František Kříž působil řadu let v ozbrojených silách. Po odchodu z armády byl do letošního jara bezpečnostním expertem českého PRT v Lógaru. Toto je jeho první příspěvek na OWOP, kde jej vítám.

Po přečtení několika článků, názorů týkajících se rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích, nebo, možná lépe řečeno, kvůli „přítomnosti a činnosti“ Bundeswehru v Afghánistánu, si musím položit jednu otázku (v žádném případě ne zaujatě a xenofobně): Neztrácí Evropa pud sebezáchovy? Není tato věc další ústupek Evropské unie vůči islámskému světu? Nevyjádřil německý prezident to, co se snaží většina politiků a diplomatů maskovat a zaobalovat?

Současná „riziková společnost“ musí z globálního pohledu čelit novým hrozbám a novým rizikům. Proto vznikají i nové koncepty a přístupy k řízení bezpečnosti na národní a mezinárodní úrovni. Nejen Česká republika prochází, především pod tlakem zemí Evropského společenství, obdobím politické, ekonomické a sociální integrace. Jedná se o složitý proces, ve kterém sehrává bezpečností politika státu, jako jeho neoddělitelná součást, klíčovou roli.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánistánu ukončena a Bundeswehr stažen. Zde na OWOP zaznělo, že

„debata v Německu je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty“.

Ale to je diskuse, která jde špatným směrem. Nikdo nechce zabíjet civilisty, obecně řečeno, nikdo nechce zabíjet lidí, pokud to není poslední možnost a pokud k tomu není vzhledem k okolnostem (ochrana osob, ochrana majetku, zamezení velké škody na lidských životech apod.) přinucen. Na obranu má legální právo.

Podstatou konfliktu současnosti není střet regulérních armád s řádným označením (oděv, hodnosti, státní a jednotkové označení, označení techniky apod.). V Afghánistánu stojí proti regulérní armádě „ozbrojenec“, který až na zbraň či výbušninu vypadá stejně jako další miliony obyvatel oblasti. Z výše uvedeného důvodu by debata měla být jasná a především otevřená a měl by být jasně definován cíl proč tam Bundeswehr je a případně bude. (Poznámka na okraj: to stejné se týká MO, MZV a AČR po současných volbách.)

Reakce v Německu je stáhnout se, neboť všichni byli přesvědčeni o tom, že to je mise mírovo-budovatelská a humanitární. Proč si to mysleli, když Američané, a nejen oni, celou dobu vedou bojové operace za použití bojových vrtulníků a s podporou dělostřelectva a bitevního letectva?

Podívejme se nyní na stav v Afghánistánu, kde již padl tisící voják amerických ozbrojených sil. Vláda prezidenta Karzáího je zkorumpovaná, slabá, neúčinná a dá se říci i neschopná. Policii (ANP) chybí základní dovednosti a její práce je více vojenská než policejní. Armáda (ANA) nehraje v terénu rozhodující roli, i přesto, že je vyzdvihována ze strany ISAF a EUPOL. Jinými slovy, není jedním z hlavních hráčů v Afghánistánu. Taliban a jiné protivládní a protikoaliční síly (HQN) prokazují svou odolnost a odhodlanost (viz útoky na americké základny v Bagramu a Kábulu) a hraje pro ně čas. O tom by se měla vést diskuse.

Abych ilustroval svůj pohled na věc, uvedu jeden příklad. V minulosti přední představitelé tajných a bezpečnostních služeb ČR, včetně ředitele Vojenského zpravodajství, informovali zahraniční výbor Poslanecké sněmovny o rozruchu kolem karikatur proroka Mohameda a o pohledu a vlivu muslimského světa na Evropu a na Českou republiku. Jeden ze závěrů byl, že Evropa čelí určitým skrytým snahám posílení islamizace. Na druhé straně se několik týdnů po zveřejnění karikatur objevilo prohlášení ministrů zahraničí zemí EU, které bylo nepřímou omluvou. Nic na tom nemohlo změnit to, že některé země s formulacemi nesouhlasily a braly je jako ústupek muslimským zemím.

Můj pohled na odstoupení, kritiku německého prezidenta Horsta Köhlera a různé zprávy ohledně Afghánistánu je následující:

1. Přikláním se spíše k bonmotu syrského presidenta Asada, že neexistuje konflikt civilizací, ale pouze střet mezi těmi, kdo civilizovaní jsou a mezi těmi, kteří civilizovaní nejsou. V určitém ohledu jakoby Evropa ztrácela pud sebezáchovy. Někdo dokonce říká, že jej již ztratila. V posledních dvaceti letech se západní civilizace stala obětí zvláštní ideologie, která pod vlajkou demokracie a zachování klidu chce ve všem vytvářet harmonii a soulad. Proto se dnes dozvídáme, že původní obyvatelstvo a starousedlíci se musejí chovat tak, aby nepobuřovali imigranty, aby byli tolerantní apod. Jedná se o to, že Evropská unie vykazuje mimořádnou toleranci jak vůči diktaturám, extremismu, tak vůči teroristům. Radikálové všeho druhu mohou nerušeně působit a využívat výhody evropského systému – pokojný život, krytí, sociální dávky, podpora různých komunit apod. V případě, že někdo zakročí, okamžitě dochází k protestům, ničení majetku (Francie), organizování řízených protestů. Viz poslední události ohledně volna pro děti ze školy, aby mohli jít protestovat. Je nutné se ptát v čím jménu a pro koho, v jakou věc a v jaký prospěch?
2. Pokud by chtěl někdo vymýtit terorismus a antisemitismus, musel by začít také u evropských ministerstev sociálních věcí. My (Evropané) si myslíme, že naše vstřícnost je součástí velkorysého přístupu moderních demokracií. Naopak. Podle různých hodnocení jsou Evropané požitkáři, kteří myslí jen na svůj luxus a pohodlí a již dávno nejsou vládcové imperií. Evropa nezvládá svoji obranu a je zralá na dobytí. V mnoha zemích Evropy jsou již oblasti, kde neplatí zákon dotyčné země, ale například šaríja. Současná Evropa je natolik tolerantní, že to hraničí se ztrátou vlastní identity.
3. V Evropě v současné době neexistuje shoda nad tím, jak čelit dnešním hrozbám. Ba naopak, v některých zemích dochází k určitému ustupování zlu a to by mělo být varování. Evropa se stává pacifistickou a je známo, že pacifismus není schopen vnímat některá nebezpečí a podceňuje je. Představa, že by se EU mohla dostat do válečného konfliktu ve stejném rozsahu jako USA (i s oběťmi), je pro mnoho evropských politiků nepředstavitelná. EU zkrátka není připravena na silová řešení.

