Letos tomu bude 215 let od chvíle, kdy Thomas Malthus anonymně vydal esej O principu populace, ve kterém uvedl dva předpoklady:

First, That food is necessary to the existence of man.
Secondly, That the passion between the sexes is necessary and will remain nearly in its present state.

Zjednodušeně řečeno postuloval, že množství potravin roste lineárně a populace geometricky, což v důsledku nevěstí pro lidstvo nic dobrého. Dříve nebo později tedy začne lidstvo vymírat kvůli nedostatku potravin, respektive se kvůli nim rozhoří konflikty. Pokud se tato úvaha začne používat na další zdroje (uhlí, ropa, obecně nerostné suroviny, energie atd.), jak se ostatně stalo, pak se dá hovořit o tom, že život člověka nevyhnutelně musí být poznamenán neustálým bojem o zdroje, které jsou předpokladem přežití. A když se posuneme ještě dál, je každému jasné, proč je Malthusova úvaha považovaná za jeden z myšlenkových zdrojů takzvaného sociálního Darwinismu, který, byť je hrubým zjednodušením a úvahou mylnou, je stále přitažlivý a někteří lidé si na něm vysvětlují běh světa.

Malthusův předpoklad se nenaplnil, stejně jako řada dalších úvah týkajících se jiných zdrojů, především kvůli tomu, že nepočítaly s vědou. Zvýšení efektivity zemědělství vede k tomu, že byť se zvyšuje počet obyvatel, planeta je dokáže uživit (to, že je někde nedostatek potravin, je způsobeno jinými faktory, nikoli tím, že by nebylo možné je vypěstovat, nebo nakoupit). Navíc, jak se nyní zdá, v příštích letech počet lidí na planetě neporoste již tak rychle.

Loni, nejspíše někdy v březnu se sice narodilo dítě s pomyslnou číslovkou 7.000.000.000 na čele (vždy aktuální počet je na těchto stránkách), ale narodilo se o rok později než dítko s pomyslnou číslovkou 6.000.000.000. Konkrétně, lidstvu trvalo 123 let, než se populace zvýšila z jedné na dvě miliardy, 33 let ze dvou na tři, 14 let ze tří na čtyři, 13 let ze čtyř na pět, 12 z pěti na šest a 13 z šesti na sedm miliard. Podle odhadů by se ještě za našich životů mohl růst počtu obyvatel Země zastavit (počet by mohl dosáhnout až 10 miliard).

Moreover, the poor, highly fertile countries that once churned out immigrants by the boatload are now experiencing birthrate declines of their own. From 1960 to 2009, Mexico’s fertility rate tumbled from 7.3 live births per woman to 2.4, India’s dropped from six to 2.5, and Brazil’s fell from 6.15 to 1.9. Even in sub-Saharan Africa, where the average birthrate remains a relatively blistering 4.66, fertility is projected to fall below replacement level by the 2070s.

Zastavení a pokles počtu obyvatel ostatně čeká i Čínu. Malthusův odhad se tedy znovu nenaplní.

Už léta se hovoří o tom, že příčinou válek budoucnosti bude především voda. To samozřejmě předpokládá nárůst počtu obyvatel v oblastech, kde vodních zdrojů ubývá, respektive negativní působení dalších aspektů, jako třeba změny klimatu. Stejně tak se ale války mohou vést o raritní kovy (Rare earth metals, REM), které nejsou snadno získatelné, nevyskytují se ve velkých množstvích, ale je jich potřeba stále více v nejmodernějších civilních i vojenských zařízeních. Čína přitom podle některých odhadů ovládá 90 procent z nich. V současnosti ceny sice klesly, což ovšem povede k uzavření některých dolů a zpracovatelských firem a koncentraci kontroly těchto zdrojů a tedy i moci.

If such a major collapse of the industry in fact occurs, the industry will consolidate into the hands of a few. Government-owned Indian Rare Earths Ltd will no doubt be propped up by New Delhi. Similarly, China’s new fund to “restructure” its rare earth industry, as announced in a November press release, will likely centralize and consolidate the industry making it smaller and more manageable for Beijing. Despite countries such as the U.S. and Australia pushing investments forward in REM production, their viability as profit-making enterprises is dubious given the high costs of labor and the difficulties in meeting environmentally-friendly regulations.

REM jsou označovány za novou ropu. Možná. Ale budou se kvůli nim vést války? Asi ne. Nerostné suroviny, stejně jako potraviny jsou samy o sobě příčinou války výjimečně, spíše jsou součástí „širšího“ důvodu vzniku konfliktu (jedním z příkladů může být tichomořská, někdy nazývaná ledková válka mezi Chile, Bolivií a Peru, či japonská expanze před a během 2. světové války, která byla mimo jiné hnána i potřebou nerostných surovin – co ale bylo dříve, touha po surovinách, či touha po rozšíření území kvůli moci, vlivu…?) Zdroj konfliktu je tedy málokdy „čistý“, pouze jeden. V naprosté většině jde o mix důvodů a pseudodůvodů, historických a současných, obav opodstatněných i neopodstatněných, důsledek vymezení se vůči „ostatním“, touze po větší moci, získání území a tak dále. Hezky to vyjádřil v knize Another Bloody Century Colin Gray:

…But war in general does not lend itself to useful scholarly attention. It is simply too rich a subject to be captured, let alone prospectively controlled, by the conclusions of general theory. Approached as a vital issue of public policy, war as a problem is beyond our skill to retire from political and social behaviour. So much for the bad news. The much better news is that particular wars sometimes can be prevented, while the actual conduct of warfare is almost invariably influenced by factors that limit the damage that is wrought. Of course, one has to be careful in making claims for success in the prevention of particular possible wars. Nothing can be certain until it occurs.