V tom případě se ale domnívám, že by mělo dojít k navýšení jejich počtů. Řekl bych tak o dva prvky v případě Výsadkového praporu. Jinak bude jejich operační tempo příliš vysoké (z hlediska nasazení v misích) a zároveň by umožňovalo setjnoměrné přidělení na jednotlivé roty, pokud by to situace vyžadovala.

p.s. Dokument „Příručka pro výcvik odstřelovačů u 43. vpr“ datovanou 18.2.2002 samozřejmě mám :-).

1. Tak jak jsou odstřelovači začleněni dnes na Výsadkovém praporu (a dle jejich vzoru následně i na dalších útvarech) mělo svou historickou logiku (když se zaváděli, těžko to šlo vymyslet jinak). Pokud jsou odstřelovači jako samostatné družstvo přímo pod velením VPr (resp. formálné pod Rotou zbraní), poskytuje to VPr nejlepší možnosti z hlediska jejich cíleného nasazení, a to především v tradičních rolích (průzkum, vyhledávání a ničení důležitých cílů, v omezené míře navádění palebné podpory). Jaké jsou však nevýhody tohoto uspořádání? Při zahájení výcviku před nasazením 1. Průkumného odřadu (tehdy ještě pod jiným jménem) se ukázalo, že jak samotní odstřelovači, tak výsadková rota na sebe nebyli zvyklí, nevěděli co od sebe čekat, neznali plně své možnosti, silné a slabé stránky.

To by samozřejmě nevadilo, kdyby odstřelovači plnili úkoly převážně samostatně nebo s okrajovou podporou pěší jednotky. Situace při nasazení však byla dost odlišná. Nejen že veškeré úkoly plnili odstřelovači v sestavě pěší jednotky (maximálně ve vzálenosti účinného dostřelu ručních zbraní), ale vždy s úkolem přímé podpory té pěší jednotky (ať už české či americké). To je samozřejmě diametrálně odlišný přístup nasazení odstřelovačů od toho používaného a cvičeného doma. Vzhledem k dlouhé a skutečně výborně materiálně dobře zabezpečené přípravě se obě dvě jednotky našly a vzájemná spolupráce byla nakonec výborná, ale kladu si otázku, zda je tato nízká úroveň vzájemné spolupráce vhodným odrazovým můstkem pro splečná nasazení. Jistě lze namítnout, že to lze odstranit splečnými cvičeními, nácviky apod. Ale to je právě kámen úrazu – jedná se o prostředek VPr. Nedá se tedy ani do budoucna očekávat zásadní posun – maximálně příležitostný výcvik např. střelecký výcvik pro starší specialisty apod.

2. Moje poznámka nesměřovala k převedení všech odstřelovačů na výsadkové roty, ale VYTVOŘENÍ dalších míst, a to jednoho odstřelovačského týmu na výsadkových rotách. Prostředek velitele praporu by tímto opatřením nebyl nijak dotčen a úroveň výsadkových rot v taktice použití odstřelovačů by se výrazně zvedla. Tento tým by tedy nesuploval činnost odstřelovačského družstva VPr, ale vyplnil by mezeru mezi ním a staršími specialisty. Zároveň by snížil enormní tlak na příslušníky tohoto družstva z hlediska zahraničních nasazení (stačí vzpomenout potřebu jen samotného PzO na rok). Z logiky věci by tento tým byl začleněn nejspíš do čety zbraní. Vcelku by mě zajímal názor JULESE, takže pokud tohle čteš, nestyď se zareagovat :-).

3. Rozhodně netvrdím, že by řešení US Army Rangers muselo být za všech okolností to nejlepší (základní výcvik je u US Marines lepší než u Army, což Rangers nepokrytě přiznávají) nebo, že bychom měli jejich organizační strukturu slepě překopírovat (například v ohledu k logistickému zabezpečení, které mají řešeno zcela nešťastně, čehož jsou si Rangers sami vědomi), ale přeci jenom jsou našemu Praporu z hlediska jejich METL nejbližší. Přiznám se, že ohledně MARINE MOBILE SNIPER STRIKE TEAM nevím nic jiného, než kdo ho vymyslel a kdy poprvé použil, ale nic o jeho samotné podstatě fungování a způsobu nasazení. Jistě nejsem jediný, kterého by to zajímalo.

4. Nijak nepochybuji, že stavět útvar bez jasně daného úkolu je jako stavět dům od střechy, což jasně dokumentuje můj předcházející komentář:

„těžko se hodnotí efektivita struktury jednotlivých praporů, když u žádného z nich není deklarované spektrum úkolů, které by měly plnit. Podle mne se to nedá chápat takto odděleně“

Na druhou stranu si nejsem vědom, že by jakýkoliv útvar AČR měl vydefinován plný METL tak, jak je to běžné například v US Army. Což je myslím si škoda nejenom z hlediska tvorby tabulek, ale i akviziční politiky, kurzů apod.

Jinak, za skutečností, že slovo „mechanizované vojsko“ (nebo „mechanizovaný“ – tak, jak je používáno v AČR) je rusismus si stojím. Budu citovat jiný svůj článek (http://www.scribd.com/doc/13210595/Palebn-tm-Zakladni-organizani-prvek-pich-drustev-modernich-armad):

Zcela evidentním znakem tohoto přetrvávajícího vlivu je stále, 18 let (v době psaní článku – pozn. autora) po politických a sociálních změnách v roce 1989, označování pěchoty jako mechanizovaného vojska. Na podzim roku 1991 došlo reorganizací k přechodu od motostřeleckých divizí k mechanizovaným divizím. V této době také došlo ke změně označování motostřeleckého vojska na mechanizované vojsko. Motostřelecké vojsko byl rusismus (z ruskéhomotostreľkovyje vojska), který byl v ČSLA zaveden v roce 1966, kdy došlo k nahrazení odbornosti pěchota novou odborností motostřelecké vojsko. Současně užívané označení
mechanizované vojsko má tedy jasně své kořeny v Sovětské armádě 50. let 20. století a je nanejvýš vhodné a nejvyšší čas, se opět přihlásit k filozofii tradičního, historického označování pěchoty.

Nejde o nějaký amerikanismus, ale návrat právě k těm tradičním českým kořenům.