Procházel jsem články a diskuse na stránce SOFREP (akronym od Special Operations Forces Report), která pod vedením bývalého příslušníka US Navy SEALs prezentuje svět jednotek pro speciální operace. Jedním z mnoha článků, které stojí za přečtení je i článek Patricka Rogana o konvencionalizaci sil pro speciální operace.
Rogan se ve své krátké úvaze zabývá okolnostmi premisy, kterou vyslovil hned na začátku svého článku:
The military has taken a step away from conducting conventional military missions in favor of more unconventional methods to fight seemingly unconventional wars. The problem with this idea is the conventionalization of unconventional forces.
Nechci zde rozepisovat Roganovy myšlenky, nechť si každý přečte jeho článek sám, jen bych rád nabídnul několik bodů na zamyšlení a do diskuse:
- nárůst nekonvenčních hrozeb způsobil vyšší zatížení sil pro speciální operace. Na tento trend je možné reagovat dvěma způsoby: zvýšením počtu operátorů sil pro speciální operace, nebo nasazováním konvenčních jednotek do nekonvenčních operací;
- s navýšením počtů operátorů SOF jednotek je nezbytně spojené i rozrůstání podpůrné infrastruktury a struktury pro tyto jednotky v podobě vzniku jednotek bojové podpory a služeb bojové podpory;
- nasazování konvenčních sil k plnění úkolů dříve výhradně plněných speciálními silami přispívá k sbližování postavení a vytváření institucionálního napětí mezi konvenčními a SOF silami.
Každý z těchto bodů přináší mnoho otázek, na které bude mnoho odpovědí odrážející především respondentův náhled na oblast a problematiku SOF sil. Na závěr jedna, snad, provokační otázka:
13 commentsCo když se historicky „konvenční“ styl boje stane v budoucnosti tak neobvyklým, až si vymění místo s tím co je považováno za „nekonvenční“ boj? Kde bude místo konvenčních a nekonvenčních sil potom?
13 Comments
Michal Uher
29. 12. 2012, 22:03Ondro, díky za toto téma. Osobně si pamatuji dobu kdy se řešila konvenční a jaderná válka. V té době se za konvenční považoval styl bojových operací vedený během 2. světové války frontovým způsobem tehdy běžnými typy zbraní. Jaderná válka pak předpokládala hromadné použití jaderných zbraní. Pokud bychom tuto interpretaci použili dnes. Tak z tohoto pohledu nasazení našich vojáků v Afghánistánu není konvenční = je nekonvenční. Někdy mám pocit že někteří lidé mají názor, že konvenční=standardní a nekonvenční=nestandardní. Není to však pravda. Typy bojových operací, které probíhají v Afghánistánu jsou zcela standardní. V minulosti se armády obvykle připravovaly na konvenční operace – frontové, kde je jasné určení vlastní cizí a dobytý prostor je náš a je bezpečný. Obvykle se armády nikde na světě cíleně nepřipravují na to, že po frontovém obsazení prostoru je tento prostor vysoce nebezpečný. Naši vojáci řeší tytéž problémy (z pohledu nasazení a taktiky) jako Němci během SNP nebo během odboje na Severní Moravě. Totéž se však dělo i v minulosti za Římanů i v dalších dobách. Tedy nejde o nic nového, speciálního, zvláštního. Působení na dobytém nebezpečném území vyžaduje obyvkle jiné taktiky a postupy než při frontovém vedení boje. A toto je bod, kde vzniká jistá schizofrenie v přípravě a budování naší, ale i jakékoliv jiné armády. V naší historické paměti je několik konflitků – 1. světová válka (naši vojáci v R-U uniformách, legie), 1. republika vs. Nacistické Německo (opevnění hranic, vysoká modrá zeď letectva), 2. světová válka (osvobození okupované země), Studená válka (zlí imperialisté Amerika, SRN a hodní komunisté SSSR, NDR, PLR…), jejichž hlavní težiště spočívalo ve frontovém tedy konvenčním způsobu boje. Nekonvenční operace byly jen střípkem v celé mozaice. Nasazení AČR od roku 1993 pak bylo z tohoto pohledu vždy nekonveční. Ať mírové operace na Balkáně nebo pak ty v Iráku a Afghánistánu. Během těchto nasazení se naši vojáci dostávali do pozice, že nemají jasně definovaného a umístěného protivníka, ale čelí náhlým útokům špatně identifikovatelných osob. Řadu let naše ozbrojené síly improvizují v tom jak používat konvečně vycvičené jednotky v nekonvenčních nasazeních. V poslední době se naše jednotky učí alespoň něco o působení v této roli, ale komplexní, 100% efektivní přípravě nemůže být ani řeč. Vedení země (politici) a velení armády je ve schizofrenické křeči protože neví co s armádou. Jsou zde zkušenosti z minula a veliká skupina lidí, která chce, aby armáda byla připravena a soustředila se na konveční bojové operace, které budou potřeba pro obranu naší země frontovým způsobem někdy v budoucnu (potřebujeme x-letadel, x-tanků, x-bvp, x-tisíc vojáků, záložáků atd.) Další skupina lidí si uvědomuje, že s konvečně vybavenou a připravenou armádou se současné bojové operace v misích na stabilizaci systému v nějaké zemi na druhé straně planety vést nedají a je jen otázkou času, kdy budeme mít hromady mrtvých vojáků, které někdo pošle špatně připravené na špatného nepřítele. Mezi těmito stranami vznikají obrovské třenice. Politici