fbpx

Vojenský úpadek Británie aneb „Impérium už nevrací úder“

Jsem rád, že mohu na OWOP přivítat nového přispěvatele. Tentokrát kolegu politologa Lukáše Dyčku z Masarykovy univerzity.

HMS Clyde u Falkland; Foto Royal Navy

V současné atmosféře stupňující se krize v Sýrii, a s ní čím dál tím více propojených diskusí o útoku na Irán, si dokonce i česká média povšimla třicetiletého výročí války o Falklandy. Tedy konfliktu o území ležící nesrovnatelně dále, než předchozí dva případy – ale dotýkající se EU a Británie jako jejího významného člena zcela zásadně. Je nicméně pravda, že přehnané pozornosti se dostalo především současnému angažmá vévody z Cambridge (a nejen českým fanynkám známějšího stále prostě jako princ William) v roli pilota vrtulníku na této državě britského impéria. V brzké době se navíc jeho bratr Harry podívá do Afghánistánu jako střelec v helikoptéře.

Zdálo by se, že země nasazuje do zahraničí to nejlepší co má k dispozici. A když před pár týdny ministr zahraničí William Hague k situaci v Sýrii v parlamentu prohlásil

there is no limit on what resources we can provide to aid the rebels fighting to overthrow the regime of Bashar al-Assad,

tak nezúčastněný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že Británie je stále světovou velmocí. Kdyby ovšem v průběhu několik hodin nevydal Defence committee Dolní sněmovny zprávu, že v podstatě Londýn reálnou pomoc poskytnout nemůže, nejen proto, že libyjská kampaň spotřebovala zásoby přesně naváděné munice. Žádná další akce podobná té proti Kadáffímu ze strany Angličanů, tak nepřipadá v úvahu.

Pokud Spojené království dnes nemá sílu na to, aby zasáhlo v podřadné zemi jako je Sýrie, pak se nelze divit tomu, že je čím dál tím méně brána vážně při řešení mezinárodních krizí. Když Obamova administrativa na začátku února oznámila plánované ukončení bojových akcí v Afghánistánu už v létě 2013, stalo se tak bez předchozího oznámení svému bývalému britskému strategickému partnerovi. Slovo „bývalému“ je přitom na místě, protože partneři si mají být alespoň přibližně rovní. A od vyřazení poslední letadlové lodě HMS Ark Royal 11. března 2011 ze stavu námořnictva, nejsou vojenské schopnosti Británie srovnatelné ani s těmi francouzskými, natož pak s USA.

Není to koneckonců poprvé, kdy Washington na Londýn zapomněl. Mimořádně ponižující pro Velkou Británii je i její angažmá v Perském zálivu. Američtí admirálové usoudili, že jim Albion nemá co nabídnout a symbolickou účast Britům povolili až po intervenci Nicolase Sarkozyho. To, že příspěvek Royal Navy je bez letadlové lodě v porovnání s USA zanedbatelný se dalo očekávat, ovšem fakt, že za britské námořnictvo musí orodovat francouzský prezident, je symbolem mimořádného úpadku země. Schopnost někdejší „královny moří“ přesvědčit svět, že ji od Evropy odděluje The English Channel a nikoliv kanál La Manche, zdá se, definitivně zmizela.

Klesající prestiž a schopnosti jsou v případě Británie přímým důsledkem s velkou pompou ohlášené The Strategic Defence and Security Review. Je zarážející, že tento dokument byl dáván za vzor reformám v celé řadě evropských států a přitom se nejedná o nic jiného, než o úsporná opatření. Že se z 8 procent škrtů v obraně nedají vydupat schopnější ozbrojené síly, se koneckonců David Cameron přesvědčil například v Libyi, kde hrál druhé housle právě za Sarkozym. Jenomže slabosti jeho země si velmi dobře povšimli především na druhém konci světa v Latinské Americe. Chřestění zbraní z Argentiny prozatím zůstane jen chřestěním, protože země s rozpočtem na obranu okolo pěti miliard dolarů si sotva může dovolit pomýšlet na vojenská dobrodružství. I tak ale nutí Angličany k odpovědi, která vzhledem k současnému přepětí jejich sil po celém světě nemůže být víc než směšná.

Média se znovu ohání titulky o „rozhodné reakci“ v souvislosti s opakovaným vysíláním moderních Type 45 torpédoborců do okolí Falkland, ale to je jen zástěrka. Skutečná bitva se vede v ekonomické a politické rovině a tu Londýn prohrává. Škrty na obranu jej zbavily letadlových lodí a snížily jeho kredibilitu. A nově navíc musí snášet dříve nemyslitelná politická ponížení v zájmu příjmů zbrojního průmyslu. Jako příklad může sloužit prosincové odmítnutí Brazílie povolit vstup do svých přístavů hlídkovému plavidlu HMS Clyde, které bylo na cestě na svou základnu na Falklandách. O pouhý měsíc později však ta stejná země koupila za výhodných podmínek od britského BAE tři prakticky totožná plavidla. A se šetřením v rezortu obrany se David Cameron musí připravit na další z celé řady ostudných selhání jeho země na vojenském poli.

