Zdravím Iva a děkuji za odborný komentář k mému předchozímu textu (jsem příjemně překvapen úrovní Vašich znalostí a sečtělostí). Cítím, že je nutné některé věci dovysvětlit, což činím na následujících řádkách. Zvolil jsem formu jakéhosi „dialogu“ – po Ivově poznámce následuje můj komentář.
Nejsem si jist, zda poznámka „k přeceňování vojenských schopností“ směřuje k úsilí AČR v oblasti nebo je mířena šíře. Pokud směřuje k AČR, tak poznámku nechápu – ambice AČR jsou v tomto ohledu skutečně velmi nízké. Pokud to mám demonstrovat na jednotce, která dělala za 3. kontingentu zdaleka nejvíce „činnosti, která nebyla přímo spojená s prací civilní části“, tak dojdu k závěru, že zhruba 75% akcí Průzkumného odřadu zahrnovalo FYZICKOU účast příslušníků civilní části na patrole. U jednotek MOT tento údaj bezpečně přesahoval 90%. O nějaké dlouhodobé soustavné činnosti vojenské části bez účasti civilní nemůže být tedy ani řeči.
Ne, poznámka nesměřuje nijak specificky pouze k úsilí AČR, ale je míněna více obecně na moderní západní demokratické státy.
Ne zcela bych souhlasil s tvrzením, že „V Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání ‘vojenského přístupu’ byl zvolen přístup řekněme ‘civilní’ i když s důležitou vojenskou podporou“. Struktura velení operace se za celou dobu výrazně nezměnila. Nejvyšší velení bylo mezi lety 1948-1952 v rukou ministra pro kolonie, to samé platilo pro období 1952-1957. V prvním období se jednalo o Labouristy, v druhém o Konzervativce. V prvním období velel operaci především gen. Boucher spolu s plk. Greyem. V druhém gen. Gerald Templer. K žádnému posunu tedy na této úrovni nedošlo. Gen. Templer se (společně gen. Briggsem) zasloužil o vytvoření systému „výborů“, které zjednodušeně sestávaly ze zástupců armády, letectva, policie a místní samosprávy s právem veta nejvyššího armádního představitele. To je dle mého názoru maximálně „smíšené řízení“, nikoliv civilní.
Jak sám citujete, psal jsem o „vojenském versus civilnímů přístupu a ne o vojenské struktuře velení, nebo řízení. Navíc jsem uvedl tyto pojmy v uvozovkách, což mělo za cíl naznačit čtenářům, aby použitý výraz vnímali s jistou nadsázkou. Nicméně pořád tvrdím, že pro účely tohoto příspěvku a pro přiblížení problematiky jsou tyto výrazy vhodné.
Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi neúspěšnou a úspěšnou částí kampaně? Především osoba gen. Templera, který změnil celkovou strategii z přímé na nepřímou. Místo likvidace povstalců se soustředil na jejich oddělení od populace.
Rozdíl mezi úspěšnou a neúspěšnou částí kampaně je právě v tom, co jsem nazval „civilním a vojenským přístupem“ . Spíše „vojenský přístup“ (likvidace povstalců) nebyl úspěšný a naopak spíše „civilní přístup“ (oddělení povstalců od populace) byl nejenom úspěšnější, ale dokonce úspěšný. Nicméně i co se týče struktury, tak to bylo podle informací, které mám jinak než se může někomu zdát, pokud to posuzuje pouze na základě toho, kdo byl na jaké pozici. Mým hlavním zdrojem informací je Komerovo The Malayan Insurgency in Retrospect (RAND CORP), kde píše na str. 6: „All this was pulled together, once the need was realized, by an unusual, unified civilian-military command structure.“ (Zde by se ještě mohlo zdát, že se jedná o vnímání spíše „civilního přístupu“ abecedním pořadím slov).
Když však čteme dále, tak Komer pokračuje tvrzením, že: „Territorialy organized, this system paralleled – indeed was part of – the existing civil administrative structure. It was headed by civilians, even though military men often played dual roles in the top slots“, kde je již zřejmé, že je tomu spíše jinak.
