Je docela možné, že bych se k této knize v životě nedostal, kdyby mě nezaujal trailer k filmu Lone Survivor, přicházejícím v brzké době do kin. Předlohou k němu je právě tato kniha – svědectví příslušníka jednotky Navy SEAL o nevydařené operaci proti tálibanským bojovníkům na území Afghánistánu v roce 2005. Kniha rozhodně není žádnou brilantní analýzou plánování a provádění speciálních operací, není ani literaturou faktu. Je velmi subjektivní výpovědí, přímočarou v myšlenkách, názorech i emocích. A právě v tom je její největší síla.
Přiznám se, že první dvě kapitoly mě nedokázaly vtáhnout a začínal jsem se ptát, zda jsem zbytečně nevyhodil peníze. Přispíval k tomu i poněkud těžkopádný jazyk knihy, byť je otázkou, zda za to nemůže spíše český překlad, ve kterém se občas objeví i nějaký ten šotek. Luttrell má také tendenci tu a tam skákat v čase, což někdy trochu mate. Nicméně, v okamžiku, kdy jsem se dostal ke kapitole popisující tvrdý výcvik budoucích příslušníků Navy SEAL a následně přímo samotnou operaci, přecházející v opravdový boj o život, jako bych do ruky dostal jinou knihu. Věřím, že zaujme vojáky i civilisty již jen samotným námětem, jako vojenský psychologa si mě ale získala právě zmíněnou subjektivitou, otevřeností a jakousi politickou nekorektností.
Luttrell považoval za důležité seznámit čtenáře s náročností výcviku, kterým musel projít, aby se stal příslušníkem elitní jednotky. Ve vzpomínkách na mnoha týdenní intenzivní výcvik zmiňuje neskutečně tvrdé metody instruktorů a s nimi související vysoké fyzické i psychické nároky na nováčky kladené. Tou zajímavější stránkou této části knihy je ale spíše popis toho, co se vás děje, když se týdny neustále válíte ve studeném příboji a písku, klikujete a máte jen minimum času k tomu, abyste se najedli nebo vyspali.
Vnitřní pocity, myšlenky a názory tohoto skvěle vycvičené vojáka zůstávají tou největší předností i v okamžiku, kdy se děj přesune do hor Hindúkuše. Luttrell otevřeně hovoří o náhlých momentech překvapení horskými pastevci i Tálibanci, o chybném rozhodnutí týmu, o svém strachu i nenávisti. Jeho nenávist vůči desítkám mužů, kteří jdou jeho týmu a posléze již jen jemu samotnému po krku je plně pochopitelnou emocí, zcela odpovídající vojákovi v jeho situaci. Jeho otevřenost jsem ale ocenil především v momentech, kdy například píše o ROE, zcela neodpovídajícím reálným situacím na bojištích, zbabělé politické korektnosti a zákeřné síle médií. To, že za rozhodnutím, které nakonec stálo životy mnoha jeho kolegů, vlastně stál strach z popotahování před americkými soudy, z vězení a lynčování na všech možných zpravodajských kanálech, mluví samo za sebe. Luttrell se v knize nebál popsat vidění světa z pohledu vojáka a naplno říci, že pokud si kterákoliv vláda na světě myslí, že lze válku vést a vyhrát bez ztrát na životech nevinných civilistů, nemá se do ní vůbec pouštět.
Pro čtenáře, kteří nemají s Afghánistánem vlastní zkušenost, ani se o něj dosud blíže nezajímali, bude kniha zajímavá i v dalších detailech, přibližujících tuto drsnou zemi, její kmenové tradice nebo třeba praktiky teroristů. Emocemi nabyté jsou krátké vsuvky, popisující dění na rodném ranči v době Luttrellova zmizení a pohřešování v akci. Jsou tak plné lidské solidarity, podpory a útěchy, že mohou českému čtenáři připadat nereálné. Trochu nadsazený nám může připadat také popis akce, během které čtyřčlenný tým i přes těžká zranění likviduje desítky Tálibů, nebo jeho setkání s vůdcem ozbrojené skupiny v závěru knihy. Nic to ale nemění na již několikrát zmíněných přednostech knihy, která je mimo jiné skvělým nahlédnutím do nitra vojáka vystavenému extrémní zátěži ve výcviku i v boji, smrti týmových kolegů a nutnosti přežití v neznámém prostředí.