jsou přesvědčeni, že naší zemi přímý konvenční útok nehrozí a tudíž do konveční armády není potřeba tolik investovat, ale jen ji stačí udržovat v nějakém tom chátrání. Mise jsou naší mezinárodní politickou nutností a tak je potřeba tam něco poslat, aby bylo vidět, že tedy jako něco děláme. Politikům je prakticky jedno, kdo a s jakým vybavením tam pojede, protože to není „jejich“ válka a jde jen o politické hry. Vojákům se pak dává opožděně technika vhodná do tohoto typu operací až obvykle po intervencích vojáků-diplomatů jiných zemí, kteří jasně dávají najevo, že do nekonvečních operací s plechovými UAZy a LandRovery nejezdí. Těm, kteří zastávají první výše zmíněný pohled – tj. konveční armáda bránící naše území frontovým způsobem se pak nelíbí, že z naší armády se pak stává armáda „EXPEDIČNÍ“ či nekonveční. Veřejnost se obecně kloní ke konvečním operacím a vybavení armády, protože od ní požaduje obranu vlastního území. Jelikož je však obecné ohrožení našeho území konvenčním způsobem velice málo pravděpodobné, minimálně podle výročních zpráv tajných služeb. Obyvatelstvo tudíž nevidí potřebu konvenční armádu nějak budovat, sloužit v ní. Nasazení armády mimo naše území a používání armády pro nekonveční operace pak vnímá už jako zcela zbytečné plýtvání penězi. Politici to cítí a proto dlouhodobě zvyšují schodek obranného rozpočtu, protože mají „požehnání“ většiny společnosti. Společnost nechce, aby se armáda připravovala na nekonvenční operace, protože ty se odehrávají mimo naše území a tudíž se nás netýkají a co se týká konvečních operací, tak příprava je nutná, ale nikoliv akutní. Za tohoto vnímání se pak naše armáda léta potácí v nekoncepčnosti a slouží jako hračka politiků.
REPLYHonza
29. 12. 2012, 23:34malé corrigendum pro Michala. Vysoká modrá zeď patří do období padesátých let resp. období normalizace. ten pojem je založen na [propagandistickém] filmu o proudových stíhačích na západní hranici. Pro zdůraznění pokrokovosti našeho letectva v období tesně před 2světovou snad lépe použít slogan Tisíc pilotů republice nebo motto Jeden jestřáb mnoho vran rozhání.
REPLYTadeáš Pekár@Honza
5. 7. 2022, 17:23Normalizace probíhala od roku 1968, takže hlavně 70. léta, ne 50. Samozřejmě jinak souhlasím
REPLYMichal Uher
30. 12. 2012, 0:42To: Honza – díky, vím o tom, ale myšlenkově se mi to hodilo k té 1. republice. Vysoká modrá zeď je samozřejmě spjata v Migy-15 : ) Chtěl jsem jen dokumentovat to frontové rozdělení.
REPLYMichal Uher
30. 12. 2012, 0:47Ještě doplním jednu věc. Osobně si nemyslím, že by v rámci ČR došlo k převrácení pojmů konvenční a nekonvenční. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, tak naše společnost bude tíhnout ke konvenčně vyzbrojené a vycvičené armádě. Osobně se mi to nepříčí. Dokáži si představit konvenčně postavenou armádu pro obranu naší země s některými jednotkami vycvičenými a vybavenými na vysoké úrovni pro nekonvenční operace. Asi největší problém je ten, že někdo má pocit, že všechny jednotky musí být schopné nekonvenčního nasazení v Afghánistánu.
REPLYAleš Čížek
30. 12. 2012, 21:09Vojáci v tom asi mají (nebo by měli mít?) jasno, ale pro mne je samotný pojem „nekonvenční“ poněkud vágní. Uvádím jen některé z možných významů:
1. boj za použití ZHN
2. boj vedený gerilou vůči danému politickému režimu až do okamžiku zahájení konfrontace formou symetrického boje (napadá mě Castro do v. během pochodu na Havanu)
3. boj s využitím neobvyklých prostředků a taktik (např. útok RN na Tirpitz vedený miniponorkami)
4. boj za hranicí válečného práva (např. některé jednotky SS za operace v Ardenách)
5. boj proti gerile vedený formou DA vůči jejímu vedení (často na území třetí země)
6. jiné formy boje vedené SF proti protivníkovi
atd, atp.
Lze za nekonvenčí boj považovat nasazení pěchoty proti gerile která obvykle logicky bojuje asymetricky (dokud není tak silná, aby zahájila onen pochod na Havanu, Saigon atp)? Zde se použití pojmu „nekonvenční“ asi může lišit dle kontextu jednotlivých armád. Pro britskou pěchotu byl boj proti gerile jedním ze základních úkolů během budování a udržování imperia. Pokud si pamatuji, tak ještě v 80-90. letech prapory jednotlivých pěších pluků rotovaly role: několik let u BAOR jako armoured infantry, pak turnus v Severním Irsku, pak rekuperace na ostrovech nebo někde v klidnějším zámoří.
Pokud dojde ke konfrontaci se slabším protivníkem, nění nakonec nejpravděpodobnější, že se tento vyhne přímé konfrontaci, rozptýlí se a bude vést boj asymetricky? (jako již ponaučení Iráčané za 2. války v Zálivu)
A lze při boji s doktrinálně a technologicky vyspělým a silným protivníkem při současných počtech jednotek a výzbroje vůbec reálně uvažovat o něčem takovém jako „fronta“ a alespoň relativně bezpečné přífrontové pásmo? (a existovalo vůbec někdy?)
A kam zařadíme dle mého názoru (ve světle vývoje v Evropě) stále více pravděpodobnější nasazení pěchoty na podporu bezpečnostních sborů při obnovování veřejného pořádku?
REPLY