Dále Komer uvádí například na str. 7: „Yet the way U.K./GOM learned from their mistakes and gradually evolved a mixed civil-military counterinsurgency strategy well adapted to the threat offers lessons of wider applicability –even to Vietnam.“
Dále Kormer uvádí na str. 11: „It was not primarily a military effort but rather one in which military played only a limited though indispensable role. Even in its security aspects, it was as much as police as military operation.“
I v tomto kontextu tedy vidím jako vhodné hovořit o změně směrem od „vojenského přístupu“ k „civilnímu přístupu“ a je relevantní jej uvádět jako vhodný příklad z historie.
Suma sumárum, nejhmatatelnějším rozdílem je osoba gen. (později maršála) Templera. Ten měl ve svém portfoliu kromě konvenčních umístění jako velení pěší a obrněné divizi rovněž vysokou pozici ve vojenské správě Západního Německa, post ve vedení zpravodajské služby a politicky intenzivní službu jako zástupce NGŠ (v české nomenklatuře). A právě tyto zkušenosti ho odlišovaly od jeho předchůdců, kteří podobnou minulost neměli. Zde se nabízí oslí můstek ke gen. McCrystalovi, který má za sebou rovněž velmi nekonvenční minulost (i když logicky ne tolik spjatou s politikou, což je dané odlišnou tradicí US Army).
Suma sumárum, nejhmatatelnějším v takovému zjednodušení – spojením vojenského přístupu pouze s osobou gen. Templera – je přinejmenším termín „wishfull thinking“. Další otázkou „do pranice“ je, zda je důležitější loajalita vojáka k „zájmům“ vojenských organizací, nebo spíš k objektivnímu posuzování jevů a tím k loajalitě daňovému poplatníkovi a zájmům státu obecně.
Důležitou proměnnou bylo například určitě to, že kromě této významné změny ve vedení došlo také ke změně na ještě vyšším postu (Minister of Colonies) Oliver Lyttelton, který byl dokonce vyslán Winstonem Churchillem, aby se osobně zapojil do tvorby nové strategie.
Dále nelze přehlížet velmi důležitou roli policejních kapacit, které se uvolnily z Palestiny a byly v Malajsii účinně použity, což tvrdí Komer na str. 38 a uvádí jak významně byl tento přínos policie vnímán: „Brigadier Clutterback terms the police ‘the decisive element’ in dealing with the Malayan insurgency; they provided the ‘the security intelligence’ for which ‘the army was a support but not a substitue’.“
To, že v operaci na určitém stupni řízení stále figurovali vojáci je také třeba vnímat v kontextu britského organizování správy kolonií a dlouhodobě hromaděných zkušeností s populačně centrickými operacemi (ani to Brity, ale jak je patrné neochránilo před chybným použitím „vojenského přístupu“). Navíc existují výjimky, kdy vojáci mají skutečně kvality státníků jako např. američtí gen. McArthur, nebo gen. Marschall, nebo kdy státníci mají kvality vojáků a stratégů jako např. Winston Churchill, Mao Ce-tung, Fidel Castro, Ariel Sharon a další.
Určitě souhlasím s tvrzením, že vojáci nemohou být klíčovým prvkem v populačně-centrických operacích. Už ve zmíněné Malajsii byl poměr policie (v první moment konfliktu, postupně se ještě zvyšoval o milici) a armády přinejmenším 2:1 (deset nedoplněných praporů oproti 9000 policistů). I podle Galuly by měl být poměr civilních vs. vojenských aktivit 80/20. To ale neznamená, že těch 20% nebude prováděno (situace českého PRT) anebo z nich uděláme 80% (situace US Army).
