fbpx

Zápisky z Kurdistánu VI: Zatýkání nahradili separací, nenávist vděčností

Zápisky z Kurdistánu VI: Zatýkání nahradili separací, nenávist vděčností

Na cestách v Kurdistánu se pohybuje mezi vojáky i uprchlíky. Projíždí liduprázdnými vesnicemi a městy, kam se po osvobození od Islámského státu pomalu vrací život. Za kopci slyší výbuchy, na názory na život ve válce se ptá místních. Cestovatelka Markéta Všelichová je téměř na konci své cesty. Tentokrát se podělila o zážitky z Gire Sipi a Serekanie.

Zde žijí Kurdové, Arabové, Arméni a Turkméni. Tak nás vítá nápis u vjezdu do Gire Sipi. Stejný plakát vidíme ve městě ještě na několika místech. Specifická skladba obyvatelstva zajišťuje Gire Sipi vlastní, vysoce autonomní samosprávu. Potkali jsme Kurdy, kteří Gire s jeho okolím označují za čtvrtý kanton, oficiálně nicméně spadá pod Kobani. Městská rada, ustanovená teprve nedávno, má zastoupení z řad příslušníků všech menšin. Povoleny jsou čtyři úřední jazyky.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Zatímco ještě před několika měsíci město ovládal Islámský stát, v současnosti se tady všichni snaží o mírové soužití na demokratických principech. Zasluhují se o to především Kurdové, kteří mají i přes převahu Arabů ve městě nejsilnější postavení. Největší podíl na osvobození Gire totiž měly právě kurdské jednotky YPG/J. Těm napomáhalo několik jednotek syrské FSA.

Bývalí příslušníci Islámského státu v Gire Sipi stále žijí. Zejména po setmění není problém je v ulicích potkat. Nezatkli je, nezabili a oni sami ani neutekli. Všichni obyvatelé města o nich vědí a poznají je. „Pozatýkat všechny tyto lidi prostě není možné, i když o jejich příslušnosti k Daash se veřejně ví. Pokud by byl zatčen někdo, komu není prokázána konkrétní vina, konkrétní zločin, mělo by to na zatím relativně křehké mírové soužití negativní dopady,“ vysvětluje nám velitel místních Asaysh Mahmud.

Podle něj je nyní potřeba vybudovat vzájemnou důvěru zejména mezi Kurdy a Araby, nikoliv vytvářet napětí. Na druhou stranu, stejně jako jinde, ani tady neměl Islámský stát nikdy významnou podporu. Někteří se stavěli na odpor, někteří se ve snaze přežít přizpůsobili a mlčeli. Skutečných sympatizantů je jen pár procent. Jejich počet navíc všude klesá s dobou, kterou IS místo ovládá. Ti zprvu nadšení, věřící ve změnu, také časem poznávají, že s Daash dobrá cesta nepovede.

Pár procent konfliktní populace
Bývalí příslušníci jsou v Gire Sipi přirozeně separováni na okraj společnosti a přes den vůbec nevycházejí ven. Proces usmíření přitom trvá do doby, než se objeví bezpečnostní hrozba. Krátce po příjezdu jsme se stali svědky scény, kdy Asaysh zatýkali skupinu příslušníků IS. Chtěli nastražit bombu v jednom ze zaparkovaných aut. Mahmud se díky tomuto zásahu večer krátce objevil na televizi Rojava. V celé jeho velké rodině to byla ohromná sláva.

Asaysh i vojáci jsou v ulicích Gire Sipi všude. Připraveni zasáhnout, kdyby se něco dělo. Stejně tak je tomu v ostatních městech. Nicméně stoprocentně všemu zabránit nejde. Přesto je teroristických útoků v Rojavě naprosté minimum, v poměru k situaci, v jaké se toto území nachází.

Myslím si, že soužití menšin je tady i po celé Rojavě na velmi dobré cestě. Jakoby se konflikt mezi Araby/Kurdy, případně muslimy/křesťany a dalšími náboženstvími mnohem více řešil mimo dotyčné oblasti. Na místě najdete lidi, kteří po léta společně fungují a podle náboženství nebo původu se nerozdělují. Vědí samozřejmě, kdo je kdo, ale v běžném životě to vůbec neřeší.

Už z Tal Tamir do Serekanie nás vezl Arab. Spolu s ním jela kurdská příslušnice Asaysh Jin. Celou dobu spolu vtipkovali a bavili se jako nejlepší kamarádi. Pro cestu ze Serekanie do Gire Sipi nám Kurdové z Asaysh přidělili rovněž Araba. Ten mě dokonce k mé radosti pověřil řízením auta a nechal při jedné ze zastávek vystřelit z Kalashnikovu.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Lidé tady jsou zvyklí být hodně spolu. Široké rodiny i jejich sousedi a přátelé se večer scházejí. Ať jsme byli u kohokoliv, nikdy jsme neseděli jen čistě s Araby, Kurdy, Asyřany. Stejně jako po první návštěvě Basur můžu jen potvrdit, že za všemi konflikty stojí pár procent populace v řadách politiků a různých extremistických uskupení. Ve chvíli, kdy se podaří tyto politiky a uskupení (jsou často důsledkem jednání politiků) odstranit, má Rojava i Sýrie šanci žít v klidu. Navíc mnoho konfliktů, které z tepla gauče ohodnotíme jako náboženské, mají úplně jiné příčiny.

Islámskému státu blíž než v Isse
Cesta ze Serekanie do Gire Sipi stojí za samostatnou zmínku. Od Serekanie na západ začíná oblast, kterou z většiny nějakou dobu ovládal Islámský Stát. Projíždíme desítkami vesnic se zničenými, či poškozenými domy. Trosky jsou všude kolem silnice. V polorozpadlých domech však můžete spatřit lidi, kteří pomalu vrací do osvobozených vesnic život. Některé osady jsou přesto liduprázdné. Většinou opět z důvodu nastražených výbušnin.