Marcus Luttrell – Operace Redwing
300 stran, Omnibooks, 2013, ISBN 978-80-87788-02-8
16 comments
16 Comments
Petr Seifert
3. 10. 2013, 16:12Četl jsem od Marcuse Luttrella jinou knížku (Lone Survivor) a po jejím přečtení se snažím přijít na to, co bych jako voják dělal v podobné situaci bez dobrého řešení já osobně-ROE nebo zdravý selský rozum?
REPLYJinak výsledek této operace mající za následek smrt elitních vojáků jak já říkám „v souladu s konvencemi“ můžete shlédnout zde: http://vimeo.com/56327972
Ladislav Kabát
4. 10. 2013, 17:26Lone Survivor je originální název knihy, které patří tato recenze, takže bychom měli mluvit o témže díle (Luttrell pak napsal ještě Service: A Navy SEAL At War, u nás ale myslím nepřeloženou). Znovu opakuji, že právě Luttrellovi úvahy o ne/smyslnosti ROE (z pohledu vojáka v reálné bojové situaci) a popis rozhodování se jednotky, jak naložit se zajatými pasáky koz, patří mezi nejlepší části knihy. Během čtení těchto řádků jsem si okamžitě vybavil „právní přípravy“ před mými nasazeními do Kosova i Afghánistánu. Vždy vyvolávaly u příslušníků MOTů či bojového odřadu celou řadu otázek a málokdy (pokud vůbec) se jim dostalo uspokojivé a hlavně jednoznačné odpovědi bez ohledu na kvality přednášejícího …
REPLYota@Ladislav Kabát
5. 10. 2013, 14:25Zdravím, protože už poměrně dlouhou dobu velkou část příprav v oblasti RoE pro ÚU připravovaná do ZO dělám já, beru si výtku osobně (i když tak třeba nebyla myšlena). Celkem si zakládám na tom, že vojáky k dotazům motivuji a jsem zvyklý odpovídat ano nebo ne. Ve srovnání s jinými státy se za naše RoE určitě nemusíme stydět, už dlouho jsou v ZO normální součástí plánovacího procesu. Ten samozřejmě sám o sobě nestačí. Dlouhodobě prosazujeme koncept méně teorie a více praxe a především konkrétních rozeher přímo ve výcviku. To už je ale na force provider-ovi a úroveń tak samozřejmě může kolísat. Nijak nezpochybňuji, že jste se ve své kariéře mohl setkat s přístupem spočívajícím ve vytáčkám konkrétní odpovědi, to je nakonec problém i ve státech, jejichž politická reprezentace nemá problém přiznat, že vojáci bojují. Stojím si ale za tím, že současný základ daný operačním plánem je dobrý a nebrání dávat konrétní odpovědi.
REPLYJinak i předmětný případ má řešení, na které jsem odpovídal zcela konkrétně a které je legální. Nikdy samozřejmě nemůže a ani nesmí spočívat na vraždě civilisty, to už ale kolega Seifert nazančil a britská odpověď „jsme SAS, ne SS“ je zcela výmluvná.
Anonym@ota
5. 10. 2013, 17:19Ono to nebylo myšleno jako výtka. Navíc právě Vás jsem v přípravě zažil a vím, že se opravdu snažíte klukům odpovědět, jak nejlépe to jen jde. Snažil jsem se spíše říci, že tak nebo onak v nich po všech těch přípravách zůstává celá řada pochybností, jak by se vůči jejich případnému „tvrdému“ (ale s nejlepším svědomím zvolenému) rozhodnutí postavili jejich nadřízení, jak by se zachovali nadřízené stupně v ČR a potažmo, jaká by byla reakce civilistů/médií … České ROE našim vojákům opravdu celkem nechávají volné ruce. Ale na druhou stranu jim moc nepřidá, když přijedou do Afghánistánů a je jim zakázáno v konvojích při přesunech hodit petku nebo případně jen namířit kulomet na „neposlušné“ auto civilistu, které se za každou cenu snaží do konvoje nacpat, jen abychom náhodou nebyli na místní příliš zlí.
REPLYLadislav@Anonym
5. 10. 2013, 17:20jsem zapomněl vyplnit formulář, ale snad bylo poznat, že jsem to napsal já :)
REPLYota@Ladislav
5. 10. 2013, 20:01OK, jsem v zásadě rád, že jste to nakousl, je to dobrá zpětná vazba. Příprava je ale omezena časem a stejně jako se při nejlepší zpravodajské přednášce nikdo nestane geniálním zpravodajcem, po pár hodinách školení RoE neuděláte z nikho specialistu na RoE (pak bych konečně nebyl třeba:). Navíc i když to není taková věda, jak se z toho mnohdy dělá, nekdy to snadné není a nekdy vysvětlování složitých věcí jednoduše nejlepší cesta do průšvihu.
