na vedení takové operace i za hranicemi tehdejší Československé socialistické republiky.
Při určování počtu stupňů velení/řízení jde o optimalizaci organizační struktury ve vztahu k předpokládanému rušení kanálů potřebných pro plánování a koordinaci operace od centra až na nejnižší výkonnou úroveň. Při lineární bojové operaci spočívající v rozvinování vojska v určitém prostoru tak velitelství, které je bezprostředně nad rozvinovanými útvary, plní roli koordinátora jejich činnosti. Případně disponuje prostředky pro posílení činnosti těchto útvarů. Podobnou roli hraje vyšší velitelství.
Ve zkratce jsou tedy organizační struktura ozbrojených sil a jejich hierarchické dělení určeny charakterem předpokládané nejrozsáhlejší lineární bojové operace a stupněm rozvoje informačních technologií, které jsou z pohledu centra (HQ) schopny alespoň částečně nahradit funkci nižších velitelství zejména ve vztahu jejich odolnosti proti rušení činností protivníka.
To, že tento způsob dělení organizační struktury přetrvává i 20 let po konci studené války ukazuje na fakt, že Česká republika stále deklaruje schopnost vést lineární bojovou operaci. Nicméně již v roce 2001 stanovením násobku válečných počtů na 1,8 mírových počtů Česká republika přiznala, že není schopná takovou operaci vést! Navíc po našem vstupu do NATO a EU není ani proti komu vést obranou operaci na českém území. To, že však dinosauří obsese třístupňového systému velení/řízení stále přetrvává mezi vojenskými plánovači, je jednak způsobena tím, že absolventi západních velitelských a válečných škol tvoří dnes v armádě menšinu, jednak je tento způsob uvažování diktován ze strany sekce personální Ministerstva obrany.
Když je školství překážkou
Většinu absolventů kurzu generálního štábu, kteří mají možnost ovlivňovat způsob výstavby organizačních struktur, obranné plánování a tvorbu strategických dokumentů (šířeji řečeno vyšších důstojníků připisujících si k hodnosti zkratku „gšt.“, nebo bývalých vojáků, kteří se také honosili zkratkou „gšt.“ a dnes pracují jako občanští zaměstnanci) tvoří absolventi českého vojenského školství tzv. hanácké vorošilovky. Dříve to byla Fakulta velitelsko-štábní Vojenské akademie v Brně, později Ústav operačně taktických studií Univerzity obrany, ještě později Ústav strategických a operačních studií Univerzity obrany a nyní nově vytvářená katedra na Fakultě ekonomiky a managementu Univerzity obrany.
Samotná hanácká vorošilovka poskytovala a poskytuje sice z mezinárodního kvalitativního srovnání vojenské vzdělání asi páté až šesté třídy, protože se však v systému nečiní rozdíl mezi prestižními západními školami a tím, co je produkováno v Brně, je toto studium velmi oblíbené u tzv. šedivé plukovnické hmoty, jak ji jednou nazval jeden z jejich příslušníků a pozdější ministr obrany. Zásluhu na tom má právě sekce personální Ministerstva obrany, protože ta stanovuje tzv. ekvivalenty profesního vzdělání a stanovuje zásady personálního výběru, které doposud nositele skutečné znalosti řízení dnešních ozbrojených sil nezvýhodňují oproti absolventům hanácké vorošilovky.
Ta se navíc po roce proměnila v exkluzivní cestovní kancelář, kdy učí studenty praxe a nikoliv exkluzivní pedagogický sbor, jak je tomu na západních vojenských školách. Vzhledem k tomu, že je praxe založena na produktech této školy, dochází vlastně k zacyklení v celém řetězci poznání: Hloupost jednou vyprodukovaná vzdělávacím systémem je potvrzena praxí, kde však praxe už slouží jako učitelka, neboť původní pedagogický sbor natolik zdegeneroval, že již není schopen přinášet opravdu nové poznání.
Loni byl navíc celý kurs rozšířen o kombinovanou formu, v jejímž rámci několik vybraných funkcionářů Ministerstva obrany a funkcionářů přímo podřízených součástí, kteří mohou ovlivnit společenskou zakázku pro Univerzitu obrany nebo její budoucí postavení, absolvovalo kurs generálního štábu kombinovanou formou. Autor KRAČR byl mezi nimi. Je přirozené, že třístupňový systém velení/řízení vyžadující si „vkladná“, leč zbytečná velitelství, generuje rovněž poptávku po důstojnících vstupujících do armády povětšinou prostřednictvím Univerzity obrany. A kruh se opět uzavírá.
O peníze jde až v první řadě
Pro pochopení motivace proč je třístupňový systém velení/řízení tak oblíbený nelze kalkulovat pouze s vojenskou hloupostí a klientelismem zakořeněným napříč celým rezortem. Je třeba vidět i peněžní prospěch vycházející ze služebního platového řádu. Tak jako pro udržení zvláštního příplatku za třídnost letce v řádu tisícikoruny jsou někteří bývalí piloti schopni odčerpávat letové hodiny za statisíce, tak jsou někteří důstojníci i občanští zaměstnanci schopni stavět co nejvyšší hierarchické struktury generující početnou kohortu loajálních příjemců příplatku za řízení.
Nikoho nepřekvapí, že pouze armáda dnes používá zákon č. 143/1992 Sb. „o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech“. Ten vznikal v době budování trhu a předpokládal, že všichni zaměstnanci státu mohou být odměňováni ve stejném režimu, když jde vlastně o stejnou kategorii osob. Klamnost tohoto předpokladu se ukázala v dalších 15 letech. Co je však důležité, nastavení příplatku za řízení odpovídá třístupňovému systému velení/řízení. A kdo by z vedoucích pracovníků byl ochoten měnit status quo a ekonomicky si ubližovat na platě snižováním stupňů organizační struktury? To by byl asi opravdu blázen.
I proto má vlastně dlouholetý šéf sekce personální Ministerstva obrany a jeho úředníci čas studovat obor ochrana vojsk a obyvatelstva, než aby přemýšleli nad adekvátností systému odměňování profesionálních vojáků a možnostmi jeho inovace. KRAČR je tak vlastně opravdový produkt dnešních poměrů panujících na Ministerstvu obrany a třístupňový systém velení/řízení je pak jakýmsi Leninem – stále živým.
Přečetl jsem si tento nový příspěvek a musím říci, že s některými věcmi mi nezbývá než se ztotožnit. Já si například umím představit (na rozdíl od generality) ozbrojené síly takto: MO ČR-GŠ AČR/bridáda/prapor. Tečka.
U brigád si umím představit (na rozdíl od šedé masy plukovnicko-podplukovnické) následující: brigáda rychlého nasazení/mechanizovaná brigáda/výcviková brigáda/letecký pluk atd.
To je moje představa. Trochu bychom zkrouhli počty generálů, posílili jednotky z počtů štábů a zabezpečovacích jednotek zrušených velitelství a některých brigád. Zjednodušil by se tok informací a vypluli bychom komplikátory na velitelstvích. Co Vy na to? Klady a zápory? Co si mysléte, že by byla nejoptimálnější varianta?
Velmi zajimavy prispevek se zjevnym vhledem do hloubky teto problematiky, i kdyz podle meho nazoru spise deskriptivni roviny.
Je realne od autora ocekavat i spise preskriptivni prispevek (bez urazky – spise z uprimenho zajmu take o tuto rovinu prispevku)?
Dekuji.
Mirek Lipowski
Autor článku je po všech stránkách voják z povolání. Ale podle toho co píše, mám pocit já, že je to zrovna jeden z těch, co na hanáckou vorošilovku nedostal a proto ty řádky. Čiší z toho taková zášť. Jakožto bývalý voják si nemyslím, že je v naší armádě vše jak má být. Bují klientelismus, pokud někoho neznáte, tak jste bez šance na nějaké dobré místo a jako všude a vždy jde všem v první řadě o peníze. princip gšt je jistě vodno nějak řešit, což se již i děje, neboť valná část kurzů je vedena v zahraničí, a poplatno dnešní době, v USA. U nás jde vždy o extrém :). Ale je i spousta kurzů v Británii, Itálii…
pro Poustnilisticka: No, nápad je to pěkný, což o to. Obávám se však komplikací s tradicemi. Co na to řekne VHÚ – vždyť to nemá předválečnou tradici a nepodobá se to Francouzské misi. Ruší to celou koncepci sebeprezantace armády a výchovu k tradicím… Taky je otázka, kde vzít realizátory tohoto rozhodnutí. Šedá hmota do toho nepůjde. Možná, kdyby se na 2 až 3 roky zřídila pod ministrem malá sekcička pro transformaci, pak by šlo šedé hmotě vypálit rybník a vytřít zraky. Dokonce si dokážu představit, že by ji mohl řídit nějaký Halaška…
pro Marek Lipowski: Já to vnímám jako komentář, nikoliv návod na řešení problému. Problém tak, jak je popsán by byl možná schopen vyřešit kouzelný dědeček mávnutím kouzelného proutku, ale jinak jde sérii postupných kroků, které nesmí destabilizovat systém. Systém nedestabilizujete, když si koupíte pušky, letadla nebo tanky, ale jakmile jdete do lidí, každý se rozhoduje podle výhodnosti v daném okamžiku. My prostě dnes nemáme podmínky, abychom si třeba dovolili další pokusy. Ty se již odehráli…
Velmi zajímavý příspěvek.
Souhlasím s názorem Pouštní lištičky, že hierarchie řízení MO-GŠ/brigáda/prapor je naprosto dostačující pro armádu naší velikosti. Je to dáno, velmi zjednodušeně, jednou jedinou proměnou, a tou je počet praporů. Ve cvíli, kdy počet praporů nepřesahuje počet 30 (mimo letectvo), není přece problém je naskládat do 2-3 brigád (přípomínám, že Brigáda rychlého nasazení měla před svým okleštěním v roce 2004 9 praporů a jednu rotu).
V tom případě, i kdyby přesto z nějakých těžko představitelných důvodů vedla AČR lineární bojovou operaci, nepřesáhne dle mého názoru počet přímo řízených prvků (rozuměj brigád/pluků) magické číslo 7. Proč 7? Jediný člověk je schopen pod časovým tlakem řídit ne více než právě 7 prvků, pokud má všechny řídit efektivně a na žádný nezapomínat. Tomuto pravidlu jsou podřízeny všechny vojenské organizace taktických stupňů a do značné míry to platí i pro vyšší stupně.
Sečteno a podtrženo, případná změna by nebyla na úkor efektivity prováděných operací i ze striktně vojenských hledisek.
Je mi jasné, že přechod na takovou strukturu by byl značně bolestivý a pro spoustu vojáků a oz. (nesmíme zapomínat na skrytou temnou sílu resortu), by byl nepřijatelný.
Pokud politické strany nevytvoří stabilní prostředí pro jakoukoliv výstavbu (reorganizaci, redislokaci atd.) ozbrojených sil a dokud se budou generálové mezi sebou dohadovat jako malé děti nad vlastními ambicemi a potáhnou každý jiným směrem, tak do té doby je celá debata asi bezpředmětná.
To Mr. Deep Purple:
Jsem praporčíkem a musím říct, že mi zákon č. 143/1992 Sb. “o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech” doslova pije krev. v tom s Vámi sdílím Váš postoj. Vlastně celá současná legislativa platové oblasti ozbrojených sil ČR. Už několikrát jsem narazil na nemožnost vybudování jakéhokoliv profesionálního a kvalitního poddůstojnického a praporčického sboru (rozdělení podle novely zákona) jenom proto, že není možné vojákům zajistit adekvátní platový postup. Současná platná úprava je plná animozit a výjimek. Struktura platu a jeho jednotlivých složek by zasloužila mnohem hlubší analýzu.
V té záležitosti s VHÚ-řekněme, že to by byla až ta poslední věc, co by mne zajímala. Ne z toho důvodu, že bych neuznával VHÚ a výchovu k tradicím, ale prostě z toho důvodu, že my se jako ozbrojené síly máme poučit z minulosti, žít současností a dívat se do budoucnosti. VHÚ je dobrý na zkoumání minulosti a na to aby nás poučil o této minulosti a našich případných chybách a úspěších. Ovšem, nechat si od něj diktovat jak vystavět strukturu ozbrojených sil je návodem k sebevraždě.
Mám veliké obavy že přechod na dvojstupňovou struktůru bude vypadat úplně jinak-ČSSD,ODS.