Do Gire Sipi vedou dvě cesty. My se vydáváme po té „spodní“. Chceme se totiž dostat až do strategické Ayn Issy. Posledního významnějšího bodu severně od Rakky v držení SDF. Směrem na jih je osvobozených pár menších vesniček, dál už Islámský stát a jeho „hlavní syrské město“ Rakka.

Jak už jsem zmínila, na cestu s námi vyráží Arab. Hamad prý pracuje pro jakousi místní informační službu a Asaysh v Serekanii říkají, že je v Rojavě hodně důležitou osobou. Hned na začátku cesty se nám pochlubí kartičkou, se kterou je prý možné projet checkpointy Islámského státu. Bezva.

Možná bychom jimi projeli, nicméně kousek od IS, v poslední vesnici před nepřítelem, narážíme na YPG. Jsou nekompromisní. Do Issy, pár km směrem na západ, nás nepustí. Prý jsou na místě, které jsou oficiálně pod kontrolou YPG/J stále s Islámským státem problémy. Silnice je z části zaminovaná a zničená. Nepřesvědčíme je, a proto se stáčíme na Gire Sipi. Mohli bychom to zkusit o pár dní později.

Zpětně musím dodat, že IS před pár dny skutečně Issu na krátkou dobu ovládl a situace tam opravdu není tak jednoznačná, jak se může zdát. Ve Fajtisah, té poslední prázdné vesničce, jsme byli vlastně IS blíž, než v Isse.

Zpátky ještě ke Gire Sipi. Pokud jde o poškození, město z bojů vyvázlo, v porovnání s jinými, vcelku dobře. Převažují domy nezničené, či jen mírně poškozené. Úplných ruin jsme zahlédli minimum. O tom, že se o město válčilo, svědčí hlavně zbytky ohořelých aut a jakási abnormální „zaprášenost“ všech ulic. Strávili jsme ve městě pár dní, pohybovali jsme se zde bez problémů zcela samostatně. Odpustili jsme si však večerní procházky.

Vděčnost za ponožky, místo u kulometu
Působivým zážitkem byla návštěva uprchlického tábora v Mabruka, kam jsme se z Gire Sipi vypravili. Museli jsme mimo jiné projet i zcela zničené město Suluk. V Mabruce jsou lidé z míst ovládaných Islámským státem. Hlavně z Deir Zairu a Rakky. Potkali jsme ale také pár utečenců z Aleppa. Samotná vesnice Marbuka byla od IS osvobozena už před poměrně dlouhou dobou. Většina domů je ale zničených, lidé se sem zatím nemůžou vrátit také kvůli množství výbušnin, které tu zanechal IS.

I tady, jako v ostatních táborech v Rojave, pomáhají pouze dobrovolníci z Rexistina Rojava. Podmínky v táboře jsou dosti špatné, možná vůbec nejhorší, co jsme viděli. Nejsou zde stany, uprchlíci jsou naskládaní v jakési větší budově. Je tady problém s pitnou vodou, se sociálním zařízením, s topením, se vším. Na místě nefunguje žádná elektřina.

Čekala bych, že lidé tady budou oprávněně nenávidět celý svět a na čumily ze Západu nebudou vůbec zvědaví. Vcházím tak nejdřív s velkým respektem a foťák schovávám. Chceme zjistit, čeho je tady největší nedostatek, co bude v našich možnostech dokoupit a dovézt. Hned po vstupu se ale ukazuje, že jakékoliv obavy jsou zbytečné. Vítá nás dav usměvavých lidí. Kolem pobíhá spousta dětí, některé nás zdraví anglickým „hello“. Nakonec se nevyhneme ani pozvání na čaj, dovnitř budovy jsme doslova zataženi. Je to smutný pohled. V místnosti nic není, hodně lidí má na sobě roztrhané oblečení, děti nemají boty.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Kromě toho čaje podle mě snad ani nic jiného nemají. Ale ne. Jedno z dětí začíná žvýkat úplně tvrdý chleba a paní se nám omlouvá, že tohle nám nabídnout nemůže. Dneska jim má prý ale inssaláh Rexistina dovézt nějaké zásoby. Nemůžu se dočkat, až přijdeme s pořádnou náloží jídla, to budou koukat.

A koukají, jen škoda, že na všechny se stejně nemůže dostat. S větším vděkem za každou blbůstku jsem se nikde nesetkala. Jestli na balkánské cestě děkovali třikrát za čaj, tady děkují za všechno snad desetkrát. Největší radost mají všichni z ponožek. Snad se sem budu moc brzy z České republiky vrátit s pořádnou zásobou věcí.

Den tady uteče hrozně rychle, přespáváme. Ráno ještě obejdeme opuštěnou vesnici a vyrážíme zpátky do Gire. Průběh je opět zajímavý. Dostáváme instrukce, ať si sedneme k silnici, prý se mají dopoledne vracet YPG z boje, tak nás vezmou. Ok.

Sedáme k silnici poblíž checkpointu a pozorujeme desítky převážně nákladních aut. Z většiny vezou domácí zvířata, občas nějaké pytle s moukou. Vojáka, co auta kontroluje, bych na první pohled odhadla spíš na Daash. Černé oblečení, plnovous. Patří prý ale k YPG. Brzy se s námi dává do řeči a asi za hodinu zastavuje naše auto. Místo je už jen u kulometu na korbě, jestli prý nevadí. Nevadí, aspoň budeme mít zážitek. Hurá zpět do Gire.

1 comment

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment


Nejnovější komentáře