Autorem této recenze je vedoucí zahraniční rubriky Lidových novin Petr Pešek. Rozšířenější verze recenze na knihu No Easy Day vyšla v sobotní příloze LN Orientace.

Kniha No Easy Day o likvidaci nejhledanějšího teroristy světa Usámy bin Ládina je výjimečná, a to hned z několika důvodů. Předněsamozřejmě tím, že přináší doposud nejdetailnější a nejspíš i nejpravdivějším popis operace, na jejím konci bylo zabití předáka teroristické sítě Al Kajda. Dále tím, jaký rozruch vyvolala ještě předtím, než vůbec vyšla – Pentagon se rozčiloval kvůli údajnému vyzrazení tajných informací, zájemci katapultovali knihu do čela žebříčků prodejnosti ještě před její samotnou publikací a vydavatel zvyšoval náklad a hýbal s datem jejího vydání. Místo symbolického 11. září tak na pulty obchodů (a do čteček eletronických knih) dorazila již o týden dříve. Jaká je kniha doopravdy?

Jedním slovem se dá říct, že dobrá. A nutno dodat, že přitom nijak skandální. Jejím autorem je ještě donedávna příslušník speciálních sil SEAL amerického námořnictva Matt Bissonnette, který ji napsal pod pseudonymem Mark Owen. Tato snaha ovšem byla marná, jeho pravá identita vyšla již záhy najevo. Byť se o knize mluvilo jen v souvislosti s likvidací bin Ládina, které se Owen osobně účastnil, této operaci se věnuje jen druhá část díla. Téměř celou první polovinu věnuje své vojenské kariéře (v jednotkách SEAL působil v letech 1998-2012) s důrazem na častá nasazení v Iráku a Afghánistánu. Po přečtení knihy se tak dá říct, že místo nejčastěji používaného českého doslovného překladu názvu Nelehký den by se hodilo spíše cosi jako Ani den bez oddechu.

Do historie se nicméně již zapsala právě v souvislosti s Operací Neptunova harpuna (Operation Neptune Spear), jak byl zátah proti bin Ládinově přepokládaném úkrytu v pákistánském Abbottábádu přezdíván. Bissonnette totiž přišel s poněkud jinou verzí bin Ládinova zabití, než byla doposud prezentována. Tedy, že jej nezastřelili v okamžiku, kdy se sápal po některé ze svých zbraní – jeho kalašnikov i makarov zůstaly v přihrádce nenabité.

Pasáže věnované osudným okamžikům byly hojně citovány i v českých médiích, tak jen pro úplnost. Všichni ostatní obyvatelé opevněné rezidence včetně Usámova syna Chálida byli již zpacifikováni – zastřeleni či zajati – a členové komanda stoupali do druhého patra, kde měl předák Al Kajdy pobývat. „Člen komanda, který šel první, zahlédl muže, který se vyklonil ze dveří na pravé straně chodby asi tři metry od nás,“ popisuje Bissonnette alias Owen. Pak se ozvalo několik výstřelů a muž zmizel v místnosti. Když členové komanda vtrhli dovnitř, našli jej ležet na zemi. „Byl ve smrtelné agonii, jeho tělo sebou stále prudce škubalo. S dalším členem komanda jsme zamířili laserem na jeho hruď a vypálili několik dávek,“ píše se dále ve knize. A její autor připojuje i hodnocení bin Ládinova ne-odporu: „Dokonce se ani nepřipravoval na obranu. Neměl vůbec v úmyslu se bránit. Celá desetiletí žádal své následovníky, aby se opásávali výbušninami či nalétávali letadly do budov, on sám ale ani nesáhl po zbrani.“ Podobných hodnotících pasáží – většinou jen krátkých – je ostatně v knize několik.

Bissonnette ve svém líčení, s jehož zpracováním pomáhal novinář Kevin Maurer, podtrhuje výjimečnost celé operace. A tedy nejde jen o to, že jejím cílem byl samotný předák teroristické sítě Al Kajda, ale celé přípravy, její provedení a v neposlední řadě její utajení. Přestože ani sám Bissonnette o tom, že půjdou po bin Ládinovi, zprvu nevěděl, z jeho popisu je jasné, že se o této informaci postupně dozvídalo relativně velké množství lidí – je tedy s podivem, že ji nikdo nevyzradil. Na druhou stranu ale popisuje i to, jak se po jejím skončení hráz mlčení protrhla a kolik lidí z okruhu ozbrojených sil i administrativy mělo potřebu nějakým detailem přispět – mimochodem často šlo o nesmysly. Ostatně právě uvedení věcí na pravou míru Bissonnette zmiňuje jako jeden z důvodů, proč knihu sepsal.

