V posledních dnech, v souvislosti s připravovaným nasazením českých vojáků v africkém Mali se znovu rozhořely debaty o tom, proč bychom měli něco takového dělat. Zdánlivě přímé zájmy v Africe nemáme. Třeba, stačí se podívat na obrat obchodu se zeměmi subsaharské Afriky, aby člověk zjistil, že 65 procent z něj tvoří obchod s Jižní Afrikou, což se nedá označit jinak, než za nevyužitý potenciál. Mimochodem, v roce 2011 byla na druhém místě Nigérie a na třetím bylo Mali.

Když jsem psal o přímých zájmech, použil jsem slovo „zdánlivě“. Schválně. Češi i Moravané měli k Africe vždy spíše vztah romantický a vědecký, než imperiální. Francouzi, Britové, Američané, ale v určitých obdobích i Rusové a v budoucnu i Číňané (každý ovšem poněkud jinak a jinou měrou), pokládají za přirozené, že jejich zájmy daleko překračují hranice jejich domovin a jsou ochotni je zcela pragmaticky hájit i silou – sami či s jinými zeměmi (z poslední doby jsou dobrým příkladem Libye a Mali). V českém prostředí je nutné velice dobře vysvětlovat a znát důvody, proč naše zájmy přesahují hranice střední Evropy.

To je těžké zvláště v období, kdy je poměrně silný subjektivní pocit bezpečí a zároveň velkého množství problémů, které je nutné řešit doma. Toto vysvětlování jednak není příliš vydařené a zároveň se mu ne vždy dostává sluchu, což ostatně není nic nového. Půvabně tento fakt popisuje v českém snu o koloniích historik Pavel Kosatík v knize České snění. Podle něj se již Emil Holub z pragmatických důvodů snažil přesvědčit spoluobčany o výhodnosti a významu kolonií v Africe pro český národ. Z doby vzniku Československa ostatně pochází i návrh, že by se Češi měli více zajímat o Togo (Kosatík uvádí, že s tím přišel spisovatel Jan Havlasa a další „snílci“, kteří chtěli využít dělení německých kolonií pro 1. světové válce). Tyto návrhy ovšem nenašly sluchu.

Zmíněné výše uvedené údaje obratu obchodu se subsaharskou Afrikou v roce 2011 se dají považovat ve srovnání s lety předchozími za velký úspěch a důkaz potenciálu, který Afrika má. Byť je hlavním tahounem Jižní Afrika, pomalu se zdvihá obchod i s dalšími zeměmi. Jedním z důvodů je dlouhodobá krize a nutnost hledat nová odbytiště mimo Evropskou unii. Něco podobného se ostatně stalo již jednou. Například Aleš Skřivan ve stati K charakteru, rozsahu a zaměření československého vývozu v meziválečném období píše, že kvůli krizi především v Německu a poklesu zájmu o československé výrobky, narostl zájem exportérů o mimoevropské trhy. Především o Spojené státy, ale narostl i export do Asie a Afriky. V roce 1930 se mimoevropské země podílely na československém vývozu přibližně 14 % a v roce 1937 již 26 % (celkově ovšem nebylo z hlediska schopnosti exportovat a konkurovat zas tak čím se chlubit).

Obchod však není jediným důvodem, proč by nás měla Afrika mnohem více zajímat a proč bychom v ní měli být aktivnější (respektive během pár let budeme muset být, pokud nebudeme, bude to k naší škodě). Dříve než uvedu jednotlivé důvody, které považuji za významné pro naši angažovanost v Africe, chci předeslat jednu věc. Píši „Afrika“, což je záměrné zjednodušení. Vím dobře, že Afrika je velice rozmanitá a že je velkou chybou všechny její státy „házet do jednoho pytle“. Je nutné pečlivě hodnotit stát od státu, oblast od oblasti a stejně tak by to mělo být při uvažování o naší angažovanosti a našich zájmech. Nicméně z hlediska tohoto textu si toto zjednodušení dovolím.

Nejprve zmíním několik předpokladů, které pokládám z hlediska českých zájmů za determinující:

• dějiny České republiky není možné oddělovat od dějin Evropy. Tato věta zní zcela banálně, nicméně je důležitým východiskem pro jakékoli přemýšlení o naší zahraniční a bezpečnostní politice, které jsou jakousi praktickou artikulací našich zájmů (nemůžeme mít takovou škálu zájmů, jakou mají mnohem větší země s tradicí hegemonů, ale o to více musíme být schopni pečlivě vybírat a chovat se pragmatičtěji). Důraz na Evropu v našem myšlení musí být významný především proto, že, jak ukazuje historie, negativní trendy v Západní i Střední Evropě se záhy negativně projevují u nás, zvláště v současnosti, kdy je Evropa tak úzce propojená. Proto je naším zájmem stabilita oblasti dnes označované jako Evropská unie a jejího nejbližšího okolí;
• historicky nemáme nejlepší zkušenosti se střety zájmů evropských zemí. Zároveň je nutné se mít na pozoru před nekončící nestabilitou na východ od našich hranic. Především směrem k Rusku musí být česká politika navýsost pragmatická. Střední Evropa byla nárazníkovým pásmem mezi Východem a Západem, ale nyní je situace, i díky Evropské unii a Severoatlantické alianci odlišná a naším, českým zájmem musí být, aby to tak zůstalo co nejdéle;
• Spojené státy vyvažují a mohou usměrňovat politiky jednotlivých významných hráčů v rámci Evropské unie i mimo ni a vyvažovat jejich zájmy. Zároveň jsou pro nás pojistkou. Proto je v zájmu České republiky udržování silné transatlantické linky;
• česká ekonomika je životně závislá na exportu. Jen domácí poptávka jej nemůže nikdy suplovat. Pokud dojde k omezení exportu, okamžitě se to projeví na ekonomické výkonnosti. Proto musí být zájmem ČR udržovat maximální otevřenost trhů a férový přístup na ně. To ovšem není možné bez vyšší – někdy i vojenské – angažovanosti (nikoli samostatně, ale vždy v koncertu s jinými). Nicméně vyšší angažovanost nemůže být chápána jako kupecké počty „něco za něco“ (třeba deset vojáků za jeden obráběcí stroj), ale v širším smyslu jako vytváření podmínek pro obchodní expanzi vycházející ze soukromého sektoru a podporované státem;
• obdobně je česká ekonomika závislá na dovozu strategických a dalších surovin. Proto musí být naším zájmem (ve spolupráci s partnery) udržovat maximální otevřenost trhů, zamezovat tomu, aby některý hráč získal kontrolu nad většinou významných zdrojů surovin, což by značně omezilo možnost diverzifikace.

A nyní osm důvodů, které považuji za důležité pro naší vyšší angažovanost v Africe:

1. ekonomické a společenské změny. Africké země se výrazně proměňují, o čemž svědčí i data. Například ze 48 států subsaharské Afriky již 22 zemí, ve kterých žije 400 milionů lidí, dosáhlo středně příjmový ekonomický status. Dalších 10 zemí, ve kterých žije 200 milionů lidí, tohoto statusu při stávajícím růstu dosáhne v roce 2025. Subsaharská Afrika rostla i přes krizi, která postihla Evropu a Ameriku v roce 2012 o 5,3 % a v roce 2013 se očekává růst 5,6 %. Klesá počet lidí, kteří žijí s 1,25 USD na den z 58,1 % v roce 1999 na 47,5 % v roce 2008. Dochází nejenom ke změnám ekonomickým, ale i společenským. Roste třeba počet osob žijících ve městech, což by mohlo do budoucna narušovat tradiční vazby, které jsou mnohdy zdrojem konfliktů atd. Je řada ukazatelů, ve kterých africké státy stále zaostávají (vzdělání, vládnutí, stabilita), ale i to se (oblast od oblasti) proměňuje;
2. pozitivní aktivity regionálních uskupení. Zvýšila se schopnost i ochota regionálních organizací Afriky působit jako hráč v řadě oblastí a stabilizovat krizové situace a tím vytvářet podmínky pro obchod;
3. Afrika je a bude významným zdrojem surovin, včetně těch strategických. Jeden příklad za všechny: Niger na tom není v jednotlivých ukazatelích příliš dobře. Kontinuálně je před zhroucením, korupce je vysoká, ekonomická svoboda je průměrná, podobně jako svoboda společnosti. Na jeho území se ovšem nacházejí významná naleziště uranu. Proto Francouzi udržují s Nigerem tak silné vazby. Asi by ale nebylo v našem zájmu, kdyby měl Niger padnout do vlivu někoho jiného než Francie (potažmo EU) i s uranem? Podobně je to s dalšími surovinami, bez kterých jen těžko budou třeba fungovat elektronické hračky. Kromě Afriky jsou další velká naleziště především v Rusku. Závislost na jednom partnerovi ovšem nikdy není ku prospěchu. Země jako Česká republika musejí diverzifikovat zdroje. Podpora Francie, potažmo Evropské unie, či NATO ve snaze nedovolit, aby zdroje ovládaly nevypočitatelné státy a skupiny, tomu napomáhá. Nejde tedy o to, že díky účasti v operaci v Mali tam začneme těžit zlato. Jde o širší cíl než jen o okamžitý zisk – ať už o možnost diverzifikace, tak vytvoření podmínek pro obchod přímo či prostřednictvím evropských partnerů;
4. Čína proniká do Afriky od 70. 80. let minulého století. Mediální obraz vykresluje čínské aktivity především jako hon za surovinami a do jisté míry tomu tak je. Nicméně jde o mnohem širší „záběr“, který by svým pragmatismem měl být pro nás příkladem. Vřele doporučuji stránky China in Africa: The Real Story profesorky Deborah Brautigamové, která sleduje čínské aktivity v Africe od 80. let a její texty uvádějí na pravou míru hodně zkratek, které se objevují. Například, největší čínskou investicí není koupení dolu, či vrtu, ale zakoupení 20 procentního podílu v  jihoafrické Standard Bank za přibližně pět miliard amerických dolarů. Číňané dobře chápou potenciál trhu subsaharské Afriky například pro osobní automobily vyráběné v ohromných množstvích (v roce 2011 se v Číně vyrobilo 18.418.876 vozidel všech možných značek, o 10 milionů více než ve Spojených státech). Podobné je to s celou řadou dalších výrobků, které čínské firmy vyvážejí, či si připravují trh. V Číně narostla konkurence, přičemž v Africe je minimální. Významnou investiční oblastí jsou telekomunikace a infrastrukturní projekty. Čínské společnosti fungují jako kontraktoři ve velkém množství stavebních projektů placených čínskou vládou a bankami (menší část) či jinými subjekty – obrat je v řádu desítek miliard dolarů ročně. A tak by se dalo pokračovat. Dominance jednoho hráče na trzích v Africe je samozřejmě velkým rizikem pro Evropskou unii a tedy i pro Českou republiku;
5. pronikání teroristických skupin. Od 90. let se některé teroristické skupiny, včetně Al Kajdy a jejího vůdce Usámy bin Ládina snažily etablovat v Africe a po určitou dobu se jim to i dařilo. Nicméně podle všeho, skutečný rozmach skupin hlásících se k Al Kajdě (to neznamená, že s ní mají přímé vztahy) je až nyní. Geograficky je zájmovou oblastí především africký roh, oblast Maghrebu a Nigérie v subsaharské Africe. Rozsah vlivu teroristických skupin hlásících se k Al Kajdě v Africe není ovšem jednoznačný, nicméně je nepopiratelný. Takzvané Arabské jaro proměnilo politickou geografii Severní Afriky a usnadňuje působení radikálních, či teroristických skupin. Posledně jmenované se ocitly pod poměrně velkým tlakem jak v Asii, tak na Středním východě (Arabském poloostrově), takže je logické, že především arabští bojovníci hledají útočiště jinde, v tomto případě v Africe – nejenom severní, ale i subsaharské. K pohybu využívají rozlehlá území, která nejsou pod kontrolou a průchodné hranice. Rizikem je opakování afghánského modelu z 90. let (vytvořené bezpečného působiště a koexistence s radikální vládou), ovládnutí některých zdrojů surovin, či narušování jejich toku, především do Evropy;
6. Afrika jako kolbiště zájmů. V Asii nyní probíhá soupeření národních států s rizikem eskalace, což svět již v historii několikrát zažil. Afrika je otevřenější a tím i náchylnější být prostorem pro střetávání rozličných zájmů, respektive být zástupným bojištěm. To neznamená válku a už vůbec ne zásadního rozsahu. Spíše půjde o konflikty malého rozsahu typu Mali nebo se zájmy budou „vybíjet“ prostřednictvím podpory jednotlivých stran občanských či sektářských konfliktů. Střety mezi velmocemi, ad hoc uskupeními, velkými společnostmi atd. se budou odehrávat především v rovině obchodní, politické, diplomatické apod.;
7. zajištění vlivu v Africe. Spojené státy obrátily z pochopitelných důvodů pozornost k Asii. Zůstávají supervelmocí, ale zrodili se silní „vyzyvatelé“ – především Čína a Rusko, ale i další státy a rozličné aliance (politolog Samuel Huntington svého času hovořil o uni-multipolárním systému). Pokud Evropská unie/evropské křídlo NATO nebude podporovat Spojené státy, dojde k oslabování transatlantické linky, což by bylo krajně nevýhodné především pro Střední Evropu. Dá se předpokládat, že největší podporou pro USA bude zajištění vlivu v Africe pro země euroatlantické oblasti – mimo jiné jde o schopnost zastavovat pronikání teroristických skupin a snížení jejich vlivu, zajištění strategických surovin a zadržování Číny, kde to bude jen možné;
8. uprchlické vlny do Evropy. Každé otřesy v Africe vyvolávají uprchlické vlny, které se přenášejí až do Evropy. Desetitisíce uprchlíků ve Španělsku, Francii, Itálii a Řecku nejsou kvůli otevřenosti prostoru Evropské unie pouze problémem těchto zemí, ale i těch hluboko ve vnitrozemí, včetně České republiky. Proto je důležité řešit problémy tam, kde vznikají, nikoli až na vlastním území.