Stojí za povšimnutí že na MV takový přechod již proběhl.Schválně si dosaďte za jednotlivá jména partaje.Komorous,Kubice,Husák,Červíček atd.
Počet teplích místeček pro kamarády se velmi rychle snižuje.Celá státní správa je už skoro rozparcelovaná.MO a AČR je jedno z míst kde lze ještě něco urvat.Obvláště kdy po letech odešli lidovci.
Ale stále ještě můžeme doufat v zázrak.
pro Šťourala: Problém MV je v tom, že se pokusili okopírovat nějaký model, aniž by domysleli jeho konce (to je u nás typické). Jinak v rámci existence normálního rozdělení budou vždy existovat nějaké vyjímky. Teď jde o to, aby jich nebylo více než 1 %. Konečně, i zákon 76/1959 Sb., připouštěl možnost vyjímek, ale dával je do rukou ministrovi. Osobně se domnívám, že redukce organizační struktury přijde, protože restrukturalizace se vždy v době míru děje pod tlakem peněz.
pro Poustnilisticka: VHÚ je fakticky „temná strana resortu“. Nějak musí zdůvodnit svou existenci a tím i nárok na tabulková místa a peníze. Mají za sebou vlivnou skupinu veteránů druhého a třetího odboje, tedy lidí s přímým linkem na politiky. Asi si už nikdo nepamatuje, jak v polovině 90. let dnešní předseda vojenské sekce KPV coby aktivní rehabilitovaný generál oživoval projekt hraničního opevnění…
pro Iva: Dnes tvoří MO 16 samostatných subjektů (sekcí nebo odborů) řízených přes náměstky nebo NGŠ. Zůstane „ztraceno v reorganizaci“, jestliže se nepodaří nejdříve zjednodušit řízení ministerské hydry. To je program roku 2010. Pak lze skočit na to ostatní.
Zdravím, mluvě o „temné straně resortu“ musím říct, že tento blog pozoruje s velkým zájmem. Ty problémy, které jsou tu popsány cítíme všichni, ale to co se vyvažuje zlatem jsou řešení. Připojuji se k žádosti o nějakou preskriptivu.
Tento několikastupňový systém velení a také komunikace (vždyť i pouhé stanovisko k informační zprávě putuje často i přes 6 nadřízených než se dostane k ministrovii!) přímo vybízí, aby se zabývalo více formou než obsahem. Ale jestli jakákoliv diskuze má být plodná, by bylo skvělé sem dostat skutečného decision makera z MO.
Nemohu souhlasit s filozofií, kterou autor použil na popis třístupňového řízení. Pravda je, že třístupňové řízení, strategické, operační a taktické, je základem, ale není podstatné k jak velikým ozbrojeným silám ho vztahujeme a už vůbec není toto třístupňové řízení vlastní jen tzv. „lineárním“ vojenským operacím.
Třístupňové řízení z pohledu strategického, operačního a taktického musíme vztahovat ke smyslu existence daného stupně.
Strategické řízení má za úkol, v součinnosti s ostatními nástroji moci státu, definovat národní zájmy a strategické cíle státu a navrhnout strategii, jak tyto zájmy chránit a jak dosáhnout definované cíle. V případě resortu obrany určit jak budou použity vojenské nástroje k tomuto cíli, jaké vojenské nástroje potřebujeme a jak je budeme stavět.
Operační úroveň řízení řeší otázky přípravy vojenských nástrojů. Jinými slovy je cílem operačního stupně naplánovat použití vojenských sil a případně jejich nasazení řídit. Příkladem je naplánování a řízení operací jako jsou KFOR, ISAF nebo ATALANTA a to nejsou v žádném případě lineární operace.
Je patrné, že Česká republika nikdy nebude plánovat nebo řídit takovouto operaci. Tyto operace, dle tzv. Petersberských úkolů, budou plánovat a řídit operační velitelství EU nebo NATO. Česká republika se bude podílet na operačním plánování a řízení tím, že do daného operačního prvku vyšle „pár vojáků“.
Je nutné si také uvědomit, že operační stupeň nemůže čekat až na okamžik, kdy krize propukne, ale musí se na možné krizové scénáře připravovat. Toto se provádí tzv. předběžným operačním plánováním. Je také nutné říci, že do operačního použití vojenských sil je nutné zahrnout také nasazení sil a prostředků v případě průmyslových nebo přírodních katastrof. Na tyto situace je potřeba se připravit ve formě předběžných plánů, vyčlenění sil a prostředků a jejich přípravě. Do operační přípravy patří také předběžné plánování, a případné řízení, tzv. Host Nation Support, kterým jsme zavázání v rámci NATO.
Pokud jde o taktický stupeň, tak ten může mít několik úrovní v závislosti na velikosti ozbrojených sil. Jde o vzdušný, námořní, pozemní, speciálních sil atd. komponenty společných sil. Tyto mohou být dále rozčleněny na svazy, sbory, divize, brigády a prapory a jim na roveň postavené.
Z tohoto pohledu resort obrany potřebuje úrovně, které uvedené poslání zabezpečí a je jedno, jak je budeme nazývat a jak je seskupíme. Samotný operační stupeň přitom nemusí být velkým organizačním prvkem, jde spíše o to si říci, kolik souběžných operačních plánů a řízených operací bude potřeba zajistit.
Nesouhlasím s autorem také v tom, že Česká republika deklaruje vedení „lineární“ operace. Stačí se podívat na oficiálně deklarované vojenské ambice ČR říkající jak veliké vojenské jednotky a za jakých podmínek budeme nasazovat.
pro Pavla Zůnu: Není třeba nesouhlasit, potřeba je prosadit uchopitelný a pochopitelný koncept. A asi o tom je diskuse na tomhle serveru a o tom je i tento server. To se KRAČRu nepovedlo a organizace diskuse se nedaří ani MO ani hanácké vorošilovce. Je však jasné, že resort obrany bude mít takovou organizační strukturu, jakou mu dovolí peníze. Už 10 let je asi jasné, že bude šita na míru, tedy že ji nebude možné jednoduše standardizovat jako tu organizační strukturu masové armády, o což se stále ještě v nedávné době pokoušely rozkazy s pera SPS. Já však v žádném dokumentu naznačenou filosofii nevidím, MO fakticky staví všechny před hotovou věc, když prostě nezdůvodňuje podobu svých organizačních struktur. Jednou mělo být 5 velitelství, pak stačila jenom dvě. Jednou byl výcvik součástí podpory výkonu, pak se stal součástí výkonu. Jednou jsme potřebovali záchranné prapory a pak zase ne. Věděli jsme však přesně, kolik potřebujeme vojáků, ale ačkoliv jsme nedosáhli jejich počtu, začali jsme je propouštět, přitom rozsah operací byl stejný. Čemu vlastně ještě věřit u rezortu, který systematicky popírá sám sebe a okolí považuje za bandu bl…, kterým lze namluvit to, co se zrovna hodí. Možná přišel čas, aby koncept organizace resortu nevznikal monopolem srdce armády, jak pateticky GŠ nazývá VHÚ, ale třeba na doktrinálním institutu VeV-VA (:-)) nebo na nějakém vědeckém pracovišti. Přece označení vědec nemůže v armádě trvalou nadávkou; praxe ukazuje, že je to u nás spíše generál…
Hezky se nám ta debata rozjela. Jen pár krátkých poznámek.
Pro Pavla Zůnu:
1. Nemyslím si, že by autor článku zpochybňoval samotnou potřebu „operačního řízení či plánování“. Spíše se pozastavoval nad zvolenými prostředky a formou. Ačkoliv tvrdíte, že „se ČR podílí na operačním plánování a řízení tím, že do daného prvku vyšle pár vojáků“, držíme si vlastní operační stupeň. Ruku na srdce, pokud by vykonával tradiční činnosti s tím spojené, tedy například rozpracovával strategické dokumenty pro operační použití, působil jako provider pro podřízené brigády apod., asi by se nikdo nepozastavoval nad jeho velikostí. Pokud ale velitelství brigády má řádově do 100 vojáků, nemůžou mít velitelství Společných sil tolik vojáků, co mají. Z pohledu z dola působí dojmem mezičlánku mezi Prahou a brigádou, mezičlánku, který stejně jako další člen tiché pošty navíc zpravidla ničemu neprospívá. Nebylo by se vhodné zamyslet, zda by drtivá část jeho funkcí nešla přenést do Prahy a integrovat do GŠ? Samotné řízení zahraničních operací tam už je (SOC), tak proč ne i ostatní funkce?
Pro Emila Frídu:
Co se reformy AČR týče, ačkoliv to bude ode mne jako od vojáka znít divně, jsem rád za civilní kontrolu resortu. Jedině od civilního řízení resortu může padnout snaha o narušení statutu quo, snaha o zefektivnění celého systému. Za ty roky permanentních škrtů a reorganizací armáda nabrala mentalitu Sparťanů u Termopyl – všichni nás nenávidí, chtějí nás zničit, musíme držet při sobě, ani o krok zpět. Potom zákonitě musí drhnout právě snaha o reformu, kterou jedna strana vyžaduje, druhá tiše odmítá…
Pro Iva: V tom je právě to kouzlo. Vojáci musí najít společnou řeč s civilisty. Myslím, že to funguje podobně, jako když žádáte peníze od banky na svůj projekt. Banka vám nezpochybní odborné zázemí projektu, ale jeho ekonomickou podstatu. Bude zkoumat, jaké máte naděje, že projekt nezbankrotuje. Bohužel, my jsme ten bankrot možná několikrát udělali a divíme se, že nám teď skoro nikdo nevěří. Chcete-li získat důvěru, musíte být transparentní a musíte mluvit jazykem, kterému okolí rozumí, teprve pak můžete dělat dojem na okolí „novými šaty.“ Tady to bylo obráceně – brousily se diamanty, aniž by okolí chápalo, co to znamená a ještě jsme ostentativně říkali, aby se nikdo do toho nestaral. Na rozdíl od zahraničí, nemají u nás strategické dokumenty jména autorů. Tvoří je ministerská „elita“, kterých je 12 do tuctu, vítězné týmy, jejichž členové zapomenou podat žádost o prodloužení prověrky, šedé eminence, které do strategických dokumentů propašují takové perly, jako je osamostatnění ÚJP a jeho podřízení ŘePP. Vždyť stačí srovnávat se zahraničím. Ten tlak není tlakem na zničení, ale tlakem na přizpůsobení se, integraci. Armáda už prostě svoje exkluzivní postavení nemá, v rámci comprehensive approach je jen jedním z nástrojů.
Zdravím všechny debatující. Dá se říct, že všichni víme co je špatně a nezbývá než najít východiska a postavit optimalizovaný koncept AČR včetně ministerstva, takzvaný KRAČR. Vláda a parlament nám cestou rozpočtových škrtů jasně řekli jak velkou armádu vlastně chtějí a s tím je třeba se smířit. V současné době jsme udělali několik rychlých tahů. Rozsekali jsme organizační struktury jednotek tím, že jsme neobsazená místa rozpočtově nepokryli a paralyzovali GŠ tím, že personální pravomoc, plánovací, (to jak střednědobá tak i krátkodobá) a jediné akviziční pracoviště AČR přešlo pod MO. GŠ snížil počty brutálně a lov na generály ještě neskončil. MO přebírá všechny pravomoci a hezky tloustne. Operační stupně jako Vel. SpS Olomouc udělali kosmetické úpravy ale stále neprodukují jako garant přípravy sil nic, kromě hlasitých a populistických projevů nevole se vším. Za určitých okolností se dá s řadou kroků MO souhlasit, na druhou stranu ale sekáme sekerou pouze tam, kde nečekáme odpor a ožehavé problémy jako zbytečné letiště Přerov, Ondráš, armáda v armádě, operační velitelství, které vlastně nic neřídí ale jen papouškují úkoly z GŠ a to ještě špatně, necháváme prostě stranou, protože jsou možná politický citlivé. Doporučují všem debatujícím podívat se taky na počty MO (např. Sekce personální MO přes 300 ks úředníků). Závěrem, dokážu si představit velice štíhlou tří stupňovou strukturu AČR ale také přímé řízení silných brigád z GŠ. Také ale vím, že budeme asi dlouho hledat partu odvážných dobrodruhů kteří se to pokusí za současné situace dát dohromady, protože ať to bude jak to bude, pokaždé někoho natočí a řada lidí stále bude chtít do těchto koncepčních materiálu vnášet své přitroublé nápady. Což byl konec konců důvod krachu KRAČRU, který v první verzi popisoval několik dobrých variant jak to udělat. Místo toho byl později vhodně modifikován za řízení některých, tak aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To co bylo v úvodu, jako vystoupení MO už dlouho před tím někteří vojáci říkali a „ON“ pouze reprodukoval řadu myšlenek koncepčně myslicích lidí v AČR. Bohužel, ti však byli umlčení argumenty jako veřejné mínění vojáků, co budeme dělat s přebytečnými důstojníky, praporčíky, nedej bože rotmistryněmi a rotmistry, atd. Velkou roli v pohřbení všeho moudrého také hrají ti co mají zapíchnutou hlavu v zadku mocných a lehce tak prosazují své zájmy. Dinosaurus Halaška, neboli oběť, nebyl ten kdo měl stupidní nápady ale byl umně manipulován svými kamarády z předcházejících logistických a výchovných funkcí. Připojuji se k těm co říkají, že oprávněné kritiky už bylo dost a teď pojďme navrhnout řešení a diskutovat o něm, nebo se budeme jen profilovat jako skupina kritiků na ONWOP. Pro začátek je třeba si uvědomit, že každá varianta řešení, která už byla zmíněna, nás bude něco stát a to především personál a nejen ten zbytečný.
