Na stránkách Feinsteinova mezinárodního střediska Tuftsovy univerzity jsou uveřejněny publikace týkající se „hearts and minds“ kampaně. Jde o ucelený výzkum, který se zaměřuje na souvislost mezi pomocí a bezpečností nejenom v Afghánistánu, ale i v dalších zemích. Před pár dny mezi dokumenty přibyl další – Winning Hearts and Minds? Examining the Relationship between Aid and Security in Afghanistan.

Autoři materiálu Paul Fishstein a Andrew Wilder prováděli svůj výzkum v letech 2008-2010 v pěti afghánských provinciích – třech méně stabilních na jihu (Hílmand, Paktíja a Uruzgán) a dvou relativně klidných na severu (Balch a Farjáb). Cílem bylo zjistit, zda je vazba mezi pomocí a bezpečností prokazatelná (více adresnější pomoc zlepšuje situaci) a jaký je názor příjemců. Autoři studie se nejprve snažili pochopit zdroje nestability v oněch pěti provinciích, aby mohli zkoumat, zda je poskytovaná pomoc správně nasměrovaná.

The main reported drivers of conflict or insecurity were poor governance, corruption, and predatory officials; ethnic, tribal, or factional conflict; poverty and unemployment; behavior of foreign forces (including civilian casualties, night raids, and disrespect for Afghan culture); competition for scarce resources (e.g., water, land); criminality and narcotics (and counter-narcotics); ideology or religion extremism; and, the geopolitical policies of Pakistan and other regional neighbors.

Asi nepřekvapí, že Afghánci v jižních a severních provincích odpovídali rozdílně. V jižních a východních provinciích si stěžují především na špatné vládnutí a na kmenové a skupinové konflikty zatímco na severu jim vadí především chudoba a nezaměstnanost. Na jihu a východě jsou operace mezinárodních jednotek hodnoceny jako zdroj nestability, na severu je tomu přesně naopak.

Fishstein a Wilder zjistili, že rozvojové projekty z pohledu Afghánců negenerují pozitivní obraz, tedy nevítězí v soupeření o „srdce a mysl“ lidí, ale spíše naopak. Hlavními problémy je zneužívání pomoci centrální i místními vládami a to, že jsou vnímány jako nedostatečné jak z hlediska kvality, tak kvantity. Studie tedy přichází s tím, že projekty aplikované v Afghánistánu – především na jihu a východě – mají spíše destabilizující, než stabilizující efekt.

The most destabilizing aspect of the war-aid economy was in feeling massive corruption that served to delegitimize the government. Other destabilizing effects included: generating competition and conflict over aid resources, often along factional, tribal or ethnic lines; creating perverse incentives to maintain an insecure environment, as was the case with security contractors who were reported to be “creating a problem to solve a problem”; fueling conflicts between communities over locations of roads and the hiring of laborers; and, causing resentment by reinforcing existing inequalities and further strengthening dominant groups, often allied with political leaders and regional strongmen, at the expense of others.

Z tohoto ohledu tedy nemohou být závěry, ke kterým autoři došli překvapivé a zároveň docela vystihují posledních necelých deset let úsilí v Afghánistánu:

1. Primacy of political over economic drivers of conflict
2. Spending too much too quickly can be counterproductive—less can be more
3. Insufficient attention has been paid to the political economy of aid in Afghanistan
4. Insecurity rather than security is rewarded
5. Accountability and the measurement of impact have been undervalued
6. Development is a good in and of itself

Nakonec je nutné zmínit ještě jeden aspekt. V Iráku a v Afghánistánu došlo k určité militarizaci, či zestátnění poskytování rozvojové pomoci v tom smyslu, že intervenující stát, který má z důvodů politických zájem na snížení nestability v nějaké oblasti, využívá své ozbrojené síly k tomu, aby pomáhaly s rozvojem (což není jejich tradiční role). Zároveň ale, v nestabilním prostředí, ozbrojené síly musejí sehrávat i svou tradiční, tedy silovou roli. Do jisté míry jsou tedy ve schizofrenní roli a stejně schizofrenně musejí být vnímáni příjemci. Ve schizofrenní roli mohou být ovšem i ti, kteří pomoc poskytují.

Jaký dopad bude mít Irák a Afghánistán na ozbrojené síly? A jaký na rozvojovou pomoc jako takovou, respektive na nevládní organizace a jejich spolupráci se státy? Obávám se, že tradičně napjatý vztah mezi nimi není po Iráku a Afghánistánu lepší. Ale možná se pletu.

Na druhou stranu se dá předpokládat, že Irák a Afghánistán byly v této oblasti spíše výjimkou než zahájením trendu, v jehož rámci by státy sehrávaly mnohem vyšší praktickou roli v oblasti, které doposud dominoval nevládní sektor (byť státy byly nejvýznamnějším donátorem).