Tento příspěvek je z pera jednoho z příslušníků AČR, který vystupuje pod přezdívkou Pouštnílištička. OWOP zná identitu autora a respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.

Před několika dny se v Právo objevil článek Oldřicha Dandy „Politici chtějí tisícům bývalých vojáků a policistů sebrat výsluhy“. Jelikož jsem jeden z těch, kterých by se v budoucnosti toto nepopulární opatření mohlo týkat, pozorně jsem si jej přečetl, a musím konstatovat – velmi mírně řečeno -, že jeho obsah velmi otřásl mou důvěrou ve vedení rezortu i politickou reprezentaci jako takovou.

Podle článku někteří zástupci současné politické scény a bohužel i ministr obrany ČR, opět oprášili politicky vděčné téma omezení výsluh příslušníků ozbrojených a bezpečnostních sborů ČR a hledají způsob, jak tuto svojí voličsky líbivou představu úspěšně realizovat.

Změnu žádá například ministr obrany Martin Stropnický (ANO) a řada koaličních i opozičních poslanců. Proti se staví ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) a částečně policejní odbory.

Jako občan respektující demokratické zřízení státu uznávám skutečnost, že zvolená politická reprezentace této země má právo rozhodnout o tom, jakou formu budou mít výsluhy. Nicméně, naši politici by měli své kroky posuzovat komplexně. Ozbrojené a bezpečnostní sbory se totiž nedají řídit jako akciové společnosti, ve kterých se manažeři bez ohledu na dlouhodobý růst a stabilitu firmy honí za krátkodobými výsledky, které musí být v černých číslech, aby to pro ně mělo okamžitý efekt.

Samozřejmě, i politici musí řídit stát efektivně, ale vždy tak musejí činit s vědomím jisté míry státotvornosti, dlouhodobého rozvoje, stability a udržitelnosti jednotlivých sborů. Politikům se musí neustále připomínat, že ozbrojené a bezpečnostní sbory jsou organizacemi, u kterých se jak jejich rozvoj, tak i případné dopady změn počítají v časovém horizontu, který dalece přesahuje rámec jednoho jepičího volebního období.

Vnímám proto jako velmi nepromyšlené a krátkozraké prosazovat omezení výsluh bez dalších přijatelných alternativ a s využitím demagogického matení veřejnosti tvrzením o drahých úřednících s výsluhami. I hlupák si spočítá, že stát vydá stejně na obě kombinace. Jeden civilista jako ministerský úředník dohromady s jedním bývalým vojákem v soukromé firmě vyjdou stejně jako jeden bývalý voják jako ministerský úředník – stát musí platit tak nebo tak a jde jen o to, jaký z toho má další užitek.

Střílet od pasu nepromyšlené návrhy, argumentovat nesmyslnou cenou dvou různých úředníků bez skutečné znalosti problému, je navenek sice politicky vděčné a jednoduché, ale při hlubším pohledu nehodno nejvyšších představitelů, kteří jsou odpovědni za bezpečnostní politiku státu. Jestliže je dnes důvěra vojáků ve své politické a vojenské vedení po všech změnách, které se udály v posledních letech, výrazně otřesena, pak neochota současného politického vedení rozumně je hájit, tuto důvěru prakticky sráží k nule. Ministerstvu vnitra můžeme závidět ministra a patří mu obdiv za jeho postoj k problému.

Každý člověk, kterému záleží na bezpečnosti státu, musí nezbytně položit množství otázek:

• Vědí politici, jaké dopady bude takové opatření mít?
• Jak se promítne do zaměstnanosti mezi příslušníky ozbrojených a bezpečnostních sborů po jejich odchodu ze služebního poměru?
• Jaká bude vazba na služební zákon?
• Počítá s těmito lidmi služební zákon?
• Jaká je finanční rozvaha takového kroku? Budou s tím spojeny pouze úspory, nebo i náklady? Skutečně se ušetří?
• Mají politici návrhy alternativních a komplexních řešení tohoto problému?
• Znamená návrh, že všichni občané pobírající výsluhy zaměstnaní u státu budou prakticky vyhozeni, pokud odmítnou toto omezení akceptovat?
• Bude se to vztahovat pouze na nové příslušníky ozbrojených sborů nebo i na ty co poctivě slouží desítky let a příkladně vytváří pozitivní spojenecký image ČR, který někteří politici dokážou zlikvidovat jedním neuváženým prohlášením?
• Ve kterých organizacích takoví lidé nebudou moci pobírat výsluhu? Státní správa, samospráva, organizace kam tečou státní peníze?