REPLYU RoE je ale nezbytné si uvědomit, že se jedná o obecná pravidla, která musí zohlednit nejen vojenské ale i politické vlivy. Nikdo nečeká, že logistika zajistí přesně tolik munice, kolik jí bude na různých místech třeba. I v případě, že logisti správně vyhodnotí schopnosti přepravy, skladování a spotřeby stejně jí nekde bude příliš a nekde bude chybět. A to se do toho na rozdíl od mandátu nepletou parlamentní hrátky typu zdravotní poplatky za schválení misí (viz rok 2009).
Že vojáci „on the spot“ budou většinou mít pocit, že munice/vody/zbraní je málo a RoE jsou slabá/slabomyslná/špatná je fakt a nekdy mají pravdu. Ale i nekteré rozkazy gen. Pattona připadaly vojákům pod palbou mimo, protože holt v tu chvíli měli jiné priority než Patton. Příklad s PETkami a míření kulomety na místnáky je toho dobrým důkazem. S vědomím toho, že ted hodně lidí nase.u a s respektem pocitům našich chlapů, kteří čekali, kdy se nejaký Talibanec rozhodne v jejich blízkosti odebrat do ráje:
za celou dobu přesunů se mezi našimi auty nikdo neodpálil. Vzhledem k počtu pokusů, které maník v SVBIED má:) se nedá čekat, že to zkusí na na dlouhé komunikaci, když v Kábulu může přijet k vám na 5 metrů. Jinými slovy nemá smysl vymlátit PETkami desítky oken a vyděsit stovky Afghánců pohledem do laufu, když nám to nic nepřinese a jen ztrácíte to, na čem záleží, tj. podporu místních. A pokud nemáte podporu místních, těžko něčeho dosáhnete. Jak říká náš šéf, dobrý COIN funguje. Nenecháme si chcát na hlavu, ale nekdy je třeba akceptovat riziko, platí v boji i při působení na místňáky. Jinak direktivu na kterou zřejmě narážíte vydal ješte generál McChrystal (kterého vzhledem k jeho předchozímu působení v Iráku nepochybně nikdo nebude považovat za ořezávátko), velmi dobře věděl, co dělá. Jinak samozřejmě chápu názor vojáků na potencionální „právní“ důsledky jejich činnosti. Vojáci WWI tohle až tak řešit nemuseli. Ale taky měli za jediný den ofenzivy na Sommě nekolikanásobne větší ztráty než ISAF za deset let v Afghánistánu. Než mít 19 500 padlých za den, raději nejaké to vyšetřování. Každá operace má svoje a konflitky nízké intezity jsou holt komplexnější prostředí.
Jinak ale tuším základní výhradu plynoucí z Vaší odbornosti a vím, že z průzkumu provedeného v ISAF skutečně vyplývá, že nepochopení/nevysvětlení mezí použití síly má na vojáky negativní psychické dopady, což je fakt, který se nedá přehlížet.
Honza@Anonym
5. 10. 2013, 23:27v afganistanu jsem nebyl a prd tomu rozumim, nicmene mam pocit, ze mezi chcanim na hlavu a pustenim nejakeho chvatajiciho stoupy do konvoje se soucasnym prijetim rizika ze zrovna tohle je TEN VBIED wannabe mucednik kterej se rozhodl zmenit pravidla neni velky rozdil.
REPLYStejne tak se mi nejak nechce verit ze v zemi, kde po sobe lidi desitky let strili, na nekomu udelate bebi na dusicce tim, ze na nej otocite vez (v tomto ohledu si stale pamatuju to, ze strelci v nasich vrtulnicich tam „nebyli pro to, aby trefovali, ale aby zastrasili…“
podle meho nazoru se na vec nahlizi prizmatem stredni evropy, kde jediny kvery co mistni vidlak uvidi, jsou flinty spolku mistnich myslivcu. Meli bychom se konecne prizpusobit tamejsi kulture, byt to znamena velky skok do stredoveku.. mit mrkev/ cukr ale PORADNEJ bic dobre viditelnej. jinak tam z nasich / ze spojencu maji vsichni misto respektu akorat prcu.
Ladislav Kabát@Honza
6. 10. 2013, 9:10ota:
Já Vašemu pohledu rozumím. Stejně jako rozumím řeči našeho právního poradce, když řešíme témata typu co je ještě sebeobrana. Jeho jasné argumenty mluví sami za sebe a obvykle rozbijí moji představu naivního právního laika na padrť :) O to víc jsem ale rád za poslední větu Vašeho příspěvku v níž zmiňujete určité pochopení pro negativní dopad některých aspektů ROE na psychiku vojáků.