Také souhlasím, že s tím souhlasíte. To, že „Galulových 20% vojenských aktivit“ nemá být prováděno jsem nikdy netvrdil. Spíše zastávám názor, že tento poměr není nijak pevně daný, a že se mění podle aktuální situace s tím, že čím větší procento zastávají vojenské operace, tím více se konflikt přesouvá od populačně centrického k nepřátelsko centrickému a narůstá důležitost role vojáků.
Je sice pravda, že v AČR je jistě dost generálů, kteří nikdy neabsolvovali zahraniční nasazení. Proč ale hledat jen to špatné? Od nového roku se situace přeci výrazně změnila. Šéfem všech zahraničních operací AČR se stal generál, který má za sebou opakované velení v Bosně, Kosovu, Afghánistánu v hodnostech kapitána až plukovníka. Co víc si můžeme přát, nemám pravdu?
Nehledám jenom to špatné. Pouze jsem se snažil ilustrovat možný vývoj kariéry ve vojenských organizacích ve vztahu ke kompetentnosti vojáků v populačně centrickém přístupu obecně. Jsem přesvědčen, že tyto příklady existují i v případě jiných států (a je to odrazem geopolitických a vojenských aktivit státu v určitém časovém období). Od nového roku se změnilo více věcí. Například v roce 2009 nepochopitelně zaniknul bez adekvátní náhrady Útvar Speciálních Operací Vojenské Policie (SOG), což byl podle mého názoru jeden z nejprogresivnějších prvků ozbrojených sil ČR v kontextu kompetentnosti při nasazení v populačně centrickém přístupu, COIN, CT o čemž svědčilo i operační tempo a výsledky tohoto útvaru od roku 2003-2009.
Co se týče generála Opaty, podobná kritéria už splňoval jeho předchůdce generál Prokš. Ale je to samozřejmě posun; čas ukáže. Existuje ještě celá řada důležitých proměnných včetně vnímání problému skrze „konvenční optiku“ a zákonitá převaha těchto typů velitelů, což má vliv (nejenom negativní, ale prostě konvenční) na veškeré organizační aspekty vojenských organizací.
Svůj komentář si dovolím zakončit poněkud nezvykle – citací autora tohoto článku z jeho předchozí práce:
“Klíčovým prvkem úspěšnosti a zároveň měřítkem úspěšnosti celého procesu bude tedy jednání běžného Afghánce a jeho pocitu ohledně vlastní bezpečnosti, především v noci. Pokud jej za tmy probudí bouchání na dveře, nebo šramot na zahradě a on bude přesvědčen, že je to Taliban, nic moc se nezmění. Pokud však bude mít důvod si myslet (díky změně spojeneckého přístupu), že bouchání či šramot spíše způsobuje smíšená rutinní (24/7) patrola afghánské policie a mezinárodních sil, která je neustále „po-ruce“ v případě potřeby, pak je šance na postupné zlepšení situace.”
Ruku na srdce, provádí takovou činnost v provincii Lógar někdo?
Toto nevnímám jako komentář, ale jako vyjádření souhlasu s předchozím příspěvkem.
Pokud to celé shrnu, tak můj argument v tomto příspěvku byl daleko více o tom, že nemůžeme obecně přeceňovat schopnosti vojáků v populačně centrických operacích. Jejich kariéra se totiž může úplně klidně po celá desetiletí vyvíjet v rytmu: kvalifikace-funkce-organizace přípravy a vlastní příprava (primárně na nasazení v konvenčním konfliktu)-vyšší funkce-organizování přípravy a vlastní příprava-vyšší funkce-a tak dále a v případě úspěšné kariéry až do odchodu do zálohy.
V případě policistů je tento rytmus jiný: kvalifikace-nasazení v populačně centrických činnostech (celé spektrum základních i speciálních policejních činností)-případná vyšší funkce-nasazení a případné řízení v populačně centrických činnostech-a tak dále… Stejně tak je tomu ve všech civilních profesích, kde se kariérní postup odvíjí od úspěchů v práci s obyvatelstvem a v tomto ohledu se formují i organizace, které tuto činnost vykonávají.
