Příslušník americké námořní pěchoty účastnící se protipovstalecké operace v Hílmandu; Foto Lance Cpl. Christopher M. Paulton, U.S. Marine Corps

Tak teď nevím jak bych vám co nejvhodněji odepsal. Mohl bych všechno odsouhlasit a vyhnout se tak případnému dalšímu obvinění z egocentrismu. Nebo odepsat tak, že popíši s čím souhlasím a s čím nesouhlasím a zdůvodním proč, popřípadě pouze něco doplním… B. je správně.

Ale než začnu, chci podotknout, že jsem rád, jakým způsobem se debata o tématu rozvinula a že vítám zúžení diskuze na vojenské a policejní schopnosti v populačně-centrických operacích. Zvolil jsem opět formu jakého si dialogu – po Ivově komentáři následuje má poznámka.

Je sice pravda, že vojáci obecně vyrůstají z jiných zkušeností než policisté, ale řekl bych, že v poslední době (a AČR nevyjímaje) se nůžky začínají přivírat. Řekl bych, že dnes již velká část vojáků AČR, kteří působí ve velitelských funkcích, má za sebou opakovanou zkušenost z populačně-centrických konfliktů. Vysvětleno na mém případě. Mám za sebou 3 zahraniční nasazení, z toho 1x v Kosovu a 2x v Afghánistánu. Na další nasazení v Afghánistánu se právě chystám. Veškeré mé dosavadní úkoly v terénu se točily kolem populace a jsem si i v do budoucna jist, že v mé kariéře je pravděpodobnější účast v dalším podobném konfliktu než padákový výsadek do týlu nepřítele. Řekl bych, že v případě úrovně nižších velitelských stupňů (hodnoceno z pohledu Výsadkového praporu) bylo dosaženo poměrně slušné zvládnutí problematiky COIN. Samozřejmě vzhledem ke krátké minulosti nám schází dlouhodobá institucionální paměť například britské armády, kde lze bez přehánění tvrdit, že velká část důstojníků prošla populačně-centrickými konflikty na stupni četa, rota, prapor a výše. V tomto ještě zaostáváme.

Podle mě máte pravdu v tom, že vojáci, kteří budou dlouhodobě nasazování v populačně centrických operacích budou těmito zkušenostmi formováni. Svým způsobem budou růst individuálně, a potažmo i jako organizace. Nicméně to má pořád několik úskalí. Třeba to, že si vojáci potřebují zachovávat schopnost nasazení v nepřátelsko-centrickém konfliktu. Nehledě na to, že tato schopnost je neustále potřeba i v populačně-centrickém konfliktu, protože nepřítel nevyužívá „výhody síly“ především proto, že ji nemá. Jakmile ji však získá, není důvod, aby ji nepoužil (což hovoří opět pro nezastupitelnost důležitých a základních schopnosti vojenských organizací).

S tím samozřejmě souvisí mnoho dalších faktorů, jako například jakým způsobem a co vlastně cvičit, když je zapotřebí „pokrývat obojí“ a zda je to vůbec možné; jaký má být profil rekruta, jaký má být profil vycvičeného vojáka; jak má být organizace uzpůsobena, aby efektivně „pokryla oboje“ atd. Také jde hodně o to, jak často jsou vojáci nasazováni v populačně-centrických operacích, na jak dlouho a jaké jsou přestávky mezi nasazeními.

Příměr s „přivíráním nůžek“ je velmi vhodný. Jen doplním, že platí pro obě ostří (vojenské i policejní schopnosti). Nejenom vojáci se vzhledem k potřebám populačně-centrických operací „zpolicejňují“ (pokud je to vůbec vhodný termín), ale i policejní organizace (nebo alespoň jejich části) se vzhledem ke svým operačním potřebám (organizovaný zločin, transnacionalní zločin, růst „silové výhody“ zločinců ve smyslu vyzbrojení, schopností, vůle a tím i nebezpečnosti) jaksi „zvojenšťují“ (národní protiteroristické zásahové jednotky, SWAT – speciální zásahové jednotky, ochrana VIP). Podle mého názoru ovšem existuje i v tomto procesu hranice „přivírání nůžek“ – především na straně vojenských organizací.

