Několikatisícové civilní oběti jsou v konfliktu formátu občanské války bohužel obvyklé. Pokud je Západ – USA a Evropa, považován za strážce míru, nebo alespoň humanity, měl by v Sýrii zasáhnout. Tak zní hlasy lidskoprávních organizací a aktivistů, stejně jako některých politických lídrů Evropy a převážně republikánského křídla americké veřejnosti. Podle čeho však lze soudit, že se zásah ve jménu dobra a záchrany civilistů v dalších měsících nedá čekat?

Příznivci mezinárodněpolitické spravedlnosti a rovnosti poukazují na Libyi a zásah NATO, který je obecně hodnocen jako vojensky úspěšná akce aliance. Jak to, že nyní svět v případě Sýrie čeká, když proti Kaddáfího střelbě do opozice zasáhl rychle a poměrně efektivně? Při libyjské operaci došlo k shodě zásadních faktorů: dravý francouzský prezident, který převzal (politickou) iniciativu, britský zájem se vojensky zapojit, domnělá nutnost Západu aplikovat bič na zlého diktátora, který byl donedávna poslušný (stejně jako v případě Miloševiče v Jugoslávii v roce 1999) a hlavně – obrovské zásoby ropy, u kterých hrozil převod koncesních práv v roce 2013 směrem k Číně. Tato souhra náhod, jak to v historii bývá, se neopakuje každý rok – proto při pohledu na jednotlivé rozhodující faktory přichází v souvislosti se Sýrií skepse.

Jak ukázala operace v Libyi (respektive nad ní), pouze americké ozbrojené síly jsou schopné vést větší vojenskou operaci. I přes politickou nálepku odstupování od vedoucí role (doktrína leading from behind) jsou obecně vojenské, technické, materiální, logistické i velitelské struktury amerických sil neporovnatelné s žádnou ozbrojenou složkou, která operuje v západním světě. Proto je rozhodnutí Bílého domu pro širší intervenci v Sýrii zásadní a bez něj nelze v atlantickém prostoru cokoliv zásadního podniknout.

Jazykem diplomacie – nikam nejdeme
Současná rétorika amerického prezidenta Obamy se omezuje na podporu bezmocné mise Kofiho Annana. Vyprávěnky z úst reprezentanta Demokratické strany o „diplomatickém řešení“ znamenají jediné – USA se do Sýrie aktuálně nechystají. Dalším symptomem americké pasivity jsou měkké reakce na jednání v Radě bezpečnosti OSN. Ruské a čínské veto rezolucím, které říkají cokoliv reálného, by mohlo být nahrávkou na smeč americké diplomacii.

Pokud by USA chtěly získat politický kapitál a vytvořit dva rozeznatelné tábory zastánců humanitární intervence ve jménu vyššího dobra civilistů, využily by obraty typu: „Krev syrských civilistů je na ruských rukách“. Přestože se ministryně zahraničí Hillary Clintonová několikrát takto vyjádřila, rozhodně nelze pozorovat rozsáhlou komunikační kampaň americké diplomacie, jaké Evropa zažila, když americká administrativa George W. Bushe hledala spojence pro tažení do Afghánistánu a Iráku.

Tažení ve stylu boje za lidská práva na prvním místě jsou evidentně historií, Obamův přístup lze vnímat spíše jako pragmatický a zaměřený na výsledky, nikoliv na efekty. Realistické rozhodnutí amerického prezidenta nevyslat do Sýrie intervenční misi stojí, i přes srdcervoucí fotografie zmrzačených civilistů, na několika zásadních a pro Bílý dům rozhodujících argumentech.

Špatné načasování a špatná shoda událostí
Prvním a snad nejzásadnějším důvodem amerického rozhodnutí nyní neiniciovat mezinárodní intervenční síly je načasování. Pomalu se totiž blíží vrchol americké prezidentské kampaně. Případná intervence v Sýrii by nebyla krátká a rozhodně by poskytla přihrávku na smeč republikánovi Romneymu, který by Obamu kritizoval za další rozběhnutý konflikt v době vnitroamerické frustrace z ekonomických výsledků (na které Republikán staví svou kandidaturu).

Na druhou stranu, Obama bude označován za slabého a zbabělého, pokud se pro intervenci nerozhodne. Stejné dilema bylo řešeno v Kongresu, když americký prezident obcházel třicetidenní lhůtu pro schválení operace nad Sýrií. Jak řekl vládce Bílého domu ruskému prezidentovi o protiraketovém deštníku: „Obamovy ruce budou uvolněnější po podzimních volbách.“ To platí i pro zákrok v Sýrii.

Za druhé, pro Bílý dům je protiraketový deštník pro Evropu pod hlavičkou NATO mnohem důležitější, než další z blízkovýchodních diktátorů ztrácející nervy s opozicí a střílející do civilistů. Americká administrativa si nechce Rusy (tolik) naštvat, proto proti nim nespustila komunikační kampaň rozmazávající jejich veto v Radě bezpečnosti a omezila se na pár výkřiků do tmy, aby se neřeklo, že USA už nebrání lidská práva na globální úrovni. Navíc, americká pozornost se přesouvá do Asie, kde o něco skutečně jde – Evropa je v jejích očích již třiadvacet let po pádu Železné opony dospělá a američtí daňoví poplatníci již necítí potřebu financovat skrze NATO téměř celou evropskou obranu. Obama bývá kritizován za nezájem o blízkovýchodní region, což jeho přístup jen potvrzuje.

