V 21. století ještě stále existuje několik zemí vedených komunistickými stranami. Jednou z nich je i Kuba. Kubánská zkušenost je však poněkud odlišná v porovnání s jinými komunistickými režimy. Dominantní institucí celého systému po značnou dobu nebyla strana, nýbrž armáda. Ta se na Kubě těší výraznému postavení již od 19. století, kdy země vedla vyčerpávající guerillovou válku proti koloniální nadvládě Španělska. Situace se v tomto ohledu příliš nezměnila ani o dvě století později.

Národní divadlo v Havaně. Foto: Flickr

V nedávné době můžeme být svědky zcela zásadní proměny charakteru režimu. Vedení země již nepřikládá takový význam mobilizaci obyvatelstva, ideologie dostává stále více pragmatický ráz a v ekonomické i sociální oblasti ztratil stát monopol. Mnozí odborníci tyto kroky vnímají jako posun k post-totalitnímu systému. Letošního roku se navíc jen málo pravděpodobné stalo skutečností – dva zapřisáhlí nepřátelé se dohodli a Kuba obnovila diplomatické styky s USA.

Stavební kameny prestiže armády
Revoluční tradice kubánské armády (oficiální název Fuerzas Armadas Revolucionarias de Cuba, zkráceně FAR) sahá zhruba do poloviny 19. století. V této době se objevily první výraznější projevy nespokojenosti a odporu proti španělské nadvládě. Ty nakonec přerostly v dlouholetý konflikt. Za pomoci Američanů se však po téměř čtyřech stoletích podařilo Španěly ze země vyhnat.

 S odkazem na tento revoluční étos byla v roce 1953 zahájena povstalecká válka proti diktátorskému režimu Fulgencia Batisty. Batista podporovaný z USA se poprvé ujal vlády v roce 1940. Avšak v roce 1952 provedl státní převrat pomocí části loajálních důstojníků a odstranil prvky demokratického právního státu, potlačil lidská práva a svobody a otevřel hranice země gangsterům a obchodníkům se zbraněmi a drogami. Proti Batistovi téměř ihned vznikla opozice pod vedením Fidela Castra. Mnoho revolucionářů bylo popraveno či uvězněno (včetně Fidela Castra) po neúspěšném útoku na kasárny Moncada v Santiagu a ve městě Bayamo. Následně po propuštění z vězení v roce 1955 se Castro odebral do Mexika a začal se vojensky připravovat na svržení Batisty. To se nakonec podařilo na začátku ledna 1959.

Když vojáci řídí stát
Po odstavení Batisty z čela státu se moci chopila armáda. Prakticky tak došlo k fúzi civilních a vojenských funkcí vzhledem k nedostatku odborného personálu a nedůvěře vedení v persony starého režimu. Teprve v roce 1965 byla ustavena komunistická strana jakožto jediná povolená politická strana na Kubě. Proces utváření strany byl však zdlouhavý a v prvních několika letech jejího fungování byl stranický aparát zcela podřízen rozhodnutí vojenských důstojníků.

Vlivem neschopnosti vyprodukovat plánované množství cukrové třtiny na začátku 70. let, začala výrazně stoupat pozice stranického aparátu. Armáda byla profesionalizována a její role omezena čistě na zajištění národní obran. Došlo také k redukci počtu vojenských důstojníků zastoupených v centrálních orgánech strany a k zapojení ozbrojených sil do zahraničních misí. Vztahy mezi civilní a vojenskou složkou začaly být více oddělenými.

Pozice ozbrojených sil však byla opět posílena v průběhu 80. let. SSSR začala se slábnoucím postavením ustávat materiální i finanční podpora pro Kubu. Země se ocitla ve složité ekonomické situaci. Proto se vedení rozhodlo znovu využít schopností armády při hledání řešení stávajících problémů. Strana si uvědomovala nutnost určitých ekonomických reforem, zároveň odmítala přijmout kapitalistické metody tržního hospodářství. Nařízení předat fungování některých podniků a továren pod správu armády se ukázalo jako vhodný kompromis. Armáda takto získala např. společnost Gaviota Tourism Group patřící k nejvíce prosperujícím podnikům v zemi. Provozuje hotely, restaurace, půjčovny automobilů, cestovní kanceláře či aerolinky.