Myslím, že Nemo vcelku hezky upozornil na dvě základní možnosti restruktualizace vyšších velitelských stupňů AČR. Je to zkrátka hot nebo čehý.
1. Štíhlá třístupňová struktura
2. Přímé řízení silných brigád z GŠ
Co se mne týče, jako výhodnější se mi jeví druhá možnost. Je to řešení, které vychází odspoda a staví na tom funkčnějším (to znamená velení brigád). Z pohledu brigád by nešlo o žádnou koncepční změnu, jen by jim narostly počty podřízených praporů. Za druhé toto řešení mění „mírové“ brigády (brigády druhů vojsk) na „válečné“ (vševojskové brigády). Je to tedy návrat k normálnímu stavu. Z hlediska pružnosti řízení je to určitě vhodnější varianta – pro velitele praporů je jistě jednodušší komunikovat přímo s velitelem brigády než s jeho nadřízeným stupněm. A velitelé praporů jsou ti, kteří nejlépe znají potřeby jednotek, jsou stále ještě v kontaktu s nejnovějšími trendy atp. Jedinou (ale dosti závažnou) nevýhodou tohoto řešení je očekávaný odpor vůči němu. Snížení počtu vojáků (rozuměj důstojníků) v operačních velitelstvích bude znamenat konec jisté kariéry nižších důstojníků. Těm již nikdo „nezaručí“, že po odchodu z praporů se stanou majory na některém z velitelství. Stejně jako např. v US Army by nebyl přechod kapitán-major tak automatický.
Co si o výhodách tohoto řešení myslíte vy?
to nemo: hmm pěkně řečeno a kdopak to obrozenecké hnutí, které zvedne hlavu povede? Tzv. Noví generálové, kteří se vyprofilovali svojí soukromou a nikdy neprezentovanou rezistencí? Kteří pro pár tuctů desetitisíců odměny za rokjsou schopni se ztotožnit s čímkoliv? Ti nepodléhají názorům druhých a nemají své „oblíbené“? Jedna věc je brumlat si své chytrosti v tichu své kanceláře a druhá je přivést je do života: Přeze vše tady řečené, čest a sláva Bartákovi, který ukázal že i pře omezený časový mandát je schopen pohnou skálou, čest a sláva ministrovi který ukázal, že i trus vyššího důstojníka,dokonce i generála zapáchá stejně jako ten rotmistra.
Přátelé, rozpoutali jste tady pěknou debatu. Jenom bych chtěl podpořit to, co napsal nemo v závěru svého komentáře a nabídnout toto: pokud máte kdokoli konstruktivní nápad a chtěli byste se o něj podělit s ostatními a bude mít obsáhlejší formu, než krátký komentář, napiště mi přes kontakt a já rád váš text dám na stránky. Kritika je správná, protože určuje směr, ale v určitém okamžiku je vždy důležité zkusit navrhnout jiné, lepší řešení, než to, které je kritizováno.
pro nema: Vsjo rešajut kadry. Vzhledem k tomu, že model Tvrdíkovy archy se neosvědčil, nemyslím si, že by se mohly stavět další vítězné týmy. – Jakmile byl vítězný tým odstraněn ze systému, vše se začalo vracet zpět. Možná by stálo zato, umožnit kazišukům z GŠ důstojný odchod, aby mohla proběhnout nějaká ta skutečná reforma. Bojím se však, že v českém pojetí bude jakékoliv řešení tradičním vyléváním vaničky s dítětem, přitom nevidím nic, coby se dalo považovat za sítko na dítě. Schází nám tu něco jako „Zemanova vláda sebevrahů“… V každém případě jestliže bude probíhat reforma, pak by měly být rozděleny kompetence přes nějaký řídící a výkonný výbor. Je docela srandovní, jak OdKoR odpovídá a kontroluje takové věci, jako je výstavba oplocení kolem základny. Jak si nechává dokládat lži o náboru, aniž by je prověřoval, nebo měl možnost prověřit. Tomu říkám strategické řízení… V zásadě tu výkonem už mám dvojstupňový systém řízení: taktický (do OTV) a operační (MO včetně GŠ):-)
Pekná diskuze, bohužel nepovede k ničemu, ne v této podobě.
Pokud má mít nějaká iniciativa mít šanci na úspěch musí splňovat několik základních požadavků.
1) Musí být dobře formulovaná
2) Musí mít dostatečnou a transparentní podporu jak u iniciátorů tak u příjemců
3) musí se najít takzvaný „key enabler“, který ji uvede do chodu.
FORMULACE
Je nutné nalézt člověka, který dá dohromady koncepci a postaví ji na nohy nejen obsahově, ale i formálně – struktura dokumentu a to co obsahuje na počátku totiž bude tvořit to o čem se bude diskutovat a to o čem se bude debatovat zda přijmout či nepříjmout. Tato diskuze je k ničemu – nikdo neví na který příspěvek reagovat a na který se odkázat. Ju nutný mít organický text, nad kterým budeme všichni sedět a snažit se jej zlepšovat a co důležitější je najít někoho kdo se pod tento text podepíše a dodá mu vážnost.
PODPORA
Zásadní problém jakékoliv reformy v armádě je strach – reforma za podledních dvacet let neznamenala nic jiného než ztráta živobytí a esenciální nejistota zaměstnanců. Jakákoliv akce bude provázená nedůvěrou a otázkou „co z toho ti iniciátoři budou mít“. Proto musí být transparentní cíle, které má tato organizační změna mít a pochopitelně i podpora u těch, kteří rozhodují, že daná koncepce bude uvedena v život a hlavně, že už bude na nějakou dobu konečná. Paradoxně zde je vidět, že všechny tyto tři body sebou nutně souvisí – podpora veřejnosti plus armády způsobí, že i politici se nebudou chtít šťourat v něčem co má dopad na veřejné mínění – bohužel jediné eso, které v tomto ohledu zatím můžeme vytáhnout je zřejmě podpora jednoho novináře.
KEY ENABLER
v tomto ohledu hledám základní předpoklady toho, aby podobná iniciativa mohla vůbec fungovat a mít nějaké výsledky.
Řekl bych že pokud se budeme bavit o podpoře a lidech schopných tvořit koncepce, tak MO jich má více než dost a je ještě více, kteří by se rádi přidali. Problém vidím v tom, že MO je klasická hierarchická organizace, kde se práce přesčas a z vlastní iniciativy nejen nechválí ale přímo trestá. Podobná aktivita by u většiny z našich nadřízených nejen nenalezla pochopení, ale pravděpodobně by i byla důvodem k perzonálním opatřením .
Jako key enabler tedy vidím právě zbavení tohoto strachu, tedy ujištění o tom, že tato činnost nebude mít bumerangový efekt na ty, kteří se na ní podílí.
Tím by se mělo začít.
pro O.Z.: To je sice pěkný metodický přístup, ale úspěch opravdu nezaručuje. To, že někdo umí číst a psát, neznamená, že umí psát koncepci. Odkázáno na vládní Metodiku střednědobých koncepcí z roku 2001 je základem koncepce její první, analytická část. Tady je ten zásadní problém, kterým je naprostý nedostatek analytiků schopných zpracovat poměrně komplexní informaci o komplexním systému, jakým armáda je, do stravitelné. Analýza je prostě něco, co se nedá opsat, a analytikem se nestanete po přečtení začátečnických učebnic. To je možná důvod, proč různé koncepce nejsou úspěšné. – Analýza je nedostatečná, nebo koncepční část je „souborem přáním“, takovým dopisem Ježíškovi. Fakticky je to tedy koncepce přání, takový sen, který se může naplnit, ale protože není jasná souvislost, z čeho v analýza vychází, tak se nenaplní. Vlastně ano, každé 3 roky se zpracuje nějaký další strategický materiál (s jiným týmem, s jiným ministrem, s novými začátečníky). – Zkuste se podívat třeba na článek ve VR 4/2009 věnovaný důstojníkům. – Jestliže mi 20 let nepřineslo očekávané výsledky koncepce, asi něco dělám špatně… Je však vůle přiznat si, že něco je špatně? Jsme motivováni změnit přístup k naší činnosti? – Peníze z rozpočtu proudí, pamětní medaile a záslužné kříže se rozdávají, vojáci do misí jezdí, většina se jich vrací zpět zdravá, zakázky se zadávají; občas se uřeže nějaký ten kořínek, jestliže nám zrovna MF krátí rozpočet. Je to fajn, pohoda, veget být ve státě, který nemá díky své geopolitické poloze nepřítele, a jediným naším protivníkem je vlastní strach ze změn…
pro O.Z.: No vidíte a já si myslel, že toto právě má být platforma pro diskuzi a ne nějaké místo pro formulaci koncepčních materiálů. Pokud by se zde měly tvořit nějaké strategické dokumenty, ušetřilo by pravděpodobně pěkných pár set tabulkových míst na MO.
Ad. Dušan Rovensky: Pojďme je ušetřit… (hahaha). Ale važně, proč se nebavit hlouběji o koncepčních materiálech?
Ad. Emil Frída.
Souhlasím, proto také se zdráhám napsat více. Nicméně považuju za ztrátu času o něčem jenom debatovat pokud z toho nemá vyplynout žádná činnost.
Ad. Dušan Rovenovský – pokud jsem dobře pochopil většinu stížností v této diskuzi, tak se velká část týká nestálosti záměru. Jjak už naznačil Emil Frýda všechny koncepce jsou nedokonalé, proto je nutné držet se vytčeného cíle a odstraňovat chyby. Bohužel jsem nabyl dojmu, že životnost koncepce koreluje s životností vládní koalice resp. ministra, který za ní stojí, a to není prostředí, ve kterém by se dalo vybudovat cokoliv než jenom další a další zakázky, které se ukáží jako nedomyšlené.
Z toho vyplývá, že za dané situace těžko může vzniknout něco užitečného uvnitř rezortu s přímou politickou kontrolou a akademická půda (zde situaci příliš neznám)zřejmě tuto funkci neplní zcela uspokojivě.
Souhlasím, s Dušanem, že toto není místo, kde by se měly formulovat koncepční (politické) materiály, ale pokud se čtenáři tohoto blogu považují za odborníky v bezpečnostní problematice, resp. za určitý think tank, tak si myslím, že bychom se mohli vzchopit na víc než na pouhé lamentování skutečnosti, obzvláště ve chvíli kdy je daný problém očividně dost palčivý.
