Vítězství patří mezi nejstarší a nejuniverzálnější koncepty s jakými se ve vojenství lze potkat. Jako takové si proto zaslouží hlubších úvah. Co je to vlastně vítězství? Jak vítězit a pomocí jakých kritérií bychom měli hodnotit vítězství své i oponentů? Na rozdíl od světa sportu a her s jasně definovanými pravidly má vojenské vítězství i politické často nejasnější kontury. V té nejobecnější rovině lze vítězství popsat jako zásadní a rozhodné dosáhnutí cílů vytyčených před a v průběhu určité akce. Proto jistě platí, že vítězství bude závislé na kontextu, ve kterém má byt dosaženo. Zde se začínají věci zamotávat a komplikovat.

Britský propagandistický plakát. Zdroj: Wikipedia Commons

To, co bylo vítězstvím včera, nemusí být vítězstvím dnes už vůbec ne zítra. Jmenujme například nechvalně známé prohlášení „mise splněna“ z úst Georga Bushe na palubě USS Abraham Lincoln z května 2003. Ve světle dalšího vývoje v Iráku byla tahle deklarace optimistická a předčasná.Na obhajobu amerického exprezidenta lze ale říct, že ani on ani nikdo z jeho administrativy nedisponoval křišťálovou koulí.

Vítězství úzce souvisí i se vstupním zadáním. Pokud je přesné a konkrétní, mohou jít věci hladce. V rovině takticko-operační to mohou být dobře měřitelné veličiny jako získané/ubráněné území, počet eliminovaných postů protiletecké obrany nebo velitelů teroristické sítě. Pokud je ale naším cílem zadržovat komunismus, delegitimovat barevné revoluce v blízkém pohraničí nebo porazit teroristické organizace s globálním dosahem, strategické vítězství se začíná ztrácet v mlze komplikovaných mezinárodních vztahů, křížícím se zájmům aktérů a obecné politické nemohoucnosti.

Nevítězství, plichta, dočasný ústup…
Z historie je znám fenomén, který v Evropě realizovalo učebnicově Německo, charakteristický je vyhráváním bitev, ale prohráváním válek. Jedná se o nemožnost a někdy spíše neschopnost vytěžit s vojenskými úspěchy politické zisky a podmínky odpovídající našim zájmům. Je v takovém případe možné mluvit o vítězství? Porážky i vítězství spočívají také v rovině subjektivního vnímaní. Armáda výše zmíněného Německa přece nebyla v první světové válce poražena, to politici v zázemí jí vrazili nůž do zad. Obdobně utrpěli „nevýhru“ ve Vietnamu Spojené státy. Také Hizballáh se po střetu v izraelskou armádou v 2006 mohl uvěřitelně prohlásit vítězem, protože přežil a Izrael nezískal žádní hmatatelní výsledek. To je hodně minimalistický koncept vítězství, ale v případě zásadní asymetrie mezi soupeři bude fungovat. Klíčové je ovšem o našem vítězství nebo alespoň prohře protivníka přesvědčit to publikum, které je pro nás podstatné. Pak můžeme jako Saddám slavit a stavět pamětníky vítězství nad Iránem nebo Spojenými státy po první válce v Zálivu.

Nemožnost vítězství?
Klasický model vítězství z vojenského pohledu bude obsahovat bud zničení či jinou neutralizaci ozbrojených sil protivníka nebo zlomení jeho vůle bojovat. Obecně je lepší cílit na vůli. Nepřítel, jenž bojovat nechce, je lepší než nepřítel, co bojovat chce, jenom už nemá s čím. Cílit na prostředky bývá ovšem o mnoho jednodušší, zejména když disponujeme na toto cvičenými konvenčními silami. Na bojištích dnes ale není ojedinělé narazit na aktéry, jejichž vůle vyvěrá z fundamentálních výkladů ideologie nebo náboženství a současně se neopírají o mobilizační, organizační a další prostředky státu. To je do určité míry činí imunními vůči klasickým vojenským přístupům. Vysoce propojená, médii neustále přenášená „realita“ vytváří často protichůdné tlaky na vůli populace a politiků na domácím frontu, což jen dále limituje možnosti dosáhnutí původně vytyčených cílů.

Obávám se, že ve vysoce dynamickém prostředí, které díky globalizaci neuznává někdejší lokální či regionální hranice, a propojujícím informačním technologiím, bude docházet k multiplikaci faktorů a jejich kombinací. Ty znemožní dosáhnout čehokoliv, co by bylo možné chápat jako zásadní a rozhodující vítězství. Zejména u aktéru spoléhajících se na ověřená vojenská řešení. Nutné budou spíše širokospektrální strategie, jasně vymezené či omezené cíle a notná dávka flexibility.

(Článek vznikl pod silnou inspirací textů Lt Col Daniel T. Lasica – Strategic Implications of Hybrid War: A Theory of Victory a J. Boone Bartholomees – Theory of Victory )