Jakýkoliv emotivní a především negativní poměr k islámskému světu, muslimským zemím a jejich obyvatelům musí ustoupit stranou. Je nutné definovat skutečného nepřítele a bezpečnostní politika by měla být jasně a profesionálně nasměrována na místa, odkud může především přijít ohrožení. Všechny bezpečnostní a zpravodajské studie a hodnocení posledních let definují několik skupin rizik – od proliferačních, přes destabilizace oblastí (etnické, náboženské, ekonomické), globalizační rizika, působení terorismu až po snahu prosazovat své požadavky (etnické, náboženské, územní, ekonomické) silou. Výčet rizik se podstatně nemění, pouze se mění jejich důležitost a jejich hodnota.

Na letáku by mělo být napsáno: "Vážení spoluobčané: Teroristé z Al Kajdy jsou naši nepřátelé. Jsou nepřátelé naší nezávislosti a svobody. Pomožte nám s nalezením jejich úkrytů. Vyhledejte je a informujte zpravodajské orgány provincie a získejte vysokou odměnu".

Tragické události posledních let – atentáty a únosy – potvrdily správnost hodnocení a klasifikace rizik. Především došlo k mimořádnému zvýraznění rizika terorismu a všech dalších rizik s ním spojených. Důležité je pochopit jejich vzájemnou provázanost. Je také nutné jim čelit komplexně prostřednictvím fungujícího světového, evropského i státních bezpečnostních systémů. S tím souvisí i schopnost umět najít rizika tam, kde zdánlivě v současné době nejsou, či závisí na splnění jiných podmínek.

Kromě boje s terorismem a jeho důsledky se však projevuje nejednota v tom, jak jej vlastně definovat a co do něj zahrnout. Od počátku je jasné, že je zapotřebí terorismus (boj proti terorismu) definovat nikoli mlhavě politicky, ale striktně právnicky a vojensky. Terorismus v pojetí západní filosofie zahrnuje násilí i všechny formy národně osvobozeneckého boje, tedy bojové aktivity k obraně proti agresi. Přistoupení Ruska na tento výklad antagonismus anuluje.

Je pravděpodobné, že vůdci současných teroristů s tímto základním rozporem mezi východem a západem původně počítali, o to více jsou vztahem Západ – Rusko překvapeni. Celosvětová shoda panuje v názoru, že terorismus v jakékoliv podobě, jako metodu prosazování cílů nelze akceptovat. Veškeré problémy si určitá část politických představitelů Evropy uvědomuje a proto v poslední době začala Evropa hledat zákony, jež přivřou dveře imigrantům, usnadní vypovídání potencionálních teroristů a extremistů, omezí vytváření muslimského a nebo neevropského prostředí, ale naopak usnadní zaměstnávání schopných a bezproblémových cizinců. Členové EU se taktéž zavázali ke sjednocení trestních zákoníků s jednotnou definicí terorismu a sjednocením trestů.

Nikdo nechce být militantní ani xenofobní, ale je nutné si uvědomit, že mezi jakýmkoliv radikalismem a teroristickou akcí je velmi tenká linie a že i v Evropě existuje nabádání k islámskému extremismu, antisemitismu, odmítání integrace do nemuslimského prostředí a zneužívání evropského systému demokracie. Proto je nutné si uvědomit, že v dnešní globalizované době není situace Afghánistánu, Iráku, Izraeli, Palestině, Rusku, nebo Jemenu jen záležitost USA, nebo jen některých států Evropy.

Prognóza bezpečnostní situace ukazuje, že první dvě dekády 21. století budou charakteristické dominancí bezpečnostních problémů nad ekonomickými. Aktuální problém představují islámští radikálové. Západní svět je proti nim nesjednocen a nelze předpokládat, že odejdou ze scény bez ozbrojené srážky. Počet islámských věřících vzroste do roku 2025 z 18 na 30 procent světové populace. Předpokládá se vznik nových teroristických center.

Není pochyb, že terorismus je pouze jeden a není žádný jiný, který by bylo možno omlouvat nebo hájit. Proto je jediným řešením boj proti němu, ať se vyskytne kdekoliv ve světě, boj, k němuž se naše země a především zpravodajské služby otevřeně přihlásily.

A otázka na úplný závěr: Jak by se k tomu mělo Česko postavit?