Tento článek byl publikován magazínem Armádní noviny 21. září 2015. Na On War | On Peace je přetiskován se svolením.

Situace po nedávných prezidentských volbách v Dagru, středoafrickém státě, se natolik vyhrotila, že se mezinárodní společenství rozhodlo nasadit ozbrojené síly pro stabilizaci bezpečnosti v krajině. Problémem je, že Dagru neleží v blízkosti pobřeží, ale hluboko ve vnitrozemí. Místo námořní pěchoty USA nebo britských Royal Marine Commandos vysazovaných vrtulníky a konvertoplány MV-22 bylo rozhodnuto o nasazení výsadkových jednotek.

Spojenecký výsadek nad Nizozemskem. Foto: Flicr

Druhý scénář by mohl vypadat takto. Caledonia, stát ve východní Evropě, po dlouhém období provokací a demonstrací síly, napadl svého menšího souseda, Freedonii, pod záminkou ochrany caledonské menšiny žijící ve Freedonii. Po úvodních úspěších, kdy caledonská vojska obsadila asi 1/3 freedonského území, požádala vláda Freedonie o pomoc NATO při vytlačení agresora a obnovení územní integrity Freedonie. Pro maximalizaci postupu freedonských vojsk spolu s jednotkami NATO bylo rozhodnuto provést vzdušný výsadek s cílem vytvořit vzdušné předmostí a odříznout ústupové trasy caledonských jednotek.

Teorie
Od dob 2. světové války, kdy výsadkové jednotky zažívaly největší rozmach, se způsob jejich využití a nasazení změnil. Doby masových výsadků tisíců výsadkářů skončily s nástupem protiletadlových řízených střel země-vzduch. Takový druh ohrožení pro dopravní stroje s nákladem výsadkářů na palubě představoval podstatně vyšší riziko než jaké mohlo být vyváženo úspěšnou výsadkovou operací. Proto se začaly výsadkové operace omezovat na padákové výsadky menšího rozsahu, přistávací výsadky a nebo aeromobilní operace. Za posledních čtrnáct let – od začátku Války proti terorismu – jsme měli možnost vidět provedení každého z výše jmenovaných typů výsadkových operací. Výborným příkladem je francouzská operace Serval v Mali, kde příslušnící francouzské armády a speciálních sil provedli v krátkém rozsahu všechny tři tyto typy operací.

O výsadkových operacích se v minulosti již mnohé napsalo a mnohé ještě bude napsáno, a mnoho států si bude pro některé své jednotky nárokovat status výsadkových jednotek byť na to nebudou mít nárok. Výsadkové jednotky se vyznačují splněním tří charakteristik: specifickým vybavením, výcvikem a organizací. Právě splnění těchto tří charakteristik je jednou ze čtyř základních podmínek úspěchu každé výsadkové operace. Ve zkratce by bylo možné tyto základní body popsat následně.

1. Správné naplánování operace v souladu s doktrínou.
2. Použití adekvátních (rozuměj výsadkových/aeromobilních) jednotek.
3. Dosažení cílů operace v co nejkratší době.
4. Udržení získaného území/objektu nebo úspěšné stažení výsadkových jednotek.

Nyní se můžeme podívat na praktické aplikace těchto čtyř podmínek v úspěšně provedené operaci – a síce v případě francouzského padákového výsadku v Timbuktu, Mali v roce 2013.

Výsadek v Timbuktu
Na začátku francouzské operace Serval v Mali stály francouzské intervenční síly před výzvou obsadit co nejdříve co největší množštví klíčových pozicí, které měly následně sloužit jako odrazové můstky pro další postup. Tři takové můstky se jim nabídly v letištích Gao, Timbuktu a Tessalit. Gao, na východ od Timbuktu a po proudu řeky Niger, bylo obsazeno jako první, přistávacím výsadkem. Následovalo prastaré město Timbuktu, které kromě letiště také kontrolovalo most přes Niger na cestě vedoucí z jihu z Mali, Burkina Faso a Ghany na sever přes Sahelský pás do Alžíru. S využitím těch několika málo cest by motorizovaným jednotkám francouzské armády trvalo více než tři dny, než by dosáhly Timbuktu. Tak pomalý postup dával možnost jednotkám islamistů, aby se buď to zakopaly a nebo stáhly z města a uprchly do pouště. Proto bylo rozhodnuto využít výsadkové jednotky, kterým let měl trvat pouze něco málo než dvě hodiny, aby jim odřízly ústup. Pro první výsadek byla vybrána 2. výsadková rota 2. výsadkového pluku Cizinecké legie (2e REP) s podporou několika specializovaných jednotek, která byla následována o několik hodin ženijní rotou z 17. ženijního výsadkového pluku (17e RGP). Úkolem výsadkářů Cizinecké legie bylo obsadit klíčové body severně od města Timbuktu a vytvořit tak „kovadlinu“, na kterou natlačí „kladivo“ postupujících motorizovaných jednotek ustupující islamistické bojovníky.

