fbpx

Hmmm, sen neokonzervativců?

Nepokoje v egyptské Gíze 25. ledna 2011; Foto via Wikimedia Commons

Když si čtu, dívám se a přemýšlím o tom, co se děje v Tunisku, v Jemenu a v Egyptě, nemohu si nevzpomenout na řadu let staré diskuse nahlížení na válku v Iráku, jako na začátek demokratizace Blízkého, či dokonce „většího“ Středního východu. Určitě si také vzpomenete – ustavení demokratického režimu v Iráku povede k tomu, že i lidé v dalších zemích budou chtít demokracii, a tak svrhnou autoritářské elity a zkusí to jinak, otevřeněji a především přátelštěji k Západu. Když to řeknu s velkou nadsázkou, vedlejším produktem demokratizace měla být eradikace terorismu zevnitř, aniž by státy našeho okruhu musely zasahovat a vydávat enormní prostředky.

Předchozí věta je přitažená za vlasy, ale ve zkratce se dá problém pojmout i takto. Nemůžu zapomenout na debaty s Brianem Whitmorem (velkým kritikem nekonzervativců), které se zhmotnily mimo jiné v jeho článku pro Lidové noviny s názvem Tajemní neokonzervativci, jeho obavy ze snahy neokonzervativců „vládnout světu“ a hnát Západ do jedné války za druhou. Podobně nemohu zapomenout na jednoho z neokonzervativců, Joshe Muravchika a jeho názory na demokratizaci Středního východu vtělené do řady textů, či do knihy The Next Founders. Voices of Democracy in the Middle East. Josh Muravchik je přesvědčený, že ona demokracie je možná, že je v regionu řada osobností, které k ní mohou výrazně přispět a že Západ by měl být mnohem aktivnější při pomoci těmto lidem (a to i tvrdším způsobem, než jenom slovy). Trochu odbočím, ale není od věci si přečíst jeden několik let starý článek Joshe Muravchika The Past, Present and Future of Neoconservatism.

Ale zpátky k událostem posledních týdnů. Jakoby se zdálo, že Tunisané (respektive už v roce 2005 Libanonci a později neúspěšně Íránci) dali příklad „sousedům“, ti jej pochopili a rozhodli se, že se vypořádají se svými vládci. Kdyby to ovšem bylo tak jednoduché, posledních deset let by proběhlo asi jinak. Tvrzení, že každá země je jiná a proto jde spíše o nahodilý sled událostí, ze kterého není možné nic vyvozovat, je však také celkem k ničemu. Egypťané možná byli inspirováni Tunisany, ale nelze to přeceňovat.

Jedním z aspektů, který může napomoci pochopení toho, co se děje, je demografie. Na větším Středním východě tvoří významnou část populace mladí ve věkové kategorii pod 24 let a ti jsou obvykle radikálnější, než ostatní segmenty obyvatelstva. Na Středním východě, respektive v rozvojovém světě jsou tito mladí, zejména kvůli nízké úrovni vzdělání a kvůli svému množství, hůře zaměstnatelní. A neschopnost státu postarat se o ně může přispívat k jejich radikalizaci, která se může projevovat jak navenek, tak dovnitř.

Samozřejmě, nejde o konstanty, ale o řadu proměnných, z nichž některé nesouvisí ani s demografií, takže není možné se podívat na čísla a říct: Heuréka, máme to. Jde však o jeden ze silných indikátorů. Mimochodem, podobná, možná i horší situace je i v subsaharské Africe, či Jižní Americe – tamní mladí se však nechovají stejně, jako obyvatelé Severní Afriky a Blízkého východu, což je jenom připomínka toho, abychom při hledání kauzalit byli opatrní.

Před necelými osmi lety vydali The Saban Center for Middle East Policy a The Brookings Institution studii The Youth Factor: The New Demographics of the Middle East and the Implications for U.S. Policy. Jedná se o jednu z řady prací, které se zabývají demografickými trendy a jejich vlivem na společnost a politiku. Vcelku jasně z ní vyplývá, které arabské země mají „problém“ s mladou populací a co to může přinést (mezi nimi jsou třeba Egypt a Jemen, ale i bohatá Saúdská Arábie). Svržení autokratického režimu je přitom samozřejmě jen jedna malá část.

In the West, youths fairly rapidly come to be absorbed into the political and social patterns of the more stable adult population, whereas in the developing world, the adult population itself is undergoing political and social ferment that cannot exert a calming effect upon youths. In societies that may be fragmented through the processes of development and urbanization, “the purpose and direction that young people find in movements of rebellion helps many to overcome the insecurity and hopelessness of a futile existence. The feeling of being able to cope with hardship and danger, the enjoyment of comradeship, and the acceptance of their peers is basic to a sense of identity in the young. Even belonging to an anti-social and destructive movement can have salutary effect on the personality formation of a boy or girl, especially in times of social dislocation.”

Demografická data mohou být nápomocna vysvětlení toho, co se nyní odehrává v některých arabských zemích s autokratickými režimy. Radikalizovaní mladí nejsou využiti pro expanzi v zahraničí – velká konvenční válka se nekoná, těch, kteří se přidají k teroristickým skupinám, či bojují v zahraničních konfliktech je, vzhledem k celkovému počtu, menšina, podobně jako těch, kteří opustí zemi z ekonomických důvodů a odejdou do zahraničí. Dochází tedy k  implozi režimů a víře v to, že noví, demokratičtí vládci dokážou lépe naplnit potřeby mladé části populace v oblastech vzdělání, práce a standardů, které jsou obvyklé ve vyspělých zemích a které mladí dobře znají z televize a internetu. To se ovšem v krátké době nikomu nepodaří, takže riziko nárůstu frustrace spojené s další nestabilitou je vysoké, zvláště, když v některých zemích „vlna mladých“ neodezní ani do roku 2050. A frustrace je vhodným podhoubím pro nábor lidí extremistickými skupinami.

Revoluční změna není sama o sobě výhrou. Jde o krátký okamžik naplněný nadějemi, který se velice záhy začne utápět ve frustracích a boji o moc, přičemž pouze v určitých případech se podaří negativní vlivy vybalancovat tak, aby mohla přetrvat liberální demokracie. I pokud by byla tedy revoluční vlna na větším Středním východě úspěšná a autokratické režimy nebyly schopné povstání potlačit, tak jako se tomu stalo v Íránu, neznamená to vznik demokracie, ani režimů nakloněnějších Západu. Ukázkovým příkladem toho, jak se může vše zvrtnout, jsou konce revolucí, ke kterým došlo v posledních letech na východ od našich hranic. Proč by to mělo nyní, především v arabských státech, dopadnout lépe?

2 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Profilový obrázek
    Dušan Rovenský
    12. 2. 2011, 19:23

    Celkem zajímavý názor na současnou situaci v Egyptě: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/udalosti-v-egypte-se-lisi-od-padu-komunismu-v-roce-1989

    REPLY
  • Profilový obrázek
    J.D.
    12. 2. 2011, 19:52

    Pokud se nepletu, tak bývalý americký prezident, říkal samozřejmě decentněji, že, jak se na Blízkém východě, bytˇto začalo v Tunisu a přes Egypt se to valá do Jemenu do toho kopne, tak se to rozletí (jak svého času v naší části Evropy), a má opět pravdu, bytˇvýsledek, a kdo se nakonec dostane k moci, což jk je výše celé popsané je nejistý.

    REPLY

Nejnovější komentáře