Globální koncert velmocí v 21. století

Geopolitika-mapa

Mapa autor/MF DNES

Jsou texty, na které člověk rád zapomene, ale jsou i texty, ke kterým se i po letech rád vrací. V polovině září 2014 jsem v Mladé Frontě DNES publikoval rozsáhlejší článek, ve kterém jsem se snažil načrtnout vytváření světového řádu ve 21. století. To, co prožíváme od konce studené války je spíše přechodovým stavem, výsledkem bude multipolarita a snaha o rovnováhu mezi velmocemi a pružné aliance. Je vysoká pravděpodobnost, že se dočkáme ještě větších otřesů, než jakých jsme byli svědky doposud. Mapa i text je publikován s laskavým souhlasem MF DNES.

Snaha zachytit neustálý vývoj, který se odehrává kolem, na chvíli jej zastavit, připojit k němu omezení kulturní, společenská, ekonomická, politická i geografická, maximum alternativ vývoje a přijít s popisem toho, co bude, je jak vědou, tak i alchymií. Výše uvedená geopolitická mapa a tento text jsou toho dobrým příkladem. Vychází z několika předpokladů: multipolarita je přirozenější uspořádání než jakékoli jiné, soupeření a vyvažování mocí jsou realitou a dějiny se neopakují. Přesto je člověk – i přes veškerý pokrok – stále stejný a nedokonalý.

Při úvahách o tom, jak se svět vyvíjí a kam, je nezbytné začít z ptačí perspektivy a nedogmaticky. Nákres u tohoto textu rozhodně není dokonalým ztvárněním toho, co lze očekávat a kde. Zóny je nutné brát spíše jako ukazatele, nikoli studovat, zda rozdělují tu či onu zemi, zahrnují ten či onen ostrov. Obecně ukazují oblasti, které budou v následujících desítkách let problematické, a snaží se vysvětlit proč.

Představy o čase a prostoru
Politická věda zná mnoho teorií, které se snaží popsat minulé a odhadnout budoucnost. Mnoho se jich vyrojilo po skončení takzvaného „krátkého 20. století“ (Eric Hobsbawm), které začalo v roce 1914 a skončilo v roce 1991 v době, kdy se hledal „nový světový řád“. Teze o krátkém století je trefná, nicméně těžko se z ní dá dovozovat, co to znamená pro budoucnost. Její půvab však spočívá v něčem jiném – nabourává vžité uvažování o čase.

Století nám pomáhá s periodizací, ale zároveň omezuje naše uvažování. Devatenácté století tak skončilo skutečně až vypuknutím první světové války právě před sto lety, která byla pro – do té doby dominantní – část světa zásadním zlomem. Začala navíc už americkou a Francouzskou revolucí v 18. století.

Podobné je to s geografií. Někdy se zdá, že technologie a věda, které umožnily člověku komunikovat v reálném čase a cestovat do vesmíru, naruší omezení vyplývající z přírodních bariér. Nenaruší. Možná je dnes jednodušší přejet Alpy, než tomu bylo v dobách Hannibalových, ale to neznamená, že zmizely a nejsou zásadní překážkou pro pohyb. Umělé hranice v Africe, Asii i v Evropě dělící kmeny, etnika, stavějící administrativní bariéry mezi komunity, které byly tradičně v úzkém styku a jejich expanze byla omezena jen přírodními bariérami, natalitou a silnějšími sousedy, nemohou obstát a jsou stálým zdrojem napětí.

Pojem státu je konstrukt, který se ustálil po vestfálském míru a determinuje naše uvažování o světě podobně jako představa o schopnosti podřídit čas a prostor svým potřebám. O administrativních hranicích jsme si navykli přemýšlet jako o neměnných a poměrně výjimečné období bipolárního uspořádání světa nás v tom utvrdilo. Historicky však dochází k neustálému pohybu a změnám hranic, k vzestupům i pádům civilizací, států a národů.

Globalizace měla setřít hranice a umožnit volné šíření „správných“ idejí a hodnot, z nichž některé budou respektovány jako univerzální. Demokracie, respektive liberální demokracie měla být posledním stadiem lidského vývoje, jak psal hegelián Francis Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk, jejímž protipólem a zdrojem nekonečných debat se stal Střet civilizací Samuela Huntingtona. Reakcí na snahu o prosazení liberální demokracie byla ovšem spíše jiná teorie, ta o vlnách a antivlnách, taktéž z pera Samuela Huntingtona.

Spojené státy a ti ostatní
Před třinácti lety, 11. září 2001, zaútočili teroristé na dvojčata v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu D. C. Šok nezpůsobila jen smrt tisíců lidí a zvolený prostředek, ale i to, že kdosi, komu není vlastní žádný z atributů státu, dokázal zasáhnout nezpochybnitelnou supervelmoc, Spojené státy. Při ohlédnutí zpět je 11. září – i přes trauma, které způsobilo – nikoli zlomovým okamžikem oddělujícím jednu éru od druhé, ale dalším ze zemětřesení provázející pohyb „tektonických desek“ mezinárodní politiky.

