Současné trendy ve zpravodajství

Letos v březnu jsem se v rámci kurzu Intelligence and national security účasnil i semináře s Johnem Pradosem, což je senior fellow při National Security Archive. Národní bezpečnostní archiv (NSA) je nevládním institutem, který se zabývá získáváním odtajněných dokumentů (na základě Freedom of Information Act), jejich zveřejňováním a vypracováváním analýz. NSA je tedy poměrně unikátní prostředí, kde se střetává akademická sféra se zpravodajskými kruhy a byrokratickou mašinérií.

V současné (nejen americké, ale na ní je zaměřena většina publikací) zpravodajské komunitě dochází hned k několika výrazným vývojovým trendům (zde jsou ty nejzajímavější) – mezinárodní spolupráci (liaison), čerpání z otevřených zdrojů (OSINT) a většímu důrazu na „need to share“ (potřebu dělit se o informace, což jde proti tradičnímu étosu, kdy každý zpravodajec měl vědět jen to, co bylo nezbytně nutné pro výkon jeho práce). Operační terén a procesy v rámci zpravodajství se tím mění a my se zde budeme v krátkosti zabývat jak a také implikacemi pro občany.

Spolupráce mezi zpravodajskými službami různých států je označována za nejdynamičtější aspekt zpravodajství po roce 2001. Zatímco dříve byly hlavními uzly spolupráce takzvaných Pět očí (USA, Británie, Kanada, Nový Zéland a Austrálie) a Evropa (Bernský klub), nyní je spolupráce mnohem méně hierarchizovaná a více-kanálová. Liaison často bují nezávislé na zahraniční politice a informace jsou například pragmaticky sdíleny na nadstandardní úrovni mezi Izraelem a různými arabskými státy. Základními motivy spolupráce je výměna (něco za něco), dělba práce a snižování nákladů. V dlouhodobém měřítku se ovšem projevuje i vliv společných zkušeností, operací a neformální vztahy.

Rozvoj liaisonu má ovšem i své stinné stránky. Mimořádná předávání (extraordinary renditions) zadržených osob do zemí s volnější legislativou je asi tou nejviditelnější, ale mezinárodní spolupráce značně komplikuje i státní dozor nad zpravodajskými službami. Ty se totiž čím dál častěji ohánějí tím, že nemohou poskytnout dané informace kontrolním orgánům, protože pocházejí z mezinárodní spolupráce. Liaison je totiž jednou z neutajovanějších částí zpravodajství. Často je argumentováno, že poskytnutí informace by mohlo poškodit vztahy se zemí, od které informace pochází, snížit úroveň spolupráce a tím i nepřímo ohrozit bezpečnost státu.

Zpravodajství z otevřených zdrojů je vzhledem k rychlému rozvoji informačních technologií a objemu digitalizovaných dat díky nim přístupných (mají se zdvojnásobovat každý rok a půl) nutnou devizou každé zpravodajské služby. Realitou ovšem zůstává, že v tomto státní zpravodajské služby pokulhávají za těmi privátními, čemuž se zde věnovat ovšem nebudeme, protože privatizace zpravodajství zatím ČR příliš nezasáhla.

Často je OSINT vyobrazován jako až zázračný nový prostředek. Faktem ovšem zůstává, že přinejmenším u některých zpravodajských cílů nemůže OSINT plnit jinou než kontextuální roli. Na druhou stranu, tuto roli by měl plnit u všech zpravodajských procesů. I přesto, že jde o informace z otevřených zdrojů, neznamená to, že i výsledný produkt bude možno volně šířit. Analýza je hlavní přidanou hodnotou zpravodajství, ale především je většina analýz doplněna o některý zdroj mimo zdroje otevřené a pravidla utajování pak obvykle velí nastavit stupeň utajení na nejvyšší možný dle nejcitlivějšího zdroje. Nehledě na fakt, že procesy utajování často vedou po specifických cestách. John Prados dal k dobru historku, kdy žádal po nejmenované službě jeden dokument, a to hned několikrát, pokaždé dostal jinou začerněnou (tedy utajenou) část a takto mohl dokument následně složit de facto celý.

Need to share a tedy určitá forma spolupráce není jen na mezinárodní spolupráci, ale i na mezi-agenturní. V USA se pro tyto účely vyvíjí a užívá tzv. Intelpedia, tedy podobný systém jako Wikipedia, kde k jednotlivým okruhům jsou dodávány nové a nové informace a ty jsou dostupné celé zpravodajské komunitě dle různých vrstev utajení.

Tento systém má být jakýmsi technologickým řešením pro problém nedostatečného spojování střípků informací (connecting the dots), kdy jednotlivá data či informace nejsou dostatečně sdílena a propojována a uniká tak celistvý obraz cíle či hrozby. Zmiňovaný problém byl snad nejčastěji citován v souvislosti s útoky z 11 září. Systém Intelpedie ovšem přináší novou řadu problémů, a sice že bude při sběru a zanášení informací kladen větší důraz na fakta, než na úmysly. Dále, poněkud zlověstnějším obrazem je, že může napomoci větší politizaci zpravodajství, kdy skupina politiků mající určitý zpravodajský zájem a zároveň páky na zpravodajskou komunitu (jako jsme toho byli svědky před invazí do Iráku) bude moci nepřímo ovlivňovat nejen zpravodajské výstupy, jak tomu mohlo být doposud, ale i zanášené informace do systému.

Problematika je samozřejmě mnohem složitější než výše uvedený nástin. Faktem ovšem zůstává, že charakter zpravodajství se postupně mění a týká se to i českých zpravodajských služeb. Nové trendy přinášejí nové možnosti, ale i nové problémy, které by měly být diskutovány a analyzovány. V českém prostředí, kdy stále chybí vnější kontrola Úřadu pro zahraniční styky a informace, je otázka zpravodajství stále na vedlejší koleji. Což je škoda, protože to je nejen zajímavé téma, ale i záležitost, která se může úzce dotýkat občanů (viz některé příklady nahoře uvedené). Nezájem politiků bohužel pouze zrcadlí nízké povědomí občanů (s výjimkou některých nestátních organizací) o zpravodajství, které lze opět ilustrovat na Pradosově historce, kdy nejčastěji hledaným pojmem na známém portálu CIA není nic jiného než výraz „UFO“…