„Válka všeho lidu“ – mobilizace a militarizace společnosti
Kubánské vedení přikládá velký význam zapojení občanů při obraně. Z toho důvodu je společnost značně militarizovaná. Na Kubě je zavedena dvouletá povinná vojenská služba pro muže starší sedmnácti let. Působí zde také několik paramilitárních skupin – Armáda pracující mládeže (Ejército Juvenil del Trabajo, zkráceně EJT), Teritoriální miliční jednotky (Milicias de Tropas Territoriales, MTT), Jednotky Civilní obrany (Defensa Civil, DC) a Pohraniční stráž (Tropas Guardafronteras, TGF). Členy jsou zpravidla ženy, staří lidé, muži nesloužící jako rezervisté nebo v případě EJT také osoby, které vykonávají povinnou vojenskou službu. Celkově je do fungování  paramilitárních jednotek zapojen téměř 1 130 000 obyvatel (dohromady zhruba 7 200 000 lidí ve věku 15 – 64 let).

Fidel Castro na návšteve školy. Foto: Flickr

Role některých ze skupin v ekonomické, sociální nebo bezpečnostní oblasti je zcela nezpochybnitelná. EJT se podílejí na ekonomickém, sociálním a kulturním rozvoji země (např. práce v cukrovarnictví, potravinářství, stavebním a dopravním průmyslu, ochrana životního prostředí a politická indoktrinace členů). DC jsou nasazovány během katastrof přírodního či antropogenního charakteru. Pomáhají s evakuací osob, zodpovídají za spuštění varovných signálů, podílejí se na realizaci záchranných prací a zajištění základních potřeb pro lidi postižené katastrofou. TGF primárně bojují s ilegální migrací a obchodem s drogami. MTT mají za úkol v době války bojovat po boku regulérní armády, doplňovat jejich počty, případně ochraňovat prvky kritické infrastruktury. O efektivitě MTT lze však pouze spekulovat.

Paramilitární jednotky byly zakládány zpravidla v období, kdy si vedení nebylo příliš jisté loajalitou armády a potřebovalo si nad ní upevnit kontrolu.  Do budoucna však může dojít k výrazné redukci členské základny nebo i zániku některých paramilitárních skupin. Především úloha MTT v době oteplování vztahů se Spojenými státy, které byly vždy vnímány jako nepřítel číslo jedna, není příliš jasná. Neochota obyvatelstva věnovat svůj volný čas aktivitám skupiny, uvolňování režimu a klesající důraz vedení na zapojení občanů do aktivit strany, případně nedostatek financí pro výcvik a výzbroj může také sehrát svoji roli v otázce příštího fungování kubánských paramilitárních skupin.

Cesta k demokracii?
Po převzetí úřadu prezidenta Raúlem Castrem v roce 2008 lze spatřit určitý posun od totalitního způsobu vládnutí k umírněnějším praktikám. Vedení přestalo klást důraz na mobilizaci obyvatelstva, ideologie pozbyla významu a stát ztratil monopol v ekonomické a sociální oblasti. Byl zrušen zákon zakazující kubánským občanům vlastnit mobilní telefony a počítače, stát začal podporovat soukromé podnikatele, občanům bylo umožněno poprvé po padesáti letech prodat a koupit vlastní majetek, z vězení byli propuštěni političtí vězni. Obnovení diplomatických vztahů s USA lze jednoznačně považovat za krok k větší otevřenosti na poli mezinárodních vztahů.

I přes řadu reforem je však země i nadále vedena první generací revolucionářů a jedinou povolenou politickou stranou je Komunistická strana Kuby. Proto je ještě příliš brzy vytvářet závěry ohledně příštího směřování Kuby. Svou roli zajisté výrazně sehraje osoba budoucího prezidenta. Raúlovi Castrovi bude v roce 2018, kdy mu vyprší mandát, 86 let není tedy příliš pravděpodobné, že by kandidoval znovu.

Nelze však podceňovat úlohu armády v případném procesu demokratizace. Vliv armády na politiku je i v současnosti patrný. Vezmeme-li v úvahu množství vojenských důstojníků zastoupených v centrálních orgánech strany (dle Mujal-Leóna a Buzóna až 18% armádních představitelů v Centrální komisi) a historický kontext, je nutné konstatovat, že armáda představuje jeden z klíčových útvarů důležitých pro fungování celého režimu. Vztahy mezi armádou a stranou jsou zde natolik provázané, že není možné od sebe tyto dvě instituce separovat. Postoj armádních představitelů k reformám a jejich představy o podobě režimu budou pro přechod k demokracii určující.