Logistická a geopolitická dilemata stahování z A’stánu

Zásobovací trasy do Afghánistánu; Zdroj U.S. Transportation Command

Stahování z Iráku bylo označováno za logistický oříšek – nejenom kvůli množství materiálu, ale i poměrně krátkému času na přípravu. Všechno se nakonec zvládlo, i když v zemi zůstaly „dárečky“, třeba nevojenský materiál za 700 milionů dolarů. Jestliže se stahování z Iráku dá považovat za složitou operaci, pak stahování z Afghánistánu bude násobně horší. A to i přesto, že datum pro stahování – tedy rok 2014 – je známo dlouho dopředu.

V červnu vydalo NATO Defense College další z analytických materiálů s názvem How to get out of Afghanistan: NATO´s withdrawal through Central Asia. Heidi Reisinger se v něm poměrně obšírně zabývá možnostmi stahování sil ISAF z Afghánistánu a jeho dopady pro oblast Střední Asie. Stahování bude problematické i z toho důvodu, že se nedá jakkoli spoléhat na jižní cestu přes Pákistán. Ta je uzavřena od loňského podzimu a zatím se nepodařilo vyjednat její otevření.

NATO odhaduje, že z Afghánistánu bude zapotřebí stáhnout 125 tisíc kontejnerů a na 80 tisíc vozidel. Většina z nákladu je americká, nicméně například Britové očekávají, že z Afghánistánu odvezou 11 tisíc kontejnerů a na tři tisíce vozidel, či Němci šest tisíc kontejnerů a 500 vozidel. Letecká přeprava je jednou z možností, nicméně nikoli ideální. Například do jednoho An-124 se vejde 12 kontejnerů a doprava z Německa do Afghánistánu může vyjít na 350 tisíc eur. Přitom se dá předpokládat, že čím vyšší bude zájem od přepravní kapacity, tím vyšší budou ceny.

Kromě vzdušné přepravy využívají spojenci tři pozemní cesty:

  1. severní (Northern Line of Communication, NLOC) přes Litvu, Lotyšsko, Rusko, Kazachstán a Uzbekistán;
  2. centrální (Central Line of Communication, CLOC) přes státy jižního Kavkazu Gruzii a Azerbajdžán, Kaspické moře do Kazachstánu a Uzbekistánu a
  3. jižní (Southern Line of Communication, SLOC) přes Pákistán.

Američané používají obdobné trasy. Alternativou jižní přes Pákistán jsou od roku 2009 takzvaná severní distribuční síť – sever (NDN-N), která začíná v Rize a vede přes Rusko, Kazachstán a Uzbekistán a severní distribuční síť – jih (NDN-S), která začíná v Poti, vede přes Azerbajdžán, Kaspické moře do Kazachstánu a poté vlakem přes Uzbekistán do Afghánistánu. Variantou této jižní cesty je přeprava přes Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Problémem je samozřejmě cenová nejistota. Dá se předpokládat, že když poroste zájem, porostou i ceny.

The cost for transit services have already increased. Northern routes through Central Asia are in any case more cost-intensive than the southern transit corridors. “The actual cost-per-container figure for cargo through the Northern Distribution Network is approximately $17,500, compared to approximately $7,200 for cargo through Pakistan ground routes,” says a US Defense Department spokesman. The cost for reverse transit from Afghanistan through Central Asia may rise even further. Uzbekistan will charge carriers of non-military goods leaving Afghanistan up to 50 per cent more than the existing rate for the use of railways. The more cost-intensive reverse transit has not yet started, but the US already spends 500 million US dollars per year on transit fees through Central Asia to Afghanistan.

Uzbekistán je dosti významným místem pro transit kvůli jediné funkční železnici do Afghánistánu. Dá se mu vyhnout, ale nese to sebou komplikace. Uzbekistán má tedy poměrně vysoký vyděračský potenciál, kterého využívá nejenom zvyšováním cen. Široké porušování lidských práv, které by se u jiných zemí stalo předmětem tvrdé kritiky a sankcí Uzbekistánu v zásadě prochází. V roce 2005 uzbecké bezpečnostní síly zmasakrovaly nevinné obyvatele. Spojené státy i Evropská unie kritizovaly autokrata Karimova a na zemi uvalily sankce. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat a Američané byli vyzváni, aby opustili leteckou základnu, kterou využívali pro transit (tehdy ještě fungovala jižní cesta přes Pákistán). Ovšem už v roce 2007 EU zahájila opětovné pragmatické sbližování s Uzbekistánem a USA se přidaly.

Probíhá tak neustálý spor mezi pragmatiky, kteří výměnou za strategickou polohu zavírají oči nad autokratovým řáděním a idealisty, kteří by výhody obětovali, protože se není možné kompromitovat (to je ostatně jedna z výtek alianci, že na jednu stranu prosazuje dodržování lidských práv a na stranu druhou v Uzbekistánu mlčí). Ukázkovým příkladem je Německo, které využívá jako hlavní transitní uzel pro Afghánistán letiště v Termezu. Není přitom jasné za jakých podmínek a hlavně, Němci proudili tímto uzlem i v době, kdy ostatní měli v Uzbekistánu problémy.

