Náměstek ministra obrany Jiří Šedivý

S prvním náměstkem ministra obrany a bývalým mužem číslo dva NATO o českém zapojení v Alianci, otevírajícími se nůžky ve vojenských rozpočtech USA a zbytku světa a nepřijatelnosti Medvěděvových podmínek.

Můžete zrekapitulovat české působení v NATO od vstupu do Aliance v roce 1999?
Česká republika se dokázala poměrně rychle začlenit do NATO, a to jak politicky, tak vojensky. Patříme k těm politicky aktivnějším a proreformně naladěným spojencům. Přišli jsme s řadou vlastních iniciativ, například v oblasti obranného plánování, logistiky, organizace vrtulníkových schopností. Stále patříme k nejlepším v ochraně proti zbraním hromadného ničení. Naše armáda prošla poměrně záhy transformací a profesionalizací, tedy ve srovnání s ostatními členy z postkomunistické Evropy, a v současné době patří – co do kvality a schopnosti společného nasazení v operacích – k těm v kontextu celé aliance nadprůměrným. Naše působení v operacích tomu odpovídá jak rozsahem zapojení, tak jeho kvalitou.

Nicméně vzhledem k rozpočtovým škrtům posledních let začínáme již nyní žít takříkajíc z podstaty. Naši těžce vydobytou pozici, nebo lépe řečeno prestiž spolehlivého spojence, který do společného obranného potenciálu NATO náležitě přispívá, můžeme poměrně rychle pozbýt, a to zejména v souvislosti s dalším předpokládaným snižováním našeho rozpočtu. Podle momentálního vládního výhledu má obrana v letech 2013 – 14 ztratit dalších přibližně 20 procent ve srovnání s dneškem. Klesneme k 0.8 procenta HDP (oproti aliancí doporučeným 2 procentům) a budeme v zásadě bojovat o přežití ve smyslu zajištění těch nejzákladnějších a absolutně nezbytných a povinných funkcí našich ozbrojených sil. O nějakém rozvoji pak nemůže být ani řeči. Staneme se záhy tzv. černými pasažéry NATO – tedy těmi, kdo berou více bezpečnosti a obrany než přidávají. Naše politická váha a vliv v Alianci tím podstatně klesnou.

Na podzim loňského roku byla v Lisabonu schválena nová Strategie NATO, připravená týmem Madeleine Albrightové. Tato koncepce nepočítala s intervencí v Libyi. Můžeme se vžít do role analytika a bývalého insidera a zkusit odpovědět na otázku, zdali se NATO bude i nadále angažovat ve vojenských intervencích v zemích, kde probíhá tzv. arabské jaro – aktuálně tedy v Sýrii?
Především nutno říci, že smyslem koncepčních dokumentů a strategií není předpovídat konkrétní situace v konkrétním místě a čase. Měly by však být schopny předvídat obecné scénáře a způsoby použití prostředků aliance pro její cíle. V tomto smyslu operace na podporu bezletové zóny nad Libyí nijak zásadně nevybočuje z aliančního repertoáru plánovacích situací, od nichž se v NATO odvíjí plánování a rozvoj vojenských schopností. Vzhledem k tomu, že NATO paralelně s Libyí operuje na několika dalších místech – a zejména v Afghánistánu, jsou kapacity aliance natolik vytíženy, že si lze jen stěží představit otevření další vojenské operace v regionu.

Tolik z hlediska kapacity aliance. Ale především každému nasazení sil předchází politická debata o vážnosti situace v té které zemi či regionu, o hloubce a případných dopadech problému na bezpečnost, zájmy spojenců a tak podobně. Veškerá rozhodnutí o nasazení sil a prostředků aliance pak podléhají souhlasu všech spojenců. V neposlední řadě je pak žádoucí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k těmto faktorům se prozatím jeví možnost intervence v Sýrii velmi nepravděpodobná. Na druhé straně nelze pominout fakt, že Sýrie sousedí s Tureckem – tedy přímo hraničí s územím NATO. Případnému zvažování společného zásahu NATO by musela předcházet eskalace situace v Sýrii do rozměrů a vážnosti, které by znamenaly přímé ohrožení Turecka.