Velmi silně pochybuji o tom, že toto vše bylo před „vystřelením“ tématu poctivě a důkladně zváženo. Čeští politici by neměli zkoušet schovávat své záměry za pojem spravedlnosti. Jde o něco jiného. Smyslem celé snahy je takřka bezmyšlenkovitě a bez námahy někde najít peníze do rozpočtu.

Poslanci branného výboru Ivan Gabal (KDU-ČSL) a Antonín Seďa (ČSSD) považují souběh výsluh za urgentní. „Bude silná lobby proti, ale měli bychom to řešit, protože je to nespravedlivé a zcela proti filozofii výsluh,“ uvedl Seďa.

Pojďme se nyní podívat na některé problémy spojené s výsluhami a jejich omezením z pohledu vojáků. Pokud si totiž naše politická reprezentace hraje s restriktivními myšlenkami u výsluh pro vojáky zaměstnané ve státní sféře, pak musí říkat nejen písmeno a (škrty), ale i b (komplexní řešení) a třeba i c (rizika a dopady). Musí zvažovat nejenom okamžité a pro ně pozitivní efekty svých rozhodnutí a úvah, ale i ty dlouhodobé a negativní.

Vykřikovat do mediálního světa populistické řeči o omezení výsluh a překonání odporu je pěkné, ale ještě by to něco chtělo. Chtělo by to přijít s konstruktivním řešením problému, které by bylo založené na společném konsenzu nejenom politických stran, ale i jednotlivých složek ozbrojené moci ČR. Možná bychom tuto rétoriku mohli chápat jako součást předvolební kampaně s cílem vydělat si nějaké hlasy rozhodným přístupem ke „zlým“ a „hamižným“ vojákům a manipulací s česky typickou závistí, bohužel se však jedná o příliš vážný problém na to, abychom to tak mohli vnímat. Z hlediska ozbrojených sil ČR se přímo jedná o Achillovu patu personální stability. Takže, jaká je komplexní alternativa, kterou nám ministr obrany nabízí? Existuje nějaká?

Stropnický si uvědomuje, jak bude těžké porazit silné lobby, které vojáci a policisté mají, ale bez pák zcela není. „Když jednám o sporných bodech zákona o vojácích z povolání s náčelníkem generálního štábu, tak jim říkám: Vy chcete vojákům zvýšit mzdy, ale kasa není bezedná a musíme některé benefity zreálnit,“ uvedl Stropnický.

Pan ministr obrany hovoří v článku o zreálnění benefitů. Využijme tento termín a pojďme politikům připomenout jaká je skutečná realita v ozbrojených silách ČR. Ta je bohužel taková, že drtivá většina kariérních vojáků považuje budoucí výsluhu za jediný pádný důvod k tomu, aby dále sloužila za několikrát snižovaný a již pár let nevalorizovaný plat v prostředí postupně degradujících ozbrojených sil, kdy jim politická reprezentace a vedení rezortu není schopno zabezpečit ani řádné podmínky k výkonu jejich služby. Do toho se sice legitimně, ale naprosto nevhodně, co se načasování a způsobu provedení týká, vsune debata o omezení výsluh. To není optimální nejenom pro vojáky, ale ani pro politické vedení této země.