Pro O.Z. Opravdu považuji stabilitu za základ úspěchu, a není-li stabilita uvnitř (střídání ministrů; kariérový průtok vedoucích funkcionářů s cílem napsat si do CV tu kterou funkci, aniž by bylo možné zhodnotit dosažené výsledky dotyčného; výměnu, spíše decimaci, „lokálních pracovních týmů“ spojených s výměnou na postech NGŠ a ředitelů sekcí) musím ji hledat vevnitř. Přiznávám, že při pohledu na USA je mi sympatický systém akademických think-tanků schopných akumulovat znalosti, sledovat a rozvíjet koncept, dodávat analytiky a dodávat politickým stranám publikace, analýzy a dělat oponenturu pohledu „zevnitř z resortu.“ Vzhledem k tomu, že akademická pracoviště jsou závislá na svém výkonu, snaží se na vědeckém a akademickém trhu zaujmout (otevřít si cestu ke klientele) a hlavně nemají tak častý problém s reorganizacemi jako je to v případě našeho vnitřního řešení (sekce MO, ISS v Bráníku, USS VA, USS UO, USOS UO a od 1.1.2010 nic). Stálost jejich klientely (politické strany, státní správa) umožňuje ustálení konceptů – koncept je vytvořen na principu kolektivní shody a nikoliv „osvícenosti“ toho které člověk zrovna se náhodně vyskytnuvšího na místě ministra, jeho náměstka nebo ředitele sekce. Stabilizaci „pojetí věcí strategických vevnitř“ lze dosáhnout jeho stabilizací zvenčí shodou již na úrovni politických stran. Osobně nechápu, proč by strategické věci typu počtu řídících apod. měly být věcí vojáků. Kouknu-li se do demokratických zemí proživších nějakou totalitu, jako je SRN nebo Rakousko, tak tyhle reformní věci jsou řešeny dočasnými týmy řízenými bývalými vrcholnými politiky (bývalí prezidenti, předsedové vlád, ministři). Jenom my to stále necháváme „vojenské juntě“ naivně si myslíce, že nejlepší reformu školského systému udělá pedagog, zdravotnictví doktor, financování vědy vědec atd. Proboha, proč by si kapři měli sami vypouštět rybník? – Proč by to v případě KRAČR mělo vypadat jinak? Proč by vojenští byrokraté měli navrhovat řešení, která zlepší fungování systému, přinesou jim více práce, protože se zlepší efektivita fungování systému?
Je to sice off topic, ale nemohl jsem si pomoci:
citát z dnešních (10.8.10) Událostí – „Ministr obrany USA Robert Gates oznámil z důvodu snižování roupočtu ministerstva obrany USA zrušení SPOLEČNÝCH SIL v Norfolku zaměstnávajících 5000 osob“. Znám podobný orgán, který sice zaměstnává osob jen 500, ale podobného jména, vy ne :-)?
Ivo, americké Joint Forces Command není ekvivalentem českého velitelství Společných sil. Zde je definice USJFCOM:
United States Joint Forces Command (USJFCOM) is one of ten Unified Combatant Commands of the United States Armed Forces. Unlike the six commands with responsibility for war plans and operations in specified portions of the world, USJFCOM is a functional command that provides specific services to the military. USJFCOM was formed in 1999 when the old United States Atlantic Command was renamed and given a new mission: leading the transformation of the U.S. military through experimentation and education.
Among his duties, the commander of USJFCOM oversees the command’s four primary roles in transformation — joint concept development and experimentation, joint training, joint interoperability and integration, and the primary conventional force provider as outlined in the Unified Command Plan approved by the President.
The Unified Command Plan designates USJFCOM as the „transformation laboratory“ of the United States military to enhance the combatant commanders‘ capabilities to implement the president’s strategy. USJFCOM develops joint operational concepts, tests these concepts through rigorous experimentation, educates joint leaders, trains joint task force commanders and staffs, and recommends joint solutions to the Army, Navy, Air Force and Marines to better integrate their warfighting capabilities.
Jsem si toho vědom, jen jsem při sledování zpráv nedokázal udržet vážnou tvář :-).
Já to slyšel v rádiu…ale jen část zprávy o tom že bude zrušeno velitelství společných sil…..tak jsem se zaradoval…..a pak dodali že v Norfolku :-(
Takže dnes to na vrcholné poradě resortu zaznělo jasně: Náčelník generálního štábu jen zabezpečuje velení AČR, velí ministr prostřednictvím civilní části. V případě válečného stavu jenom civilní část navlékne uniformu a bude nám prachsprostým vojákům velet. Proto je potřeba, aby všichni ti bývalí plukovníci, co dnes sedí na sekci personální či SOPS byli zachováni, kdežto obyčejné vojáky je vždy možno nahradit.
Když jsou obyčejní, tak je logické, že se dají nahradit. Kdyby nebyli obyčejní, tak jsou nenahraditelní. Ze způsobu použítí „jen“ soudím, zabezpečení velení AČR je skutečná hračka a není tudíž důvod, aby to nezvládl kdokoliv jiný. Je třeba poděkovat za takovou upřímnost. Potvrzuje se to, co jsme všichni tak nějak tušili. Kdy plánujete vyhlášení válečného stavu? Příjde i 20 let po konci studené války válka v hodinách?
asi ano, v očích politicko-ekonomické části resortu je (zabezpečení) velení AČR věc, kterou asi snadno zvládnou.
Či jinak, teze že MO je tu k zabezpečení podmínek pro AČR se stala teze, že GŠ je tu jako podpůrný prvek MO při řízení AČR.
Z tohoto principu ostatně vyplývá asi i neúcta k 1. ZNGŠ, který si na jednání musel přinést židli, zatímco řadoví úředníci spokojeně seděli.
Mohu Vás ubezpečit, že i v očích generálního štábu, jsou procesy zajišťované politicko-ekonomickou částí věcí, které asi GŠ také zvládne zcela bez problémů. Kdyby tomu tak nebylo, pak by asi postrádaly smysl ty všechny různice a třenice o „opanování prostoru“. Otázkou pak zůstává, co je ta přidaná hodnota té které části, když všichni umí všechno a u vojáků je to navíc dražší o jejich výsluhy a přídavky na bydlení.
V každém případě by asi mohlo lepší dělat taková sezení v bufetu nebo, mosche, kde nepotřebujete židle abyste si byli rovni. Lze využít i tělocvičnu.
:-)
Ještě jedna věc. Nejsem sice voják, ale moje představa o vojácích je, že se budou prezentovat jak ochrání co nejvíce obyvatel a jak ubrání stát. To je asi to, proč máme mít vojáky. Z toho, co píšete, se ale ukazuje, že hlavní štáb řeší naprosto jiné věci, než jsou operační plány. Fakticky je to myšlení armády ČLR nebo KLDR, kde je vrcholné velení integrováno do politické struktury a armáda má velmi vysokou hospodářskou nezávislost, dokonce podniká. Bojím se o demokracii v této zemi, kde se vojáci raději starají o ovládání zdrojů, než o válčení. Smiřte se s tím, že doby pomocných zemědělských hospodářství, výpomocí národnímu hospodářství a užívání levných bytů se už nevrátí.
Ad outsider: dobře řečeno;
Ad outsider i insider: nejde o hru s nulovým součtem, pokud by o ní mělo jít, nikam se nic nepohne a k ničemu to nepovede;
Ad insider: židle jsem jako řadový úředník tahal také, nevím, kde jste přišel na neúctu k 1. ZNGŠ. A jestli se nemýlím, tak když přišel, židle tam dotahané byly. Ale hlavně, jaký to má význam? Nulový, nulový.
A konečně, zákon 219/1999, § 7:
(2) Ministr k zabezpečení úkolů armády vydává rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě.
(3) Součástí ministerstva je Generální štáb Armády České republiky, který zabezpečuje velení armádě. V jeho čele je náčelník Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „náčelník Generálního štábu“).
Diskuse mezi insaderem a outsiderem vede k jedinému pojmenování toho, co se teď vyskytuje na genštábu: generaleska a plukovníkoeska… Jak smutné.
Je pro mne zajímavé sledovat, co vše se z ideí tohoto článku a následné diskuse skutečně naplnilo. Je to s podivem, ale byl napsán před 2,5 lety…
Celková bilance, tak jak ji vidím já:
1. Přechod z třístupňového na dvojstupňový systém se v podstatě uskuteční ke konci roku, velitelství pozemních a vzdušných sil, obě po 50 lidech, předpokládám nebudou mít ambici být operačními velitelstvími, ale budou to nenasaditelná správní velitelství. Reálné operační velení konečně převezme GŠ.
2. Přechod na silné brigády se oproti tomu (snad prozatím) nekoná, zůstávají nám 4. mechanizovaný pluk (známější pod názvem 4. brigáda rychlého nasazení) a 7. mechanizovaný pluk (myšleno 7. mb). První svazek si reformou „pomohl“ k útvaru CIMIC, což na mě dělá dojem, že ten útvar o 50 lidech nikdo nechtěl a na 4. brn prostě zbyl. Pokud to bylo jinak, nechám se poučit informovanějšími. 7. mb oproti tomu čeká vzhledem k jejich nižšímu stavu modernizace nejpíš částečné (a snad dočasné) rámcování.
Obě dvě brigády nadále zůstávají neschopné plnit své svěřené doktrinální úkoly bez masivního doplnění, ani do budoucna nebudou mít v sestavách dělostřelectvo, ženijní vojsko, protiletadlovce, průzkum, logistiku atp. Až přijde jejich čas, vše si půjčí a včas se secvičí…
Brigády druhů vojsk nadále zůstávají (dělostřelecká brigáda, ženijní brigáda, protiletadlová brigáda, logistická brigáda, chemická brigáda atp.), jen je z části zrámcujeme a přejmenujeme na pluky. Zde prosím někoho povolanějšího, aby mi vysvětlil, jak to jde dohromady s ořezáváním sádla a zachováním svalů. Například místo přerozdělení DVOU dělostřeleckých oddílů (byť rozhodně ne na plných stavech) mezi DVĚ mechanizované brigády, se současným zrušením brigádního velitelství, jeden z nich zrámcujeme a brigádní velitelství přejmenujeme na plukovní.
Sečteno a podtrženo, dělá to na mne klasický dojem: a. Praha dokázala přebít Olomouc, b. vševojskoví velitelé nedokázali přebít velitelé druhů vojsk, kteří raději zrámcují polovinu svých útvarů, než aby přišli o možnost nerušeně postupovat od poručíka po plukovníka v rámci své odbornosti, i kdyby čítala několik tuctů osob…
Odpověď na tyto otázky bych zřejmě hledal v kapitole „Když je školství překážkou“. Není doceňována skutečnost, že příprava personálu je proces v jehož průběhu se lidé formují. Na druhé straně je tendence podceňovat charakter a dlouhodobost dopadů, které na armádu má úroveň přípravy, která kvalitativně zaostává za požadavky doby. Pokud navíc klade personální systém rovnítko mezi zmíněným „Fofr-kurzem GŠT na UO“ a obdobnými kurzy v zahraničí na nejprestižnějších vojenských školách, a to na plný úvazek, tak se nedivme.
Zrámcování, vždy v minulosti znamenalo budoucí konec útvarů (2.mb, 3. mb, …) ….
4 all:
to co zde bylo v posledních příspěvcích napsáno je jen předzvěstí VELKÉHO průseru.
Na řadových útvarech chybí:
1)velitelé čet ( kde jsou za velké peníze produkováni absolventi UO…?)
2) vojáci na základních (SIC!) funkcích!Vím o jenotkách ( rotách ), které jsou naplněny v současné době s bídou na 60% TMP!Jak je to možné, když někteří vyšší důstojnící stále žijí v iluzi, že před branami vojenských ústavů stojí hordy nedočkavců, usilující o vstup do armády co má 5 M, ale není schopna svým příslušníkům zabezpečit základní komodity k výkonu jejich SM…
3) proč se drží dělostřelectvo, ženijní vojsko a PVO na stupni svazek?Kvůli „deklarované“ mechanizované divizi, která je podvodem na NATO, jenž raději v tomto případě „osleplo“, než by si nechalo vypalovat zrak pohledem na takovou lež
4) každá bojová iniciativa či spíš nasazení sil, stálo a padalo s logistikým zabezpečením.V případě AČR se jedná o pád, dost strmý a nebojím se říct, že dopad bude velmi, velmi bolet.Nebudou to úředníci VeSPod nebo různých odborů, sekcí, skupin etc. na GŠ, kteří ten bolestivý ( a smrtelný ) dopad pocítí, ale řadoví vojáci u řadových útvarů – panem ministrem pojmenovaní jako SVALY armády, kterých se v ŽÁDNÉM případě „ořezávání“ nedotkne, jak mnohokráte deklaroval.Kde, že loňské sněhy jsou…Jak typické.
Otázkou je, kdy, jak a komu budou „zrámcované“ (de facto zrušené ) útvary chybět.Při dalších povodních?Nebude pak pozdě se ptát, kdo bude makat v terénu?Páni vyšší důstojníci z různých velitelství pro věci zbytečné to jistě nebudou, ti si pak jen navzájem předají další stužky pamětních medailí svých korýtek a vyinkasují odměny za zaslouženou práci při odtraňování následků povodní…
Nějak se nám vytratilo z médií téma „aktivních záloh“.Jak s téměř fanfárami vznikly, tak se nakonec v tichosti za nimi zhasne, zamkne a pro jistotu ztratí klíč…Škoda, jistý potenciál u bojových útvarů tento projekt měl, ovšem při vhodné koncepci a náležitém zabezpečení ( jak personálním, tak materiálním ).
