Plukovník Josef Kopecký je velitelem 7. mechanizované brigády a zároveň velitelem 10. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v afghánské provincii Lógar. Jde o poslední jednotku PRT v této podobě. Mise civilní části totiž zanedlouho skončí. Rozhovor proběhl v polovině října 2012 na základně Shank.

Jak po necelých třech měsících v Lógaru hodnotíš přípravu a nasazení své jednotky?
Měli jsme přípravu v Hohenfelsu, na Libavé a na Březině. V Německu to bylo společně s Task Force Bayonet (úkolové uskupení, které má operační prostor právě v provincii Lógar) a doma s lidmi z 8. jednotky PRT, takže jsme měli informace z první ruky.

Ukázalo se, že rok, který jsme věnovali intenzivní přípravě, stál za to. Bučovický útvar je mladý – 75 procent lidí je v misi poprvé – a díky tomu, že se nám během výcviku podařilo nasimulovat reálné podmínky, tak jsou skvěle připraveni. Jsem spokojený, potvrdil to nyní i VAT (Vulnerability Assesment Team). Velitel Společného operačního centra generál Aleš Opata při vyhodnocení kontroly VAT dokonce řekl, že je příjemně překvapený.

Musím ještě zmínit, že nám 9. jednotka PRT připravila dobře podmínky. A v neposlední řadě jsem nadmíru spokojený s výbavou, kterou tu máme. Je na adekvátní úrovni ve srovnání s koaličními silami.

Je naopak něco, co tě překvapilo?
Překvapila mě aktivita Talibanu, Hakkáního sítě a dalších. Poměrně hodně vzrostla. Vzrostl počet útoků na základnu nepřímou střelbou, rozšířila se činnost povstalců proti vojákům působícím mimo základnu, objevila se i nová taktika insiderů, což jsou útoky zevnitř na základnách a narostl počet takzvaných incidentů green-on-blue, tedy útoků Afghánců proti koaličním silám. Svědčí to o tom, že povstalci mají potenciál lidských i materiálních zdrojů.

Počet nepřímých útoků na základnu je vysoký, co děláte pro udržení morálky?
Paradoxně útoky vojáky stmelují. Nezaznamenali jsme dosud žádné větší problémy. Vytvořil jsem Early Warning Group, skupinu včasného varování, jejíž součástí jsou zpravodajci, příslušníci ISR (Intelligence, Surveillance and Recognossaince) a další, kteří se snaží zavčas odhalovat hrozby útoků. Zároveň se ovšem snažíme působit proti povstalcům aktivně, aby k útokům nedocházelo. To zdvihá morálku. Snažíme se například narušovat plány povstalců přítomností na odpalištích a podobně. Vojáci mají velký zájem se podobných aktivních akcí účastnit.

Bohužel byl při jednom z nepřímých útoků na základnu těžce zraněn příslušník jednotky. Jak jste se s tím vyrovnali?
Tato ztráta nás samozřejmě ovlivnila. Prvních 40 hodin byla převládající emocí zlost, potom převládl profesionální přístup a snaha eliminovat podobné hrozby aktivní účastí v protipovstaleckých operacích. Zatím jsme neměli žádného vojáka, který by to chtěl vzdát, který by se chtěl vyhýbat tomu, k čemu je určený.

Zmiňoval jsi bučovický prapor, který patří k nejmladším útvarům v armádě. Nemáš strach z přemotivovanosti vojáků?
Mám zkušenosti z šesti misí. Vím velice dobře, že se po dvou měsících profil vojáka dostává do fáze, kdy je nutné velitelsky zasáhnout. Začne se projevovat přílišná jistota. Vojákům tedy říkáme, ať zapomenou na to, že by už byli zkušení veteráni, znovu a znovu opakujeme, na co si mají dávat pozor, procházíme drily, zdůrazňujeme, jak se mají chovat k místnímu obyvatelstvu a podobně. Věnujeme pozornost i ponorkové nemoci, která se obvykle začne projevovat právě po dvou měsících.

Možná i díky tomu je vidět na mladých poručících, jak každý den, obrazně řečeno, rostou – s každou novou zkušeností, s každou odpovědností. To mi dělá radost. Hodně jim dává i mezinárodní prostředí, mají možnost se srovnávat s Američany, zjišťují, že někdy máme lepší přístup k řešení některých problémů a naopak se od nich v jiných případech učí. Obecně se dá říct, že máme vojáky starší a tedy vyzrálejší než Američané.

Mění se nějak vaše úkoly?
V zásadě jsou stejné, jako byly předtím. Prvním je ochrana civilní části PRT při realizaci projektů, druhým je součinnost s koaličními silami při vojenských operacích a třetí je výcvik bezpečnostních složek Afghánistánu. I když čeští civilisté ke konci roku ukončí činnost, tak budeme nadále plnit další dva úkoly. A k tomu přibude ještě jeden úkol – odsun materiálu, který nebudou naši nástupci potřebovat.

Hodně se psalo o problémech s novými útočnými puškami CZ 805 Bren, které měla 9. jednotka PRT. Jak jste na tom vy?
Měli jsme možnost cvičit s Breny už v republice a reagovali jsme na poznatky 9. jednotky PRT. Takže jsme žádné zásadnější problémy vybočující z normálu dosud nezaznamenali. Navíc je dobré, že je servis k dispozici prakticky na zavolání.

Hovořil jsi o nevyrovnané úrovni afghánských sil. Co odhaduješ, že nastane po předání území?
Po odchodu koaličních sil budou civilní samospráva, vláda i bezpečnostní složky ve složité situaci. Budou muset samy řešit krizové situace a budou se muset vypořádávat s povstalci. Přitom funkčnost státního aparátu je stále v počátcích. Na druhou stranu, jak bezpečnostní složky, tak státní správa existují a mohou se rozvíjet. Otázkou je ovšem funkčnost. Je ale i možné, že když to bude jenom v rukách Afghánců, kteří se budou moci spoléhat pouze na sebe, že budou fungovat lépe.

Jak se z pohledu velitele brigády podepsalo hektické operační tempo posledních deseti na Armádě ČR?
Na jednu stranu mělo dobrý efekt, protože lidi prošli nasazením a získali zkušenosti, které by doma nikdy nezískali. Ať už jde o spolupráci s aliančními partnery, místními bezpečnostními silami i civilním obyvatelstvem. Na druhou stranu jsme se ale soustředili především na výcvik pro mise a méně na přípravu na konvenční ozbrojený konflikt, respektive na obranu České republiky. To se ovšem v posledních dvou letech mění. Více se i v rámci Severoatlantické aliance volá po obnovení cvičení na obranu teritoria a na to se zaměřuje i výcvik brigády.

Co bys vzkázal domu?
Moc bych poděkoval za podporu a za zázemí, které vojákům poskytují jejich blízcí a vojáci ze 7. mechanizované brigády, kteří zůstali doma. Chceme se vrátit se ctí a uděláme pro to všechno.