Tak jsem si včera v Právu přečetl článek Oldřicha Dandy s názvem Armáda škrtala, až jí došla munice. Začíná dramaticky, kterak pět let vojáci mlčeli a nechali seškrtat armádu na kost, ale nyní začali říkat nahlas, že armáda je na dně. Náčelník Generálního štábu třeba prý vyrazil poslancům z branného výboru dech, když jim vysvětlil, že armáda by byla za pár dnů boje zcela bez munice. Mohl bych se na následujících řádcích věnovat podivování se nad tím, jak mohou mít poslanci vyražený dech, když tyto údaje jsou docela dobře známé, tedy těm, kteří se obranu státu kontinuálně a nějakou dobu zajímají, což by asi poslanci z výboru pro obranu měli. Nebudu se ale posmívat, protože onen zjednodušený text v sobě skrývá poměrně závažné otázky, respektive dilemata, která čtenářům Práva, ale i dalších rychloobrátkových a snadno recyklovatelných tiskovin, zůstanou utajena, pokud nebudou zvídaví, což většina nikdy nebude.

V první řadě je nutné říct, že Náčelník Generálního štábu armádní generál Petr Pavel odvádí dobrou „lobbistickou“ práci. Je dobře, že pokračuje v komunikaci varovných dat týkajících se armády a stavu, jež je důsledkem nezájmu a neznalosti civilního (často ovšem i vojenského) světa vnitřní logiky jednotlivých procesů obranného sektoru. Takže za prvé, stav není dobrý a ani dobrý být nemůže kvůli diskontinuitám, neznalosti matérie, neustálému boji o prosazení sebe sama nebo své skupiny na úkor celku (opět, nemluvím pouze o světě civilním, ale i vojenském) a tak dále. Generál Pavel tedy odvádí dobrou práci, ale na druhé straně chybí poučení diskutéři, kteří budou schopni oponovat/hledat řešení a budou přemýšlet nikoli nad zítřkem a příštím rokem, ale nad horizontem deseti dvaceti let.

Za druhé je dobré se podívat na prezentovaná čísla naházená v článku na jednu hromadu blíže a rozebrat si je. Je to totiž jednodušší, než by se mohlo zdát. Existuje standard, který určuje jaké zásoby a čeho má mít jednotka na jeden den bojové činnosti, aby mohla být v případě nasazení soběstačná, než bude moci být dozásobena (samozřejmě jde o worst case scenario). Počet dnů je v alianci stanoven na třicet. Jak řekl v Právu generál Pavel:

Jedná se nejenom o munici na výcvik, ale především o tu, která chybí v zásobách.

Pamatuji si, jak jsme jednou, před lety, měli řadu sezení, na kterých jsme se snažili propočítat „minimální“ rezort s ohledem k tomu, co se od něj očekává. Nešlo o to, nějaký takový stvořit, ale dobrat se k tomu, jaká je nejnižší finanční a personální potřeba, aby rezort jako takový předvedl alespoň ještě nějaký výkon, jinými slovy, co je naprosté minimum, pod které již nemá smysl rezort financovat, protože nevydá ani stín požadovaného výkonu.

V jednu chvíli jsme se nemohli dopočítat, pořád nám tam nějak přebývaly čtyři, nebo šest miliard (už si přesně nepamatuji, kolik to bylo). Po přepočítávání a diskusi se jeden vážený kolega přiznal, že do potřeb zařadil i munici chybějící ve skladech pro Brigádní úkolové uskupení, přičemž cca 70 procent oné částky mělo být vydáno na jeden typ munice. Na jednu stranu měl pravdu, na stranu druhou se podle mě nedá s onou chybějící municí takto kalkulovat. Níže vysvětlím proč. Každopádně tato příhoda je odrazem toho, co na konci června přednesl generál Pavel poslancům a mimochodem v posledních několika týdnech premiérovi Sobotkovi, ministrovi financí Babišovi a prezidentu Zemanovi.

Odpověď na otázku jaká munice primárně ve skladech chybí, naznačí nepravdivost titulku v Právu o škrtání, až došla munice. Jedná se především o „chytrou“ munici, která nikdy nebyla nakoupena na modernizovanou techniku, ať od Pandurů, Gripenů, Brenů až po Carl-Gustavy, takže nemohla ani dojít (mimochodem, i chybějící munici ve skladech jsme započítávali do takzvaného vnitřního dluhu, o němž se hovoří v Bílé knize).

Jako příklad dilemata použiji chybějící chytrou munici Spike pro Pandur. Jedna tato taktická střela vyjde přibližně na tři miliony korun, a aby bylo učiněno za dost standardům, armáda by jich potřebovala za nějaké tři až čtyři miliardy. Stejné je to se střelami vzduch-vzduch pro Gripeny. Na okraj, jsem zvědav, jak to bude s municí vzduch-země. Zlepšení schopnosti Gripenů, aby mohly útočit i na pozemní cíle byla věnována během vyjednávání o prodloužení pronájmu poměrně velká pozornost a bylo by asi zbytečné, kdyby to uměli stroje i piloti, ale nebyla by munice.