Nelze než souhlasit. Pokud jde o nedoplněnost důstojníků na funkcích velitelů čet jde o známý a dlouhodobý problém. Nízkou naplněností těchto funkcí se zdůvodňuje potřeba zachování UO v její stávající podobě a možná řešení jsou hledána v extenzivních přístupech. Proto UO nabírá stále více studentů ale na situaci útvarů se nic podstatného nemění. Problém není správně pojmenován. Je jím skutečnost, že prostřednictvím současného modelu doplňování armády důstojníky na základní funkce je armáda nedoplnitelná. A to bez ohledu na výši prostředků, které do toho budou umořeny. Víme to prokazatelně od roku 2008.
Tady je třeba použít citaci ze slavného projevu na Červeném Hrádku: „A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, to lid si to žádá, my s tím souhlasíme, s tím lidem. My plníme jeho vůli, a ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě.“ Tedy: „Nábor do vojenských škol běží, protože si to tzv. správci ČVO žádají. Ne UO, ale ti, kteří stojí hodnostně na vrcholku pochybné hodnostní pyramidy. No, a sekce personální plní jen roli vykonavatele. Přitom prostým pohledem do organizačního řádu a různých INA zjistíme, že oni to řídí a proto je tam tolik personalistů (a kůl v plotě).
bohužel pane kolego došlo na UO k naprostému přečíslení uniformovaných studentů těmi civilními.Je to velmi tristní a zároveň tragické.Studium civilů na UO je sice placeno z peněz daňových poplatníků, ale z měšce armády, kde tyto finanční prostředky ZOUFALE chybí!!!Tito studenti nejsou nijak vázáni jakoukoliv službou ve prospěch AČR, po absolutoriu vykročí směle k světlým zítřkům své civilní kariery.
Ptám se, je-li třeba aby měl velitel nezbytně nutně VŠ? Např. v UK tomu tak není – vojenská akademie Sandhurst je jednoroční a plně postačuje, bohužel naše posttotalitní armáda se svým přebujelým byrokratickým aparátem na úrovni armády KLDR vytváří vědce a nevychovává velitele…
Myslím, že vychovává velitele, ale tak nějak po svém podle vtipu o pořadech ČST. Ty byly dobré, špatné a brněnské… Podívejte se na životopisy managementu univerzity a fakult a pochopíte. V zásadě neaplikují nic jiného, než to co dávno zažili na školní četě/rotě. Oni měli možnost jít do praxe, ale asi jí hrozně štítili. Míst pro poručíky bylo vždy habaděj.
Vím že takováto diskuse může být jen zkratkou. Přesto, poměr civilních a vojenských studentů na UO je jiným tématem než ke kterému se vztahoval můj příspěvek. Ten reagoval na problematiku doplňování důstojnického sboru. Tedy na jednu z klíčových otázek. V tomto ohledu je počet civilních studentů na UO důsledkem modelu, který byl zvolen. Nelze se tomu dost dobře vyhnout. Rovněž v zahraniční praxi je v evropských podmínkách zcela běžné, že pokud existuje vojenská škola univerzitního typu (vysoká škola) studují na ní civilisté. A stejně jako v našich podmínkách je to předmětem trvalé kritiky a hledají se způsoby jak se od této praxe v budoucnu oprostit. Britové prostě nejsou experimentátoři. Věci mají promyšlené a vždy usilují, aby dokázali vytěžit ze systému za minimálních nákladů maximum. Prestižní vojenská akademie v Sandhurstu představuje známý a respektovaný model doplňování důstojnického sboru. V našich podmínkách by se bezesporu osvědčil.
co byste chteli, kdyz za poslednich par let je to porad a porad dokolecka dokola. vlada meni rocne co vlastne od armady chce a potrebuje. jmenujte mi jednoho ministra od roku 2000, ktery by delal svoji praci porade a po jeho odchodu se nevykulila ze skrine ceta(mozna rota)kostlivcu a smecek…ryba smrdi od hlavy
Naznačená situace odpovídá situaci, kdy „common sense is not yet common“. Převyšuje-li (opakovaně v posledních 20 letech) počet civilních studentů na vojenské vysoké škole počet vojenských studentů, nejedná se už vojenskou školu a bylo by logické si to přiznat a přejít na opačný model. Je krajně obtížně udržitelné udržet v jedné instituci dva extrémní režimy: k vojákovi se nelze chovat jako k civilistovi a k civilistovi jako k vojákovi. Systémy většinou konvergují k režimu méně energeticky náročnému, takže výsledkem je, že se k vojákovi chováte jako k civilistovi. K tomu vám ovšem stačí obyčejná veřejná vysoká škola…
Vzpomínám na své souběžné studium na FTTZ/FEOS/FEOSL na VVŠ PV s civilními spolužáky. Pro některé vyučující jsme byli jako vojáci něco méněceného, „otravovalo“ je, že by měli s vojenskou skupinou „dělat vojenské opičky“ a vůbec neměli pochopení, když po občasné absence způsobené posádkovou celodenní směnou (povinnost stráží a směny dozorčích autoparku pro studenty VVŠPV skončily někdy koncem roku 1994) jsme byli objektivně horší studenti. To nemluvím o tom, že my jsme na rozdíl o civilních studentů byli vybráni podle jiného klíče…
Přesně taková je logika systému. Pokud se má vojenská vysoká škola udržet v konkurenci veřejných vysokých škol a splnit podmínky vyplývající z norem daných zákonem, pak nutně potřebuje výstupy ze své vědecké činnosti. Vojenští studenti ale do vědecké výchovy neprorůstají v dostatečném počtu a kvalitě protože je tlak na jejich zařazení do vojenské praxe. Jakákoliv polovičatá řešení jsou ke škodě na obě strany – vojenství i vědě jako takové. V konečném důsledku kompromitují kredit školy jako vojenské školy, nebo jako vysoké školy. Proto se vojenské školy, a to nejenom u nás, uchylují k přijímání stále většího počtu civilních studentů z jejichž středu se usilují vychovat budoucí vědecké pracovníky. Je to sice jen jeden z řady motivů proč takto postupuje i UO, ale je pro ni důležitý. Byl koneckonců vyjádřen SP MO v roce 2008, kdy deklarovala svůj slavný projekt 3 K (tisíc vojenských studentů, tisíc civilních, tisíc zahraničních). A pokud nebude tento záměr realizován škola začne postupně odumírat a do pěti let UO zanikne. Takto zněla citace zdůvodnění. Každá „tisícovka“ měla svůj účel. „Vojenská“ závazek vůči resortu MO ČR – jsme vojenská škola, „civilní“ měla zajistit kredit a perspektivně růst potenciálu vědy, „zahraniční“ měla zjednodušit dostupnost k zahraničním grantům a to je důležité. V těchto souvislostech se skutečně vojenský student stává druhořadý. Jednou z cest jak tento rozpor částečně „usmířit“ je přesunovat do vojenské vysoké školy stále větší množství účelových, kariérových a dalších kurzů a výcvikových činností, které pomyslně zvyšují obraz přímého užití výstupů pro praxi. Je zde ale klička, která nemusí na první pohled být až tak zjevná. Zaprvé, tyto vojenské činnosti jsou nakonec organizovány a zabezpečovány v systému, který je v hierarchii institucí nejnákladnější (vysoké škole). Zadruhé, rozmělňují a vychylují vysokoškolskou instituci ze své podstaty.
Jestli dobře počítám, tak ten rok zániku připadá na letošek. Předpokládám, že šlo o vědeckou hypotézu formulovanou na základě hluboké studie, takže tam byl vědecký výstup v podobě pravdivé předpovědi. Pokud to tak nebylo, pak by bylo dobré zjistit, jestli nešlo o nějaký sociálně nežádoucí jev, na jejichž potírání se má podílet UO v čele se sekcí personální.
„Kvalita“ hypotézy nezůstala nic dlužna pověsti kvality výstupů SP MO. Každý si to koneckonců může porovnat se současným stavem věcí a nakolik se autoři takového kroku trefili do reality budoucího vývoje, velmi blízkého budoucího vývoje. Tím se vracíme k jednomu z momentů výše uvedeného článku, který polemizuje nad kvalitou přípravy lidí a jejich výběr pro strategické stupně řízení.
to Jiří: „Jednou z cest jak tento rozpor částečně „usmířit“ je přesunovat do vojenské vysoké školy stále větší množství účelových, kariérových a dalších kurzů a výcvikových činností, …“; asi tím bylo myšleno jednou z cest do pekel:-). Na jedné straně je zřejmé, že prodlužování agónie UO neskončí ani se současnou fází transformace (sémanticky pojatou filipiku o významu transformace jako logickém procesu změny do jasně definovaného stavu si nechám na jindy). Důvody nutnosti existence UO dnes nemají nic společného s efektivitou a tím méně s potřebami AČR. Brno je prostě voličsky velké město a i při prohraných volbách přináší několik mandátů. Naproti tomu Vyškov je historicky růžový až rudý (přitom voličsky dost malý) a tím i pro současné vedení ministerstva nezajímavý. Odtud pravděpodobně vane vítr při úvahách o přesunu (větší) části kurzů pod křídla UO, aniž by tato disponovala výcvikovýni prostory, technikou, instruktorsky a lektorsky „zručným“ personálem spjatým s praxí u vojsk atd. UO tak má převzít většinu kariérových kurzů v situaci, kdy 95% výcviku (těch 5% jsou ranní nástupy a vyhlášení rozkazu) jejích posluchačů provádí Vyškov? Už vidím na konci tunelu („tunelu“?) světlo v podobě geni(t)ální myšlenky – z Vojenské akademie uděláme výcvikový prapor UO.
V tom případě je legitimní diskuse o tom, jestli jde skutečně o univerzitu. Univerzity většinou neprovozují svářečskou školu a autoškolu a vzdělávací aktivity poskytují od nositele maturitního vysvědčení výše. O tomto tedy alespoň vysokoškolský zákon mlčí. Jiná věc je, že možná stojíme na prahu nové doby. Kdo si ještě před tak 15 roky dokázal představit, že podle školského zákona budeme mít pod jednou střechou (IČO) gymnázium, vyšší odbornou školu, technické lyceum a střední odborné učiliště. Takže proč by to nemohlo fungovat i vysokých škol? Takový svářečský průkaz z Univerzity Karlovy…
Pokud jde o Vyškov, myslel jsem si, že je od dob Paroubka oranžový. V každém případě je spíše oranžovo-modro-černý. Pokud je o to ostatní, je třeba se vyvarovat modelu chytré horákyně či ani ryba, ani rak a zdůvodňování potřeby změn „federálnými špecifíkami“, nebudou nám rozumět na trhu práce…
Samozřejmě jde o cestu do pekel. Pouze pojmenovávám fakta, procesy, rozhodnutí a podobně, která se ve vnitřním prostředí resortu obrany takto běžně nevyskytují. Závěr si dělá účastník diskuse sám a jsem si jist, že mu souvislosti jednotlivých sdělení neuniknou. Vidím, že tomu tak je. A to je pozitivní zpráva.