Hlavy v písku
Třetím důvodem je mezinárodní nechuť k jakékoliv akci v oblasti. Při pohledu dovnitř jednotlivých velmocí ji lze velice logicky vysvětlit. Francouzský jestřáb Sarkozy již nevládne vojenské síle galského kohouta jako během libyjské operace NATO, v Elysejském paláci sedí opatrný úředník Hollande, který chce z Afghánistánu stáhnout vojenské jednotky své země co nejdříve. Je nemyslitelné, že by se socialistický nástupce bojovníka za silnější postavení Francie ve světě dral za možnost vyslat vojáky do nestabilní oblasti.

Dalším významným hráčem je Británie, která významně škrtala ve vojenských výdajích, zbavila se poslední letadlové lodě a většinu své mezinárodněpolitické síly bude muset využít v diplomatickém boji s agresivní argentinskou prezidentkou o Malvíny – Falklandy.

Kdo jiný má v oblasti zájmy a dostačující armádu? Izrael, který má plné ruce s Palestinou a strašícím Iránem. Židovský stát nikdy nebyl mezinárodním bojovníkem za lidská práva či globální zodpovědnost, vždy se musel soustředit na své vlastní přežití v extrémně nepřátelské oblasti – proto nemá jediný zájem na humanitární intervenci v sousedící Sýrii.

Je pravda, že by porážka nepřátelského souseda pod mezinárodní taktovkou byla pro Jeruzalém výhodná, avšak rozvrat velkého státu na celé severní hranici by rozhodně nebyl cílem izraelských stratégů. Navíc, existují jistá spojení syrského režimu Bašára Assada s Iránem a zejména Ruskem. Současný výčet několika tisíc padlých polovojáků a civilistů nestojí Francii, Rusku ani Izraeli za rozházení vztahů s tímto (neoficiálním) trojúhelníkem.

Scénář intervence: Turecká „divočina“
Posledním hráčem, který má v oblasti silné zájmy a navíc má k dispozici skutečnou armádu, je Turecko. Velmoc, situující se do role regionálního hegemona, se v posledních letech chová velice asertivně na všechny strany. I proto lze očekávat, že aktuální roztržka po syrském sestřelení tureckého letounu a vyhrocenému napětí na společné hranici je jen součástí tureckého pragmatického využití silové karty a získávání pozice v regionu.

Rizikovým scénářem je situace, kdy se při přestřelkách na hranici dostane některá z tureckých jednotek do skutečného boje a Ankara bude nucena ukázat zuby a svaly. To by znamenalo eskalaci konfliktu, a jelikož si kandidátská země EU bude tvrdě hájit své postavení, zatímco od (možná) kolabujícího syrského režimu se nedá očekávat racionální jednání a koordinace vládních jednotek.

Po sestřelení tureckého letadla Ankara iniciovala režim aliančních konzultací (článek 4), při eskalované vojenské šarvátce se nedá očekávat nic menšího, než volání po aktivaci pátého článku, tedy společné obrany členů NATO. V tom případě by byly západní mocnosti nuceny povinností přispěchat na pomoc a nebylo by cesty zpět.

Scénář intervence: Genocida
Když se podíváme na nadcházející měsíce, kromě možného nekontrolovatelného tureckého scénáře se nabízí ještě jedna varianta – prezident Assad se zblázní nebo ztratí kontrolu nad vládními vojsky a dojde ke skutečně masovému vyvražďování. Dnešní situace v Sýrii je stavem občanské války – tedy dva (poměrně) jasně rozpoznatelné tábory bojující o moc v rámci jedné země. V okamžiku, kdy by došlo k hromadnému vyvražďování dle jednotného klíče, definice konfliktu by se posunula k výbušnému slovu genocida.  Asertivně je nutné říci, že vystřílení několika vesnic není ještě genocidou, ale bohužel přirozeným vedlejším důsledkem probíhající občanské války.

Vzhledem k poměrně nedávné historické vině Západu (a Rady bezpečnosti OSN) na genocidách ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii by se dal očekávat rychlý přístup. Protože se mírové síly OSN jako vynutitelé příměří v 90. letech neosvědčily kvůli slaboučkému mandátu, nutnost mezinárodního sboru pod hlavičkou NATO s reálným politickým zadáním by se stala realitou. USA by rétorikou globální zodpovědnosti dotlačily Francii a Británii k přispění do mezinárodního vojenského sboru, explozivnost situace by vedla Washington k přitlačení Moskvy a Pekingu k morální zdi s cílem donutit odpůrce zásahů do vnitřních záležitostí států k zdržení se hlasovávání (nevyužití práva veta) v Radě bezpečnosti.

Normativní spravedlnost neexistuje, jen zájmy
Uvedené argumenty a scénáře se drží realistické teorie mezinárodního uspořádání. V obecné rovině tak lze na případu Sýrie dokázat, že mezinárodní organizace (OSN) slouží suverénním aktérům – velmocím jako legitimizační nástroje (za které se lze případně schovat), které využívají v případě, že to odpovídá jejich vlastním zájmům. Koncept Responsibility to Protect (R2P) je využíván pouze v případě, že si to aktéři přejí, jinak je instantně zapomenut oficiálně z důvodů nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států, reálně z důvodu nedostatečného zájmu států se do dané intervence pustit.