Dal jsem si bobříka mlčení veřejně komentovat spory dvou nejvyšších funkcionářů Ministerstva obrany, které hýbou politickou, mediální a dalšími scénami. Nepřijde mi příliš vhodné rozdávat moudra, je to příliš krátká doba, co jsem z ministerstva pryč. Přesto nechci toto téma zcela přejít, protože se dotýká jednoho klíčového aspektu správy státu a především řízení organizací, které v sobě zahrnují ozbrojené složky s vlastní kulturou. V tomto případě komplexu civilně-vojenských vztahů. Omezím se tedy jen na pár odkazů, poznámek a citát.

Nejprve chci připomenout jeden článek, který jsem publikoval prakticky přesně před dvěma lety a dvěma měsíci. Parafrází jeho titulku vzniknul titulek aktuálního textu. Zde je krátká citace z něj:

Každopádně bylo štěstí, že si Alexandr Vondra poměrně rychle porozuměl s tehdejším Náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Vlastimilem Pickem. Po zkušenostech z let předcházejících armádní generál okamžitě docenil „pozvánku ke stolu“ a začal ji využívat. To, že si ministr porozuměl s představitelem armády, samozřejmě neznamenalo, že se jakési světlo důvěry a dělné spolupráce rozlilo na všechny ostatní. Podezíravost, nedůvěra (primárně mezi vojenskou a civilní částí ministerstva, včetně Generálního štábu) a úřednický přístup v mnoha ohledech přežívají neustále. Výhodou je ovšem to, že pokud si věří „ti nahoře“ snadněji se nalézají kompromisy a dá se postoupit dál.

Dále bych chtěl upozornit na včerejší Události, komentáře České televize, ve kterých o sporech a důvěře (nedůvěře) diskutovali Alexandr Vondra a poslanci Ivan Gabal a Stanislav Mackovík. Byla to zajímavá debata. Kdybych měl vypíchnout jeden moment ne přímo se dotýkající současných sporů, pak mě překvapily slova poslance Gabala o komunikaci ministerstev vnitra, obrany, zahraničí a poslanců, kterou se dané instituce teprve učí (po roce, sic). Příhoda s konzultací podkladů před summitem NATO je vhodnou ilustrací. Doporučuji.

A nakonec nabídnu jeden citát z úchvatné knihy, dle mého názoru, jednoho z nejlepších ministrů obrany Spojených států Roberta Gatese Duty: Memoirs of a Secretary at War. Úvah, jak vést ministerstvo obrany, jak spolupracovat s vojáky, jak zajistit onu civilní kontrolu a přitom nezničit vzájemné vztahy, jak měnit zažité uvažovaní a postupy aniž by se vykopávaly příkopy, je v knize celá řada. Následující je jen jeden z nich a nevybral jsem jej pro to, že se týká povyšování generálů a admirálů, jde o Gatesův přístup jako takový.

I told I had decided to make a change in the selection process flag-rank officers – generals and admirals. Rumsfeld had centralized this in the secretary’s office. I said I would continue to review all positions and promotions at the four-star level and some at three-star level, but otherwise I was returning the process to the services and the Joint Staff. I said that I still wanted the same things Rumsfeld had been looking for – joint service, experience, operational experience, bright younger officers, and those willing to reexamine old ways of doing business. And I would be checking the services’ homework.
I decided to adopt the same strategy with the military leadership I had used with the faculty at Texas A&M and with the intelligence professionals when I was running the CIA: I would treat them with respect deserved by professionals. I would approach decisions by seeking out their ideas and views, by giving them serious consideration, and by being open and transparent. Everyone would know the options under consideration, and everyone would have a chance to weigh in with his or her point of view (more than once if they thought it important), but I often would not reveal my own views until the end of decision-making process. I never fooled myself into believing that I was smartest person in the room.