myslím, že se z osazenstva UO stává jakási marginální veteš, jenž v reálu není ani k jakékoliv efektivní recyklaci…
Když jsem psal o „Vyškov colours“, použil jsem politologický slang, viz např. http://www.kosmas.cz/knihy/106101/rudi-a-ruzovi/
V minulosti, pro mladou generaci vojáků v dávné minulosti, určitý systém byl. Akademické tituly byly jedna věc, ale úroveň vykonané vojenské praxe druhá. Proto vedoucí pracovníci kateder byli v drtivé většině vojáci přicházející do vojenských škol z vysokých velitelských nebo štábních funkcí. V případě vojensko-odborných kateder (profilových kateder) to bylo bez jakékoliv diskuse. Náčelník oddělení stupeň rota-prapor na katedře taktiky, bývalý ZV divize, nikoho nepřekvapil. S tím vším ale počítal personální systém. V průběhu 90. let ale dochází k zásadní změně podmínek. Od té doby se také vede diskuse na téma vědecko-pedagogický sbor a v souvislosti s UO se stále větší intenzitou. Myslím, že zde byla před časem diskuse na téma vytvoření stálých příslušníků UO (vědeckých pracovníků) a rotujících učitelů. Nejdříve o tom jednodušším, rotujících učitelích, kteří byli prezentováni jako novum, jako panacea problému. Rotující instruktoři výcviku na katedrách například VVŠ PV existovali již v 80. letech, ale byli nakonec vytěsněni protože nešlo tento model vtěsnat do stále náročnějších norem pro činnost vysokých škol. Ze stejného důvodu byli postupně v 90. letech z kateder vytlačeni i vojáci s výraznou praxí. Pod vlivem takového vývoje gen.Kuba, a to už je snad před dvaceti lety, dosáhl s vojenskými školami společného řešení, že 30% příslušníků kateder budou rotující vojáci z praxe. Rovněž tato iniciativa zanikla, protože byla převálcována vyšší normou, zákony a normami upravujícími činnost vysokých škol a soustavně sílícím akademickým mechanismy řízení vojenských škol. Jestliže projekt rotujících učitelů zanikl jen v novodobé historii třikrát, kde je brána jistota že to tentokrát bude funkční? A i kdyby došlo k úpravám norem/zákonů, které by k tomu vytvořily předpoklad, vyvstane rovina další. A tou je rovina morálky, kreditu a pravdy. Neumím si představit, že by se některý z velitelů útvarů/příslušníků vyšších štábů s praxí, misemi, prestižními zahraničními školami, dobrovolně podřídil lidem, kteří dnes vykonávají rozhodující funkce na UO. Nyní to složitější, stálí pracovníci UO. V případě civilních vědecko-pedagogických pracovníků proti tomu těžko něco namítnout. V případě vojenského personálu se tím vytváří izolovaná skupina vojenských osob, která se vymyká běžným personálním a služebním normám a o své kariéře a hodnostech si rozhoduje fakticky sama mezi sebou. Sama také rozhoduje o tom, kdo do ní bude vpuštěn, nebo naopak z ní vyloučen. Jinými slovy, „my a ti cizí“, „kariérní řád ano ale netýká se mě jako vědeckého pracovníka“, „vysoké nároky na důstojníky, jistě, ale na nás platí jiná míra, proto tu budeme na věky“, „to je naše vnitřní rozehra, protože vy nejste příslušníci akademické obce“… Pregnantně to vyjádřil ve svém článku ve Vojenských Rozhledech 1/2011společně s dalšími i současný děkan 1. fakulty: „Část učitelských míst a všechna nepedagogická vojenská místa obsazovat rotačním způsobem, aby byl zajištěn stálý přísun zkušeností z praxe do přípravy budoucích důstojníků.“ A co ten zbytek vojáků? Vidíte, UO se se svým názorem ani netají. K jakým vojenským hodnostem se mezitím prohlasují je jen otázkou.
Vždy když se dozvím z médií o nějaké organizační změně, vždy se vracím k tomuto článku jako ke svému refernečnímu bodu. Lze na něm hezky ilustrovat:
a. Jak bolestivě dlouho trvá prosadit rozumnou změnu (byl napsán před téměř 3 lety a stále nejsme u cíle).
b. Jak se z původního cíle pod tlakem různých okolností salámovou metodou ukrajuje.
K opětovné návštěvě tohoto článku mě inspirovala dnešní reportáž Karla Rožánka o organizačních změnách v AČR.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/200626-armada-bude-pristi-rok-propoustet-zrusi-dve-velitelstvi/
Jak se zdá, stále bohužel platí můj komentář č. 37 z konce května.
Moje otázka zní – je schopen někdo rozumně vysvětlit, proč ve stínu drastických (nutno podotknout naprosto oprávněných) redukcí velitelských struktur a faktické vytvoření dvoustupňového systému velení stále přetrvává fixace na divizní systém?
US Army přešla z divizního systému na brigádní kolem roku 2005, ale AČR v roce 2012 stále přiživuje vizi bojové divize. Nejenom, že US Army nasazuje BCT (Brigade Combat Teams) do Afghánistánu a divizní velitelství je výhradně administrativní, ale plánuje takto bojovat i v případném konfliktu střední intenzity. Pro armádu o velikosti 2 miliónů se divize stala přežitým dinosaurem nevhodným pro moderní válčiště…
My místo toho máme 2 mechanizované pluky a spoustu divizních kompletů.
Před cca 6 měsíci jsem zaslechl argument, pokud se nepletu z úst generála Petra Pavla, že je to z toho důvodu, aby si AČR zachovala schopnost nasazení v celém spektru jednotek, aby určité klíčové schopnosti nebyly vázány na konkrétní brigády. Jenže:
a. Nenapadá mne snad žádné úkolové uskupení pozemního vojska, které by nebylo stavěno na bázi jedné ze dvou brigád (4. a 7.). Výjimky potvrzující pravidlo (například chemici) zase nepotřebují nic ze schopností perspektivních „Velkých brigád“. Vychází mi tedy z toho, že nikdo by nepřišel zkrátka.
b. Co se schopnostmi, které nelze rozpůlit mezi „Velké brigády“? Především ne vše musí být nutně v oněch brigádách, jde o schopnosti, které vycházejí z METL každé vševojskové brigády. Stačí se podívat na období, kdy AČR stavěla brigádní úkolová uskupení a vyjde nám, že se jedná stále o ty samé schopnosti – palebná podpora, logistické a ženijní zabezpečení, ISR…
Je snad jiná jednotka v AČR, která by v boji primárně využívala dělostřelecké oddíly kromě dvou mechanizovaných brigád? Jistě že nikoliv, tak proč pod ně nespadají?
Je třeba si položit primárně otázku, jaké úkoly má 4. brn a 7. mb plnit a podle toho přerozdělit ony úzkoprofilové schopnosti. Pokud nemají stejný METL, nemají mít stejnou strukturu. Pokud mají, je to něco jiného.
Na závěr:
Vzhledem k mému současnému působení mě skutečně drásá představa, že opakujeme chyby nebo přežité organizační vzorce US Army z doby dávno minulé.
Přitom by stačilo tak málo:
a. Lehčí česká obdoba BCTs
b. Dotáhnout do konce obdobu českého USSOCOM, který bude zahrnovat i jiné složky než 601. SkSS. Jinak se jedná o administrativní přeřazení bez jakéhokoliv zvýšení synergie o schopnosti většinové AČR.
Nedávno jsem měl tu čest mluvit s veteránem zpackané operace Eagle Claw na záchranu amerických rukojmí v Íránu v roce 1980. AČR má všechny strukturální předpoklady, že pokud by musela provést podobnou operaci, byť v menším měřítku a ve více permisivním prostředí (např. Libye), aby neúspěch zreplikovala.
Lesson learned z operace byla jasná – neúspěch se dostavil i přes vynikající práci SF, ale díky špatným výkonům ostatních participujích na operaci a špatné součinnosti všech dohromady. Je jen minimum operací, při kterých SF nepotřebují podporu SOF. Zpravidla potřebuje podporu stále těch samých jednotek, proto je třeba, aby spolu cvičili tak, jak budou i nasazeni. To je lekce stará přes 30 let, ale do AČR stále ne a ne dorazit…
Ivo, ono je to o tom, že reorganizace v rámci MO/AČR probíhá tak, že se zkoušejí měnit jen ty věci, které pod tlakem okolností musí být měněny. Vše ostatní zůstává, když je to přece „ověřené a funkční“. Pokud chceš nějakou komplexní reorganizaci podle současných operací a schopností, tak se asi nedočkáš. Proto stále existuje takový paskvil. V rámci reorganizací se mluvilo o armádě jako o malé a efektivní. Malá už by docela byla, ale s tou efektivitou jsou problémy. Nevím proč, ale lidé, kteří se uchytí výše v hierarchii firmy mají tendence zakrnět, hlídat si svou pozici a pokud možno udržovat status quo. Změny se nepřipouštějí, protože by mohli zrušit i mou funkci.
Jinak o skutečně bojových misích se dá částečně hovořit v našem případě až v Afghánistánu. Neříkám, že mise na Balkáně a to zejména v počátcích byly snadné, ale je to něco jiného než skutečné bojové operace a skutečná válka. Řada funkcí se zůčastní mise v Afghánistánu mimo svou hlavní specializaci. Dělostřelci, tankáni atd. V Afghánistánu dělají něco a jakmile dojedou domů, tak útočí zase na Rýn. Nevím o tom, že by někdo upravil výcvik třeba dělostřelců na obranu základny proti odpalovačům raket s krátkou reakční dobou nebo třeba využití tanků a pásových BVP v rámci operací COIN, checkpointů atd. Když jsem se díval na ukázky z Bahen, tak jsem nestačil kroutit hlavou. Místo imperialistických tanků se útočí na postavení teroristů. Kdo alespoň tuší, jak pracuje Tálibán, tak ví, že to co se ukazuje je pitomost. Jenže podle mne velení armády a také odborníci ve Vyškově vlastně netuší, jak mají jednotlivé složky armády fungovat v rámci operací COIN. Proto se součinnost necvičí. Pokud se cvičí, tak jedině za předpokladu, že scénář počítá s klasickou frontovou linií nebo jinou pomyslnou čárou – oni/my.
Zkrátka skutečná reforma čeká na takové jako jsi ty, až se dostanou na místa, kde lze něco ovlivnit.
Na začátek mého diskusního příslěvku si dovolím odcitovat ze tří zákonů:
1. ústavní zákon č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR: čl. 1 „Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu.“ čl. 3 odst. 1 „Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.“
2. zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR: § 9 „(1) Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. (2) Ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení. (3) Další úkoly armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže jsou stanoveny v části třetí, čtvrté a páté.“
3. zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR: § 21 „Ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.“ § 28 odst 1 „Činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.“
Z těchto tří citátů vyplývá, že úkolem výstavby ozbrojených sil je obrana ČR, nikoliv příprava na COIN. To nemůže změnit ani vláda svým úsnesením, kterým se přijímají koncepce a vojenské strategie. Usnesení nemají právní sílu zákona.
Asi něco v tomto duchu mohl mít na mysli pan prezident, když opakovaně vystupoval proti něčemu, co se slengově označuje jako afganizace ACŘ. Bude zajímavé, v jakém duchu se ponese jeho posladní vystoupení na velitelském shromáždění. V pozici vrchního velitele ozbrojených sil byl vlastně u české účasti v Afgánistánu a Iráku od jejího počátku. Těžko by po něm mohl někdo chtít, aby jako zásadní představitel státní moci nectil české zákony.
To B. Pernica- Vzhledem k tomu, že o právních předpisech něco málo také vím, dovolím si doplnit. Příspěvek B. Pernici na mě totiž působí jako nesouhlas s předešlými články kolegů Uhera a Ivoše, se kterým si obvykle notuji (a nezměním to ani teď:) Takže: citace příslušných právních předpisů jsou samozřejmě správné, nicméně tvrdím, že jsou legislativně napsány dostatečně obecně (i když ne ideálně), aby pokryly i změny v bezpečnostním prostředí a zejména změny reálných hrozeb. Ustanovení čl. 3 odst. 1 úst. Zák. č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR a: § 9 odst. 1 zák. č. 219/1999 Sb., o OS ČR sice hovoří o zajišťování bezpečnosti a obraně ČR, nicméně samy OS ČR jsou schopny bránit ČR proti vnějšímu napadení jen symbolicky. Tuto skutečnost konec konců naplno pojmenoval současný NGŠ v resortním A-reportu před pár měsíci. Přitom jen nazval pravým jménem jen fakt, který je jasný všem zainteresovaným, kteří to nechtěli říci. Nemám problém s existencí „divizního stupně“ velení, pokud existuje nejaká možnost použití „nejaké divize“. Ivošova analýza je dle mého zcela přesná. Jestliže stále přežívá představa „útoku na Rýn“ upozorňuji, že není čím a na koho útočit. Jestliže je základním úkolem ozbrojených sil připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení, pak je třeba si uvědomit, představa symetrického útoku na ČR je podstatně méně reálná, než vnitřní nepokoje v evropském prostředí a případně hrozby asymetrického charakteru včetně rozsáhlých aktů kriminálního charakteru. i strategie supervelmoci USA mění směrem k „umalení“ masivních konvenčních reakcí a přednostnímu intenzitou řádově nižšímu použití speciálních jednotek, moderních technologií a zpravodajských služeb. Jestli budeme nekdy řešit masivní bezpečnostní problém typu mezinárodní ozbrojený konflikt, nejme schopni reagovat bez spojenců. Je li naopak v prostředí moderních konfliktů 4. generace disponovat schopnostmi COIN, je to zcela legitimní úkol vyplývající § 9 odst. 2 zák. 219/1999Sb. Tím neříkám, že máme rezignovat na další schopnosti, jen mi přijde zvláštní mít strukturu připravenou na nereálnou hrozbu, zatímco by se vynaložené zdroje daly použít na základní úrovni plnící úkoly ve skutečném konfliktu. Stávající právní předpisy tomu fakt nebrání.
