Hranice mezi Kuvajtem a Irákem (24. března 2003). Ne všichni nafasovali protichemické obleky v pískové...; Foto František Šulc

Seděli jsme několik týdnů v Kuvajtu a čekali, až to začne. To, že to začne zanedlouho, věděli všichni, ale jenom málokdo si tehdy připouštěl, že konec nastane za dlouhých osm let, osm měsíců a 25 dnů. Jinými slovy, dnes 15. prosince 2011.

Američané stáhli vlajku v Bagdádu. Tím bez fanfár skončila válka, která začala sice s pochybnostmi, ale utlumenými a ne všeobecně sdílenými, byla ukončena předčasně na palubě lodi, znovu se rozhořela, stála životy desetitisíců lidí, skoro bilion dolarů a zamíchala politikou v Evropě i Americe. Přinesla mnohé, ale nějak nejsem schopen porovnat plusy a minusy a ani se mi nechce. Možná je brzo, možná to pro mě vždy bude osobní, takže nějakého objektivnějšího hodnocení nebudu schopen, možná mi vadí historická nafoukanost, s jakou přistupujeme k minulosti, protože máme tu výhodu, že víme, jak to dopadlo.

Tehdy, v březnu 2003, jsme byli ve stanech v Kuvajtu, cvičili v maskách a protichemických oblecích, ukrývali se v krytech, zkrátka čekali, až dá někdo pokyn. Pak dopadly první rakety na Bagdád a naším směrem začaly létat ty irácké. První noc jsme strávili v protichemických oblecích, v maskách a v krytech. Byla to dlouhá noc a pamatuji si, jak jsme se k ránu, po nevím kolikátém poplachu, pomalu trousili na nástupiště ke spočítání. Jeden článek pro Lidové noviny jsem tehdy ukončil slovy:

První den války byl ve znamení čekání a nejistoty. Těch pár raket nezpůsobilo naštěstí žádné vážnější škody. Hlavice prý byly konvenční, ale všichni se zde obávají, že tomu tak nemusí být po celou dobu. Každý zde má asi největší strach z toho, že by skutečně jeho život závisel na jeho plynové masce.

Dnes to může vypadat naivně. Jistě, obavy jsme měli mít z jiných věcí, než z chemických zbraní, ale taková byla tehdy doba…

Odpočinek během konvoje v Iráku (3. dubna 2003). Američtí vojáci si dlouho "užívali" v protichemických oblecích; Foto František Šulc

Pak na hranice a pomalu v přískocích k Bagdádu. Zdálo se, že vítězství je na dosah. Jen nesedělo, kolik lidí s radostí vyrazilo do ulic a rabovalo, co se dalo. A nikdo se jim nesnažil zabránit. U rozbitého mostu tehdy stáli dva američtí vojenští policisté. Ptal jsem se jich co s tím. Říkali, že nic, protože jsou tam jenom dva. Iráčtí policisté ani vojáci nebyli na dohled.

Pár let poté už vidět sice byli, ale raději než s nimi by člověk šel v noci pěšky sám. Začaly únosy a ulici ovládly bojůvky, teroristi a kriminálníci. Z těch, kteří lovili, se často stávali návnady. Pamatuji si na projížďky noční Bákubou. Pomalu jsme jeli městem a hlídkovali. Tedy spíše čekali, až někdo vystřelí. Občas se vykoplo pár dveří, nebo ustřelil nějaký zámek, budili se lidé a dělaly se prohlídky. Zástupy „přátel“ rostly, stejně jako zástupy Iráčanů, kteří prchali ze země, kam se dalo.

V únoru 2006 vybuchla bomba v mešitě Askari v Samaře. Začalo sektářské násilí, které zachvátilo velkou část země. Explodovaly bomby, byli popravováni lidé, nalézaly se těla bez hlav a pomalu se čistily celé čtvrti tu od šíitů, tu od sunnitů. Kruh násilí se uzavřel a ti, kteří stáli na jeho počátku, nevěděli jak dál.

Dřív, než se mohlo cokoli změnit v Iráku, muselo dojít ke změnám ve Washingtonu. Řada lidí v uniformách i v civilu si uvědomovala, že takhle to dál nejde. Přesvědčili prezidenta George W. Bushe, aby dal šanci generálovi Davidu Petraeusovi. On mu ji dal a k tomu mu dal dost vojáků – začalo surge. Módním slovem se stalo nejenom surge, ale postupně i counterinsurgency – vědecký přístup k válce. Před více než dvěma lety to umožnilo předání kontroly nad bezpečností Iráčanům.

I přes klopýtání se situace v Iráku neustále zlepšuje. Jistě, má svou řadu vad, ale je lepší. Kéž by ten trend vydržel. A teď pár čísel:

• Irákem prošel od roku 2003 více než milion amerických vojáků;
• zahynulo 4484 amerických a 318 koaličních vojáků;
• přes 33 tisíc jich bylo zraněno;
• zahynulo 104 080 až 113 728 iráckých civilistů;
• během surge bylo v Iráku 170 000 amerických vojáků a bylo vystavěno 500 základen.

A co bude teď? Spojené státy Irák opouštějí, aniž by měly v zemi takový vliv, jaký by si přáli. Jak se ukázalo během jednání amerického prezidenta Baracka Obamy s iráckým premiérem Núri Malíkím, idylické vztahy rozhodně nemají a možná, i když pozdě, vládci Bílého domu dochází, že odepsání Iráku již během kampaně v roce 2008 nebyl dobrý nápad. Nyní se obává o osud sunnitů, Američanů, kteří zůstávají v Iráku a odpůrců současné vlády a vadí mu blízké vztahy Bagdádu s Íránem a Sýrií. Ekonomické vztahy také příliš výhodné nejsou. Leon Panetta je třetím ministrem obrany, který musel řešit otázku Iráku. V Bagdádu zněl optimisticky, i když varoval před teroristy.

“Let me be clear: Iraq will be tested in the days ahead — by terrorism, and by those who would seek to divide, by economic and social issues, by the demands of democracy itself,” Mr. Panetta said. “Challenges remain, but the U.S. will be there to stand by the Iraqi people as they navigate those challenges to build a stronger and more prosperous nation.”

Věřit, nevěřit. Uvidíme. V tuhle chvíli to pro mě není důležité. Řada z vás, kteří chodíte na OWOP jste Irákem také prošli. Sami nejlépe víte, jakých těch necelých posledních devět let bylo. Měl jsem možnost se tam potkat s českými, americkými i britskými vojáky. Bylo to poučné, bylo to zajímavé. Chtěl bych říct nakonec dvě věci: je mi líto všech obětí a ti, kteří tou válkou prošli, mají mou úctu.

Obřad za mrtvé spolubojovníky na americké základně v Bákubě (únor 2005); Foto František Šulc

5 comments