V polovině června 2010 jsem napsal na OWOP článek Přání novému ministrovi obrany. Tehdy se ještě nevědělo, kdo jím bude, ale proslýchalo se, že Alexandr Vondra. V textu jsem se tehdy pokusil shrnout, co by měl nový ministr obrany – ať jím bude kdokoli – začít dělat. Mimochodem, dnes po dvou a půl letech mohu říct, že některé z návrhů byly smysluplné/důležité, jiné méně, nicméně zpátky neberu nic. Zásadně chyběla v článku pouze jedna věc, kterou zmíním za chvíli.

Článek byl jedním z důvodů, proč se se mnou (na doporučení kamarádů a dvou příznivců OWOP, ještě jednou díky Honzo a Jiří) tehdy designovaný ministr obrany Alexandr Vondra na počátku července setkal. Poprvé jsme se potkali v roce 1997 ve Washingtonu D. C., když byl ještě velvyslanec. Bylo to setkání letmé, stejně jako většina v následujících letech (pominu-li několik rozhovorů, které trvaly hodinu a více). Setkání v hospodě na Vinohradech v roce 2010 ovšem bylo jiné.

Byl čtvrtek a designovaný ministr absolvoval již od pondělka od rána do večera intenzivní konzultace s lidmi, kteří se zabývají bezpečností a obranou zvláště. V zásadě se jenom ptal, naslouchal a zapisoval si. Fascinovalo mě, že začal v pondělí a ve čtvrtek už měl skoro popsaný druhý notýsek. Na konci této schůzky se mě Alexandr Vondra zeptal: „Franto, půjdete do toho se mnou?“ Řekl jsem, že ano, protože podobné nabídky se neodmítají, a v září 2010 nastoupil na Ministerstvo obrany. Chci dodat, že nelituji, ani litovat nebudu. Dostal jsem obrovskou šanci, dělal jsem a dělám, co mě nesmírně baví, a potkal jsem množství skvělých lidí, od kterých jsem se měl a mám možnost učit. Zkrátka díky pane ministře, bylo mi ctí s Vámi pracovat… (a díky vám všem, kteří své díky odcházejícímu ministrovi říkáte nahlas)

Ve středu Alexandr Vondra rezignoval (je označován za nejlepšího ministra obrany minimálně za poslední řadu let a přesto končí – to je zkrátka politika…) Odchází od rozdělané práce, která ovšem může být dodělána. Harmonogram i jeho obsah je stanoven, není zapotřebí vše překopávat, stačí jenom usměrňovat, upravovat, doplňovat. K tomu se budu na OWOP dostávat postupně.

Čtenář s přezdívkou „h-cz“ mě vyzval, abych napsal „update 2012“ výše zmíněného textu z roku 2010. Odpověděl jsem mu, že na to potřebuji čas a hlavně nevím, z kterého konce text uchopit, protože je toho hodně. Když je něčeho hodně, došel jsem k závěru, je nejlepší to strukturovat a pak, eventuálně, rozdělit. A to bude nyní můj přístup. Pokusím se stvořit několik tematických článků o posledních dvou a půl letech, které budu postupně zveřejňovat. Dopředu upozorňuji, že jde o můj pohled a mé vzpomínky, takže to bude samozřejmě subjektivně zabarvené.

Začnu, pro někoho asi překvapivým tématem, které jsem zcela opomenul v textu z roku 2010, a které se ovšem ukázalo jako klíčové pro jakékoli koncepční i praktické kroky. Tím tématem je důvěra ať už vojáků k civilistům ve vedení, či vojáků k politikům obecně. O nedostatku peněz, problematických nákupech, personálních rošádách, organizačních změnách či nejasnému zadání se vědělo, mluvilo i psalo hodně. Nedostatek důvěry, bez které není možné udělat cokoli smysluplného, ovšem příliš často zmiňován nebyl a nebyl ani pokládán za závažnou překážku. Byl to omyl. A právě vybudování důvěry mezi vojáky a civilisty pokládám za jednu z nejdůležitějších věcí, která se v posledních dvou letech podařila, a která umožní pokračování v nezbytných krocích.

Před několika týdny na velitelském shromáždění jeden z vysokých důstojníků označil léta před nástupem Alexandra Vondry za „dobu temna pro armádu“. Narážel na období, ve kterém představitelé AČR „tahali za kratší konec“ ať už se to týkalo nákupů, plánování, či strategických rozhodování. Chvíli proto trvalo, než armáda začala věřit tomu, co od počátku říkal nový ministr:

Jsme tu kvůli vojákům, nikoli naopak. Bez armády bychom na ministerstvu byli k ničemu.

Ministr mi nabídl místo šéfporadce s tím, že budu mít na starosti přípravu Bílé knihy o obraně, která měla být analýzou a i chybějícím výhledem do budoucna. Dnes už nevím, kdo přišel s nápadem pojmenovat onen koncepční dokument (po kterém jsem volal v článku na OWOP v roce 2010) Bílá kniha, zda ministr, či Jiří Šedivý, tehdejší náměstek generálního tajemníka NATO, pozdější 1. náměstek Alexandra Vondry a předseda komise pro přípravu materiálu. A asi je to nyní jedno.