Paradoxně země Střední Asie i Rusko mají větší zájem na tom, aby aliance (respektive USA, což je pro země v oblasti synonymem) v Afghánistánu uspěla, než, jak se zdá, mnozí politici v západních zemích. I proto Rusko poměrně ochotně spolupracuje při tranzitech a podle některých signálů je připraveno jít mnohem dále, například v oblasti dodávek výzbroje a výcviku, byť samozřejmě z historických důvodů bude vždy opatrné. Obavy Ruska i států Střední Asie jsou následující (byť jednotlivé státy nesdílejí všechny):

  • šíření islamismu z Afghánistánu, které může vést k nestabilitě až ke svržení stávajících režimů, možná i k podobnému nekontrolovanému procesu jakým bylo „arabské jaro“;
  • šíření kriminality, především pašování narkotik, zbraní a podobně a
  • vojenské a polovojenské hrozby vycházející z Afghánistánu, který bude po stažení zahraničních sil vybaven a připraven na válku snad nejlépe v historii.

Jižní zásobovací trasa přes Pákistán je sice výhodná, ale nyní je uzavřená a i bez toho je problematická. Například kvůli útokům na náklad a kvůli tomu, že značná část během přepravy mizí v rukách kriminálníků, či extremistů. Vypráví se, že třeba nedaleko Kábulu jsou trhy, kde je možné nakupovat materiál i zbraně přímo v originálních kontejnerech zemí účastnících se operace ISAF. I kdyby se podařilo pákistánskou cestu otevřít, zřejmě by byla mnohem dražší než dříve a rozhodně ne bezpečnější.

Jak ukazuje nejnovější průzkum Pew Research Center s názvem Pakistani Public Opinion Ever More Critical of U.S., Pákistánci jsou ke Spojeným státům stále kritičtější. A není důvod se domnívat, že Severoatlantickou alianci vidí lépe. Přibližně tři čtvrtiny Pákistánců (73 % oproti 69 % rok předtím) považují Spojené státy za nepřítele. Pákistán je zároveň jedinou zemí, ve které hodnocení prezidenta Baracka Obamy je nižší než hodnocení jeho předchůdce v úřadě George W. Bushe v posledním roce vlády. Důvodem zřejmě bude především vyšší intenzita útoků bezpilotních letounů na pákistánském území.

Additionally, over the last few years, Pakistanis have become less willing to work with the U.S. on efforts to combat extremist groups. While 50% still want the U.S. to provide financial and humanitarian aid to areas where extremists operate, this is down from 72% in 2009. Similarly, fewer Pakistanis now want intelligence and logistical support from the U.S. than they did three years ago. And only 17% back American drone strikes against leaders of extremist groups, even if they are conducted in conjunction with the Pakistani government. Since 2009, the Pakistani public has also become less willing to use its own military to combat extremist groups.

Na závěr chci zmínit ještě jeden geopolitický aspekt, který může být ovlivněn stahováním z Afghánistánu, respektive změnou poměru sil v oblasti. Bez větší pozornosti v současnosti probíhají závody ve zbrojení v oblasti Kaspického moře, které se stává střediskem regionální rivality.

Observers gained a first glimpse into this escalating arms race last fall, when Russia and Kazakhstan held joint military exercises on the Caspian, which abuts Iran and several former Soviet republics. Russia’s chief of general staff framed it as a precautionary measure related to developments in Central Asia, saying it would prepare for „the export of instability from Afghanistan after the withdrawal of NATO troops from there.“
But a scoop by a Russian newspaper, Moskovsky Komsomolets, told a different story. The newspaper got hold of a map apparently showing the real scenario of the exercise: the defense of Kazakhstan’s oil fields from several squadrons of F-4, F-5, and Su-25 fighters and bombers. The map didn’t name which country the jets came from, but the trajectory and the types of planes gave it away: Iran.

Írán je však pouze jedním z důvodů kola zbrojení. Menší státy v oblasti nevěří Rusku, které námořně dominuje. Írán a Rusko se obávají evropských a amerických aktivit v oblasti. A konečně, země kolem Kaspického moře si navzájem nevěří, nejednají příliš transparentně a navíc „sedí“ na obrovském bohatství, přičemž hranice mezi nimi nejsou pevně stanovené. Dosti výbušný potenciál…

In reality, the Caspian is a classic case of the security dilemma, in which defensive moves can be perceived by neighbors as offensive ones. „Even if we don’t want to spend that much money on naval militarization, we end up spending it to keep up with all the threats,“ says Reshad Karimov, an analyst at Baku’s Center for Strategic Studies. „If someone is too safe, no one is safe.“

2 comments
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Jakub Čeněk
    20. 7. 2012, 11:44

    Zajimavy a dulezity clanek. Jenom bych chtel dodat ze jizni cesta je uz zase otevrena, ale se spolehlivosti je to porad spatne…

    REPLY
  • FS
    20. 7. 2012, 13:54

    Jakub Čeněk :
    Zajimavy a dulezity clanek. Jenom bych chtel dodat ze jizni cesta je uz zase otevrena, ale se spolehlivosti je to porad spatne…

    Se spolehlivostí to nebylo nikdy bůhvíjaké, vždycky se muselo platit výpalné místním „warlords“ (hlavně v případě důležitější cesty přes Chajbar), ale Američanům se to pořád vyplatí, i když přijdou o nějaký ten spálený kamion cestou.
    Zajímavější ale bude sledovat reakce Pákistánu na možné vyzbrojení Indie stroji F-35 (a celkový zájem Pentagonu na spolupráci s Indy), na které islámský stát nemá odpověď, může být opravdu hodně zajímavá a Američané jí mohou pocítit nejen v Afghánistánu, ale i v rámci globální snahy o nějaký ten boj proti terorismu.

    REPLY

Nejnovější komentáře