1. ledna 2013 uplynulo 20 let od rozdělení Československé armády na Armádu České republiky a Armádu slovenské republiky. Politické ambice obou států vyloupnuvších se ze státu střední velikosti, kterým Československo bylo, byly ovšem natolik vysoké, že v obou státních útvarech se zákonodárci nakonec shodli na tom, že vojsko nového státu je natolik významné, že představuje celé ozbrojené síly. Máme tak dnes Ozbrojené síly SR a ozbrojené síly ČR, které ale chápeme hlavně jako Armádu České republiky. Ta se dále (newtonovsky) dělí na různé další síly…

České a slovenské vojsko však nejsou jedinými, která rozmnožila evropskou vojenskou mapu fisiparií, či spíše parontogenezí nových států, u jejichž vzniku nebylo osob různého pohlaví, jen samých otců. Jednou z takových armád jsou rovněž Ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny vyloupnuvší se z lůna Jugoslávské lidové armády.

Přestože Bosna a Hercegovina podepsala Partnership for Peace Framework Document až v roce 2006, její vstup do „přípravky“ na plnohodnotné členství v NATO, může být paradoxně z technického hlediska jednodušší, než je tomu u některých východoevropských států vstoupivších do aliance po roce 1998. Bosensko-Hercegovská armáda je dnes plně profesionalizovaná a díky tomu, že po poskytnutí bratské vojenské pomoci ze strany Svazu sovětských socialistických republik Maďarsku v roce 1956 a ČSSR v roce 1968 Tito budoval schopnosti Jugoslávské lidové armády tak, aby nebyly zcela závislé na dodávkách zbraní a munice od států Varšavské smlouvy, je dnes vojsko BiH v mnoha ohledech plně technicky slučitelné se starými členy NATO.

Není sice třeba tak naléhavě řešit přezbrojení armády, přesto není výstavba vojenských schopností jednoduchá. Bosna a Hercegovina stále žije v prizmatu federace. Není tak zcela jasné, jestli jde o spojenou nebo společnou armádu, jestli jde o spojené nebo společné síly.