Komise, ve které byl za AČR od počátku generál Miroslav Žižka, a kterého po rezignaci generála v. v. Jiřího Šedivého doplnil generál Petr Pavel (současný Náčelník Generálního štábu, tehdy byl ještě v Bruselu), byla jedním z nástrojů zvyšování důvěry a zároveň platformou pro vzrušené debaty a hledání kompromisů. Podobně posloužily i desítky pracovních skupin připravující podklady pro komisi, ve kterých byli zástupci nejenom civilní části ministerstva a armády, ale i dalších složek. Byť to nyní může znít idylicky, nebylo tomu tak (a idylické to není ani dnes). Byl jsem osobně přítomen řadě hádek vzniklých z nepochopení, či „testování“.

Dobře si pamatuji například na první jednání, někdy v září 2010, o struktuře Generálního štábu a armády. První civilní ministr obrany a člen komise pro přípravu Bílé knihy Luboš Dobrovský se tehdy v jednu chvíli rozčílil na jednoho z plukovníků. Návrh, který byl promítán na plátno, byl totiž vlastně potvrzením stavu, nikoli změnou k lepšímu a Luboše Dobrovského naštvala obhajoba něčeho natolik nesmyslného. Záhy jsme zjistili, že pokud se máme pohnout, bude lepší diskuse o strukturách odložit na pozdější dobu, až se lépe poznáme…

Každopádně bylo štěstí, že si Alexandr Vondra poměrně rychle porozuměl s tehdejším Náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Vlastimilem Pickem. Po zkušenostech z let předcházejících armádní generál okamžitě docenil „pozvánku ke stolu“ a začal ji využívat. To, že si ministr porozuměl s představitelem armády samozřejmě neznamenalo, že se jakési světlo důvěry a dělné spolupráce rozlilo na všechny ostatní. Podezíravost, nedůvěra (primárně mezi vojenskou a civilní částí ministerstva, včetně Generálního štábu) a úřednický přístup v mnoha ohledech přežívají neustále. Výhodou je ovšem to, že pokud si věří „ti nahoře“ snadněji se nalézají kompromisy a dá se postoupit dál.

Proč pořád hovořím o kompromisech, respektive hledání společné cesty? Z minulosti vyplývá, že se sice (mnohokrát i s dobrými nápady) podařilo některé skupině zvítězit „převálcováním“ ostatních v systému, ale při první příležitosti (změně poměrů sil) to ti ostatní začali rozmělňovat a likvidovat. A jelikož změny v čele ministerstva obrany probíhají posledních dvacet let poměrně rychle, stejně rychle jednotlivé skupiny vítězily a prohrávaly, což celku nesvědčilo a vedlo k chaosu. Jedinou šancí je, aby vojáci, či úředníci v systému to správné akceptovali a pečovali o to sami. To nejdůležitější není navrhnout a provést změnu, klíčové je, aby nové principy a přístupy zakořenily.

Výše uvedené se týkalo především ministerstva. Jestliže zde se vedla zákopová válka, u útvarů to bylo s nedůvěrou ještě horší. Decimace rozpočtu, snižování příjmů, snižování hodností, neustálé fámy o rušení útvarů, propouštění, rušení výsluh a dalších výhod beznaděj jenom přiživovaly. I proto Alexandr Vondra začal okamžitě objíždět útvary, hovořil s vojáky při všech možných příležitostech (zajisté si někteří z aktérů vzpomenou třeba na večeři s vybranými praporčíky) a přesvědčoval je, že je v úřadu od toho, aby věci měnil, že nebude nic lakovat na růžovo, ale na druhou stranu, že očekává spolupráci a otevřenost. Požadoval, aby se pravdivě popisovala situace a hlavně nesliboval nemožné.

Jedním ze zaklínadel, když se vede diskuse o obraně, je výše rozpočtu (dle mého názoru se jedná o přeceňovaný ukazatel, ale o tom jindy). Rozpočet při příchodu ministra Vondry padal a vzhledem k tomu, jak se vedlo ekonomice a vzhledem ke snaze stabilizovat veřejné finance, se s tím nedalo nic dělat. To samozřejmě nedůvěru v politiky a jejich zájem o obranu země zvyšovalo. Analýzy v Bílé knize a další materiály, které otevřeně popisovaly stav především armády, napomohly tomu, že začala být situace vnímaná vážně i na úrovni nejvyšší politické reprezentace. Díky tomu se snad podařilo propad zastavit. Pro rok 2013 má ministerstvo obrany stejně jako v roce 2012 po zavázání 1,4 miliardy korun, které proběhlo na začátku roku a v rozpočtovém výhledu na roky 2014 a 2015 je stejná částka – přes 42 miliard korun.

S důvěrou to stále není perfektní, ale je to mnohem lepší, než když jsme na ministerstvo přišli. Její posilování je jedinou šancí jak udělat a hlavně udržet ty správné principy a kroky a tím zajistit co nejlepší obranu této země.

Příště napíšu více o přípravě Bílé knihy a objevování dobrých, ale i zapadlých nápadů z let devadesátých.