Pokud se pan ministr zaměřil na voličsky vděčné téma výsluh a jejich omezení (pravděpodobně v souladu se svými stranickými pokyny), měl by si udělat inventuru ve svých prioritách a podívat se okolo sebe ve svém úřadu. Jak již řekli jiní, včetně politického okolí pana ministra, v rezortu je stále kde šetřit. Na tom se jistě shodneme. Jenom si myslím, že by si pan ministr jako správný krizový manažer měl správně stanovit priority šetření po jednotlivých oblastech. Ostatně, jeho priority byly dostatečně medializovány.

Jako poslední, čtvrtou prioritu Stropnický vidí stabilitu. Obrana by se měla řídit dlouhodobějšími plány. Stropnický se chce pokusit prosadit rozpočet, který bude zohledňovat plánování resortu v horizontu několika let. „Musíme nejdříve dokázat, že jsme ty dosavadní peníze utratili tím optimálním a hospodárným způsobem,“ naznačil Stropnický. Ke stabilitě podle něj patří také personální politika. Například již připravená novelizace zákona o vojácích z povolání, kterou nový kabinet ale zatím odložil. Podle Stropnického nebyl dlouho očekávaný zákon „smeten, ale pouze zmražen“ s tím, že na něm bude ještě pracovat tým odborníků.

Pravděpodobně asi nerozumím významu ministrova chápání slova stabilita, ale domnívám se, že místo výsluh, které by podle mého názoru měly být na místě k seškrtání až jako poslední, by se měl především podívat na organizační strukturu Ministerstva obrany ČR a jeho podřízených útvarů, zařízení a tak dále. Na systém velení a řízení a plánovaný systém přiřazení hodností k funkcím a platům. Tam je Augiášův chlév, který potřebuje vymést. Tam by měl napnout svoji pozornost, protože tam každý ministr víceméně selhal. Uvedu příklady. V rezortu je přeagenturováno, přešéfováno a tím přetarifováno, přeasistentováno a já nevím co ještě.

Je veřejným rezortním tajemstvím, že když se v určité fázi plánovalo, jak aplikovat novelu zákona o vojácích z povolání a jaké kde budou nově stanovené hodnosti (politiky kritizovaná plánovaná výše mandatorních výdajů na personál), spočítali pracovníci personální sekce MO ČR, že si složky v přímé podřízenosti ministra obrany ČR (kromě Generálního štábu a AČR), při tvorbě katalogu činností uhádaly takovou hodnostní strukturu, která šla nad limit možného přídělu financí z rozpočtu o sumu, desetkrát převyšující částku, o kterou se „netrefila“ AČR. U Armády České republiky se přitom jednalo o částku v řádech několika desítek miliónů a dalo se to změnit jednoduchou korekcí katalogu činností.

Porovnejte si prosím velikost AČR (cca 2/3 rezortních počtů) a zbytku (cca 1/3). Dvě třetiny ozbrojených sil ČR-AČR byly v celku v limitu, ale co ten zbytek? Kde je tedy problém, pane ministře? U části v podřízenosti Náčelníka Generálního štábu, nebo ve zbytku, který spadá přímo pod vás (počítám včetně Kanceláře prezidenta a Hradní části)? Jaké by měly být priority? Kde jsou rezervy v systému? Mají být trestáni řadoví vojáci v armádě a ti, kteří si svoje již se ctí odsloužili? Nemyslím si a neměl by ani nikdo z politiků.

Dovolte mi, abych všem politikům připomněl, že dobrou profesionální armádu dělají pouze dobře zaplacení, zabezpečení a motivovaní vojáci. Ani jedno z toho dnes nemáme. Politici na to po roce 2005 nějak rychle zapomněli (čest výjimkám) a tak nějak svým známým erozním způsobem postupného omílání a ubírání ženou ozbrojené síly ČR do téměř nezvratné spirály úpadku schopností. To je selhání státu par excellence ve své povinnosti zabezpečit bezpečnost a obranu této země. Jejich jediné štěstí je, že tu není válka, která by vše ukázala ve své nahotě.

