NATO a jeho okolí. Modrou jsou zobrazeny členské země NATO, oranžovou země účastnící se Programu partnerství pro mír, žlutou země, které mají individuální partnerský plán s NATO a bleděmodrou země, které usilují o členství v alianci; Zdroj Wikimedia Commons
V diskusi k článku Třístupňový systém velení/řízení se Ivo Zelinka celkem do hloubky věnuje problému existence a fungování brigád, respektive mechanizovaných pluků jak je nazývá. Hlavním aspektem, na který se soustředí, je skutečnost, že v případě každé brigády se jedná o celek, který není v reálu nasazení schopný. A pro komparaci používá příklad pozemní vojsko USA.
Je těžké nesouhlasit s podstatou argumentů, ale mám pocit, že Ivo i další diskutující se trochu nechávají unést lákavým příkladem z druhé strany Atlantiku. Proto se na dalších řádcích pokusím načrtnout svůj pohled na tuto problematiku.
Obranná strategie ČR, která byla schválena Vládou ČR, určuje v bodě 31 základní kvantitativní závazky ozbrojených sil v ohledu na zajištění bezpečnosti ČR.
a. Při ozbrojeném konfliktu takového rozsahu, kdy bude ohrožena svrchovanost a územní celistvost České republiky, jsou nasazeny všechny síly a prostředky ozbrojených sil České republiky včetně využití branné povinnosti.
b. Pro kolektivní obranu podle článku 5 Severoatlantické smlouvy poskytuje Česká republika pozemní a vzdušné síly předurčené k tomuto účelu v rámci obranného plánování NATO, jejichž základ tvoří brigádní úkolové uskupení na bázi mechanizované brigády.
Zde se poprvé objevuje v konkrétní rovině závazek nasadit úkolové uskupení o velikosti blížící se brigádnímu bojovému týmu amerického pozemního vojska. A právě zde se poprvé dostávám do jisté rozepře mezi mým názorem a představou, kterou ve svých komentářích prezentuje Ivo.
Armáda ČR se v Obranné strategii zavazuje nasadit Brigádní úkolové uskupení pouze v jednom specifickém případě – pokud je napaden jeden z členských států NATO. Tudíž z tohoto pohledu je potřebné se zaměřit na brigádní úroveň při plánování výcviku, přípravy i nasazení. Z čistě teoretického pohledu mi nezbývá nic jiného než souhlasit. Z praktické stránky si nedovedu představit reálnou situaci v horizontu přibližně 10-15 let kdy by taková situace nastala.
Při pohledu na zde přiloženou mapu jediná hrozba současnosti, která by vyžadovala nasazení konvenčních sil NATO při aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy, může přijít z oblasti Blízkého východu a může směřovat proti Turecku. Pochybuji ovšem o tom, jestli by Irán, Irák nebo Syrie dokázaly ohrozit Turecko takovým způsobem, jež by vyžadoval reakci podle článku 5. A právě na základě této logiky považuji za více potřebné soustředit se na ostatní části bodu 31 Obranné strategie ČR – zejména na bod (c) a odstavce i. a ii.
c. Pro mezinárodní operace ke zvládání krizí je Česká republika v závislosti na charakteru situace schopna souběžně nebo postupně vyčlenit:
i. praporní úkolové uskupení pozemních sil, nebo ekvivalent vzdušných sil, s rotací po šesti měsících; v rámci tohoto nasazení jsou ozbrojené síly České republiky schopny poskytnout velitelství pro mnohonárodní úkolové uskupení, a to až po dobu jednoho roku;
ii. rotní úkolové uskupení pozemních nebo vzdušných sil s rotací po šesti měsících;
Právě tyto dva odstavce nejvíce realisticky ukazují na nasazení částí AČR v blízké budoucnosti. A ani místo nasazení není tak náročné určit. Vzhledem k přesunu geopolitického zájmu více na západ je více než jisté, že to bude Afrika. Některé důvody proč si myslím, že se dění přesune do Afriky, je možné najít v článku Rediscovering Africa. Abych ale zbytečně nezabíhal do prognostiky – své další úvahy budu stavět na premisách, které jsou následující:
- Velká část aktivit NATO v oblasti mezinárodní bezpečnosti se přesune do Afriky;
- veškeré operace budou probíhat jakou součást mnohonárodních uskupení;
- do těchto operací bude potřebné nasadit uskupení takové velikosti, aby bylo možné udržovat jeho nasazení po dobu 3 a více rotací.
