Washington se obává, že systém vojenské rozvědky USA není v současné době schopný věnovat dostatečnou pozornost některým globálním hrozbám, které mají bezprostřední dopad na národní bezpečnost Spojených států. Pentagon proto plánuje vytvořit „tajnou obrannou službu“ (Defense Clandestine Service), která by se měla zaměřit především na sběr informací o Íránu a Číně, považovaných za primární zdroje potenciálních hrozeb.

Do nové služby přejde 15 procent personálu vojenské zpravodajské služby Defense Intelligence Agency – stovky jejích nynějších agentů by měly udržovat úzké styky s kolegy ze CIA. Podle názoru bezpečnostního odborníka a šéfredaktora ruského časopisu Nacionalaja oborona Igora Korotčenka  není ještě vznik „tajné obranné služby“ signálem o definitivním rozhodnutí USA vyřešit problém íránského jaderného programu silou, avšak hodnocení možností Íránu přiblížit se k získání jaderných zbraní nutí k důkladnějšímu sledování procesů v této zemi, což se promítá i přizpůsobení se novým hrozbám ze strany bezpečnostního aparátu. Pokud jde o Čínu, je zájem americké zahraniční politiky vzhledem k posílování pozic v asijskopacifické oblasti dlouhodobě jasný.

Na základě studie vypracované kanceláří ředitele národního zpravodajství je obranná zpravodajská služba DIA orientovaná na tradiční hrozby, spojené s působením amerických ozbrojených sil ve válečných zónách Afghánistánu a Iráku. Potřeba výrazně zaměřit pozornost zpravodajských organizací na tichomoří a Írán tak může být součástí očekávané a zčásti již probíhající „deafghanizace“ americké ozbrojené moci. Ve skutečnosti je ale nereálné domnívat se, že problém Číny, popřípadě íránského jaderného programu je komunitou zpravodajských služeb vnímán nedostatečně. Naopak je evidentní, že v celkem šestnáctičlenné zpravodajské komunitě musí být íránské a čínské záležitosti rozpracovávány hned několikrát.

Ústřední zpravodajská služba (CIA), jako největší americká civilní zpravodajská organizace, by měla sama mít nejjasnější přehled o aktuálních rizicích pro bezpečnost Spojených států, včetně toho, že by měla být schopna možnou proměnu hrozeb včas identifikovat. Zpravodajská služba ministerstva obrany (DIA) je vojenským dvojčetem CIA, zaměřeným více na vojenské hrozby. Existují ovšem názory, podle kterých mezi těmito dvěma službami panuje hluboká rivalita a slabá ochota spolupracovat, spíše než pravidelná výměna informací, nemluvě o centrální analýze jejich zpravodajských výstupů. S přihlédnutím k tomu, že CIA a DIA jsou sice vzájemně nezávislé organizace, ale ředitel CIA je mimo jiné pověřen funkcí zvanou National Human Source Intelligence Manager, je na vznik DCS možné pohlížet právě jako na produkt zčásti motivovaný vzájemnou rivalitou.

CIA spolu s DIA by měly být i hlavními poskytovateli cenného zpravodajství vytěžováním lidských zdrojů (HUMINT) a s ohledem na jejich rozpočty (oficiálně jsou rozpočty CIA a DIA utajované, ovšem například rozpočtová zpráva Ředitelství národního zpravodajství z roku 2009 hovoří o celkovém rozpočtu zpravodajské komunity v hodnotě 49,8 miliard dolarů, přičemž zhruba 80% těchto výdajů má připadat na zpravodajské služby řízené ministerstvem obrany) Čínu a Írán efektivně zpravodajsky pokrýt. To se ale zjevně neděje i přesto, že aktivity ministerstva obrany dále mimo DIA podporují podřízené organizace jako NSA (National Security Agency), NGA (National Geospatial Intelligence Agency), National Reconnaissance Office spravující síť špionážních satelitů, zpravodajskou podporu námořnictva (Office of Naval Intelligence), zpravodajství pozemního vojska (Army Intelligence and Security Command), zpravodajskou službu letectva (Air Force Intelligence, Surveillance and Reconnaissance Agency), rozvědku námořní pěchoty (Marine Corps Intelligence Activity) a nakonec i zpravodajskou službu Pobřežní stráže (Coast Guard Intelligence).

Pomineme-li zpravodajské organizace se zaměřením na vnitřní bezpečnost USA, jako je FBI, nebo Department of Homeland Security, není výčet zpravodajských úřadů úplný. Vlastní zpravodajskou službou disponuje ministerstvo financí, stejně jako ministerstvo zahraničí, OICI (Office of Intelligence and Counterintelligence) je zase podřízená ministerstvu energetiky a mimo jiné monitoruje proliferaci jaderného materiálu (případ Íránu).