Zásah do výsluh vojáků zhorší pozici rezortu jako zaměstnavatele na trhu práce a pravděpodobně bude vyžadovat dodatečné náklady na získávání a udržení personálu. Proč to tvrdím? Vnitrorezortní modely kalkulující budoucí potřeby personálu počítají při aplikaci novely zákona o vojácích z povolání a při nastavení nového systému řízení kariér s výrazně vyšší rekrutací a fluktuací personálu než máme teď. Současný nábor je velmi nízký (nedoplňuje ani roční úbytek) – kvůli výši rozpočtu je tragicky a nouzově uměle snižovaný. To vše stojí za postupným stárnutím vojáků a za nárůstem počtu těch, kteří získávají nárok na výsluhu (což nemusí nic vypovídat o celkové výši finančních prostředků na ní každoročně vydávané). Chápu snahu politiků snížit nákladovost v oblasti personálních výdajů, ale nechápu jejich zaměření na následek a ne příčinu.

Společně s tím, jak politická reprezentace v minulosti snižovala platy příslušníků ozbrojených sil ČR, rostl význam výsluhy jako stabilizačního prvku a důvodu pro setrvání vojáků ve službě a také pro nábor nových vojáků. Všichni odpovědní politici si tuto skutečnost musí uvědomit. Výsluhy jsou zcela oprávněně a do velké míry chápány jako kompenzace i za těžkosti a náročnost služby a omezení občanských práv vojáků. Podobně to vidí Ústavní soud ČR, který v roce 1996 shledal následující:

Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv.

Omezením vyplácení výsluh si vytváří vedení problém především s důstojnickým sborem (omezeně s praporčickým), který chápe výsluhový příspěvek jako výraznou motivaci pro dlouholetou službu v ozbrojených silách. Není třeba připomínat, že ta je nutným předpokladem pro odpovídající profesionální růst důstojníků. Malá motivace pro dlouholetou kariérní dráhu důstojníka znamená velké ohrožení schopnosti státu velet armádě ve válečném konfliktu.

V případě mužstva, poddůstojnického a části praporčického sboru nehraje výsluhový příspěvek tak velkou stabilizační roli pro dlouholetou službu jako v případě důstojníků, protože jich vzhledem k charakteru jejich služby dosáhne na slušnou výsluhu mnohem méně než u důstojníků (v poměru k celkovým počtům ve sborech), nicméně v této kategorii hraje mnohem výraznější stabilizační roli při jejich přechodu z vojenského do civilního prostředí, přičemž ve většině případů nejsou tito lidé zaměstnáni ve státní sféře tak jako vyšší důstojníci a generálové.

Další realitou je, že ani pan ministr obrany, ani velmi dobře zabezpečení a zaplacení poslanci nevedou veřejnou debatu s těmi, kterých se případná změna bude týkat nejvíce. Zřejmě doufají, že se vojákům opět zavelí a oni poslušně poslechnou, tak jako se to dělalo v minulosti. Možná ano, ale i přes to, pan ministr by měl společně s ostatními politiky sestoupit z ministerského Olympu a jít tento záměr prodiskutovat například s příslušníky 4. Brigádního úkolového uskupení nebo vojáky v operacích, aby dostali reálný pohled na věc i z druhé strany. Možná by se divili, co se dozví. Veřejné úvahy nebo práce na přípravě takového opatření si vyžadují vhodnou komunikační strategii a zapojení skupin, kterých se má opatření týkat do procesu. Zatím to vypadá, že se tak neděje. To není dobrá zpráva.

Pokud bychom se měli bavit o změnách v systému výsluh, jak na to? Komplexně. Politici musí pochopit, že se nejedná o jednoduchý problém, který vyřeší tím, že něco zakážou nebo omezí. Jestliže se máme bavit o rozumném řešení a nějakém omezení, musí politická reprezentace a vedení rezortu nejdříve vyřešit problém outplacementu bývalých vojáků z povolání a jejich přípravy na přechod do civilu.