První úvaha každého, kdo si přečte zmíněný článek v Právu je: To je hrozné, tak tu munici dokupte. Jde o binární úvahu „0-1“, tedy „mám-nemám“, na kterou člověk naráží často nejenom u laiků, ale i třeba na ministerstvu obrany (vždy jsem si tento přístup vysvětloval jako zjednodušování si života, přehazování odpovědnosti na jiné, popřípadě jako neznalost a neochotu přemýšlet o problémech jinak, než binárně). Asi nebude problém Spiky dříve či později dokoupit. Ale i tyto střely (stejně jako řada dalšího materiálu, včetně balistiky) mají na sobě napsané expirační datum, takže – pokud nevypukne konflikt a munice nebude použita – za nějakou dobu bude nutné střely začít vyřazovat a nahrazovat, popřípadě najmout firmu, která jejich životnost prodlouží. Nyní, a to je třetí bod tohoto textu, jsou dvě možnosti:

• mávnu rukou nad tím, že se s určitou slušnou pravděpodobností budu chovat neefektivně a potřebnou munici na sklad nakoupím, protože o nákladech na obranu státu se nediskutuje, či
• nakoupím pouze určité množství, které vyplyne z racionální analýzy, zvážení rizik a jakéhosi příslibu budoucích dodávek (dá-li se vyjednat).

Vojenský požadavek na to mít plné sklady je naprosto pochopitelný. Rozhodnutí, zda tomu tak bude je ovšem na politickém vedení. Proto jsem výše psal o tom, že generál Pavel potřebuje na druhé straně stolu silného a vzdělaného partnera-oponenta. Jednoduché dokoupení munice na sklad je zajisté možné, ale dle mého názoru není žádoucí. Z hlediska čistě ekonomického je armáda „černá díra“ na peníze, protože se slušnou pravděpodobností nebude dlouhou dobu masově použita, takže větší část financí bude vynaložena „zbytečně“ a pokud by vypukla válka, bude stejně potřeba dalších, poměrně rozsáhlých investic/výdajů (obvykle financovaných dluhem). Ovšem je jakousi pojistkou, odstrašením i symbolem, takže proti vynaloženým financím jsou na druhé straně rovnice určité nemateriální přínosy. A je na politicích zvážit v jaké nerovnováze ona (ne)rovnice bude, protože v nerovnováze je a bude vždy.

Pokud dojdou k závěru, že požadavky vojáků mají byt naplněny, pak nechť se již nikdy neopakují předvolební proklamace o tom, že jsou náklady na obranu příliš vysoké, neefektivní a tak dále a že nejde jinak, než škrtat další miliardy (chybějící munice ve skladech, stejně jako další materiál je neoddiskutovatelný stav, stejně jako infrastruktura v neutěšeném stavu). Pokud politici ustoupí od diskuse a zvažování, budou také vždy odsouzeni k tomu, aby zefektivňovali jen dílčí oblasti (například tlakem na nižší cenu energií, na skutečná výběrová řízení, aby se dosahovalo co nejpříznivější ceny a podobně), čímž sice dosáhnou úspor, ale z hlediska celku nikterak významných. Zároveň se tím zakládají vyšší výdaje do budoucna, které se v zásadě stávají mandatorními a jsou přenášeny na další politické reprezentace, které – pokud neexistuje obecný soulad nad obrannou politikou a jejím financováním – mohou přístup ke škodě armády kdykoli násilně změnit.

Jsem toho názoru, že by politici měli vést s vojáky debatu o adekvátnosti jejich požadavků typu „tady a teď“. Jako milovník excellu asi nepřekvapím, když napíšu, že se jedná o obyčejné intelektuální cvičení, které se dá do několika tabulek vměstnat. Potřebuji najít primárně průnik mezi:

• „nemám nic“, takže nejsem schopen vést žádnou bojovou činnost a „mám vše, co potřebuji“, takže jsem schopen splnit požadované úkoly. Tím je vyjádřena „0“ i „1“, ale mezi tím zbývá velké množství možností;
• rizikem vyplývajícím z toho, že se pohybuji na škále „0-1“ a že tedy nebudu schopen reagovat na některá ohrožení (není možné být připraven na všechna rizika, být schopen reagovat na všechny možné situace);
• pravděpodobností, že budu muset nasadit síly do malého až po rozsáhlý konflikt (například, jak je pravděpodobné, že budu nasazovat Pandury jednotlivě, jako v Afghánistánu, takže požadavek na 30 dnů zásob splním relativně hravě, až po nasazení Brigádního úkolového uskupení, či celé armády) a
• čas, který je zapotřebí pro doplnění zásob na maximum v případě potřeby a další možnosti, které mám. Může jít o dobře známé „předplácení si kapacit“ v podnicích, pokusu dojednat dohodu o přenesení know-how do nějakého podniku v České republice (dotováni státem), či vyjednaní dohod se spojeneckými státy o sdílení zásob a společném nákupu. Nesmíme totiž zapomínat, že jsme členy aliance a pravě sdílení a pomoc v případě potřeby je jedním z výhod spojenectví (není příliš pravděpodobné, že všechny spojenecké státy budou nasazovat všechny své síly a prostředky najednou a ve stejném čase).