Když se dnes, v polovině července 2011, podívám do Libye – můžete komentovat, jaká ponaučení přinesla Alianci bezletová zóna nad Libyí?
Odhlédneme-li od složitosti politických debat v alianci ohledně charakteru zapojení NATO do řešení libyjské krize, základní lekce spočívá v praktickém poznání skutečnosti, že závislost spojenců NATO na USA je v oblasti vojenských schopností naprosto fatální. Každým škrtem v obranných rozpočtech evropských spojenců – včetně naší země – se tato závislost zvyšuje a propast mezi vojenskými potenciály Evropy a USA se rozšiřuje. Američané zajišťují v Libyi většinu systémů velení a řízení, jsou naprosto nepostradatelní pro informační a zpravodajskou dominanci, poskytují bezpilotní letouny, doplňují Evropským účastníkům jejich rychle se tenčící zásoby přesné munice a podobně. S prohlubující se propastí mezi Evropou a USA roste americká frustrace z lehkovážného přístupu většiny evropských států k obraně. A nabízí se otázka, zda se NATO již nyní nevzdaluje od schopnosti naplnit tak zvanou úroveň ambicí, definovanou v lisabonském strategickém konceptu – tedy požadavek či cíl dosáhnout souboru sil a prostředků, které umožní v případě potřeby vést nejméně dvě větší a případně několik dalších menších vojenských operací současně.

V souvislosti s majoritním zapojením americké armády do operace v Libyi a 75 % rozpočtu NATO financovaném USA pronesl americký ministr obrany Robert Gates kritický projev k ministrům obrany členských zemí aliance, v němž se nechal slyšet, že si nedovede představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí. Působil jste jako ministr obrany ČR i jako náměstek generálního tajemníka NATO. Můžete komentovat tento trend týkající se amerického a evropského zapojení?
K tomu ještě připočtěme fakt, že ještě před několika lety byl poměr sdílení nákladů na obranu mezi USA a zbytkem aliance 50 na 50 a nyní již Spojené státy platí 75 procent. Tempo rozevírání nůžek mezi námi a USA je nebezpečně vysoké. Ještě horší obrázek poskytuje struktura výdajů. Američané investují pětkrát více na jednoho vojáka v oblasti výzkumu a vývoje a třikrát více do celkových nákladů, než je evropský průměr. Tento dramatický nepoměr se nevyhnutelně projevuje v rozdílné kvalitě – zejména co do úrovně výstroje, výzbroje, informatizace a celkové technologické podpory a zajištění amerických a evropských sil.

Robert Gates varoval před zaostáváním evropských spojenců a rozdíly mezi USA a Evropou v oblasti vojenských schopností snad na každém ministerském zasedání během svého pětiletého působení ve funkci ministra obrany. Do svého posledního projevu na půdě NATO shrnul vše, co ho v posledních letech doslova štvalo. Ale tuto frustraci slyšíme i z mnoha dalších stran amerického bezpečnostního establishmentu, ať se jedná o politiky nebo experty. Pokud se tento trend nezmění – a nic tomu zatím nenaznačuje – aliance se stane pouhým politickým klubem, protože postupně zmizí to, co ji činí unikátní – totiž integrované vojenské struktury a společný rozvoj vzájemně se podporujících vojenských sil a prostředků. Především však nelze donekonečna spoléhat na americkou trpělivost a ochotu držet NATO nad vodou. Čili ty státy – včetně našeho – které škrtají v rozpočtech a snižují své vojenské schopnosti spoléhajíce se přitom na obrannou garanci NATO, která ovšem v zásadě stojí a padá s USA, tuto garanci paradoxně oslabují a podkopávají jak v politickém, tak vojenském smyslu.

