Přinášíme vám další pokračovaní druhé série Zápisků z Kurdistánu od Markéty Všelichové. Předchozí díl této série naleznete zde.

Tak jsme zatím moc daleko nedojeli, bez těch byrokratických zážitků by to zkrátka nebylo ono. Začátek klasika, sedíme včera s hevalama od YPG na nourúzu, jeden se mě ptá co Eufrat, Tishreen, jestli se tam chci taky podívat. Chci určitě, ale říkám si, že to asi bude složité; auto nemám a zase taky nemusím vidět všechno. Je mi blbé zneužívat YPG jako MHD, určitě mají dost jiné činnosti a těch aut taky tolik nemají… Chvíli se na mě dívá, pak jdeme na takový dvorek kde stojí asi dvacet Toyot, a prý „vyber si, zítra jedem“. Cela skupina má volno a můžou jezdit třeba celý den, aspoň budou mít zábavu. Tamon, tak paráda.

Ještě večer za mnou domů přijde nějaká paní z úřadu pro média a vysvětluje, že pro kanton Kobani potřebuji jiný papír, než z Kámišlí (i když je v něm obsaženo i Kobani, ale tamon). Mám se ráno zastavit a vyřídit. Upřímně, nemám ráda „úřady pro média“, občas je to jak u Asadovy policie, hodinu výslech kam jdeš, kdy, a kým… zlatí asaysh, ti vám prostě dají papír a dělejte si, co chcete. Nicméně ráno tedy přijdeme na místo. Čekám, že když mám s sebou čtyři fightery od YPG, bude to rychlé. Ale není. Následuje „výslech“ a snaží se nám vysvětlit, že musíme mít auto od nich a jejich překladatele. Ještěže heval Rustam je vcelku asertivní, máme YPG auto, asi deset kalachů a heval Waleed anglicky rozumí, nic nepotřebujeme, jedeme. Tamon. YPG říkají, že nemusím mít ani speciální papír, protože jedu s nimi a jsem jejich. ☺ To mě sice téměř dojme, ale uvidíme.

Vidíme hned kousek za Sarinem. Problém. Jednak nějaký útok IS, což by snad ani tolik nevadilo, ale hrozně moc chtějí vidět ten prokletý papír. Bez papíru dál ne, pravidla. Zpátky se nám moc nechce, nakonec se zapovídáme se dvěma pohodáři od asayshe, kteří si očividně o těchto formalitách myslí svoje. Někomu volají a jeden z nich pak oznamuje, že můžeme počkat, večer sem má z Kobani dorazit jedno auto od nich, papír na governorátu vyřídí a dovezou. Welcome to Rojava. Odpoledne u Eufratu není zase taková tragédie, sluníčko svíti, ptáci zpívají, dáváme vodnici z asyshema, pohoda. Hlavně že se tam dostaneme. Stejně tomu pořád nějak nemůžu uvěřit. Na to že jsem do Rojavy přijela naprosto nad plán, jsem viděla takových míst a měla takových zážitků.