Na základě těchto premis a při započítání finančních, materiálních a personálních možností AČR je výsledek jednoznačný – ideálním nasaditelným uskupením je praporní úkolové uskupení. A co mám na mysli je hlavně to, že se jedná o uskupení postavené na organickém praporu doplněného o některé další prvky. Odpovědět na otázku, o jaké by se mělo jednat, není tak jednoduché. Ale je to možné.
Základní podmínka, kterou musí tyto prvky splňovat je dualita funkce – musí být možné jej využít jak při konvenčních operacích všech úrovní, tak i při operacích v COIN prostředí.
Tato dualita funkcí je důležitá zejména v tom ohledu, že po období „COIN zamilovanosti“ přichází období „probuzení“. V tomto dalším období si špičky jednotlivých ozbrojených sil, které v předchozích sedmi až osmi letech soustředily svou pozornost výlučně na protipovstalecké operace, si začínají uvědomovat, že pořád ještě existují i státy, které mohou představovat značné konvenční nebezpečí. Případný konflikt tedy bude vyžadovat konvenční kinetické operace vysoké intenzity a velkého rozsahu.
Osobně předpokládám (a doufám), že po této fáze bude následovat ještě jedna další – období prozření. V tomto období bude plně akceptována skutečnost, že budoucí operace budou velice podobné (co do kvality, ne kvantity) operaci Iracká svoboda. Krátká intenzivní válka vedená konvenčními jednotkami následovaná stabilizačními operacemi nebo operacemi na vynucení/udržení míru.
Do popisu konkrétní podoby příštích praporních úkolových uskupení se pouštět nebudu, jsem si jistý, že se zde nachází povolanější. Rád bych ale rozvedl výše zmíněný princip duality funkce. Na začátku článku jsem psal, že se diskutující v případě Třístupňového principu velení se nechávají příliš ovlivnit příkladem z USA jejich pozemního vojska. Za tím si i nadále stojím.
Diskuse má ovšem i svůj značný přínos. Ten je se týká především toho, aby se ze současné brigádní úrovně nestala jen další obdoba velitelství jednotlivých druhů sil, které zaniknou. Názor Iva Zelinky, aby se ze současných specializovaných brigád staly vševojsková uskupení (nebo alespoň uskupení s širším záběrem schopností) je tím názorem, který ukazuje směr do budoucnosti. Určitě ne v tom smyslu, že by existovala pravděpodobnost jejich nasazení do mise – možné to je, i když ne pravděpodobné – ale spíše kvůli rozvoji schopností praporů a rot. Jak můžeme očekávat od velitele praporu, že bude v zahraniční operaci efektivně fungovat v rámci mnohonárodního brigádního uskupení, když jeho jediné zkušenosti z podobné činnosti jsou prakticky minimální?
Závěrem bych snad jen doplnil, že při takto rychle se transformujícím prostředí má AČR velkou šanci dostat se institucionálně na další úroveň. A pokud budou takto nastavená institucionální pravidla dodržena, pak ostatní posun k lepšímu bude (relativně) rychle následovat. K dosažení posunu totiž bude stačit využít systém, a nebude potřebné proti němu bojovat.
111 comments
111 Comments
Bohuslav Pernica
31. 10. 2012, 10:55Osobně jsem skeptický k nějakému podstatnějšímu nasazení v prostoru Afriky. Z pohledu středoevropana představuje Afghánistán i Afrika extrémní klimatické podmínky, s kterými se ne každý organismus dokáže vyrovnat. Jak už bylo ukázáno v BKO, roste v klíčovém hodnostním sboru (polovina počtů) věkový průměr. To v kombinaci s rostoucím podílem žen zásadně stíží jakékoliv nasazení v tomto prostoru, zejména rotování vojáků. Samozřejmě, že vzhledem k epidemologické situaci v Africe je tu i riziko, že navrátivší se vojáci mohou ztratit zdravotní klasifikaci stále ještě pečlivě nastavenou na podmínky střední Evropy a v extrémních případech by nakonec mohli být dokonce propuštěni do zálohy. Pokud by neměly klesat počty nasaditelných vojáků, bylo by pak třeba zrychlit tempo doplňování. Obávám se však, že ve fázi demografického poklesu nelze počítat s takovými přírůstky, jako před rokem 2005. Rekrutace v kategorii 35+ samozřejmě problém nijak neřeší.