Jaký je recept na změnu? Více peněz. Větší zdroje na obranu přinesou tak velké a vyspělé zemi jako Velká Británie více objednávek zbrojnímu průmyslu. Rozsáhlejší objednávky vlastních ozbrojených sil povedou k větším úspěchům domácích zbrojovek v zahraničí a to zpětně přináší zaměstnanost, spokojenost občanů, vyšší daně atd. Ministerský předseda tak minimálně ušetří na podobných výdajích jako je telefonní hovor do Indie, ve kterém se bude snažit pochopit proč už i tato bývalá perla impéria dá raději přednost francouzskému letounu Rafale před evropským/britským strojem Typhoon. Koneckonců i ve střední Evropě by bylo možno se inspirovat, k jak ponižujícímu úpadku vede byť i pouhé osmiprocentní snížení výdajů na obranu.

8 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

8 Comments

  • Profilový obrázek
    Anno
    4. 3. 2012, 22:04

    V mnohém jistě pravdivé, ale problémy s obrannými výdaji má v dnešní situaci ekonomické krize přinejmenším celá EU, v rámci níž vydávají UK a FR na obranu stále nejvíce. Což je ovšem na druhé straně v porovnání s USA, ale i Čínou, Ruskem a dalšími rostoucími ekonomikami relativně stále méně. Pokud je v závěru článku uveden recept na změnu, lze k němu přiřadit další posílení vojenské spolupráce s Francií, stvrzené novou deklarací ze 17.2.2012, viz http://www.number10.gov.uk/news/uk-france-declaration-security/, která dále posiluje předchozí deklaraci z 2.11.2010.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Ivo
    5. 3. 2012, 8:57

    Díky za velmi pěkný článek, který mne sice jako anglofila moc nepotěšil, ale pravda někdy holt bolí. Nicméně:

    1. Nepřítomnost letadlových lodí v RN je opravdu bolestnou a bezprecedentní situací, ale nikoliv trvalou či nezvratnout. UK se takto rozhodla u více svých vojenských schopností – schopnosti se trvale nevzdává, jen nepodpořila modernizaci stávajícího prostředku schopnost zajišťujícího tuto schopnost a čeká na dodání nového. Je to teď takový low-point jejich ozbrojených sil, jelikož řada programů byla předchozí Labour Party neustále odsouvaná v čase a vytvořil se tak investiční hrb.

    I kdyby totiž nakrásně byla prodloužena životnost letadlových lodí HMS Ark Royal a HM Invincible, nebyly by stejně moc platné bez letek Harrierů, které již byly kvůli svému stáří vyřazeny taky. Zkrátka se čeká na dokončení letadlové lodi Queen Elisabeth a jejího sesterského plavidla Prince of Wales. Jen ty totiž dokáží podporovat nová letadla z programu F-35 (Royal Navy se rozhodlo nakonec koupit variantu bez možnosti kolmého přistání). Faktem je, že tato schopnost znovu naběhne až kolem roku 2018, do té doby je Británie objektivně zranitelnější. Mimo jiné letadlová loď HMS Invincible nebyla vyřazena, jen překlasifikována na vrtulníkovou, jako třeba HMS Ocean. Vyřazena bude až v roce 2014, kdy HMS Ocean končí generálka.

    2. Nemyslím si, že vojenské sbližování s Francií v oblastech jako je právě sdílení letadlových lodí, bude mít dlouhého trvání. Je to řešení momentální krizové situace, které pomine ve chvíli, kdy pomine krizová situace. Dovedu si představit spolupráci ve výzkumu a vývoji zbraňových systémů, ale ohledně schopnosti a ochoty ozbrojených sil fungovat operačně společně BEZ mezivládní dohody ke KONKRÉTNÍMU nasazení jsem velmi skeptický.

    SKutečně si nedokážu představit například společný Francouzsko-německý battle group, jak zasahuje v občanské válce někde v rovníkové Africe. Na místech, kde Francie naprosto rutinně unilaterálně zasahuje každou dekádu několikrát. Bez společné zahraniční politiky nemůže být společná politika kolektivní bezpečnosti (narozdíl od společné obrany). A společná zahraniční politika EU je fantom, který se nikdy nezhmotní, jelikož národní zájmy různých zemí EU jsou prostě různé a různé i zůstanou. Příkladů by se daly najít spousty.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    čet. Lukáš Hergott (Hery)
    5. 3. 2012, 14:05

    nějak nechápu proč autor píše o občanech Spojeného Království jako o angličanech, trochu to podkopává hodnotu tohoto zajímavého a cenného článku…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Anno
    7. 3. 2012, 21:54

    Pro Ivo:
    Mezivládní dohoda o spolupráci v oblasti obrany byla mezi UK a FR podepsána již v roce 2010: http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-11670247. Nyní jde o její další konkretizaci. Obdobné smlouvy se asi neuzavírají s perspektivou dvou ani pěti let, tj. jen na překlenutí krize. Příklady zesílené obranné spolupráce zatím ukázaly, že rozvinutí společných schopností do funkční a stabilní situace trvá léta.

    REPLY
  • Profilový obrázek

Nejnovější komentáře