Minulý týden se mně jeden kamarád zeptal, co si myslím o krizi na korejském poloostrově a jestli může vést k válce. Odpověděl jsem mu několika větami, ve kterých jsem se pokusil provést hodnocení situace – motivy a možnosti jednotlivých hráčů. Nebyla to nikterak hluboká úvaha a, kamarád to samozřejmě poznal, dala se shrnout do několika slov: „může se stát cokoli a těžko říct s jakou pravděpodobností“. Slíbil jsem, že se pokusím více napsat na OWOP, ale popravdě, ani po týdnu, kdy se napětí stupňuje každým dnem, nejsem moudřejší – stát se může cokoli a stanovit pravděpodobnost jednotlivých scénářů je stejné, jako si házet korunou.

Objevují se tabulky s počty, které ukazují, že Severní Korea předčí Jižní Koreu prakticky ve všem kromě rozpočtu na obranu, který má pětkrát nižší. Tento nepoměr může být důležitější, než počty vojáků ve zbrani, tanků a letadel. Pohled na fotografie vůdce Kim Čong-una se severokorejskou armádou odhalí zastaralost materiálu i výzbroje a dovoluji si tipnout, že ani morálka nebude příliš velká. V konvenčním střetu by měli zvítězit Jihokorejci nad spoluobčany ze severu. To za předpokladu, že se konflikt nepromění v nekonvenční a že do něj nebudou zataženy další státy. Ale ani v tomto případě příliš nepomohou mechanistická srovnání.

Američané vysílají nad Korejský poloostrov bombardéry B-2, což je prý „normální“ a Severní Korea přerušila „červené linky“ s Jižní Koreou. Mladičký vůdce KLDR Kim Čong-un se „po poradě se svými generály“ rozhodl, že strategické raketové síly budou uvedeny do stavu pohotovosti a připraveny k útoku na americké základny a od rána jsou hlášeny pohyby severokorejských vojsk. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se obává, že se situace může snadno vymknout kontrole a nutno říct, že má pravdu (tedy pokud člověk pomine šťouchanec do USA).

…Russian Foreign Minister Lavrov went further, voicing concern that „we may simply let the situation slip out of our control and it will slide into a spiral of a vicious circle“.
While condemning Pyongyang’s actions as „unacceptable“, he gave a more general warning that „unilateral steps being taken around North Korea that manifest themselves in a build-up of military activity“.
He added what was needed was not a build-up of military muscle and a pretext for using military means to achieve „geopolitical objectives“, in remarks seen as an implicit criticism of US bomber flights.

Hodnotím situaci skutečně jako vážnou. Nikoli proto, že bych si myslel, že zítra vypukne válka, ale proto, že víme příliš málo na to, aby se dalo odhadovat, co se stane. Všimli jste si toho, že se situace zhoršuje, aniž by byl na stole jakýkoli požadavek, jehož splnění, či dohadování o jeho splnění by začalo napětí rozmělňovat? V posledních dvou dekádách obvykle proběhlo zaharašení severokorejskými zbraněmi, které bylo zažehnáno „humanitární“ pomocí. Tentokrát se vystoupalo do výšin nejistoty a nezdá se, že by cokoli spravily dodávky rýže. Zde je tedy první klíčová otázka, která pomůže postoupit v analyzování:

• Existuje něco, co by Severokorejci chtěli a pokud by to dostali, tak by výměnou ukončili vysílání varovných signálů?

Odpověď na tuto otázku předpokládá ovšem racionalitu. Ta je brána jako jeden z předpokladů pro odhadování chování jednotlivých hráčů. Chování je racionální tehdy, pokud vychází z toho, že se každý snaží maximalizovat odměnu (zisk) a minimalizovat trest (ztrátu). Pokud jsem tedy racionálním hráčem, propočítávám si pravděpodobnost úspěchu (odměny), takže nikdy například nemohu dopustit sebezničení. Mimochodem, na tomto principu je mimo jiné postavena doktrína Vzájemně zaručeného zničení (Mutual Assured Destruction). Prosté porovnání sil a možností musí tedy hráče Kim Čong-una dovést k závěru, že pokud by z fáze výhružných signálů přešel do fáze horké (ať už záměrně, či proto, že se mu situace vymkne z kontroly – viz třeba role mobilizačních plánů a zahájení 1. světové války) bude potrestán zničením. A útěchou mu nemůže ani být, že by ostatní zaplatili vysokou cenu, protože je určitá, slušná pravděpodobnost, že by se tak nestalo. A to mně vede k druhé otázce:

• Co víme o racionalitě a motivech Kim Čong-una?