To na co chci upozornit především, je důležitost reorganizace (v USA je to hodně aktuální a kontroverzní téma) pro efektivnější fungování v populačně centrických operacích s využitím veškerých možností moderních západních demokratických států a to nejen v rámci vojenských organizací ale i dalších organizací (policejní experti, případně četnictvo, soudci, státní zástupci, vězeňská stráž, diplomaté a politici). Zároveň jsem však nikdy nezpochybňoval důležitou a neustále nepostradatelnou roli vojenských organizací, kde spíš spatřuji limity v možnostech jejich reorganizace tímto směrem. Pokud se ovšem nebude jednat o reorganizaci mezirezortní, nebo dokonce „novorezortní“.
21 comments
21 Comments
Petr Z.
18. 1. 2010, 11:13Dovolim si nekolik poznamek k predeslemu i tomuto textu a k reakci Iva.
Hlavni tezi pana Lipowskeho je, ze role vojaku je v populace-oriented konfliktech precenovana ci dokonce prehnanna, na ukor civilni ci policejni ucasti. S tim nelze nez souhlasit. Ovsem nesouhlasim jiz s tim co pan Lipowski z toho dale vyvozuje. Napr.
„Co by vlastně mohlo kvalifikovat vojáky, aby „veleli“ civilním expertům v případě populace-oriented přístupu, kdy je hlavním předmětem zájmu populace, především její ochrana, nastolení práva a spravedlnosti, správa věcí veřejných a budování základní infrastruktury?“
Zde bych rad zduraznil, ze zajisteni fyzicke bezpecnosti a tedy ochrany populace je konsenzualne brana jako hlavni maxima kazde COIN, konec koncu ruzna setreni verejneho mineni v Afghanistanu to jen dokazuji. Proc by ochranu nemeli zajistovat vojaci?
pan Lipowski na to odpovida…“vojáci nejsou, a z podstaty věci ani nemohou být, klíčovým prvkem našeho snažení v případě operací vyžadujících populačně-centrický přístup.“
Zaroven Ivovi odpovida, ze tim mini vojaky obecne, nikoli pouze ty ceske.
Dale to ovsem dokladuje na prikladu COIN v Malajsii, kde vojenske veleni drtivou vetsinou tvorilo proti-povstaleckou strategii, ktera je tolik vyzdvihovana. Z hlavnich tvurcu: Briggs (presidleni populace), Lyttelton (sesti-bodovy plan), Walker (doktrinalni bible, pozdeji dopracovana Templerem) a Templer (implementace vyse zmineneho plus spousta vlastnich prinosu), pouze druhy jmenovany nebyl vojakem.
Pripad Malajsie by tedy nemel byt davan priklad toho, jak „civilni pristup“ je efektivnejsi nez „vojensky pristup“ a tedy vojaci nemohou hrat vetsi roli v nekonvencnich konfliktech.
Oznaceni „civilni“ a vojensky pristup jsou v tomto kontextu znacne matouci; mohou bud znamenat, civilni, respektive vojenske rizeni operaci (jak to zrejme pochopil Ivo) ci operace, jejimz gravitacnim centrem je bud populace nebo nepritel (jak se domnivam ze to myslel p.Lipowski). To, ze civilni pristup je nejcasteji razen vojaky jen dodava na zmateni. Zde by spise hodilo obstarozni, ale do jiste miry stale platne „hearts and midns“ a „search and destroy“ (minimum use of force a attrition jsou vyznamove nekde trochu jinde).
Zpet, ale ke stezejni otazce proc jsou vojaci z podstaty veci spatnymi instrumenty pro COIN. Kuprikladu britske jednotky maji obecne vice zkusenosti s nekonvencnimi konflikty nez temi konvencnimi a domnivam se, ze jejich mysleni, doktriny, ale take vycvik toto do znacne miry odrazi. On to je mimochodem v soucasne dobe obecny trend, ze se vojaci ucastni vice nekonvencnich konfliktu, coz se samozrejme ovsem nemusi odrazit do vycviku ci mysleni; shrnuto neni tedy mozne a priori rici, ze vsichni vojaci jsou ze sve podstaty nevhodni pro uziti v nekonvencnich bojich. A neplati to tedy ani o veleni (viz Malajsie), ani obecne o uziti (viz VB).