REPLYPepa
31. 10. 2012, 15:55Myslím si, že pohled autora na uváděnou problematiku je v určité míře omezen jeho rozhledem a stupněm poznatků z oblasti strategického plánování. Vidět problematiku nasaditelnosti sil a prostředků v horizontu 5-10 let je nedostatečný. Získat schopnost nasadit BÚU do operací podle politicko vojenských ambicí ČR vyžaduje určité časové období a následné udržení těchto schopností rovněž. Současně s tím se předpokládá dosažení a udržení požadovaných (úplných) operačních schopností jednotlivých prvků BÚU, tedy i „vševojskových“ praporů resp. podle mého názoru nesprávně užívaný pojem manévrových prvků BÚU. Následná příprava PrÚU vytvořeného na bázi některého z uvedených praporů do operace mimo čl.5 si potom vyžádá daleko méně času a prostředků.
REPLYV otázce nasazení sil a prostředků AČR (k vedení např. operace na vynucení míru a následné stabilizace situace na teritoriu) v Africe jsem rovněž jako předchozí diskutující dosti skeptický. Viděl bych to spíše na úkolové uskupení speciálních sil nebo vmpr než PrÚU na bázi vševojskových praporů. Úkolové uskupení na rotní bázi nebo stejném ekvivalentu druhů sil se již jeví pravděpodobnější. V každém případě zastávám názor: vytvořit stabilní struktury BÚU na bázi 7.mb a 4.bRN v tzv. maximální struktuře a ty připravit k vedení operací podle čl.5 a současně je připravit k vyčlenění součástí BÚU do operací mimo čl.5. Tím budou jasně naplněny ambice a současně budou vytvořeny podmínky pro udržení schopností i v horizontu delším než 10 let.
Ivo
1. 11. 2012, 0:15Super článek. Hned na okraj, abych nebyl špatně pochopen. Nikdy jsem neměl na mysli to, že brigáda bude nejpravděpodobněji nasazovaným celkem, a proto bychom na ni měli upřít pozornost – viz můj citát níže.
„Z toho mi vyplývá, že zcela zásadní schopností je schopnost integrace českých velitelských struktur do aliančních, a to v obou prvně jmenovaných případech. Dále pak maximální interoperabilita se spojenci, především s USA.
Vzhledem k tomu, že v obou případech bude maximálním manévrovým prvkem brigáda, měly by to být brigády plnohodnotné, secvičené, s co největším spektrem schopností.“
Brigáda by měla být pro AČR maximálním manévrovým prvkem, nikoliv typickým. Byla kladena jako nejvyšší mez v kontrastu s virtuální divizí. Tuto schopnost AČR nemá a mít nebude. Pokud ano, je to typická „Hollow Force“.
Ani bych neřekl, že se výrazně fixuji na US Army. Strategickou kulturou ozbrojených sil jsou nám mnohem bližší ozbrojené síly UK. Jejich polokmenová plukovní struktura (v reálu se dnes jedná o prapory), volně spojená do větších celků, ale s unikátní identitou a tradicemi každé součásti, je nám mnohem bližší než tradice US Army.
Mimo jiné, nikdy bych nevěřil že to řeknu, ale US Army má mnohem záklaďáčtějšího ducha než AČR. Stačí se kouknout na to, kolik vojáků na základní funkci prodlouží smlouvu – je to průtokový ohřívač. Jen se doba služby prodloužila ze 2 na 4 roky. Naprosto neporovnatelné se situací v AČR tak jak ji znám já. Tohle je mimochodem hlavní věc, kterou mi američtí důstojníci závidí, když se spolu bavíme o systémech výcviku.
Ale zpět k tématu. Souhlas s Pepou #2, ve druhém odstavci to řekl za mne. Typickým nasazovaným TF do zahraničních operací bude rota + až prapor -. Naprosto zásadním je dle mého názoru, jak je ostatně uvedeno v článku, schopnost udržet jednotku nasazenou po dobu 3 a více rotací.
Čímž se oslím můstkem dostávám ke svému oblíbenému tématu, které nakousl Pepa v druhém odstavci. Pokud si představím nějakou dlouhodobější spojeneckou operaci NATO, například někde v africkém rohu, tak realisticky jednou z mála schopností, kterou můžeme přispět, je TF speciálních sil. Historicky, pokud šla AČR do kinetických operací, vždy nejprve přistoupila k této volbě, především z obavy o životy vojáků. Jenže jak dlouho jsme schopni udržet takové úkolové uskupení nasazené? Jednu, možná dvě rotace. Pokud přistoupíme na princip, že ti co jedou do první, jedou i do třetí, tak tři. Proč je tomu tak?
A jsme zase u CZ SOCOM. Dokud budou operátoři 601. SkSS dělat při nasazení plnou škálu úkolů bez ohledu na to, zda vyžaduje vynikající a drahý výcvik vojáka speciálních sil, nehneme se s udržitelností nasazení TF SF ani o fous dál, jelikož naše speciální síly prostě větší nebudou.
