Součástí posledního čísla časopisu Foreign Policy je i téma s názvem „The America Issue“. Se sedmistránkovým článkem s titulkem Americké tichomořské století přispěla i ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Ministryně popisuje význam tichomoří pro Spojené státy a nutnost angažovat se. Samozřejmě důvodem onoho angažmá je obava z Číny.

What does that regional strategy look like? For starters, it calls for a sustained commitment to what I have called „forward-deployed“ diplomacy. That means continuing to dispatch the full range of our diplomatic assets — including our highest-ranking officials, our development experts, our interagency teams, and our permanent assets — to every country and corner of the Asia-Pacific region. Our strategy will have to keep accounting for and adapting to the rapid and dramatic shifts playing out across Asia. With this in mind, our work will proceed along six key lines of action: strengthening bilateral security alliances; deepening our working relationships with emerging powers, including with China; engaging with regional multilateral institutions; expanding trade and investment; forging a broad-based military presence; and advancing democracy and human rights.

Její článek, přicházející s představou o americké zahraniční politice v Asii, předznamenal cestu prezidenta Baracka Obamy po Asii, která včera skončila. Na okraj Východoasijského summitu se Obama setkal s čínským premiérem. Mimochodem, debata na summitu i po něm se točila kolem Jihočínského moře, které je pro Čínu jasnou doménou a pro ostatní zdrojem obav, aby je Peking neovládl. Čínský premiér se podle všeho o tomto tématu příliš bavit nechtěl. Summit předznamenala návštěva Austrálie, kde Barack Obama oznámil, že podle nových dohod bude v zemi vždy na šest měsíců v roce rozmístěno 2500 příslušníků Námořní pěchoty.

The agreement will also allow more US ships and military aircraft – including B52 bombers – to operate from Australian bases. President Obama said the agreement, coming at the 60th anniversary of the ANZUS alliance, reflected the United States‘ determination to safeguard security in the Asia-Pacific. “Because of these initiatives that are the result of our countries working very closely together as partners, we are going to be in a position to more effectively strengthen the security of both our nations and this region,“ Mr Obama said after private talks with Ms (Prime Minister Julia) Gillard today. “This deepening of our alliance sends a clear message of our commitment to this region – a commitment that is enduring and un-wavering.“

Američané se pokoušejí v Asii vybudovat či posílit aliance a prohloubit vztahy s menšími zeměmi, které se mohou cítit ohrožené růstem Číny. Nejde o nic jiného než tradiční zadržování, které je samozřejmě na místě. Velice dobře to, o co se USA snaží, popisuje komentář ve Financial Times s názvem In search of a new Metternich for the Pacific century. K jeho názvu není co dodávat – idealisté nebudou mít v této politice místo, na výsluní se vracejí staří dobří realisté.

Soudě dle článku je americká ministryně zahraničí přesvědčena, že toto století bude 1) asijské a 2) oblasti Asie budou dominovat Spojené státy. První bod je realita, druhý je ve hvězdách. Cílem cesty Baracka Obamy bylo zajistit, aby se naplnil i bod druhý. Nebude to ovšem vůbec jednoduché, a jestli se dá očekávat nějaké uspořádání, které se vynoří za několik let ze sutin, pak bude více připomínat globální verzi koncertu velmocí 19. století než studenou válku, nebo unipolární systém, ve kterém by Spojené státy dominovaly. USA nebudou jedním z mnoha, budou i nadále nejsilnější, ale budou mít omezené možnosti manévru. Skvěle popisuje to, co je v pozadí realista Stephen M. Walt na svém blogu.

More broadly, this logic reflects the realist view that it is to U.S. advantage to keep Eurasia divided among many separate powers, and to help prevent any single power from establishing the same sort of regional hegemony that the United States has long enjoyed in the Western hemisphere. That is why the United States eventually entered World War I (to prevent a German victory), and it is why Roosevelt began preparing the nation for war in the late 1930s and entered with enthusiasm after Pearl Harbor. In each case, powerful countries were threatening to establish regional hegemony in a key area, and so the United States joined with others to prevent this.

Zajímavé jsou i Waltovy důvody pro skutečnou, nikoli jenom proklamovanou změnu americké politiky:

1. Evropa nečelí žádnému vážnějšímu ohrožení, a tedy nepotřebuje americkou ochranu,
2. nevydařené operace v Iráku a v Afghánistánu, které přesvědčily i ty nejtvrdší liberální imperialisty a těch několik neokonzervativců, že budování států pomocí tisíců vojáků na Blízkém východě a ve Střední Asii je zcela bláznivé,
3. rostoucí ekonomický význam Asie a
4. poznání, že čínská moc roste, takže je nutné, aby byla Spojenými státy a dalšími zeměmi oslabována.

Spojené státy Evropu neopouštějí, ale bude pro ně jen jednou ze zájmových oblastí, nikoli tou prioritní, jako tomu bylo od 2. světové války. Zmiňovaný realismus a koncert velmocí mají kořeny v Evropě. Evropské velmoci tyto hry tehdy uměly hrát velice dobře. Jsou připravené vrátit se k „moudrosti“ předků a sehrávat roli i v nové hře rozprostřené po celém glóbu? Některé velmoci – Francie, možná Británie – se možná mohou globální hry účastnit, zbytek těžko. A co celek, co Evropská unie? Jak ta je připravena hájit zájmy svých členských zemí, z nichž většina nikdy neměla jakoukoli imperiální zkušenost a nemá ani dostatečnou moc, aby byla brána vážně, a není na to ani připravena?

Těžko budoucnost předvídat. Možná budeme překvapeni, ale v tuto chvíli není důvod k přílišnému optimismu…

P.S. A všimněte si ještě jedné věci, z většiny úvah pomalu mizí důraz kladený na terorismus jako na strategickou hrozbu a mizí i umanutost islamismem. Budou jiné starosti.