V případě policejních organizací můžeme vytvořit „suborganizaci“ se specifickými organizačními aspekty. Cílem je vhodné „povojenštění“ a zároveň naplňování svého účelu (jakožto doplnění spektra policejních činnosti), aniž by to mělo vliv na organizační aspekty celé policejní organizace.

Pro efektivnost těchto policejních suborganizací není pro jejich efektivitu a rozvoj nutné, aby byly v neustálé interakci s civilním obyvatelstvem. Většinou jsou důležitější kvalitní výcvik, vybavení, metody (často získávané sdílením zkušeností s podobnými subjekty že zahraničí) a operace typu zákroku proti velmi nebezpečným pachatelům, nebo osvobozování rukojmích.

V případě transformace vojenských organizací směrem ke „zpolicejnění“ ovšem narážíme na problém, který je daleko hůře překonatelný, protože vojáci někdy mají větší, někdy menší a někdy téměř žádnou možnost, aby mohli „růst“ díky zkušenostem z nasazení v populačně-centrických operacích. K tomu se přidává nutnost zachovat schopnosti pro „nepřátelsko-centrický“ konflikt a jak to všechno skloubit dohromady.

Další otázkou je, jak toto nasazení v populačně-centrické operaci v různých případech u vojáků ve skutečnosti vlastně vypadá. Pokud je pravdivá informace, že američtí vojáci měli před nástupem generála McChrystala do funkce strávit pouze cca čtyři procenta času ze svého nasazení mimo základnu, pak je přínos takové zkušenosti více než diskutabilní.

Dále se zeptám, kolik kdo z nás zná vojáků, kteří na základě zkušenosti z nasazení v populačně-centrických operacích získali třeba schopnosti při odhalování a vyšetřování závažných trestných činů, při zajišťování důkazů, při vyslýchání svědků, při „policejní operativě“, následné „policejní analytice“ a při dalších důležitých policejních činnostech, které se nedají naučit ve škole, ale pouze „v terénu“. Pokud nebudou vojenské organizace schopny vstřebat také tyto schopnosti (důležitá otázka je jak?), pak v případě tzv. „vakua“ po zhroucení institucí státu nemohou efektivně suplovat policejní funkce (snad kromě ochrany obyvatelstva –  a to ještě v případě, pokud tak skutečně činí; viz předchozí příspěvky a otázka „kdo je vlastně s afghánskou populaci v noci?“, což z podstaty věci zvyšuje potenciál vzniku a růstu povstalectví (pokud jsou naplněny samozřejmě i další důležité podmínky).

Otázka zapojení četnictva/policie. Otázku četnictva pominu (přesto, že by pro tyto úkoly bylo maximálně vhodné), protože pouze kvůli konfliktu v Afghánistánu ho nikdo znovu zavádět nebude. Co se policie týče, určitá zkušenost s jejich nasazením je (Bosna, Kosovo), ale spíše vedle vojáků než s nimi. Aši nikdy se nedostaneme na poměr nasazení policie / armáda známý z Malajsie, a to z několika důvodů. Především tento konflikt byl z dnešního pohledu od začátku vhodnějším teritoriem pro síly COIN, a to mimo jiné proto, že už před konfliktem to byla britská kolonie, se svou loajální úřední správou, slušnou policií apod. Rovněž počáteční znalost místních poměrů byla nesrovnatelná se situací v Afghánistánu (Malajsie byla pod britskou kontrolou po generace). Problém s efektivním využitím ANP je již od počátku zapříčiněn jejím vznikem. Ve chvíli vzniku byli policisté postavení do naprosto nerovnoprávné platové situace se svými kolegy s ANA. Rovněž rekrutace probíhá podle zcela jiných principů. ANA je skutečně národní armádou, rekrutovanou a nasazovanou po celém území státu. Policisté jsou rovněž rekrutování místně a službu rovněž vykonávají v místě. Výhody i nevýhody obou přístupů jsou zřejmé. Větší resistence vůči korupci a oddanost vládě oproti větší znalosti místního prostředí a větší náchylnosti ke korupci.

