fbpx

Tři Mullenovy principy a civilní ztráty

Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD

Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem „co nejnižší vlastní ztráty“, dnes je heslem „žádné civilní ztráty“. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.

Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.

Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace „collateral damage“ , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.

Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years.  Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy.  People expect more from us.  They have every right to expect more from us.

A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.

In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive.  There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won.  We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment.  Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.

Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.

Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):

When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.

Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.

But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.

Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?

A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael

Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.

3 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

3 Comments

  • Profilový obrázek
    Ivo
    12. 3. 2010, 17:25

    Řekl bych, že tvrzení „že SF můžou za většinu collateral damage při vzdušných úderech“ říká jenom část pravdy. Ačkoliv to tak v absolutních číslech může klidně být, je to dáno mimo jiné:

    1. Jejich nepoměrným zastoupením v operaci Enduring Freedom oproti ostatním druhům vojsk. Enduring Freedom zahrnuje většinu plánovaných útočných operací.

    2. Charakterem jejich operací – malé jednotky s minimální podporou konvenčních sil.

    3. Ale samozřejmě i historicky. SF byli až do války v Afghánistánu jediní, kteří si volali vzdušné úder „napřímo“ (dáno typickou prioritou jejich úkolů). To paradoxně změnila až horká fáze války v Afghánistánu (SF bylo nasazeno příliš najednou bez většího počtu konvenčních sil), kde se poprvé dostali na prioritu obyčejné pěchoty.

    Řešení jsoui podle mne úkolová uskupení, ktará zahrnují síly SF i lehkou pěchotu. Potom by nedocházelo k neochotě vyžádat si pomoc od jednotky, kterou neznám a jejíž schopnostem nevěřím.

    Použití jednotek SF jako „stand alone“ jednotky je v dnešním konfliktu nízké intenzity neefektivní, jelikož jednotky SF musí vykonávat i úkoly, pro které jsou překvalifikovány – viz. 601.SkSS v Afghánistánu. Možná důvod k zamyšlení.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Dušan Rovenský
    13. 3. 2010, 12:57

    Pro Iva: Již jsem o tom psal. Podle mě je k zamyšlení vytvoření vyšší oragnického celku, kombinujícího speciální síly s lehkou (výsadkovou) pěchotou (viz. britská Special Forces Support Group): http://en.wikipedia.org/wiki/Special_Forces_Support_Group

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Ondrej Rajkovic
    13. 3. 2010, 15:16

    Ivo už o tomto psal v diskusi k článku COIN a lehká pěchota a určitě v má pravdu. 75th Ranger Regiment, britská SF Support Group, australský SOTG jsou ukázkou toho že lehká pěchota umí podporovat SF.

    S tím co zde bylo napsáno beze zbytku souhlasím, ale na druhou stranu pokládám za potřebné si položit pár otázek.

    1. Dokáže ČR vytvořit JSOTF kde by byli zastoupeni SF (601.skss + FAC), podpůrné jednotky lehké pěchoty (43.vpr + 102.pzpr) a podpůrné specializované jednotky (Pararescue, ..)?

    2. Pokud by bylo možné vytvořit takovouto jednotku, je možné, aby měla dostatečné zázemí v ČR pro výcvik a přípravu? Kdo by v čase přípravy zastřešoval tento TF? Je vytvoření SpecOps Command v našich podmínkách reálné? Pokud ne, je možné to nějak obejít, řekněme zřízením oddělení zvláštních operací na Společném Operačním Centru?

    3. Pokud by se podařilo sestavit JSOTF pak po jak dlouhou dobu by bylo možné jej nasazovat? 3 rotace v operační oblasti a 2 rotace v ČR jak je tomu při nasazení 601.skss?

    4. Spadalo by nasazení JSOTF pod OEF nebo pod ISAF?

    REPLY

Nejnovější komentáře