Po schválení plánu aktivovalo odpovědné velení hotovostní jednotky rychlé reakce – onu zmíněnou rotu 2e REP a přidělené dopravní letouny. Podle dostupných materiálů se plán operace opíral o prvky, které byly dlouhodobě nacvičovány výsadkovými jednotkami 11. výsadkové brigády a velitelé jednotek i jejich podřízení potřebovali minimum času pro dodatečné plánování. Již zde je možné pozorovat nárůst aktivity směřující k zajištění relativní převahy jak ji popisuje admirál McRaven.

Plán operace zahrnoval vysazení průzkumného týmu (jednoho z tří týmů Groupement Commando Parachutist 2e REP), který označí seskokovou zónu a příletové trasy pro letouny první vlny. Ta se skládala z dvou letounů C-130 Hercules a tří letounů C-160 Transall v doprovodu nejméně dvou letadel Dassault Rafale nebo Mirage 2000D a jednoho UAV Harfang. Letouny s výsadkáři na palubě se přiblížily k Timbuktu v třech skupinách – obě krajní skupiny po 2 letounech a prostřední s jedním letounem C-160. Necelých 13 kilometrů před místem výsadku letouny sestoupily na letovou hladinu 300 metrů. Celý výsadek proběhl v jedné vlně, kdy společně s výsadkáři bylo shozeno i 13 nákladních padáků s těžkými kulomety, protitankovými raketami a minomety. Po seskoku byla určena 3 místa pro shromáždění vysazených výsadkářů, kteří po reorganizaci následně začali plnit přidělené úkoly. Ničit opuštěná postavení protiletadlových kulometů, vytvářet obranné pozice a vysílat průzkumné patroly do blízkého okolí.

Po rozednění byl nadvázán kontakt s postupujícím taktickým úkolovým uskupením 21. pluku námořní pěchoty (21e RIMa) a jednotkami malijské armády, které převzaly pozice legionářů a začaly konsolidaci pro další postup. Mezi tím byla na letiště obsazené vojáky 21e RIMa vysazena jedna z rot 17e RGP spolu s těžkou technikou, která významně pomohla rychlému uvedení letiště do provozu.

Výše popsané provedení úspěšné výsadkové operace jasně demonstruje, jak důležité je splnění všech čtyř podmínek pro jejich úspěch. Ve zkratce je možné to vyhodnotit následovně.

1) Operace byla naplánována jednoduše a plánování bylo postaveno na činnostech, které obě jednotky (2e REP i 17e RGP) dlouhodobě nacvičují. Výsadek měl zajištěnou podporu v podobě letounů Rafale nebo Mirage 2000D a k udržení situačního povědomí velitelského sboru byl použit dron Harfang. Doskoková plocha byla před výsadkem prozkoumána a označena průzkumným týmem určeným pro tento typ operací.

2) Všechny jednotky podílející se na této operaci měly dlouhodobé výcvikové zkušenosti z provádění právě té specifické činnosti, která po nich byla požadována v průběhu této operace. 2. výsadkový pluk Cizinecké legie je jednou z čtyř jednotek lehké výsadkové pěchoty v podřízenosti 11. výsadkové brigády. 17. ženijní výsadkový pluk je jedinou jednotkou svého typu nejen u 11. výsadkové brigády, ale také ve francouzských ozbrojených silách.

3) I když není známo do jakého času byly dosaženy cíle této operace, je jasné, že již po rozednění dalšího dne došlo k navázání kontaktu mezi postupujícími motorizovanými jednotkami a vysazenými výsadkáři. Ti po celou noc s využitím shozených organických těžkých zbraní byli schopni ubránit dosažené cíle i dopadovou plochu.

4) K udržení obsazených cílů došlo, jak již bylo zmíněno, do limitu 24 hodin. Poté byl navázán kontakt mezi výsadkáři a postupujícími jednotkami a postupně byla upevňována kontrola nad městem Timbuktu. Okamžik, kdy došlo k navázání kontaktu s další jednotkou francouzské armády je tedy možné považovat za okamžik, kdy byla splněna poslední podmínka.

Budoucnost výsadkových operací
Jak již bylo zmíněno v začátku článku, doby masových výsadků z dob 2. světové války a války v Koreji, jsou již minulostí díky rozvoji prostředků protivzdušné obrany. Hrozba, kterou představují moderní (ale také relativně moderní) prostředky protivzdušné obrany – zejména mobilní platformy s řízenými střelami země-vzduch – vysoce převyšuje jakýkoliv zisk z úspěšné výsadkové operace.