Možná se zdánlivě jedná o zbytečnou složitost. Ale není tomu tak. Bez uvažování o obraně se znalostí, bez vůle, bez hledání nejlepších možných (nikoli stoprocentních) přístupů nebude nikdy budována udržitelná a smysluplná obrana státu. Udržitelnost znamená takovou obranu, na níž jsou výdaje obhajitelné (vysvětlitelné) nejenom v situacích dostatku, ale především nedostatku a věnovaná pozornost je kontinuální. Armáda je a vždy bude jen jedním z žadatelů o finance ze státního měšce a vzhledem k tomu, že sociální otázky, doprava a podobně mají v naší společnosti vysoký význam, je nutné mít požadavky velice dobře vyargumentované a podložené, tedy pokud ve společnosti nevznikne pocit ohrožení, jako se to stalo například ve Spojených státech po 11. září 2001.

V souvislosti s hledáním efektivity při zajišťování obrany, která je z podstaty vždy prodělečnou činností (válka je ovšem ještě prodělečnější) ještě jedna vzpomínka. Líbil se mi například jeden z návrhů generála Pavla, který zazněl před časem na poradě s ministrem, kdy řekl, že si umí představit dva typy maskovacích uniforem – jeden méně kvalitní a tedy levnější na každodenní nošeni a jeden kvalitní (podle všech standardů, se kterými si také umíme komplikovat život více, než je zapotřebí, ale to je na jiný článek) pro nasazení. Je to dobrý nápad, škoda, že tak snadno zapadl, protože by se dal aplikovat i na další materiál. A zároveň ukazuje, že generál Pavel poměrně dobře chápe nebinární přístup. Otázka jen je, jak se jej daří přenášet do „nižších pater“.

Za čtvrté si dovolím krátkou poznámku k další munici uváděné v článku jako chybějící. Ať už se jedná o munici do Brenů, či o cvičnou munici jsem přesvědčen, že nejde ani tak o zlovůli politiků, jako o špatný přístup Generálního štábu a jeho podřízených složek (uživatele), popřípadě zadavatele, tedy Sekce vyzbrojování, respektive Národního úřadu pro vyzbrojování. Byť v posledních necelých deseti letech dochází ke škrtům v rozpočtu Ministerstva obrany, každý rok zbývá na podzim v průměru půl až jedna a půl miliardy korun, kterou se nepodařilo utratit na plánované věci (třeba proto, že měl někdo velké oči a do plánu si prosadil něco, co se nedalo zrealizovat, proto, že si někdo vytvářel tzv. „vatu“, kterou nevyužil, proto, že se neustále mění zadání, proto, že se nepodařilo dokončit soutěž, proto, že vysoutěžená cena byla nižší než odhadovaná, proto, že se změnila situace a nějaká akce se nezrealizovala a podobně).

Každoročně je snaha tyto peníze co nejsmysluplněji utratit a tak se „předplácejí“ služby, či výrobky (například pohonné hmoty a maziva). Munice do Brenů, stejně jako cvičná munice je mnohem levnější, než chytrá munice, a pokud by byla dobrá vůle, jsem si jist, že mohla být v posledních letech postupně zajišťována. Peněz totiž na postupné nakupování bylo vždy na podzim v rozpočtu dost a dost (nižší stovky milionů korun minimálně) a letos tomu nebude jinak. Jistě, nová soutěž se již nemůže stihnout vypsat, ale například se dá pořídit prostřednictvím NSPA, kde se dá platit zálohově, či díky vysoutěženým rámcovým smlouvám (nakupuji, když mám peníze bez nutnosti znovu soutěžit, protože smlouvy jsou víceleté). Ale to by se muselo chtít a například někteří lidé by museli přestat házet klacky pod nohy těmto smlouvám.

Na úplný konec je nutné podotknout, že výše uvedené vůbec nemusí zajímat koncové uživatele, kteří sedí v Panduru, v Gripenu a jiné technice, nebo ji používají a mají splnit úkol. Ti k jeho plnění mají mít adekvátní nástroje. To, jak je zajistit a za jakou cenu, je věcí vyššího managementu, vojenského i civilního, který nesmí před touto zodpovědností utíkat a zároveň musí přemýšlet nejenom v nulách a jedničkách.