Zdá se, že teoreticky neexistuje oblast, související s rostoucím globálním významem, či bezpečnostními riziky ze strany Íránu a Číny, jež by nebyla pokryta. Sítě potenciálních agentů jsou otázkou primárně CIA a DIA. Ministerstvo obrany se dále může spoléhat na výstupy technicky zaměřených složek, jako je NSA, disponující nejmodernější rádiovou a odposlouchávací technikou, či NGA a NRO, které mohou poskytovat kvalitní satelitní a obrazové zpravodajství (IMINT). Samostatnou kapitolou je dále role OICI v souvislosti s íránským jaderným programem. Pokud je pravda, že na potenciální hrozby Íránu a Číny nemá zpravodajská komunita dostatečné kapacity, je na místě otázka, směřující na efektivitu současného systému.

V rámci nové vojenské zpravodajské agentury by podle zdroje z Pentagonu mohlo pracovat několik stovek agentů. Jejich počet bude postupně narůstat a DCS dostane i část financí, majetku a personálu, který v současnosti podléhá jiným částem americké vojenské špionážní mašinerie. Američtí bezpečnostní odborníci, jako například Kerry Patton, armádní veterán a autor knihy Sociocultural Intelligence: A New Discipline in Intelligence Studies tvrdí, že zvyšování počtu kolonek v pomyslném albu americké zpravodajské komunity neznamená zvyšování bezpečnosti a dokonce se odvažuje prohlásit, že je tomu právě naopak. Podle Pattona se každá další federální bezpečnostní, nebo špionážní agentura stává v rámci monstrózního amerického bezpečnostního aparátu součástí soukolí, kde je brzy semleta politickou korektností, byrokracií a politickými konflikty.

Patton dále připomíná, že v případě DCS nejde o první pokus posílit operativní schopnosti rozvědky iniciováním speciálního odboru v rámci zpravodajských aktivit jedné agentury. Brzy po zahájení afghánské operace vytvořil Pentagon tzv. Counterintelligence Field Activity (CIFA), pověřenou integrací protivýzvědných kapacit ministerstva obrany v zónách bojového nasazení amerických ozbrojených sil. Ta se ale v roce 2008 tranformovala v Defense Counterintelligence and Human Intelligence Center, které získalo kromě pověření provádět protivýzvědné aktivity i povolení globálně dohlížet nad sběrem informací všech zpravodajských agentur amerických ozbrojených sil.

Klíčovým problémem potom zůstává, že v řadě kritických okamžiků americký zpravodajský sektor (nejen agentury podřízené DoD) selhává i přes snahu zhušťovat zpravodajské pokrytí vytvářením nových slučujících, nebo nadřízených výkonných orgánů. Vojenské i civilní zpravodajské služby tak nedokázaly v posledních letech zabránit útokům, vedeným cíleně proti americkým ozbrojeným cílům. Neměly informace, které mohly zabránit útoku v afghánském Chóstu 30. prosince 2009, kdy atentátník (jinak dvojitý agent) zabil na základně, využívané operativci CIA Special Activities Division, která se mimo sběru informací věnuje i přímým bojovým akcím, sedm agentů. Vojenské zpravodajské služby nedokázaly zabránit útoku psychologa americké armády Nidala Malika Hasana, jemuž padlo za oběť 13 lidí na vojenské základně Fort Hood. Samostatnou kapitolou je pokus o odpálení letadla nigerijským teroristou Faroukem Abdulem Mutallabem o vánocích 2009 na letu do Detroitu, když tragédii zabránili až sami cestující, kteří útočníka přemohli.

Americkou zpravodajskou komunitu netrápí nedostatek výkonných složek, ale váznoucí komunikace mezi jednotlivými resorty a fakt, že i přes pokusy sloučit v některých oblastech analytické kapacity, centrální analytika zpravodajské komunity USA je nadále spíše zbožným přáním. Ideálem není zhušťování funkcí a překrývání kompetencí, ale pravý opak – pokud možno co nejpřesnější rozdělení kompetencí a přímá politická zadání, vyhýbající se byrokratickým kličkám a politikaření.

V situaci, kdy v USA má téměř každé ministerstvo vlastní „rozvědku“ a dále v USA funguje řada privátních zpravodajských společností (typicky Stratfor), které pracují pro americké zpravodajské služby a dodávají vlastní zpravodajské analýzy, informace a strategie, je těžké se zmatkům vyhnout. Případ DCS tak není v historii zpravodajské komunity novinka, nicméně zásadní otázkou bude, jaké politické kruhy budou fungování DCS zaštiťovat. Není totiž vyloučeno, že její úzké zaměření na hrozby z Číny a Íránu zavání politickým zadáním.

Například: bude se DCS zabývat aktivitami šíitského hnutí v Iráku, tedy mimo íránské území, ačkoli je to otázka s Íránem bytostně spojená a Íránem podporovaná? Zajímavou úvahou rovněž je, co se stane, jestliže se černý scénář blížícího se blízkovýchodního kataklyzmatu, vyvolaného Íránem, nevyplní. Ne všichni bezpečnostní analytici a blízkovýchodní experti plní poptávky některých masmédií a za daleko vážnější riziko budoucnosti spíše než Írán, považují Pákistán, mnozí dokonce mluví o doutnajícím požáru ve střední Africe. Geografická, ani politická fixace se zde nemusí vyplatit.