Předpokládejme, že většina současných vojáků nebude mít další zájem pracovat ve státní sféře a bude chtít pracovat v soukromé sféře. Kde vezme rezort peníze na jejich výsluhy, které pak bude stejně muset vyplácet? Jak je rezort připravený na jejich přechod do soukromé sféry, která je k vojákům tradičně nepřátelská? Jaké má programy pro jejich podporu a budoucí uplatnění? Jak jsou finančně kryté? Jak stát zamezí budoucí a zbytečné radikalizaci bývalých vojáků při jejich neúspěšné transformaci do civilisty pracujícího pro soukromníka? Jak podporuje kvalitní celoživotní vzdělávání, které je cestou pro další uplatnění? Soudě podle aktuální situace, rezort není připravený a neumí outplacement. A do toho se začne mluvit o omezení vyplácení výsluh u těch, kdo by pracovali pro stát. To je velmi „chytré“.

Také by mne velmi zajímalo, zda někdo z těch, kteří do světa hlásají myšlenku nevyplácení výsluh při souběhu práce pro stát, promýšleli o propojení představ s návrhem zákona o státní službě a o mechanismech vstupu vysloužilých vojáků do státní služby. Bude muset například podplukovník nebo plukovník po více než dvaceti letech služby vstoupit do státní služby skrze čekatelské místo a hezky odspodu? Uvažoval někdo případný platový propad takového člověka? Pochybuji o tom z hloubi celé své duše.

Také jsem neviděl úvahu nad tím, jakých organizací by se toto opatření týkalo. Jednalo by se o státní správu, nebo by byla zahrnuta i samospráva případně všechny organizace a společnosti, ve kterých hraje majoritní roli státní kapitál a správa? Nevím. Ví to ministr? Jak to bude definovat?

Jako proveditelné opatření k výsluhám vnímám jejich zastropování nebo dorovnávání k příjmu (ne platu!) v civilní sféře do úrovně v ozbrojených silách. To by za jistých okolností mohlo být rozumné a přijatelné opatření. Nicméně, jakékoliv opatření bude přijaté, musí ministr obrany počítat s rizikem, že bude mít vážný dopad na armádní držitele know how z řad praporčíků, vyšších důstojníků a generálů a to může ovlivnit již tak špatnou situaci ozbrojených sil po posledních personálních decimacích. Jak jsem však napsal výše. Takový krok můžeme uvažovat až po zefektivnění všech ostatních oblastí, kde se to dlouhodobě nedaří.

I přes to všechno, nesmíme pustit ze zřetele jednu skutečnost. Jakékoliv opatření, které politická reprezentace přijme, musí být vyvážené. Tedy, pokud někdo omezí výsluhy vojáků (a nejenom jejich) se stranicky a politicky bohulibým úmyslem ušetřit, musí se zároveň otevřít debata o rovnováze výhod a nevýhod služebního poměru. V takovém případě by bylo „spravedlivé“, jak rádi říkají naši politici, aby se otevřela otázka omezení občanských práv vojáků, protože u nich se žádné změny nedějí. Proč by vojáci s omezenými výsluhami nemohli mít odbory? Proč by nemohli podnikat jako všichni ostatní občané bez restrikcí? Jestliže tu máme více a více situací, kdy politici jednostranně a bez respektu k vojákům mění pravidla a vojáci nemají možnosti se kolektivně bránit, nestálo by za to, abychom převzali německý model?

A nejenom to. Pokud by se prosadila změna v oblasti výsluh, bylo by optimální přehodnotit současnou podobu návrhu novely zákona a některé jeho části přepsat tak, aby více korespondovaly s nově vzniklou situací a nebyly neadekvátně restriktivní. Nelze, aby se vytrhávaly problémy z kontextu fungování celého systému.

A úplně na závěr si neodpustím trošku škodolibou poznámku nebo master message pro všechny politiky. Pokud spočítáte aktuálně sloužící vojáky, hasiče, celníky, policisty, příslušníky tajných služeb a vězeňské a justiční stráže, připočtete ty, co jsou v civilu s výsluhou a připočtete i jejich nejbližší rodinné příslušníky s voličským hlasem, tak se zde bavíme o slušné voličské základně… Volby se blíží.