Policejní stanice v Lógaru, 2008; Foto F. Š.

Chtěl bych v tomto příspěvku reagovat na velmi zajímavou diskusi k článku Politici, armáda, NGOs, PRTs… Diskuse vygenerovala jedno pro mně zajímavé téma. Konkrétně, nemohu zcela souhlasit s názorem Pavla Zůny, že PRTs, by měly být podřízeny vojenskému velení (natož pak „civilní část“ operace obecně). Dokonce si myslím, že přeceňování potenciálu vojenských schopností v tomto ohledu bylo a je jedním z největších nedostatků našeho úsilí v Afghánistánu a v dalších podobných konfliktech.

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích příspěvků, „konvenční část“ operace v Afghánistánu byla paradoxně „v režii“ CIA a speciálních jednotek s podporou konvenčních sil a stabilizační část operace, tedy populačně-centrická, byla téměř výhradně záležitostí konvenčních sil s podporou speciálních jednotek a CIA.

Proč? Je to snad z toho důvodu, že ozbrojené síly mají v rámci národních státu jakýsi „monopol“ na zahraniční operace? Je to snad proto, že disponují nejvyšším rozpočtem, nejlepším logistickým zázemím a schopností „přežít“ v nepřátelském prostředí? Je to snad proto, že v těchto organizacích mají z podstaty věci stále největší vliv velitelé z jejich „konvenčních“ součástí a na základě svého vidění světa ovlivňují přístup k formulování a následnému řešení problému?

Nemyslím si, že tyto faktory by měly být důvodem k tomu, aby v případě populačně-centrického přístupu, o kterém v případě PREIN (prevention of insurgency) a COIN především jde, by měli vojáci „hrát první housle“. Co by vlastně mohlo kvalifikovat vojáky, aby „veleli“ civilním expertům v případě populačně-centrického přístupu, kdy je hlavním předmětem zájmu populace, především její ochrana, nastolení práva a spravedlnosti, správa věcí veřejných a budování základní infrastruktury?

Toto jsou činnosti, které jsou jen okrajové jak při přípravě, tak při nasazení vojáků. Ozbrojené síly a zejména jejich konvenční složky jsou totiž svou podstatou (což samozřejmě odpovídá minulým i současným bezpečnostním hrozbám) konstituovány k nepřátelsko-centrickým konfliktům, tedy k tzv. konvenčním typům bezpečnostních hrozeb.

Typickým příkladem zavádějícího myšlení v tomto kontextu je model, který ilustruje konflikty (včetně povstalectví) jako jakousi škálu intenzity od „low intensity conflict“ po „high intensity conflict“.

Tento model chybně ilustruje typický konvenční konflikt jako „high intensity cnflict“ a „low intesity conflict“ jako typ konfliktu, který se konvenčnímu typu vzdalují. Ve skutečnosti se jiné typy konfliktů, ale často odlišují od konvenčních typů úplně v jiných rovinách než v intenzitě (intenzita je ve skutečnosti tedy pouze jejich projevem).

Hlavním předmětem zájmu je v případě této (nesprávné) perspektivy nepřítel a jeho schopnost bojovat a veškerá činnost včetně výběru, přípravy, struktury a procesů je organizována v souladu s touto premisou. Z tohoto úhlu pohledu je populace vnímána pouze jako součást určitého prostředí. Sehrává tedy podobnou roli jako například terén, nebo počasí. Přístup k obyvatelstvu je z této perspektivy zohledněn především z taktického hlediska, nebo v kontextu mezinárodních norem a humanitárních aspektů – dle úrovně vyspělosti dané společnosti.

Na rozdíl od nepřátelsko-centrických konfliktů jsou v případě populačně-centrických konfliktů vhodnější přístupy  jako „asymetric warfare“, „irregular warfare“, nebo „unconventional warfare“. Intezita konfliktu i zde hraje učitou roli pro posouzení poměru významu momentálního poměru role expedovaných vojáků a expedovaných civilistů (Gallulovo „hot or cold insurgency“).

V podstatě se, ale jedná o vnímání problému v úplně jiné rovině, kdy klíčovým objektem našeho zájmu není pouze elminace/pacifikace nepřítele, ale především dosažení žádoucího chování obyvatelstva, jenž je stejně tak klíčové pro aktivity nepřítele, který nutně potřebuje podporu populace k tomu, aby mohl být efektivní.

