Následující video nepotřebuje žádný rozsáhlý komentář. Jen pár poznámek. Kredit musím dát blogu DefenseTech, kde jsem jej objevil. Jde o představu kombinované obojživelné operace podle Marine Corps Combat Development Command. Jsou v ní zapojeny všechny prostředky od satelitů, strategických bombardérů, přes Ospreye až po vyloďovací plavidla a jednotlivé vojáky. A konečně, při sledování tohoto desetiminutového videa, které vřele doporučuji, jsem si znovu připomněl starou pravdu, že pro Spojené státy je problematické vedení operací v oblastech, které nemají přímý přístup k moři.
5 comments
5 Comments
Ondrej Rajkovic
29. 6. 2010, 11:26Po shlédnutí toho videa mi to přišlo jako deja vu. Ta teorie, která tam je prezentovaná je hodně stará – pokud se nepletu tak je to teorie Alfreda Mahana „navlečená do nového obleku“. Netvrdím, že Mahan a jeho úvahy o námořní moci jsou špatné. Ale pokud se USA budou soustředit pouze na tento aspekt nasazování svých sil při intervencích tak dřív nebo později nastane krize v oblasti kam se nebudou moci dostat z moře. A obávám se, že to je dobrý scenář na katastrofu.
REPLYIvo
29. 6. 2010, 18:58Zdravím,
velmi zajímavé video, které sice nepřináší mnoho nových faktů, ale zato přehledně během krátké doby. Zde bych si v několika bodech dovolil nesouhlasit s Ondrejem Rajkovičem:
1. To, že doktrína USA více koreluje s teoriemi Thayera Mahana a nikoliv Halforda Mackindera není dáno ani tak jejich volbou, ale jednoznačně polohou. Stejně tak se chovalo v minulosti Spojené Království, výrok o tom, „že Britská armáda není ničím jiným než projektilem, který Královské námořnictvo vystřeluje na nepřítele“ by mohl být stejně tak řečen dnes o US Army. I když jistě ne již v takové míře, dnes se projekce sil dosahuje i jinak. To podstatné se ale nezměnilo. Naprostá většina konfliktů v budoucnosti bude probíhat v blízkosti moře alespoň částečně, Afghánistán je v tomto skutečnou raritou. Stačí srovnání s Irákem a hned je jasné, proč Britové obsazovali a následně spravovali jejich sektor a ne jiný.
2. Ač ze strategického hlediska se nezdá mnoho odlišného od dob 2. sv, při hlubším pohledu na operační úroveň vidíme hned několik změn:
a. mnohem vyšší schopnost působení bez spřáteleného státu „na druhé straně břehu“. S tím spojená větší míra autonomie a vyšší operační tempo – namořnictvo již není jen převozníkem z jednoho břehu na břeh. Obojživelná operace již nemusí být jen předmostím pro operaci následnou, ale rozhodující operací samou o sobě.
b. na operačně-taktické úrovni mnohem větší schopnost působení „over the horizon“ a mnohem větší flexibilita v zasazování ale i STAŽENÍ výsadků pomocí V-2 Osprey ve srovnání s vrtulníky.
3. Samozřejmě dokážu vnímat, že tato doktrína není všelékem na všechna bojiště a situace, ale v globále je myslím nosná. Schopnost projekce sil, a to především pomocí US Navy zůstane pro USA kritickou i do budoucna.
4. Na závěr na odlehčenou – na začátku je jasně zmíněno, že se jedná o „view of the Marine Corps“. Tím je myslím řečeno vše :-). Přál bych vám vidět „view of the 43rd Airborne Battalion“. Taky by mnohdy bylo přání otcem myšlenky.
REPLYOndrej Rajkovic
30. 6. 2010, 0:33ad Ivo
1.1. to že USA inklinuje více k teorii Mahana než Mackindera nepopírám. Pouze jsem uvedl svůj názor, který toto tvrzení nevyvrací. Proč jsem se zmínil právě o Mahanovi je spíše výsledkem toho, že Mahan svými úvahami zdůraznil potřebu předsunuté základy (sice pro operace námořnictva, ale to nevylučuje pozemní síly) a při studiu těch úvah nikdy netvrdil (alespoň jak to já chápu) že tato základna musí být jednoznačně na pevnině (spřátelená krajina, spojenec, dobitý ostrov). Pokud si dobře vzpomínám tak tam mluvil o základně na předním okraji (http://www.gutenberg.org/files/13529/13529-h/13529-h.htm#Page_514). Z mého pohledu slouží jako základna na předním okraji i Carrier Strike Group a nebo Expeditionary Strike Group/Amphibious Ready Group
1.2. Označení US Army za „projektil dopravený do cíle“ bych spíše použil v souvislosti s US Air Force a při US Marines potom s US Navy. Ale to je pouze můj pohled, který může (a určitě bude) vyvrácen poukázáním na skutečnost kolik % jednotek US Army není možné dopravit vzduchem.
2., 3. naprostý souhlas
4. na „view of the 43rd Airborne Battalion“ jsem celkem zvědavý ;-)
+ jeden postřeh na závěr – zkuste si všimnout kolikrát je v tom videu zobrazen region Afrického rohu ;-)
REPLYIvo
30. 6. 2010, 19:48Add Ondrej
1. V podstatě jsme se vzájemně přesvědčili. Upřímně řečeno, Mahanovu teorii nemám úplně dopodrobna nastudovanou, vždy jsem se setkával spíše s její aplikací resp. ji vnimal jako dichotomii k Mackinderově.
2. Nejde ani tak o poměr vzuchem přepravitelných vs. nepřepravitelných, ale o logistickou udržitelnost operace. Logistické udržení operace například 1 lehké divize je nepoměrně jednodušší po moři než vzduchem. Na příkladu západní fronty 2.sv lze jasně dokladovat (vlatně i severoafrické fronty) zcela vědomou snahu o primární ovládání přístavů pro umožnění udržení tempa operací. Proto ve velkých operacích bývají prvky airborne či air assault buď doplňkem anebo předmostím. Málo kdy jsou nosné samy o sobě, to platí jen pro operace menšího rozsahu.
K bodu 4. To věřím :-)
Zatím
REPLYIvo
30. 6. 2010, 19:53Jen ještě jedna poznámka, která mě unikla. Zatímco civilisté vnímají oceány mentálně jako bariéry, pro vojenskou teorii jsou to naopak dálnice. Proto tedy větší vzdálenost válčiště od oceánu je to samé, jako v civilní sféře velká vzdálenost obce v řídce osídlené oblasti se špatnou dopravní obslužností.
REPLY