Strategická hra Tropico patří historicky k mým nejoblíbenějším. Člověk se stane vládcem ostrova, musí přežít několik desítek let a může být autokrat, stejně jako demokrat, podstupovat volební proces, nebo také ne, nechat zatýkat a vraždit politické odpůrce, čelit "insurgency" a "uplácet" voliče "krásným životem". Je to hra sice stará, ale stále vhodná především pro sociální vědce. A Hámida Karzáího...

Pokud ještě někoho z vás zajímají srpnové volby v Afghánistánu doporučil bych stránku Afghanistan Election Data. Jde o poměrně unikátní kolekci dat, která jsou i graficky ztvárňována na mapách. Zcela výborné ale je, že si každý uživatel může nastavovat filtry podle sebe.

Takto například vypadá „Bezpečnost a volební podvod“ (červené kruhy jsou volební místnosti s více než 600 voliči, kde dostal více něž 95 procent hlasů jeden z kandidátů, podkladové barvy potom znamenají bezpečnost oblastí – růžová znamená vysokou hrozbu a černá území kontrolované nepřítelem):

Zastánci Schumpeterovské „jiné teorie demokracie“ či „minimální demokracie“ mají jasno: to, co se stalo v Afghánistánu v srpnu a následujících měsících je jednoznačným důkazem selhání procesu demokratizace v zemi a sklouznutím k autokracii, při životě držené západními flintami. Pokud jsou svobodné volby a obměna politických elit jediným měřítkem demokracie, nemůže být hodnocení ani jiné. Ti, kteří tvrdí, že je to s demokracií „komplikovanější“ a že je nutné zohledňovat další měřítka (jako jsou svoboda projevu a tisku, občanská společnost, nevládní sektor, decentralizace…) se mohou utěšovat, že to dříve či později klapne.

Stačí se ale podívat na kompletní seznam Karzáího vlády a pochybnosti o upřímnosti a budoucnosti vzrostou. Sedí na to kamarádův komentář: pár hajzlíků vypadlo, ale většina těch velkých zůstala.

Autor tohoto textu patří k příznivcům Schumpeterovského přístupu jako hlavního měřítka demokracie, protože svoboda volebního procesu v sobě implicitně nese svobodu jednotlivce i projevu. Srpnové volby, které se odehrály za pomoci Západu a sloganech o demokracii z úst západních politických představitelů neměly a nemají s demokracií nic společného a není důvod, abychom si na něco takového hráli. Neznamená to, že by Západ neměl o demokracii v Afghánistánu usilovat, ale je to jediné měřítko a jediný cíl? A má být jediným měřítkem demokracie centrální a zkorumpovaná vláda v Kábulu?

V kladení otázek a v odpovídání na ně byl vždy skvělý jeden z největších politologů uplynulého století Samuel Huntington. Ve své zásadní knize Třetí vlna klade otázek celou řadu (a snaží se na ně odpovědět). V tuto chvíli se hodí tyto:

Působí v politice nějaký ve své podstatě nezvratný a dlouhodobý globální trend (jak soudili Tocqueville a Bryce), jehož působením se po celém světě postupně šíří demokratické politické systémy? Anebo je politická demokracie všehovšudy formou vlády fungující – s několika výjimkami – v několika málo bohatých a/nebo západních zemích? Není politická demokracie pro řadu zemí jen přechodným jevem, vládním systémem, který se střídá s různými podobami autoritářské vlády?
A mají tyto otázky vůbec význam?