Kdysi jsem zde recenzoval knihu Obrazy války – Chování člověka v bitvě. Její autor se v jedné kapitole věnuje právě tomuto fenoménu – jak moc negativně působí na vojáky (vystavených útokům nepřítele) nemožnost NĚCO udělat. Je jedno, zda je jim veleno k boji nebo k ústupu, po celá staletí se nejhůře vyrovnávají s tím, když jsou pouze udržováni v nečinnosti. Když nemohou ani bojovat, ale ani utéci, což jsou evolucí dané základní způsoby, jak se vyrovnat s ohrožením vlastního života.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na vnitřní „pohodě“ vojáků bylo poznat rozdíl mezi napadáním Shanku, kdy nám nezbývalo nic jiného než jen sedět na zadku a napadením COP Kherwar a přítomní se aktivně bránili dle potřeby. Jasně, nepřímé ostřelování Shanku bylo zcela jiným druhem útoku, při kterém se nelze vyhrnou na val a pálit na všechno, co se hne. Bohužel nastavení lidské psychiky toto nerozlišuje a tak se snadno stane, že po pár měsících sezení v bunkrech velké a relativně klidné základny je na tom voják psychicky hůř, než jeho protějšek, který se ob týden musí celkem intenzivně bránit atakům nepřítele.
Zevšeobecňuji, ale snad se mi podařilo přiblížit, proč se mohou ROE negativně podepisovat na morálce vojáků. Jsou sice zpracovávána s největší pečlivostí, ale z pohledu vojáka v boji jsou často příliš obsáhlá a složitá. Naše psychika zkrátka není nastavena tak, aby v případě ohrožení v paměti hledala ten správný odstavec ROE (nadsazuji, ale snad chápete). Je nastavena vlastně jen k tomu, aby donutila tělo buď bojovat nebo utéci. Což je z mého pohledu ten zásadní kámen úrazu tématu ROE vs. obyčejný pěšák v boji.
REPLYota@Honza
6. 10. 2013, 16:00To Honza: obávám se, že nejsem schopen ten problém krátce vysvětlit, problematiku COIN nejsou nekteří učitelé schopni správně učit ani dlouze:). Nemyslím to špatně, zkuste se mrknout na aktuální článek F.Šulce ke smrti gen. Giapa. Aplikace Vašeho pojetí „biče“ se v plné nahotě projevila např. přístupem Američanů ve Vietnamu a to včetně podceňování úrovně a především schopností „zaostalých“ Vietnamců.
To L.Kabát: to co popisujete je přesně důvodem proto, proč na přípravách na základní úrovni nejdeme do zbytečných detailů, ale řešíme především 4 zákl. zásady užití síly a sebeobranu. „Keep it as simple as possible“ je základ mimojiné právě proto, že chci, aby vojáci správně reagovali aniž by museli hledat správný odstavec. Pomoci by měla modelových příkladů užití RoE v Afghánistánu, napište mi na šis, rád Vám to pošlu .
REPLYLadislav Kabát
4. 10. 2013, 17:47V závěru recenze jsem se také zmiňoval o jisté nadsazenosti či nereálnosti některých popisů … Tady jsou odkazy, které některá Luttrellova (mylná) tvrzení zpochybňují nebo přímo uvádějí na pravou míru.
http://onviolence.com/?e=234
REPLYhttp://www.darack.com/victorypoint/
Petr Seifert
4. 10. 2013, 18:23Ohledně knihy se musím omluvit. Přehlédnul jsem, že šlo o český překlad původní verze :-)
REPLY121.BAT
4. 10. 2013, 21:41Petr Seifert: Za zdravý selský rozum považujete zabití dětí? Ta situace nemá dobré řešení, to je jasné, ale zvolit takový příměr?? Chápal bych menší x větší zlo apod. Něco podobného přece řešila stejně Bravo Two Zero (McNab) v Iráku, a ten tehdy řekl něco ve smyslu jsme SAS a ne SS.
REPLYpetr seifert@121.BAT
5. 10. 2013, 13:40To jsem nikde nenapsal. To je Vase domnenka a myslenka. Ne moje. Jinak zdravy selsky rozum rika, ze propusteni se bude rovnat vaznym problemum. To nerika nic o tom, ze bych toho frajera zabil. Tak mi neco takoveho laskave nepodsouvejte.
REPLY