Nejde o souhlas nebo nesouhlas. Pokud si někdo stěžuje, že se necvičí COIN nebo že někdo zaspal atd., pak je potřeba si uvědomit, že věci se nedějí samovolně a nemají se dít „ode zdi ke zdi“. Zadání tu je jasné, legitimní. Otázkou je jeho naplnění.
Myslím, že nás už brzo čeká „doba poafghánská“, a pokud došlo ke strukturálním změnám označitelným jako „afghanizace“, bude muset dojít k „de-afghanizaci“. Jestli je tedy počátkem „doby poafghánské“ rok 2014, už teď by se mělo diskutovat, co bude dál. V opačném případě se dostávéme k úsloví o generálech připravující svá vojska na minulé konflikty. Výstavba OS není o týdnech a měsících, ale o rocích.
Problémem je „reálná“ a „nereálná“ hrozba. Pokud mám armádu vystavěnou na „nereálnou“ hrozbu, jsem určitě schopen použít nějaké síly a prostředky na řešení „reálných“ hrozeb. Prostě, v 90. letech se síly a prostředky dříve předurčené pro lineární masový konflikt využily pro řešení vícéméně nevojenských – bezpečnostních úkolů.
Při počtu 20 tisíc vojáků je také naivní se domnívat, že budeme procvičovat útok frontu na Rýn. Dokážu si představit, že bude cvičně rozvinuto BÚU a proběhnou přesuny po území ČR, které ověří připravenost ČR na působení v součinnosti s ostatními OS.
Ukázky na Bahnech apod. s technikou původně určenou pro „WWIII“ se dělají podle její „výrobního předurčení“. Nejde tak o námět, samozřejmě by neměl být naprosto pitomý, ale o demonstraci lidem, co si vlastně platí. Oni jsou základem jakékoliv politické podpora pro případné nasazení v operacích, jako je COIN, kde není zřetelný vztah mezi tím, co je v citovaných zákonech, a co je aktuální „poptávka“ mezinárodního bezpečnostního systému.
Jasně, jsem rád, že nešlo o nesouhlas. Nicméně přesně v intencích předešlého příspěvku je otázka, co a jak chceme, či jsme připravení použít a jakou strukturu k tomu potřebujem, nebo-li k čemu je nám struktura současná. Ivo prostě jen nazval věci pravými jmény, což se u nás příliš nenosí. Nehodnotím zda CZ SOCOM nebo ne, ale fakt, že máme dva pluky, které by v případě potřeby byly „dostavěny“ na BÚU je zřejmý. Jinak ještě k části příspěvku B. Pernici cituji: „..případné nasazení v operacích, jako je COIN, kde není zřetelný vztah mezi tím, co je v citovaných zákonech, a co je aktuální „poptávka“ mezinárodního bezpečnostního systému..“ Zřetelný vztah nalézt umíme, jen jej nechceme jasně pojmenovat.
„Zřetelný vztah nalézt umíme, jen jej nechceme jasně pojmenovat.“ – Obávám se, že to není o chtění a nechtění, ale skutečné znalosti jevu, systému apod. Pokud máme problém s gnozeologií, pak máme problém s pojmenováním. To pojmenování je důležité nejdříve pro toho, kdo „ovládá/řídí“ systém, ale v případě veřejného sektoru, kam armáda patří, je důležité pro toho, kdo financuje. Pokud nám občané/daňoví poplatníci nerozumí, je to naše vina. Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že si důvěra v armádu roste, ale v zahraničních operacích (narozdíl od asistenčních funkcí armády) se občané nevyznají. Snad ještě na doplnění text od Oskara Krejčího Konec českých dějin: http://www.blisty.cz/art/65681.html
Tohle všechno neřeší hlavní otázku. Proč pro hypotetické vytvoření jednoho BÚU budeme držet z půlky orámcované divizní komplety?
Tohle není otázka pro mě. Tlučte na bránu GŠ a třeba vám bude otevřeno. Pak jsou tu ještě orgány civilního řízení, které, pokud s řešením navrhovaným vojáky souhlasí, tak umožní financování. Asi nejlepší by bylo se zeptat někoho z podvýboru pro strategické koncepce a reformu AČR, coby následovníka podvýboru pro kontrolu plnění úkolů reformy AČR.
nekonečné zaklínání se zkratkou COIN má jeden důvod a jednu slabinu.
slabinou je fakt, že pilování kapacit COIN je jen jedním z druhů chystání se na minulou válku.
a důvod? méně muziky ale za podstatně méně peněz ve srovnání s armádou schopnou působit proti plnohodnotnému protivníkovi. takže se ušetří, poškrtá a ještě odprezentuje jako zvýšení schopností.
Jen se zeptám. Proč a na základě čeho se uvádí za hodností zkratka „gšt.“? To je nějaký akademický titul?
absolvent kurzu generálního štábu, pro vyšší důstojníky, zpravidla plk.
Záleží jak kde. V Německu je snaha posílat do těchto kursů perspektivní majory, aby se pak „poprali“ o hodnosti plukovníků a generálů a investice do jejich vzdělání se co nejdéle amortizovaly. U nás se dlouhodobě razí trend posílat do kursu gšt v závěru vojenské kariéry. Podle současných pravidel lze kurs vyšších důstojníků nahradit habilitačním řízením na docenta a kurs gšt jmenovacím řízením profesorem. To je ryze česká specifika. Pomněte, jen kolik mistrů vojenského umění pracuje na veřejných vysokých školách.:-)
Abychom si rozuměli. Já vím, co zkratka „gšt.“ znamená. Jen se ale ptám na důvod jejího uvádění za hodností. Je tím důvodem potřeba ještě dále v rámci AČR rozlišit úroveň vzdělání jednotlivých vojáků? Pak bych očekával i výskyt dalších zkratek, vyjadřujících absolutorium i jiných armádních vzdělávacích kurzů. Dále se chci optat, na základě čeho, tedy jakého předpisu, se tato zkratka uvádí. Uvádějí se akademické tituly a hodnost, to je jasné. Takže co to je ta zkratka „gšt.“? Je to součást hodnosti, nebo je to akademický titul? Který předpis určil používání této zkratky?
Nejsem si jist, že by byla stanovena nějaká institucionalizovaná pravidla pro „nošení přílepku gšt“ za hodností. Zákon o vojácích z povolání, ani Zákl-1 to za hodnost nepovažuje. Takže hodnost to být nemůže, byť SPS se v jednom ze systematizačních rozkazů k tomu stavěla tak, že to byla vlastně hodnost byla. Jeden rok se požadovalo pro většinu funkcí plk. obsazení absolventy kursu gšt. Pak to bylo náhle redukováno zpět. Vlastně to do určité míry připomíná „nástupiště 9 a 3/4“ – mezihodnost.
Vysokoškolský titul to být nemůže, to by muselo být uvedeno v zákoně o VŠ, byť vyřezní absolventů připomíná vysokoškolský obřad.
Myslím, že uspokojivou odpověď lze najít v literatuře věnované rakosko-uherské armádě. Zde (a ještě i čs. armádě) byly důstojnické hodnosti udělovány na cechovním principu, takže tu byl např. mjr. delostřelectva, pěchoty atd. Za příslušníky specializačního sboru se považovali také důstojníci generálního štábu. Do sboru se vybíralo na základě výsledků ve (velitelské) službě a jmenování bylo spojeno s dosažením alespoň kapitánské hodnosti a absolvováním Válečné školy. Zařazení do sboru nositelů „tmavozelených kabátů“ dávalo perspektivu dlouhé služby. Naoplátku však mohli mít „zelenokabátníci“ pestřejší kariéru. Předpokládalo se, že mají-li mít být schopni služby na hlavním štábu, musí mít co nejširší přehled o ozbrojených silách a proto např. stážovali (na dobu delšího než 1 rok) po jednotlivých součástech armády.
J. Fučík v knize o A. Podhajském uvádí, že sbor důstojníků R.-U. GŠ byl tvořen vlastními příslušníky a přidělenými důstojníky (studenty Válečné školy a důstojníky ve zkušební lhůtě). Službu bylo možné konat v GŠ, v ústředních úřadech, vyšších velitelstvích do brigády včetně, ve vědeckých ústavech a jako přidělenec v zahraničí. Do Válečné školy, podřízené šéfovi GŠ, se mohl přihlásit řadový důstojník po bezvadné 3leté službě a složení předepsané zkoušky.
Tady je třeba vidět, důstoníkem se mohl stát ten, kdo měl maturitu. Válečná škola tak představovala to, co je dnes vysoká škola. Lze s určitou nadsázkou hovořit o tom, že důstojnická škola bylo něco jako VOŠ/bakalářské studium a Válečná škola něco jako magisterský stupeň vysokoškolského studia.
Kursy gšt realizuje Univerzita obrany, a mluví se o tom, že jde o kursy celoživotního vzdělávání podle vysokoškolského studia. Předpokládám, že další podprobnosti, zejména řád a obsah tohoto kursu, se nalézá na stránkách UO. Studium totiž běží již od doby existence FVŠ Vojenské akademií a příští rok by tomu mělo být už 20 let.
Add struktury vs COIN)
1. Nelze tvrdit, že BCTs resp. CZ SOCOM by byly stavěny na míru nekonvenčním konfliktům. Ne, že by pro ně nebyly vhodné, ale jsou to především struktury vhodné pro konflikt střední intenzity POUŽITELNÉ i v konfliktu nízké intenzity, nikoliv naopak. Když jsem měl o BCTs nedávno debatu s jedním americkým důstojníkem, vtipně poznamenal proč je důležitější se připravovat na konflikt střední intenzity. V prostředí COIN, pokud první rotace neví která bije, tak část věcí pochytí za pochodu a druhá snad už bude lepší a dá to dohromady. V konfliktu střední intenzity nebývá úplně zvykem dostat druhou šanci…
2. Vůbec bych se neobával, že vojska zastihne doba postafghánská v nedbalkách. Ústup od COIN je vždycky strašně rychlý a jednoduchý, naučit se ho je obtížnější. Když se zeptáte výsadkáře, zda by raději cvičil obsazování letiště padákovým výsadkem, nebo raději podporu civilních orgánů a CIMICu v prostředí COIN, odpověď je vždycky stejná. A to ještě výsadkáři a další jednotky lehké pěchoty alespoň částečně dělají v Afghánistánu svoje řemeslo, což se o některých ČVO říct nedá.
Za 10 let nebude mít nikdo o COIN ani páru a budeme se ho muset učit znova.
3. Proč tak horuji pro BCTs, CZ SOCOM a další svazky s organickou kapacitou provádět co nejširší paletu úkolů? Esprit de Corps a koheze jednotky jsou věci, které historicky stály mezi vítězstvím a porážkou ve většině konfliktů, ale my se stále chováme jako by vojáci byli roboti, kteří udělají co se jim řekne a to jak se u toho cítí nemá sebemenší vliv na jejich výkon.
Přitom je asi každému jasné, že ochota vojáka umřít pro svého kamaráda bude asi o chlup větší než pro vojáka, kterého viděl prvně v životě. Tohle byl hlavní faktor fenoménu, který nedokázali ve svých memoárech plně pochopit spojenčtí velitelé bojující proti Wehrmachtu za 2.sv. Americké jednotky byly průtokové ohřívače vojáků, s tím, že neustále dostávaly nové rekruty, vždy byl někdo na dovolené atp. Německý přístup byl dovolená pro prapor jako celek, nováčci museli být nejprve zařazeni do Ersatz jednotky útvaru a teprve po „domestikaci“ zařazeni k bojovým jednotkám. Rovněž nikdy až do roku 1945 nespojovali rozprášené jednotky do nové.
Porovnejte s přístupem AČR sami.
Kvalitativní rozdíl mezi brigádním úkolovým uskupením a plnou vševojskovou brigádou není jen v kvalitě jejich secvičení – kdy naposledy cvičila 4. brn nebo 7. mb brigádní cvičení s dělostřelci, ženisty, protiletadlovci, logistiky, ISR atp (nemám na mysli symbolickou přítomnost na cvičení)? Odpověď zní, když se připravovali na certifikaci BÚU.