Zakladni premisou kazde COIN je jiz znimovana fyzicka bezpecnost obyvatel a zde se domnivam, ze vojaci hraji nepostradatelnou roli; je ovsemm jasne, ze stejne tak nepostradatelna je i role civilni casti, proto mi do znacne miry prijde zvlastni vyzdvihovat tu nebo onu. Vetsi duraz na civilni ve vetsine armad absentuje je tedy na miste vyzva p.Lipowskeho k prehodnoceni, nikoli vsak do te miry, ze by vojaci z podstaty veci nemohli velet civilistum…
Toliko hlavni argument. Ted spise detaily.
Odkazat na neci argument, ze to je wishfull thinking je ponekud nedostacne nemyslite. Dulezitost role Templera totiz neni jen Ivovou ideou, mohu Vas odkazat na hned nekolik zdroju, ktere zastavaji stejny nazor. Role O.Lytteltona byla bezpochyby vyznamna, ale pokud vim navstivil Malajsii pouze jednou, nevim o nikom kdo by jeho dulezitost srovaval s Templerem. Dale uvadite dulezitost policejnich kapacit z Palestiny, ale byl to prave Templer, ktery se prosadil znacne rozsireni civilni spravy. Dovolil bych se zde tedy myslenku o opacne kauzalite. Jakkoli, by nebylo vhodne precenovat roli Templera na ukor dilcich uspechu Briggse, Lytteltona ci Walkera, zde bych po laickem zvazeni nekolika malo sekundarnich pramenu dal spise za pravdu Ivovi.
Prokazovat kauzalitu v historii je samozrejme obtizne.
Shrnuto, role vojaku je nepostradatelna (predevsim v prvni fazi) a policistu a civilnich expertu taktez (predevsim v nasledne fazi). Zde bych si dovolil jeden citat z kontextu peacekeepingu, ktery predevsim v soucasne dobe ma ke COIN velmi blizko: „vojaci jsou k peacekeepingu nejhure vybaveni, ale zaroven jedini, kteri jej mohou provadet.“
Jeste mensi myslenku, ono totiz a priori nelze vyloucit ani uspech ciste vojenskeho pristupu – Sri Lanka, Syrie a do znacne miry je soucasny stav v Afghanistanu zpusobem, ze konvencni cast konfliktu byla provedena zcela spatne, takrka bez vojenske pritomnosti v zemi, kdy USA de facto darovali Tálibánu (a ISI) 2 roky, aby se reorganizovali, zaroven touto neprimou strategii podkopali afghanskou statnost. Skoda toho…
Zajimave zdroje:
REPLYMarston, Malkasan (2008,ed.): Counterinsurgency in Modern Warfare. (o Malajsii)
Fishel, Manwaring (2005): Uncomfortable Wars: Revisited. (obecne k populace-oriented conflicts)
Nagl, John (2002): Learning to eat soup with a knife. (britske mysleni a operace v kontextu COIN, tez o Malajsii)
Mirek Lipowski
19. 1. 2010, 0:10Petrovi Z.:
Jsem opet prijemne prekvapen urovni informovanosti ctenaru a komentatoru techto stranek.
Ohledne Petrovych komentaru k Malajsii mohu pouze opet odkazat na to, co jsem uz napsal Ivovi. Tedy, ze jsem psal o “spise civilnim pristupu” a uvedl jsem to v uvozovkach, coz melo naznacovat nadsazku, ale vicemene to vystihuje uchopeni tohoto probemu. To, ze na nekterych vyznamnych pozicich byli vojaci (nebo byvali vojaci) neznamena, ze oznaceni jejich pristupu za “spise civilni” neni vhodny. Jak uvadi Komer na str. 26: “In order to maintain the principle of civil control, the GOM asked London for someone who was at least nominally a civilian, and London nominated the recently retired Lieutenant General Sir Harold Briggs to the unusual post of Director of Operations (DO) under the High Commissioner. Briggs’ role was to be not one of the command but rather a form of operational control. He was “to plan, to coordinate, and direct the anti-bandit operations of the police and fighting forces. The police and armed forces could still appeal his decisions to the top civil or military authorities.”