Souhlasím, že jenom kvůli Afghánistánu nikdo „četnictvo“ zpět zavádět nebude, ale některé státy (členské země NATO) jej stále mají a některé by se mohly inspirovat a zamyslet nad reorganizaci svých bezpečnostních složek. Je vysoce pravděpodobné, že právě tyto kapacity totiž budou i nadále zapotřebí (pokud někdo nesouhlasí, bylo by zajímavé slyšet proč). Na druhé straně ale bude zapotřebí zachovat typické vojenské schopnosti pro nepřátelsko-centrický typ konfliktu.

Tyto policejní kapacity už byly úspěšně použity i při „executive policing“ (snad nejtypičtějším příkladem je Kosovo), ale také „neúspěšně nepoužity“ (např. v Afghánistánu a v Iráku) v době kdy to situace jak vyžadovala, tak i umožňovala – a v obou případech to podle mého názoru přispělo ke vzniku a růstu povstalectví. Navíc „četnictvo“ je pouze výraz, který reflektuje určitě typy bezpečnostních organizací a může být uchopen i trochu jinak – třeba jako „hybridní“ organizační model, který by byl „ušit na míru“ v rámci jednotlivých moderních západních demokratických států. V USA probíhají vážné úvahy o tom, pod kterou z již existujících „law enforcement agencies“ by se měly budovat expediční policejní kapacity v rámci „hybridního“ modelu, aniž by se hovořilo o zavádění „četnictva“.

Sečteno a podtrženo, ačkoliv je předání co největšího dílu bezpečnostních úkolů týkajících se ochrany populace jednotkám ANP žádoucí, v krátkodobém horizontu to nevidím reálně. Do společných patrol/akcí se díky posledním bezpečnostním incidentům britské armády s ANP nikdo nepohrne. Rovněž vojáci ANA spolupracují s policisty z těchto důvodů velmi neochotně. Proto v nejbližší době bude nutné, aby velká část odpovědnosti za bezpečnost populace byla přenesena na ANA (klidně s podporou ISAF, například v rámci obdoby programu „combined platoons“ známého z působení námořní pěchoty USA ve Vietnamu – mimochodem, námořní pěchota je jediná jednotka, která v tomto konfliktu ve větší míře pochopila a aplikovala zásady COIN).

S tím co píšete souhlasím, a je možné, že ANA a ISAF mohou udělat pro ochranu populace hodně. Je to, ale jenom první důležitý krok a jsem trošku skeptický, protože pořád nevidím policejní prvek, který bude efektivně prosazovat systém „práva a spravedlnosti“.

Společné patroly mohou být daleko slibnějším projektem, pokud by se jednalo o kombinaci policejních a vojenského prvků, jako tomu bylo například v Severním Irsku (kde RUC potřebovala vojenskou ochranu k tomu, aby v podmínkách tehdejšího bezpečnostního prostředí mohla vůbec vykonávat policejní činnosti). V této fázi vývoje by tam ale musely působit ve velké míře mezinárodní policejní kapacity.

Pokud by tato varianta nebyla možná, dá se upustit od záměru pomáhat s budováním národního afghánského státu s centralizovanou mocí a státními institucemi a budovat cosi, co bude odpovídat realitě a očekáváním obyvatelstva v souvislosti s „výkonem práva a spravvedlnosti“ v rámci tradičních center moci. V tomto případě si, ale nedokážu představit, jak budeme chtít naplnit jeden že základních cílů našeho snažení v Afghánistánu – čímž bylo a je odepření útočiště transnacionálnímu terorismu?

Problém je ten, že ANA byla cvičena z velké části podle americké konvenční doktríny, tedy vycvičena „k obrazu svému“, takže v současné chvíli jí ochrana populace moc neříká a velká část jejich úkolů je nepřátelsko-centrických. I zde bude tedy dle mého názoru provést korekci.

Souhlasím.

Předem se omlouvám, že nebudu moci hned reagovat na případné komentáře. Prosím vás proto o trpělivost. Na komentáře k mé osobě už reagovat nebudu a omlouvám se, že jsem se nechal vtáhnout do diskuse, která už ztrácela dobrý styl.