Když jsem v článcích Syrské chemické zbraně: Jak by probíhalo jejich zajištění I., II. a III.(dostupné na webu armadninoviny.cz) popisoval různé možnosti nasazení amerických jednotek v Syrii, zmínil jsem i zasazení praporního výsadkového uskupení padákovým výsadkem. V porovnání s obojživelným výsadkem expediční jednotky námořní pěchoty jsem tehdy uvedl, že jednotka zasazená padákovým výsadkem má lepší předpoklady pro získání relativní převahy. Tento závěr je stále platný a to i navzdory tomu, že v případě spuštění takové operace by se jednalo o čisté hazardování s životy výsadkářů a s prostředky zapojenými do takové operace.

Pokud chceme uvažovat o provedení výsadkové operace na území protivníka, které je pokryto prostředky zabránění vstupu (antiaccess) a nebo je v určitých oblastech možné narazit na prostředky odepření této oblasti (area denial), potom je nutné hledat prvek, který by zvrátil poměr sil na stranu útočníka.

Americký polní manuál FM 3-99 Airborne and Air Assault operations předpokládá splnění několika bodů pro úspěšnou výsadkovou operaci. Získání momentu překvapení, kontrola vzdušného prostoru, izolování oblasti výsadku, získání a udržení přístupu k výsadkovému předmostí, neutralizace sil protivníka v oblasti výsadku a rozšíření výsadkového předmostí. Manuál doplňuje ještě několik bodů, které byly pro potřeby tohoto článku opomenuty. Z pohledu úspěšné výsadkové operace je největší nárok v současnosti kladen na bod „získej a udrž přístup k výsadkovému předmostí“. A ještě z této dvojice je maximální nárok kladen na část „udrž“.

Získání přístupu k výsadkovému předmostí není jednoduchá záležitost, ale je možné ji relativně lehce vyřešit. Po desítkách let vývoje a s využitím letounů 5. generace s prvky stealth – zejména F-35 Lightning – a letecké munice středního a dlouhého dosahu je možné potlačit známé pozice protivzdušné obrany jednou sérií leteckých úderů. Prvky stealth, kterými disponuje letoun F-35 mu umožní zůstat nezjištěn po dostatečně dlouhou dobu, aby se dostal do vhodné polohy pro úder na pozice prostředků protivzdušné obrany. Takový úder by měl dostatečným způsobem potlačit protivzdušnou obranu, aby byl umožněn přístup letounům první vlny k prostoru výsadku. Zde ovšem nastává první komplikace – moment překvapení je ztracen, oblast výsadku je izolována, přístup k oblasti výsadku je získán, ale není udržen.

Cvičení Rapid Trident 2011 na Ukrajině. Foto: Flicr

Úspěšná výsadková operace většího rozsahu bude vyžadovat vysazení první vlny (o velikosti posíleného výsadkového praporu) pomocí padákového výsadku a následně zasazení dalších dvou vln (skládajících se z ostatních jednotek brigádního bojového týmu spolu s materiálem) přistávacím výsadkem. Aby byla eliminována hrozba použití z ramene odpalovaných protiletadlových střel jako SA-7, bude nutné pro výsadek další vlny počkat do dalšího období tmy – tedy 20-24 hodin. Tolik času bude mít protivník, aby přesunul mobilní komplety protivzdušné obrany do nových pozic na příletové trase k výsadkovému předmostí. I na tyto pozice může být veden další letecký úder, ale riziko, že budou eliminována hrozba pro dopravní letouny je příliš vysoká a s velkou pravděpodobností dojde k ztrátám na letounech dopravujícíh vojáky, vybavení a materiál druhé vlny. S velkou pravděpodobností by v takovém případě nikdy nebylo schváleno provedení takové operace protože už i v případě ztráty jednoho letounu by média začala mluvit o „největší katastrofě v dějinách výsadkových operací od dob operace Market-Garden v září 1944“.

Jak je možné vidět, je potřebné hledat jinou cestu jak provádět výsadkové operace v budoucnosti. Zde je několik možností a námětů k diskusi.

1.  Provádět hlavně aeromobilní operace zejména s využitím konvertoplánů jako MV-22 Osprey nebo v současnosti vyvíjený V-280 Valor. Takové operace budou prováděny pouze na krátkou vzdálenost (cca 1000km) a dopravní stroje budou ohroženy pouze palbou ručních zbraní a nebo těžkých kulometů a protiletadlových kanonů, které mohou být eliminovány doprovodnými bitevními vrtulníky.
2.  Začít vyvíjet dopravní letoun budoucnosti, který bude disponovat prvky stealth a/nebo bude překonávat protivzdušnou obranu pomocí rychlosti a nízké letové hladiny (podobně jako bombardér B-1).
3.  Opustit myšlenku masových padákových výsadků a transformovat doktrínu výsadkových jednotek, aby byla soustředěna kolem rotních úkolových uskupení a využívala výhody malého počtu letounů potřebných k zasazení takové jednotky a k jejímu případnému dozásobení.