V pripade, ze bychom z tohoto (vojaci, nebo byvali vojaci v dulezitych funkcich) duvodu nemohli podle Petra Z. vnimat tento pristup za “spise civilni” tedy populacne centricky, nemohli bychom ze stejneho duvodu vnimat ani v pripade kdy politici (civiliste v dulezitych funkcich) zvoli naopak konvencni vojensky pristup (nepratelsko centricky) za “spise vojensky.”
Pokud se jedna o propojeni “spise civilniho pristupu” v Malajsii a vhodnosti vojaku k tomu, aby “hrali prvni housle” v populace centrickych pristupech, pak uznavam, ze to muze byt pro nekoho trochu matouci, ale pouze pokud to neni vnimano v kontextu celeho prispevku. V odpovedi Ivovi jsem uvedl, ze britsti vojaci skutecne tvorili diky zkusenostem ze spravy kolonii jistou vyjimku, nicmene si stojim za argumentem, ze vojaci obecne” karierne rostou” na rozdil od policistu bez nezbytne ucasti v populacne centrickych operacich, a ze je tedy na zvazenou zamysleni se nad reorganizaci.
Je ale zajimave, ze jak Ivo, tak Petr Z., ac (alespon podle meho nazoru) vicemene souhlasi s tim co je v techto prispevcich podstatne(ne uplna vhodnost vojaku pro populacne centicky pristup a nutnost zamysleni se nad reorganizaci), tak to dale nijak nerozvadeji (coz si myslim, ze bylo daleko dulezitejsi a prinosnejsi), ale na druhou stranu se snazi jit “do hloubky” v tom co je spise k kontextu celeho problemu podruzne. Nikdo zatim neprinesl do teto diskuse napr. tema vhodnosti/nevhodnosti cetnictva (jako napr. francouzsti Gendarms, nebo italsti Carabinieri) nebo Special Branch (v kontextu britske sparvy kolonii), coz jsem, abych rekl pravdu spise ocekaval a zamerne jsem o tom zatim nic nepsal.
REPLYML
Bohuslav Pernica
19. 1. 2010, 7:07Omlouvám se za ten termín, ale tato diskuse mi spíše připomíná diskusi o „egocentrismu“ autora příspěvku. Je jasné, že k tématům na tomto serveru nebudou diskutovat žádní „tupci“. To je fakticky dáno oborovým a odborným zaměření serveru. Vítám diskusi, připadá mi však občas velmi akademická… Je fajn diskutovat o tom, jak by to udělal ten a ten a jak bychom to měli dělat my, připadá mi však, že je opomíjena „česká spacifika“. Tou je často absence ustáleného a adekvátního konceptu. Např. všichni píšou a mluví o „komlexním pojetí“ bezpečnosti, institucionálně je však systém velmi fragmentován – ministerstva stojí v konkureční pozici a v ČR není žádný orgán (generující syntetický pohled na věc), který by podporoval oslabování řevnivosti resortů. To se projevuje jednoznačně na případu PRT, přesněji zde vedených diskusích. Je pěkné, že všichni mají načteno, ale dokud si člověk neuvědomí teorii budování státu (státní moci a poskytování minima veřejných statků) v praxi, pak ta praxe bude hodně o objevování slepých uliček. Veřejné ekonomika a správa se sice vyučuje na několika veřejných školách v ČR, nicméně učí se jako „karikatura současného stavu v ČR. Tím, chci říct, že institucionálně tu je mnoho specialistů na dílčí odvětví, ale schází tu ten syntetický pohled na věc zjednodušující návrh „správné“ strategie v kulturním kontextu místa „budování“ státu. Jak jsem vyrozumněl z debaty, všichni zúčastnění dělejí to nejlepší, ale žádný z nich není z toho šťastný… Jasně, že se průběžně a na závěr vykážou nějaká čísla, my si řekneme, že to byl úspěch, politici zopakují, že to byl úspěch, otázkou však je, jestli to bude skutečný úspěch, a pokud ano, jak dlouho bude trvat…
REPLYPetr Z.