Existuje řada příkladů, kdy povstalectví zvítězilo právě díky přispění důležité proměnné reprezentované neadekvátním „vojenským přístupem a velením“ typu: „Je to v zahraničí a je to bezpečnostní hrozba, takže jde o záležitost především vojáků“. Snad nejtypičtějšími příklady jsou Vietnamský konflikt, nebo invaze Sovětského Svazu do Afghánistánu.

Naopak, snad nejtypičtějším příkladem z historie, kdy bylo povstalectví radikální změnou přístupu pacifikováno, byla protipovstalecká operace Britů v Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání „vojenského přístupu“ byl zvolen přístup řekněme „civilní“ i když s důležitou vojenskou podporou. Dobové komentáře důležitých účastníků této operace zdůrazňují právě roli civilního řízení, ale také například policejních schopností (special branch).

Typy konfliktů spojených s intervencí (tedy konvenční a nepřátelsko-centrickou fází operace) a následnou stabilizační (populačně-centrickou fází operace) byly v případě Kosova, Afghánistánu a Iráku spojeny s velmi rychlým svržením represivních režimů. Následně však vzniklo vakuum, kdy přestala fungovat základní infrastruktura státu.

Mezinárodní společenství bylo přitom schopné pouze v případě Kosova využít kromě vojenských schopností neméně důležité schopnosti civilní – vytvoření centrální i lokálních admistrativ a dohlížení na ně, zajištění soudců, státních zástupců, policistů atd. Vojenské schopnosti hrály v tomto případě pouze podpůrnou, i když velmi důležitou roli, stejně jako v případě Malajsie v padesátých letech.

Naopak v případech intervencí v Afghánistánu a v Iráku se nepodařilo zabezpečit fungování civilní administrativy, která by zaplnila vakuum a zajistila základní funkce státu bezprostředně po násilném odsunutí represivních režimů. Tato proměnná sehrála bezesporu důležitou roli při vzniku a růstu povstalectví. Vojáci například z podstaty věci nemohou efektivně pomáhat při budování natož při suplování chybějících kompetentních policejních kapacit.

Ti, kteří si myslí, že výcvik místních policistů a především mentoring mohou provádět úspěšně vyslaní vojáci se hluboce mýlí, protože dostatečně nepochopili rozdíly mezi vojenskými a policejními činnostmi. Transformace vojenských schopností tímto směrem je částečně možná, ale i tak má své limity, a navíc vždy znamená zároveň snížení schopností vojáků pro nasazení ve stále aktuálních a typicky konvenčních typech konfliktů.

Dalo by se určitě dál pokračovat ve výčtu argumentů proč vojáci nejsou, a z podstaty věci ani nemohou být, klíčovým prvkem našeho snažení v případě operací vyžadujících populačně-centrický přístup. Jde třeba i o to jaký je vlastně žádoucí osobnostní profil rekrutovaných vojáků, jak je koncipována jejich příprava, jak je nastaven systém jejich kariérního růstu. V ČR jsou běžné příklady vojáků ve vyšších důstojnických, nebo i generálských hodnostech – a to i po roce 2000 -, kteří nikdy během kariéry nebyli v reálné operaci, nikdy žádné neveleli, natož aby se účastnili, nebo veleli operacím s poulačně-centrickým přístupem.

Nelze jim to mít za zlé (v kontextu ČR), ale je zapotřebí si uvědomit, že se nesmějí přeceňovat kompetence vojáků v této oblasti, protože neměli a asi ani nikdy nebudou mít možnost, aby ve své kariéře postupovali na základě své úspěšnosti v populačně-centrických operacích a činnostech. Je tedy důležité se spíše zaměřit na identifikaci problému a na hledání řešení, které souvisí s reorganizací těchto schopností v moderních západních demokratických státech, které se nemůže odhrávat pouze v rámci vojenských organizací.

V této souvislosti se nabízí k zamyšlení a k diskusi jedna otázka: jaká by měla být koncepce expedičních schopností moderních západních demokratických států v kontextu nového bezpečnostního paradigmatu? V něm není možné působit efektivně pouze proti jinému „státnímu aktérovi“ (i když je nezbytné tyto schopnosti neustále zachovávat), takže nezbývá, než se reorganizovat, abychom mohli v zahraničí efektivněji působit i vůči „nestátním aktérům“. Tito „nestátní aktéři“ mohou působit v rámci „failed states“ a pak se bude jednat o určitý druh více či méně vítané asistence.Toto působení v zahraničí může ale samozřejmě znamenat, že bude opět  svržen represivní, nebo nekompetentní režim a pak nevyhnutelně dojde na populačně-centrickou fázi operace.