Rok 2011 byl historickým rokem. Příděl do fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) byl poprvé od roku 1989 nižší než tradiční dvě procenta z ročního objemu nákladů zúčtovaných na platy. Příděl byl poloviční.

Historie fondu sahá hluboko do doby socialismu. Dnes jsou tvorba a používání fondu upraveny vyhl. č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb a tato vyhláška víceméně „opisovala“ vyhl. č. 310/1995 Sb., která nesla stejné pojmenování. Ne náhodou se však vyhlášky s názvem o fondu kulturních a sociálním potřeb měnily ve Sbírce zákonů v rytmu pětiletých plánů a úspěchů a neúspěchů plánovitého řízení národního hospodářství: 210/1989, 21/1986, 165/1980, 155/1975, 162/1971, 145/1968, 48/1967, 121/1965, 90/1965.

Definice toho, k čemu fond slouží, byla v roce 1965 velmi jednoduchá:

Prostředky fondu slouží především celému kolektivu podniku. O jejich použití rozhoduje příslušný odborový orgán ve spolupráci s vedením podniku.

O účelu fondu dnes hovoří rozpočtová pravidla z roku 2000:

Je tvořen k zabezpečování kulturních, sociálních a dalších potřeb a je určen zaměstnancům v pracovním poměru k zaměstnavateli, příslušníkům ve služebním poměru, soudcům, žákům středních odborných učilišť a učilišť, interním vědeckým aspirantům, důchodcům, kteří při prvém odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu pracovali u zaměstnavatele, případně rodinným příslušníkům zaměstnanců a jiným právnickým nebo fyzickým osobám.

Kde se ještě v roce 2000 vzali interní aspiranti, je záhadou. Formule pro určení přídělu do fondu již tehdy však byla oproti minulosti značně zjednodušena. Většina finančního objemu fondu totiž byla určena základním přídělem ve výši zmiňovaných dvěma procenty. Ten však činil v letech 1965 až 1980 jen 0,8 % s možností dalšího, doplňkového přídělu, vázaného na splnění vyjmenovaných ekonomických ukazatelů. V roce 1975 to mohlo být až dalších 1,2 %. Teprve v roce 1986 se základní příděl do fondu zvýšil na 1,6 % a v roce 1989 na 2,0 %.