Tato otázka je důležitá i proto, že rozhodování obvykle jen čistě racionální není a je činěno v širším, někdy těžko popsatelném, kontextu. O mladém diktátorovi KLDR toho ovšem víme zoufale málo. Po zklamání z dalších dětí byl pro bývalého vládce Severní Koreje Kim Čong-ila v posledních letech velkou nadějí a stal se jeho oblíbencem. Studoval ve Švýcarsku, ale domů, do izolace, se vrátil poměrně záhy. Navštěvoval vojenskou univerzitu v Pchjongjangu. I přes svůj věk (narodil se v roce 1983, nebo 1984) na tom prý není zdravotně nikterak dobře – je obézní, má cukrovku a zřejmě i následky po automobilové nehodě.

Výše uvedené, které je extraktem našeho vědění (z otevřených zdrojů samozřejmě) k vytvoření psychologického profilu ani náhodou nepomůže. A tak Kim Čong-un může být stejně tak dobře v racionálním jako v sebevražedném módu. Říká se, že ukazování svalů (jeden z důležitých signálů v mezinárodních vztazích, který může mít například formu vojenského cvičení, manévrů jednotek u hranic a podobně – viz velikán politické psychologie Robert Jervis) severokorejský vůdce používá pro to, aby si upevnil svou domácí moc – získal si podporu armády, která má ráda razantní vůdce. Z podobných důvodů zřejmě již nechal popravit řadu prominentů. To je zcela racionální přístup. A současné manévry mohou mít i takové vysvětlení. Problém je, jak upozorňuje Jervis v The Logic of Images in International Relations, že signály mohou být také čteny špatně, což může mít katastrofální důsledky.

Pro zodpovězení otázky, zda se jedná o další v řadě krizí na korejském poloostrově, nebo o krizi poslední je nezbytné pochopit chování Kim Čong-una a jeho okolí. Zodpovědět otázky, zda má moc rozhodovat skutečně absolutní (respektive jakou má schopnost projektovat moc), či jestli náhodou není „ve vleku“ (to, že všichni automaticky předpokládají, že je zcela neomezeným vládcem neznamená, že to tak musí bezezbytku být), což by znamenalo zjistit, kdo tedy rozhoduje, jak je jeho rozhodování ovlivněno výchovou a dětstvím, jestli jeho zdravotní stav nějak ovlivňuje jeho uvažování, jaké cíle sleduje a tak dále.

V souvislosti se současnou krizí je namístě blíže se podívat na téměř válku se Severní Koreou, kterou zažehnalo vyjednávání a obratné manévrování administrativy Billa Clintona (respektive téměř neřízeného Jimmyho Cartera) v letech 1993-1994 . V případové studii k této krizi v Introduction to Political Psychology autoři píší, že podstatou úspěchu bylo:

Clinton’s foreign policy style during the Korean case followed the delegator-observer pattern, that is, limited presidential involvement, extensive delegation of policy formulation and implementation to subordinates, heavy reliance upon expert advisers when making decisions, limited sensitivity to the external environment, but substantial emphasis upon the domestic environment in his information gathering… Clinton’s constant search for information, flexibility, and willingness to consider alternative policy approaches (such as Carter mission) was clearly displayed in this case and played a significant role in the eventual peaceful resolution of the conflict.

Jaká je pravděpodobnost, že na Korejském poloostrově vypukne válka, nejsem schopen říct. Každopádně jsem přesvědčen, že jde o nejnebezpečnější krizi za poslední dvě dekády. Bylo by proto dobré, co nejdříve začít zjišťovat odpověď na první otázku, aby se nestalo, že – třeba i nechtěně – v praxi zjistíme odpověď na tu druhou.