A ještě jedna poznámka: vývoj světové geostrategické rovnováhy jde neúprosně proti nám. A tak zatímco Západ fakticky odzbrojuje, v jiných částech světa vidíme přesně opačné trendy. Podle odhadů Jane´s Defence Weekly klesne v roce 2015 podíl USA na celosvětových zbrojních výdajích ze současných 51 na 42 procent, čínský stoupne ve stejném období ze současných pěti na 15 procent, čímž se Číňané dostanou na úroveň součtu obranných rozpočtů evropských zemí! Zatímco Evropané škrtnou v tomto období nějakých 20 „obranných“ miliard USD státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) navýší odhadem o nejméně 140 miliard.

Po nástupu prezidenta Obamy do úřadu byla odvolána iniciativa amerického radaru v českých Brdech, do projektu protiraketového deštníku bylo na zmíněném lisabonském summitu přizváno Rusko. Jak jako bezpečnostní expert vnímáte tento politický tah?
Rozhodnutí o změně koncepce protiraketové obrany bylo podmíněno řadou technických, vojenských a strategických faktorů a jsem přesvědčen, že současná logika vytváření pružného a adaptivního systému, je správná. Svědčí o tom i skutečnost, že v lisabonské koncepci se k ní spojenci nejen přihlásili, ale zároveň zařadili protiraketovou obranu do rámce kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Předchozí záměr, jehož součástí měly být stálé základny na našem a polském území, byl v tomto smyslu téměř neprůchodný.

A ono jak říkáte „přizvání Ruska“ do projektu nepřeceňujme. Možnost určité spolupráce s Rusy – tedy spíše než přizvání přímo do projektu – zmiňují od Bukurešťského summitu na jaře 2007 všechny alianční dokumenty k protiraketové obraně. Navíc reakce Ruska na otevření možnosti této spolupráce nebyly a nejsou příliš konstruktivní. Prezident Medveděv přednesl na summitu v Lisabonu několik podmínek, z nichž některé jsou pro alianci prostě nepřijatelné. Takže v tomto ohledu nás čekají ještě dlouhé debaty a je otázka, zda Rusko má v současné době a vzhledem k tomu, že tento projekt prezentují ruští politici jako nepřátelsky zaměřený proti jejich zemi, vůbec o nějakou podstatnou a funkční spolupráci v této oblasti zájem.

Jste čistokrevným zástupcem civilních bezpečnostních analytiků – studoval jste na King’s College v Londýně, na Karlově univerzitě jste získal doktorát, vedl jste Ústav mezinárodních vztahů. Vnímáte rozdíly v myšlení či přístupech u analytiků, kteří pocházejí z prostředí vojenských univerzit? Lze vidět rozdíl mezi vojenským mezinárodně-bezpečnostním vzděláním a civilními programy?
Jakékoliv zobecňování by bylo k této otázce zavádějící. Vojensky zaměření absolventi mají zpravidla a přirozené blíže k technologii vojenství, rozumějí lépe „nástrojům a postupům války“, operačnímu umění, zatímco civilní experti by měli být schopni pojmout širší strategický rámec obrany a bezpečnosti, zasadit jej do dlouhodobější analýzy, vnímat větší spektrum faktorů nejen vojenských, ale též politických, hospodářských a společenských, které spoluvytvářejí mezinárodní bezpečnostní prostředí. To však neznamená, že mezi vojenskými experty nepotkávám řadu velmi široce vzdělaných lidí s mimořádným rozhledem a schopností myslet koncepčně. Teď ovšem hovořím spíše o anglosaském světě nebo francouzských vojenských elitách. V našich končinách je bohužel univerzitní vojenské vzdělávání v tomto ohledu – mám na mysli kupříkladu kultivaci strategického a koncepčního myšlení, znalosti válečné historie, apod. – značně zanedbané a naprosto nedostatečné.

Jiří Šedivý, M.A., Ph.D. je nestranický odborník v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování, od listopadu 2010 1. náměstek ministra obrany České republiky. V letech 2007–2010 zastával pozici náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, předtím byl ministrem obrany v první vládě Mirka Topolánka. V minulosti učil v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla v Německu a předtím vedl šest let Ústav mezinárodních vztahů.