Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney se v polovině ledna pustil do prezidenta a svého možného soupeře ve volbách Baracka Obamy za to, že oslabuje ozbrojené síly, což je tradiční republikánská výtka směrem k demokratům. Někdy oprávněně, jindy méně.

„The most extraordinary thing that’s happened with this military authorization is the president is planning on cutting $1 trillion out of military spending,“ Romney said. „Our Navy is smaller than it’s been since 1917. Our Air Force is smaller and older than any time since 1947. We are cutting our number of troops. We are not giving the veterans the care they deserve. We simply cannot continue to cut our Department of Defense budget if we are going to remain the hope of the Earth. And I will fight to make sure America retains military superiority.“

Hned se objevily výpočty. Stránka Politifact.com, což je součást listu Tampa Bay Times přišla s přepočty na tehdejší a dnešní námořnictvo. Podobně Nick Ottens v Atlantic Sentinel počítal a dospěl k tomu, že je možná menší, ale zároveň mnohem mocnější. Nejprve k datům.

• v roce 1916 mělo námořnictvo 245 plavidel, dnes je to 285;
• počet plavidel se znásobil během 2. světové a studené války – mezi lety 1989-2009 se počet lodí snížil z 592 na 283;
• podle studie Arsenal of Airpower: USAF Aircraft Inventory mělo americké letectvo v roce 2009 k dispozici 5988 strojů, což je nejméně od roku 1950 (a pravděpodobně tedy i od roku 1947).

Takže minimálně zčásti má Romney pravdu. Ale co to znamená? Pointa je v tom, že vcelku nic. Před několika dny íránský prezident poslal do parlamentu návrh rozpočtu na obranu, který se má za rok zvýšit o 127 procent. Pokud vezmu tuto proklamaci vážně, znamená to, že díky zvýšení rozpočtu se zvýší jak kvantita, tak kvalita íránských ozbrojených sil? Že Írán opět poskočí na škále nebezpečnosti? To asi těžko. Spíše se nestane vůbec nic.

Škrtat v rozpočtu na obranu je poměrně složité, ale jeho zvyšování (rychlejší než inflace, respektive rychlejší než zvyšování ceny práce) také není prosto problémů. Dobrým příkladem může být i český obranný rozpočet, který po přelomu tisíciletí do nějakého roku 2006 rostl. Pak se začal snižovat, takže dnes je přibližně o 40 procent nižší, než byl v roce 2006 (po započítání rezervního fondu).

Dá se tedy říci, že podstatou „chytrého“ zvyšování rozpočtu je zakalkulování úvahy, že po určitém období začne opět klesat. Jakákoli strukturální expanze totiž obvykle dlouhodobě zvyšuje nároky a vzhledem k výkyvům ekonomiky je vysoce pravděpodobné, že přijde období, kdy peněz nebude dost. Jinými slovy, expanze musí být udržitelná, pokud tedy není určena čistě na spotřebu (například na vedení bojových operací) a výdaje spojené s ní (náklady na personální a materiální pokrytí operačního tempa atd.) a nepředpokládá se, že když zmizí potřeba (vůle), bude odstraněn i zvýšený výdaj (třeba konec operací v Iráku a v Afghánistánu).

Pokud zvyšuji obranný rozpočet v době míru, primárně tedy záleží na tom, jak jsou peníze vydávány s ohledem na budoucnost hlavně v oblasti personálu a materiálního zabezpečení. A s tím souvisí i počty techniky a vojáků, které tak často slouží jako ukazatele pro poměřování. Ve skutečnosti je ale důraz na počty důkazem mechanistického přístupu – čím mám více vojáků a zbraňových systémů, tím je pravděpodobnější, že při střetu zvítězím. Jak ukazuje historie, takový mechanistický přístup je nesmyslný.

Důležitější ukazatel než kvantita je kvalita. Ale jak známo, kvalita se těžko měří. Ještě hůře, než třetí nezbytný předpoklad úspěchu – štěstí (když už je vůle). Pokud mám tisíc mužů s holýma rukama odhodlanými zápasit a postavím proti nim sto chlapů, pravděpodobně zvítězí se šrámy tisícovka. Pokud ona stovka bude mít v ruce klacky, tisícovka bude mít šrámů více, ale stále je vyšší pravděpodobnost, že zvítězí. Ale jestliže bude mít ona stovka v ruce meče, tisícovka zřejmě prohraje. Pokud budu mít sto mužů s meči, kteří je ovládají a umějí bojovat jako tým a proti nim postavím několik set nevycvičených mužů taktéž s meči, kdo asi zvítězí?

Tyto jednoduché počty se ještě komplikují, pokud začneme započítávat moderní zbraňové systémy, které mají zvýšit kvalitu a tedy snížit závislost na kvantitě (tisíc mužů s holýma rukama proti deseti s kulomety – jak by to asi dopadlo?) Jestliže byla jedna země velikosti Československa schopná vyprodukovat tisíce, z dnešního pohledu primitivních, letadel různých typů a Česká republika je schopná s obtížemi vyprodukovat jeden typ, který se jenom těžko uplatňuje o čem to vypovídá? O neschopnosti, nebo nemožnosti? Odpověď je vcelku jednoduchá, byť se mnoha lidem nelíbí – je to realita. Důkazem budiž to, kolik typů nadzvukových letounů se účastní již léta jednotlivých tendrů po světě – nejsou na to zapotřebí ani všechny prsty na dvou rukách.

Jsem přesvědčen, že i když se hůře měří, při výstavbě sil musí být upřednostňována kvalita na úkor kvantity. Pokud je totiž základem nekvalitní kvantita, pravděpodobnost úspěchu je velice nízká. Kvalita sice může být poražena kvantitou, ale přesto má docela slušnou šanci na úspěch. Zvláště pokud se přidá štěstí třeba ve formě počasí.

Výše uvedené zní banálně a banální to do jisté míry je. Proč se to pořád musí připomínat? Asi je to jako s poučkou o tom, že útočit proti opevněnému nepříteli do kopce k úspěchu nevede. Přesto to každou chvíli někdo zkouší.