Je i v tom, že vojáci a jejich velitelé se vzájemně znají i po lidské stránce, vědí co od sebe čekat, mohou se na sebe spolehnout, jsou ochotni pro sebe navzájem zariskovat. Což se dá těžko dosáhnout u BÚU, ale mnohem snadněji u stálé vševojskové brigády.
Ten samý argument platí pochopitelně i pro plnohodnotný CZ SOCOM, možná ještě více.
4. Nejlepším příkladem „vševojskovosti“ a plných operačních schopností který mne napadá, je americká námořní pěchota. Tím, že zahrnuje jak pozemní, námořní i leteckou složku v jednom balíku, dosahuje stupně pohotovosti, secvičenosti a koheze, kterou prostě žádná jiná složka amerických ozbrojených sil dosáhnout nemůže. K tomu je třeba si přičíst jejich Esprit de Corps a recept pro úspěch je na světě. To, že důstojníci pěchoty mnohdy znají piloty, kteří je podporují ze vzduchu křestním jménem, prtože spolu všichni byli ve stejné pěchotní škole (ta je poviná i pro piloty USMC), je prostě fenomenální.
5. Jako vždy zůstávám mírný optimista. Čeho si u gen. Pavla vážím je to, že dokázal říci pravdu o schopnostech AČR politické reprezentaci. Dokázal jim říci, že AČR musí fungovat na principu trojčlenky a ambice – finanční prostředky – schopnosti musí být v rovnováze. Dobrým příkladem je přehodnocení schopnosti AČR vyslat brigádní úkolové uskupení mimo článek 5. Všichni věděli, že je to vzdušný zámek, ale nikdo to nechtěl přiznat.
V podstatě souhlas. Aby se dalo cvičit, musí na to být peníze. ČSLA byla držena na 5,5 % domácího důchodu a navíc část (infrastrukturálních) výdajů šla z prostředků jiných ministerstev. My jsme na 1 %, HDP přitom 7 mld. Kč pohlcují důchody a výsluhové dávky, takže jsme na nějakých 0,8 % HDP. Ovšem těžko se cvičí, když nejsou zásoby munice pro novou techniku a šetří se na provozu.
jen na doplnění: předpokládám, že nikdo tady nepřeceňuje schopnosti COIN jako permanentně hlavní úkol. je dobře, že se debata stáčí k celkovým schopnostem. Protipovstalecké operace jsou jen výsečí úkolů které armády plní a historicky skutečně platí, že se je v prostředí moderních ozbrojených konfliktů armády zpravidla učily vždy znovu až když musely. Takže otázka zpátky do pléna: mimoto, že se nabízí restruktualizace současných dvou „pluků“ na skutečné brigády, jaké úkoly předpokládáme, že budeme plnit a proč k tomu (ne)potřebujeme 2,5 stupnový systém velitelských struktur?
Předpokládané HLAVNÍ úkoly AČR v budoucnosti:
1. Obrana teritoria ČR v rámci ALIANČNÍHO systému.
2. Expediční operace mimo teritorium ČR v rámci ALIANČNÍHO systému.
3. Omezené úkoly na území i mimo něj na pomezí míru a války.
Z toho mi vyplývá, že zcela zásadní schopností je schopnost integrace českých velitelských struktur do aliančních, a to v obou prvně jmenovaných případech. Dále pak maximální interoperabilita se spojenci, především s USA.
Vzhledem k tomu, že v obou případech bude maximálním manévrovým prvkem brigáda, měly by to být brigády plnohodnotné, secvičené, s co největším spektrem schopností.
Proč nepotřebujeme třístupňový systém velení? Odpověď je přímo dovozená z předchozích odstavců. Strategický a operační stupeň je v podmínkách AČR prakticky nerozlišitelný z důvodu omezené velikosti AČR. Pokud se nechceme vrátit k čtvrtmiliónové ČSLA, nemá smysl o odděleném operačním stupni uvažovat, COCOM musí jednoznačně třímat v ruhou přímo GŠ. V případě konfliktu expedičního typu ho stejně předá do rukou NATO, a AČR zůstane pouze ADCON. TACON či OPCON bude předán spojencům.
K podobnému řešení bychom se nejspíš uchýlili i při obraně teritoria, i když zde si již dokážu představit, že bychom si zachovali COCOM pro určitou část teritoria a měli pod sebou naopak spojenecké jednotky.
To je argument pro dvoustupňový systém velení a BCTs.
Argument pro CZ SOCOM je zase především třetí úkol, i když samozřejmě ve dvou předchozích úkolech má rovněž svou relevanci. I z hlediska interoperability, schéma SOCOMu je dnes lingua franca NATO, všichni hned vědí o čem je řeč a k čemu se používá.
Každopádně sečteno a podtrženo – organizační struktura se staví podle úkolu a METL, nikoliv naopak. Což je ale u nás vcelku běžné.
Co když vazba na USA nebude? Co když skutečně převáží pragmatismus a Američané si uvědomí, že už nás z hlediska svých zájmů zas tak nepotřebují. Došlo k výměně generací, svět se proměnil a spíše zpět se všichni snaží dívat dopředu a racionálně kalkulovat. Navíc se proměňuje postavení ČR v regionu. Jak to psal O. Krejčí. Stali jsme se periferií a tomu odpovídá i naše síla.
Osobně jsem skeptický k vytváření „velkolepých“ operačních plánů pro 20 tisíc vojáků. Při udávaném počtu ODOSů a teritoriální struktuře ekonomiky bychom asi byli schopni tak stěží zajistit úkoly teritoriální obrany. Je třeba počítat s tím, že tak za 10 let už nebude existovat „žádná“ povinná záloha, z které se propouští po 55 letech věku. Taky si nemyslím, že bychom mohli na tyto úkoly počítat s výpomocí některého ze sousedů potýkající se se stejnými problémy.
Otazníkem je prokázání schopností. Je jejich důkazem skutečně „občasné“ certifikační cvičení?
@Ivo #72 .. vševojskový sbor Námořní pěchoty je skvělá věc.. hlavně při srovnání počtu generálů s naší superdivizí.
Add Honza)
Souhlas, ale zajimavejsi mi prijde pomer dustojniku a ostatnich, ktery je 1:9.
I kdyz je treba ferove priznat, ze urcitou cast cinnosti Marines outsourcovali na ostani slozky, presto je obdivuhodne, ze pri velikosti jakou maji cele ozbrojene sily Spojeneho kralovstvi, si zachovali takovy pomer.
K úvahám o „plnotučným“ brigádám a plukům a Ivovým poznámkám nabízím malé statistické srovnání roku 2002 (slavný rok, kdy bylo velitelské shromáždění v Kongresovém centru http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=1908) a roku 2012. Jde o data vykazovaná v rámci smlouvy o KOSE.
druh techniky: počet roku 2002/2012
– bojové tanky: 622/164
– bojová/obrněná vozidla: 1242/528
– dělostřelecké systémy: 585/194
– bojové vrtulníky: 34/24
– bojové letouny: 112/38
Ono to občas vypadá, že struktury zůstaly nastaveny podle původní reformy z listopadu 2002.
díky Ivošovi za reakci, ale otázkou k čemu potřebujeme 2,5:) stupňový systém velení jsem chtěl vyprovokovat zastánce téhle „myšlenky“, kteří ale z pochopitelných důvodů raději mlčí. bez FUNGUJÍCÍHO systému záloh nám divizní stupěň k ničemu nebude. Jen před pár lety jsem absolvoval rozhořčenou debatu s několika vyššími důstojníky MO, kteří se rozvášnili při popisu mobilizace záložníků. Když jsem jim nejapně připoměl, mobilizačním plánům potřebují (mimo záložníků:) třeba také postele či spacáky, boty a především zbraně, tak jsem dostal odpověď, že sklady jsou přece plné.. V tom případě je samozřejmě jasné, že obsluze tak složitého stroje jako T-34 2letá prezenční služba nestačí
Z projevu JT v KCP na VS: „…Rasismus, neonacismus, extremismus. Krádeže a korupce, trestné činy pod vlivem alkoholu, drogy. Nejsem ochoten čekat týdny a měsíce na ukončení šetření orgánů činných v trestním řízení a považuji to za nepřijatelný alibismus, který nelze tolerovat tam, kde je zřejmé, že se skutek stal. Není to popírání presumpce neviny, ale jasná ukázka toho, co je myšleno kulturou organizace, která se jmenuje Armáda České republiky a v logu své reformy má vzletná slova „ČEST, VĚRNOST, ODVAHA“. Kdo zvedne ruku k nacistickému pozdravu, sáhne na cizí věc či vážně poškodí jméno Armády ČR na veřejnosti, musí vědět, že je to poslední věc, kterou v ozbrojených silách vykonal. Teď zbývá již jen jediné – proměnit ambiciózní dokument v realitu. Musíme udělat v dalších letech podobně jako NATO to, co jsme si v Praze slíbili. Začněte u sebe, vykročte do nového roku pravou nohou a hanlivé přezdívky vojáka z povolání pošlete navždy do historie. Začněte postupně měnit vše, co vám vadí, myšlením a způsobem, který byste pro stejný úkol zvolili v mírové misi, protože tam jste téměř všichni byli a tam jste patřili k nejlepším na světě.“
Co říct jako závěr? VĚRNI divné tradici jsme nenašli ODVAHU, abychom byli natolik ČESTNÍ a přiznali si veřejně, jak na tom ta armáda je.
Add Bohuslav Pernica #76)
Pokud vazba na USA nebude, celá naše obranná strategie by byla v troskách. Jedinou alternativou bych viděl nějakou regionální alianci, třeba na bázi V4. Na EU bych již z principu nespoléhal, ze své povahy to vždy bude volná konfederace válčících kmenů.
Zálohy)
To je naprostá pravda, budoucnost záloh stojí a padá s AZ. Ti, kteří spřádají velkolepé plány na potenciální mobilizaci, nechtějí pohlédnout pravdě do očí. Pokud vynechám zcela oprávněný argument materiální nepodloženosti, který již zmínil Ota, je tu stále problém s organizací.
Jaký má AČR přehled o zdravotním stavu, vojenských předpokladech a bydlišti ročníků 1987-1994? Kolik z nich by šlo k výsadkářům, kolik ke kuchařům? Jak bychom je povolali? Kdo by je vycvičil (žádný z nich nebyl na vojně)? Tady jsme s vaničkou klasicky vylili i dítě. Porovnejte s Francií, která má plně profesionální armádu, ale odvody nadále provádí. Branci musí strávit jakýsi den otevřených dveří ve francouzské armádě, což slouží nejen pro jejich informaci, ale i potenciální rekrutaci.
#79)
To je skutečně jádro pudla. Velitelské struktury na armádu úplně jiné velikosti, neochota si přiznat změnu. Je to frustrující.
Add Ota)
Asi jsi ani sám nečekal, že se někdo z nich vyjádří. Je to jako se zastánci teorie placaté Země – existují, ale do debaty je člověk vláká jen ztěží, jelikož si jsou vědomi, že jejich argumenty nemohou obstát…
Je otázkou, co se myslí regionální spoluprací, resp. poolingem. V4 je politická záležitost a pooling zase velmi praktická věc. Když už by se sdíleli nějaké schopnosti, tak to lze jen tam, kde je nějaký společný technický základ.
Zde bych doplnil jeste jednu vec – kdo by jim velel. Sam vis jaky je problem mit dobreho velitele cety a/anebo roty i u plne profesionalni jednotky vysadkaru. A ted si predstav, ze by cete povolanych vojaku ve veku 19-22 let velel „90-ti denni zazrak“ v hodnosti porucika.
21.12.2009 – 1.1.2014
4 roky a jeden týden uplynou od napsání tohoto článku po konečnou realizaci opatření.
http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/stihlejsi–ale-silna-_-takova-bude-armada-od-1–ledna-2014-76689/
Gratuluji autorovi článku k dobré myšlence a AČR ke správnému rozhodnutí. Snad nebude poslední.
V souvislosti s debatou o pružnosti a neprožnosti armády jsem si vybavil KRAČR a zajímavou kritiku ministra Bartáka http://www.onwar.eu/2009/12/18/operace-dead-donkey/. Ono se to vlastně léta točí stále o tomtéž, ať jsou nebo nejsou peníze. Má to jenom jeden nepříjemný efekt: armáda je vždy menší a spektrum schopností užší.