Na popisu příprav zaujme, jak detailní zpravodajské informace Američané o Usámově rezidenci měli a jak svědomitě k přípravám přistupovali. Jak známo, na cvičišti v Severní Karolíně vyrostla maketa rezidence ve skutečné velikosti, na níž si komando poskládané z příslušníků různých elitních sil (Bissonnette s jistou nadsázkou mluví o jakémsi „dream teamu“) zkoušelo různé varianty útoku. Mimochodem nakonec se množství variant vyplatilo vzhledem k tomu, že jeden z dvojice vrtulníků při akci havaroval a místo původně zamýšleného výsadku na střechu budovy se členové komanda museli probíjet dovnitř po zemi. Bissonnette pak připojuje takové detaily, že analytici zpravodajských služeb dokázali zjistit i to, na jakou stranu se dveře do rezidence otevírají a podle toho to na maketě upravit.

Pečlivý nácvik měl ovšem ještě jeden cíl: okázala demonstrace připravenosti měla sloužit jako „PR“ pro nátlak na Washington – zelená k operaci totiž stále nepřicházela. „Nácviky byly stále méně o tréninku a jejich cílem spíše bylo, jak přesvědčit Bílý dům, že to dokážeme.“ To se po frustrujícím čekání nakonec podařilo.

Vyvrcholením knihy je pak pochopitelně samotná akce od čekání na „přestupní stanici“ v afghánském Džalálábádu až po samotný vpád do pákistánského Abbottábádu. Drama začíná již při výše zmíněné havárii jednoho z vrtulníků, který se nad rezidenci dostal do nezvladatelného vzdušného víru. Nouzové přistání za zdí rezidence bylo velmi tvrdé a osádka vrtulníku – včetně samotného Bissonnetta – si do poslední chvíle nebyla jistá, zda jej přežije ve zdraví. Respektive, zda jej přežije vůbec. Nakonec to ale dopadlo dobře, a to i díky zručnosti pilota. Ostatně odhodlanost a schopnosti svých spolubojovníků a dalších účastníků operací autor chválí hned několikrát – pokud z jeho pera nějaké výtky zaznívají, tak jsou mířené spíše vůči velení a zvláště pak civilním nadřízeným až po Bílý dům.

Popis operace v Usámově rezidenci je velmi dramatický, taková ale i samotná akce nepochybně byla. Autor zbytečně nezveličuje a i jeho „filozofické“ a další vsuvky jsou v rámci snesitelnosti. Zajímavé i je, jakou zdrženlivost členové komanda projevili při hlášení bin Ládinovy smrti – než jeho likvidaci potvrdili, tak se ji i během těch pár minut, které na to měli, snažili usilovně potvrdit, aby nevzbudili plané naděje. Teprve když totožnost předáka Al Kajdy odsouhlasili i členové jeho přeživší rodiny (nejdříve se „podřekly“ děti), následovalo hlášení: „Pro Boha a zemi, hlásím Geronimo. Geronimo E. K. I. A.“ Zkratka znamenala „nepřítel zabit v akci“, Geronimo pak byl pochopitelně kód pro Usámu.

Jistým zpestřením jsou detaily, jako až vojenský pořádek v bin Ládinově skříni s oblečením či pečlivě srovnaná CD a DVD v jeho pracovně. Naopak na vyzrazování tajných informací – pokud jí tedy nebyly samotné detaily likvidace bin Ládina – to v knize moc nevypadá. Bissonnette je velmi opatrný, změnil nejen své jméno, ale i všech zúčastněných (to se týká i dřívějších operací popisovaných v první části knihy), tedy s výjimkou snadno identifikovatelných pohlavárů. Ani slovo například nepadne o spekulacích, které se objevily v souvislosti s údajně „neviditelnými“ plášti vrtulníků nasazených v Abbottábádu.

Možná někomu mohou vadit taktické detaily z dříve popisovaných operací v Iráku a Afghánistánu či soupisky používaných zbraní, což je ovšem věc pro úzký okruh vojenských expertů. V této souvislosti zaujmou i jeho nářky nad nárůstem byrokracie v těchto misích – například, jak museli dopředu vytvářet prezentace v PowerPointu, anebo upustit od provádění přepadovek bez varování. Nejdřív prý museli osazenstvo předpokládané
skrýše ozbrojenců vyzvat ke kapitulaci a teprve potom vpadnout dovnitř. Bissonnette to s nadsázkou komentuje slovy, že do Afghánistánu se dostala pravidla používaná newyorskou policií…

Jen pomálu je v jeho knize i politiky, byť hned několikrát se otře o prezidenta Obamu. Nejdřív kvůli váhání s povolením mise později kvůli podílu, který si z úspěchu operace tak trochu přisvojil. A cituje členy komanda, že „Obamu by nevolili“. On sám nicméně zdůrazňuje, že nestraní ani demokratům ani republikánům a jeho občasná kritika míří k administrativě jako takové. Nicméně neopomněl prozradit, že Obama nesplnil pozvání na pivo do své rezidence, které členům zasahujícího komanda ve chvilkovém záchvatu velkorysosti přislíbili…