Na tento post se chystám už pěkně dlouho, asi tak měsíc a půl. Mám vybrané tři články z jednoho z mých oblíbených časopisů, na které jsem vás chtěl upozornit (a to i přesto, že je už k dispozici nové, lednové-únorové číslo).  Jedná se o Military Review, jeden z nejlepších vojenských populárně-odborných časopisů vůbec, dle mého mínění. Před pár lety tomu ještě tak přitom nebylo. Jak píše Tom Ricks v The Gamble:

Until Petraeus arrived at Leavenworth, its magazine, Military Review, had been a backwater even in the sleepy world of official military publications. Under his command, Col. Bill Darley, its editor, quickly turned it into a must-read bimonthly dispatch from the front lines. It opened its pages to the views of young officers angry over how generals were fighting the Iraq war. The magazine sometimes made news itself. One of its most controversial articles had been by a British officer, Brig. Nigel Aylwin-Foster, who accused the American military in Iraq of cultural ignorance, moralistic self-righteousness, unproductive micromanagement, and unwarranted optimism.

Texty především v Military Review, ale i dalších časopisech, jako jsou Parameters či do jisté míry Proceedings jsou tím, co mi (a věřím, že to tak necítím sám) chybí v českém prostředí. Nechci srovnávat v obecné rovině (to by byla stejná pitomost, jako když někdo přirovnává české noviny k The New York Times či české televizní zpravodajství k BBC), ale v jednotlivostech.

Jistě, anglosaské prostředí má výhodu jak ve financích, tak především v množství autorů, ze kterých si mohou zmíněné časopisy vybírat. Ale dají se změnit jiné věci. Především jde o témata, o to, jakým způsobem jsou zpracována a o autory.

1. Texty musejí být hodně spjaté s realitou. Konkrétně, chybějí mi například větší debaty o Afghánistánu a dopady jednotlivých praktických aspektů na teorii a opačně, (ne)spolupráce mezi MZV a MO v případě PRT a odlišné vidění českého působení, zajímají mně socio-ekonomické aspekty misí a to jak v místě působení, tak doma, zajímá mně Evropská unie a její mise, Severoatlantická aliance, zajímá mně kvalita civilní kontroly ozbrojených sil 20 let po revoluci, zajímají mně akvizice a jejich efektivita, koncepční materiály týkající se rozvoje českých sil a v neposlední řadě (mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho) bych si rád přečetl například materiál o působení lehké pěchoty a counterinsurgency (o COIN obecně), o čemž se vede už delší dobu dosti zajímavá debata na těchto stránkách. To jsou všechno témata, která mají relevanci k českým silám, jejich současnosti a budoucnosti.
2. V českém prostředí se často odborný text dá popsat jako nečitelný a toporný. Vychází to z toho, že české školství není dlouhodobě schopné učit lidi tvořivě psát. Kolik esejí, které jste četli byly skutečně esejemi? Kolik recenzních esejů se dalo takto nazvat? S texty i autory je nutné hodně pracovat, ale existují v této zemi editoři, kteří zvládají „řemeslo“ natolik dobře, že jsou schopni instruovat autory a upravovat texty tak, že se dají číst i mimo úzký „klubový“ okruh.
3. Autorské portfolium by mělo být rozšířeno o lidi, kteří například prošli misemi a jsou schopni dát jednotlivé záležitosti do teoretických souvislostí, o lidi, kteří mají vzdělání v sociálních vědách a opět, jsou schopni reflektovat praxi a souvislosti. Nedostatek lidí vzdělaných v sociálních vědách je obrovským problémem a dluhem českého vojenského školství. A poté, co zmizí z Univerzity obrany i historici bude to pouze horší. Podívejte se na jakýkoli text například v Military Review a na texty vycházející (ne všechny) ve Vojenských rozhledech a bude vám jasné, o čem píši.

Mám pocit, že jsme tady strávili léta debatami o reformách a škrtech, tedy o číslech, redislokacích, nákupech atp. (tedy ryze technických aspektech) a zcela jsme zapomněli na význam vzdělávání. To je přitom klíč. Jedině lidé, kteří jsou odborníci nejenom na určitou technickou oblast, taktiku a strategii, ale mají i povědomí o historii, filozofii, antropologii a sociologii mohou být dobří vyšší důstojníci. Jedině takoví lidé, jsou schopni proměňovat vize v realitu a být rovnoceným partnerem civilistům, kteří mají v systému navrch. A mimochodem, nedostatek širšího rozhledu a schopnosti chápat věci v širších souvislostech plně odhalila tažení v Iráku a v Afghánistánu. Zdá se, že třeba Američané se byli z toho schopni do jisté míry poučit. U nás se poučily už poučené skupinky lidí a jednotlivců, kterým ale nikdo moc nenaslouchá…

Rozepsal jsem se více, než jsem chtěl. Takže, tři články z předposledního Military Review, které jsem si s chutí přečetl (ale dá se tam toho nalézt mnohem, mnohem více) jsou:

Refighting the Last War. Afghanistan and the Vietnam Template Thomase Johnsona a M. Chrise Mansona. Autoři naprosto skvěle porovnávají úsilí v Afghánistánu s tím před 40 lety ve Vietnamu a docházejí ke smutnému zjištění, že

„The current dual-pronged strategy of nation building from the nonexistent top down and a default war of attrition is leading us down the same tragic path.“

Conscription, the Republic and America´s Future Adriana Lewise, zastánce znovuzavedení odvodů do amerických ozbrojených sil. Mimo jiné proto, že jednolivé složky jsou „přepjaté“, ale hlavně, protože pouze méně než jedno procento Američanů se v posledních osmi letech aktivně účastní a nese následky těch válek, o kterých ovšem hovoří všichni:

The Bush wars are not national efforts in a way that would rouse the ire of large numbers of people. In fact, it is wrong to say, “The United States is at war.” It is more accurate to say that the military of the United States is at war and the American people are either spectators or disinterested bystanders. They have no duties, no responsibilities, and no commitments.

Russia´s Military Performance in Georgia Nora Tora Bukkvolla, který v textu hodnotí výkonnost ruských sil při loňském tažení v Gruzii. Vychází především z ruských zdrojů a komentářů expertů (tradičně, ty oficiální jsou velice skoupé či zavádějící). V článku je řada dobrých postřehů a hodnocení – třeba, proč Rusové nepoužívali helikoptéry, proč se jim nepovedlo zničit gruzínskou protivzdušnou obranu, proč měli Gruzínci takové problémy, byť byli cvičeni dle západních standardů atd. atd.

A Russian victory was predestined because of the Russian forces’ overwhelming numerical advantage, but Russian land forces fought better than many had expected. The flaws of the Russian campaign seem mainly to have been a result of shortcomings in technology and organization. Russia has not been able to equip even its most advanced detachments with much of the Soviet-designed but still quite advanced hardware that the country actually can produce. At times, Russian forces are not even able to make efficient use of the modern equipment that they have procured. Successful phasing in of new weapons and weapon systems often requires substantial changes in organization and training, which seems to be a particular weakness of the current Russian armed forces.