Ministr obrany Robert S. McNamara (L) s kongresmanem Melvinem R. Lairdem a generálem Maxwellem D. Taylorem (1964); Foto Ralph Seghers

Když dva dělají totéž, nikdo to není totéž. To si lze uvědomit, jestliže se ohlížíme za dvaceti lety transformace v oblasti obranného plánování. Měli jsme jeden vzor – Planning, Programming, and Budgeting System (PPBS). Jen stěží jsme však byli kdy schopni odpovědět na základní otázku spojenou s myšlenkou programování vojenských výdajů: „How Much Is Enough?“ Možná i to je důvod, proč se tuhle otázku snaží za ministerstvo obrany zodpovědět úplně někdo jiný – ministerstvo financí.

V této souvislosti určitě stojí za to si přičíst americké publikace vracející se k období „manažerského diktátu“ a radikální změny stylu řízení amerického ministerstva obrany, k němuž došlo za období Roberta S. McNamary. Jedním ze skutečných bestsellerů v této oblasti je kniha How Much Is Enough? Shaping the Defense Program, 1961-1969, jejíž autoři, Alain C. Enthoven a K. Wayne Smith, shrnují v devíti kapitolách období implementace PPBS. Z pohledu těch našich posledních 20 let může být už poučným McNamarův citát rámující celou knihu:

You cannot make decisions simply by asking yourself whether something might be nice to have. You have to make a judgment on how much is enough.

Přesto si lze z knihy vzít i lepší poučení. Zde jen dvě. Hned to první je obsaženo v druhé kapitole nazvané „New Concepts and New Tools to Shape the Defense Program“:

„Secretary McNamara brought not only extraordinary managerial ability and drive but also a new concept of management to the Department of Defense. He made it clear at the outset that he intended to exercise fully his statutory authority, that he wanted all defense problems approached in a rational and analytical way, and that he wanted them resolved on the basis of the national interest. He insisted on integrating and balancing the nation’s foreign policy, military strategy, force requirements, and defense budget. In March 1961, he shocked the Department by assigning ninety-six separate projects (complete with specific questions and deadlines) to its various components for analysis and review. Many of the projects concerned items that had long been considered sacrosanct. He made clear his belief in active management from the top.“

To podstatné je vyjádřeno tučným písmem. PPBS neznamená mechanismus plánování peněz a věcných prostředků, jak se myšlenka PPBS u nás většinou zjednodušuje, ale něco víc: 1) (racionální) plánování zahraniční politiky a odvození adekvátní vojenské strategie (to jsou věci, které jsou součástí politické diskuse i součástí soutěže politických stran); 2) programování organizačních struktur odpovídající zahraniční politice a vojenské strategii postavené na názoru vojenských analytiků plánovačů (což je zpravidla věc čistě vojenská) a konečně 3) přidělení finančních prostředků na tyto vojenské plány zákonem, což je výsledek rozpočtového procesu řízeného vládou, ministerstvem financí a završeném rozhodnutím zákonodárného sboru.

Druhé poučení lze vyčíst z třetí kapitoly příznačně nazvané „Why Independent Analysts?“, která obhajuje potřebu alternativ při rozhodování o programech ve veřejném sektoru. Alternativou byl názor tehdejšího Systems Analysis Office, který vytvářel protiváhu návrhům vznikajícím uvnitř ministerstva obrany a uvnitř ozbrojených sil. Ty totiž byly z tohoto pohledu vždy spojeny s osobními zájmy vrcholných představitelů jednotlivých složek zapojených do strategického rozhodování:

Very few people, with the possible exception of a few economists, believe that national economic policies should be decided mainly by economists. Very few people, except for a few welfare workers, believe that national welfare policies and programs should be determined primarily by welfare workers. Even fewer people believe that our nation’s educational programs and policies should be determined mainly by teachers and professors. These matters are all considered too important to be left to the experts. Indeed, what we need in these fields is more „civilian control.“ And yet, ironically, many people believe that national military policies and programs should, in effect, be the exclusive preserve of the military. Of course, they pay lip service to the principle of civilian control.

McNamara při svém nástupu do funkce šokoval právě „občanským přístupem“, když mezi své poradce nezařadil vojenský establishment, ale obrátil se na akademickou obec. Tím tak nejenom otevřel jedno z odvětví veřejného sektoru, které bylo pro civilisty „tabu“, nýbrž dostal ozbrojené síly pod skutečnou civilní kontrolu. Parafrázováno výrokem G. Clemenceaua, záležitosti armády a války byly totiž skutečně natolik důležité, aby byly přenechány pouze generálům.

Díky tomu se ve Spojených státech rozvinula disciplína, která je označována jako systémová analýza. To je to, co doposud v České republice scházelo. Po dvaceti letech snad i v této oblasti svítá na lepší časy. Konečně totiž existují také vědecká pracoviště, která se strategickou analýzou zabývají. Zároveň nám tu mimo monopol Ministerstva obrany vyrostla pracoviště zabývající problematikou ozbrojených sil, vojenské politiky a ozbrojených konfliktů. V tomto směru už možná v příštích parlamentních volbách se povede politická diskuse na téma How Much Is Enough for Shaping the Defense Program?