Plně však chápu obavu velení 601. SkSS ze společných nasazení s libovolnými jednotkami AČR při plnění bojových úkolů. Správné řešení ale není, že si uděláme všechno sami bez ohledu na to, kolik lidských zdrojů nám to odčerpá, ale v delegování méně důležitých nebo specializovaných úkolů na jednotky, které nejsou tvořeny operátory speciálních sil, ale rutinně s nimi spolupracují a mohou se na ně tedy plně spolehnout.
Množina těchto jednotek není nijak velká, zpravidla v armádách NATO, které tento koncept používají, zahrnuje stále ty samé jednotky.
1. Samotné SF
2. Lehkou pěchotu SOF
3. Specializované prostředky zasazení, zpravidla letecké
4. Měkké schopnosti pro operace na pomezí míru a války (INT, PSYOPS….)
To si samozřejmě žádá těsnou pravidelnou součinnost PŘED nasazením. Ta zase není možná, z institucionálních důvodů – stále se bavíme o SF, bez toho, aby tyto jednotky spadaly pod společné velení. Rád si to nechám vymluvit, ale skutečně mne nenapadá žádný historický příklad kdy by to fungovalo bez této podmínky.
Add Bohuslav Pernica) Zase bych vliv prostředí natolik nepřeceňoval. Jak si tak s úsměvem vzpomínám, tak 35letí čeští vojáci zvládali vysokohorské podmínky Afghánistánu lépe než 25letí američtí… Ale beru, že daň za vyšší zkušenost jednotky nelze úplně přehlížet.
Add Pepa) Díky za poslední 2 věty komentáře, už jsem myslel, že jsem názorově osamocen.
REPLYHonza
1. 11. 2012, 11:24není to tak trochu začarovaný kruh? jednotky spolu necvičí, protože nejsou organicky provázány, a proto se děsí situace, kdy by se měly provázat..
„Plně však chápu obavu velení 601. SkSS ze společných nasazení s libovolnými jednotkami AČR při plnění bojových úkolů“
když 601 laicky řečeno „vylezou z lesa“ a budou ochotny spolupracujícím jednotkám něco předat-ukázat-vysvětlit, tak to bude prospěšné pro obě strany. jak pro 601, které se ušetří lidské zdroje na speciální operace, tak pro podporující jednotku.
bohužel v současné situaci, kdy si každá jednotka snaží naložit maximum aby byla nepostradatelná a tím pádem nezrušitelná, spolupráce tak nějak pokulhává.
REPLYK tomu nasazování rot.. domnívám se, že nám především schází odborníci na kulturu a jazyk zájmových oblastí.
Václav
1. 11. 2012, 12:25Pánové, pozorně jsem si přečetl článek i Vaše příspěvky a jsem velmi rozladěný! Sám jsem sloužil v ČSLA i AČR a mohu tedy porovnávat a soudit. Vy posuzujete schopnosti armády pouze z hlediska jejího použití v NATO v tzv. expedičních kárných kampaních tj. konfliktech mírné intenzity. Kde je ale schopnost bránit republiku v případě velkého konvenčního nebo i jaderného konfliktu?! Máme v současné době armádu, která je armádou sice profesionální a schopnou za určitých podmínek nasazení v misích typu Irak a Afghán, ale naprosto jsme stratili schopnost bránit území našeho státu. A spoléhat se jenom na NATO a USA? Ti mají svých problému dost.
REPLYTěch několik brigád a praporů co ještě máme. Z letectva je ohlodaná kost a PVOS je naprosto zlikvidovaná mi prostě říká, že naše politická reprezentace a armáda naprosto rezignovala na obranu vlastního území. Nemluvím už vůbec o tom co by se dělo v případě mobilizace!? To by byl teprve průser! Kdy se naposledy konalo nějaké cvičení?! Čekal bych aspoň to, že armáda bude povolávat periodicky pro zachování odbornosti, alespoň bývalé VZP! Ale v našem geniálním mozku armády nazvaném GŠ si asi myslí něco jiného. Stačí se podívat co se v současné době děje ve světě jak se zvyšuje napětí mezi Rusem a Čínou na jedné straně a tzv. západem na straně druhé. Do toho jde ekonomická krize a krize samotné identity západu jako takového. Když si člověk uvědomí jaký je to smrtící koktejl tak mi nevychází nic jiného než to, že to během nějaké doby skončí hrozným průšvihem celoevropského a světového rozměru. A v této době místo toho, aby se obranyschopnost našeho státu zvyšovala tak neustále, rychle klesá! Docela mám strach jak to dopadne, protože se o tom přesvědčíme na vlastní kůži!