19. 1. 2010, 8:47Souhlasim s Vami, ze komplexni ci rozsirene pojeti bezpecnosti neni institucionalne reflektovano. To ovsem neni ani v jinych zemich (snad castecne s vyjimkou Homeland security, ale to je pro Afghanistan o kterem je rec irelevantni). Neco malo vim o Holandanech, tam maji pod patronatem PRT predevsim ministerstvo zahranici, prestoze velkou vetsinu telesa tvori vojaci. Holandane byli mezi prvnimi, kteri razili tzv. 3D pristup (komplexni pojeti bezpecnosti), tedy bez specificke institucionalni opory a jsou v tom velmi uspesni. Podobne Kanadane maji podobny pristup jako zaklad bezpecnostni politiky, maji k tomu jen jednu polo-vladni instituci a sice CIDA, ktera koordinuje rozvojove aktivity. Co jsem tim chtel rici je, ze i bez institucionalnich zmen lze toto rozsirene pojeti bezpenosti prosazovat pokud je jasna koncepce, vule, prostredky a rekneme sireni know-how…Ted me napada, ze vlastne mame Radu statu, ktera ma krom jineho v popisu prace i koordinaci bezpecnostnich aktivit, nove instituce ani nemusi byt tvoreny, postaci jejich nove zaukolovani.
REPLYMirek Lipowski
19. 1. 2010, 9:08Bohuslavu Pernicovi:
Diky za pokus o mou diagnosu v souvislosti s „ego development“ (mimochodem jedna se o hodne zajimavou oblast psychologicekho vyzkumu – pokud jste to fakt myslel vazne).
Bohuzel, ale nerozumim tomu proc pouzivate termin, za ktery se sice dopredu omlouvate (tedy, ze Vam to pripada jako“diskuse o egocentrismu autora“) prave v souvislosti s temito prispevky a s naslednou diskusi. Mozna by jste o tom chtel napsat i neco vic?
Nevsimnul jsem si, ze by se tato konkretni diskuse (alespon doposud) zbytyne posunula do osobni roviny a podle me mela celkem dobry styl a odvijela se na zaklade logicky presentovanych argumentu a protiargumentu.
Taky nevim proc by melo byt jasne, ze zrovna na tomto servru nebudou diskutovat zadni „tupci“(protoze obcas jsme toho sami prikladem ) a hlavne jaky to ma vztah k tomu, kdyz nekdo vyjadri uprimne uznani nad vedomostmi kolegy, ktery se zapojil aktivne do diskuse (pokud se mi tedy alespon vzdalene podarilo pochopit duvod teto poznamky)?
Souhlasim, ze diskuse se muze jevit nekdy a nekomu jako akademicka (to je, ale dost relativni), ale nevidim na to nic spatneho, pokud je zde vule tech kteri prispivaji psat v teto rovine a predevsim osoba Franty Sulce, ktery rozhoduje jaky prispevek zverejni. Ctenar at si udela obrazek sam.
To o cem pisete dale Vy nebudu komentovat, protoze prilis nerozumim Vasemu propojeni s prispevky a diskusi, takze snad opet doporucim pouze napsat samostatny prispevek, pockat si na pripadne komentare a k tem se vyjadrit.
Jo, a pozor na pripadny nezdravy „nedostatek egocentrismu“ pri psani – ony ty „hry ega“ jsou nekdy dost tezko vyzpytatelne!
ML
REPLY