Operace proti teroristům, hnutím a v případě Iráku i tažení proti autokratům po 11. září spolu s ekonomickou krizí oslabily moc Spojených států, a především chuť se angažovat. Toto oslabení je však relativní, protože je vztaženo k posilování moci dalších států, k jejich vůli se angažovat, nikoli k úpadku USA.

Od unipolárního systému (uni-multipolárního), který převládal v 90. letech minulého století a je patrný i dnes, se postupně přechází k multipolárnímu, který se dá přirovnat k evropskému velmocenskému uspořádání v 19. století (takzvanému „koncertu velmocí“), ale tentokrát na globální úrovni.

Tento systém, který se stále vytváří, nebude automaticky kooperativní, jak doufali mnozí v 90. letech, ale spíše soupeřivý, se snahou nalézt rovnováhu, které se ovšem nikdy nedosáhne. S vysokou pravděpodobností nedojde k vytvoření stabilních bloků, které budou definovány například hodnotově, nábožensky, civilizačně a podobně, ale bude převládat pragmatismus a užitek. Hodnotové dělící linie budou existovat, mohou být i příčinou sporů, ale nebudou překážkou pro vytváření spojenectví.

Otazníky nad Evropskou unií
Váha klíčových hráčů se odvíjí od kombinace různých faktorů, které však nemusí být naplněny všechny současně. Patří mezi ně ekonomická, vojenská a politická moc a schopnost jejich uplatnění na globální, či regionální úrovni, vnitřní stabilita, ideologie, ochota se angažovat (ambice) a příznivé geografické umístění. Mezi nezpochybnitelné hráče naplňující většinu popsaných ukazatelů (především globální dosah) budou patřit Spojené státy, Čína, Rusko, Indie a Japonsko.

Hráčem, který může sehrát roli v první skupině, je i Evropská unie, nikoli tedy jednotlivé evropské státy, tak jako tomu bylo v 19. století až do druhé světové války, která tehdejší velmoci vyčerpala. Pokud se ovšem EU nebude schopna chovat jednotně a nadále bude souhrnem rozdílných politik a jednotlivé státy budou osamoceně prosazovat své zájmy, nebude moci samostatně konkurovat aktérům z první skupiny.

To znamená, že schopnost významných evropských států – především Británie, Francie a Německa – prosadit své politiky na globální úrovni bude nízká a jejich váha se bude odvíjet pouze od „výhodnosti“ mít je v koalici (takže budou spadat do druhé skupiny).

Druhořadé mocnosti
Do druhé skupiny aktérů, kteří jsou sice slabší, ale jejich váhu zvyšuje například ekonomická síla, lidnatost, poloha a podobně, patří Turecko, Saúdská Arábie, Írán, Vietnam a Indonésie. První tři země leží uprostřed vysoce nestabilních oblastí ovlivňujících dění na třech kontinentech (Evropa, Afrika a Asie) a ohrožujících i prosazování zájmů vzdálenějších zemí (Spojené státy).

Turecko se cítí být součástí Evropy, a byť oficiálně stále koketuje s členstvím v Evropské unii, odkládání a odmítání jeho přijetí vedlo k tomu, že se stále více obrací k jihu do oblasti, které kdysi dominovala byzantská, respektive osmanská říše. Saúdská Arábie je jasným ekonomickým i vojenským hegemonem arabských oblastí Perského zálivu, je tvůrcem problémů (například exportuje fundamentalismus), i pomocníkem při jeho řešení. Írán je historicky přirozeným regionálním hegemonem, jehož globální význam umocňuje nejenom snaha o vojenské posilování a ekonomická síla (pokud nebude sužována sankcemi), ale i – podobně jako u Turecka – poloha. A po čtvrtstoletí trvajícím úpadku Iráku zbývá Saúdská Arábie jako přirozený regionální konkurent Íránu.

Vietnam a Indonésie jsou země „odsouzené“ v regionu jihovýchodní Asie k podobné roli jako Turecko, Saúdská Arábie a Írán na Blízkém východě. Jde o lidnaté a ekonomicky sílící země, které leží po okrajích jedné zóny nestability, a byť nemají moc ani vůli sehrávat výraznější roli mimo svůj region, mohou být významnými spojenci pro velmoci z první skupiny.

Všechny tyto státy budou tvořit stálejší i dočasné aliance určené k prosazování společných zájmů (od ekonomických přes politické až po vojenské), a především k vyvažování a omezování moci nejsilnějších hráčů (primárně Spojených států, Číny, Ruska a možná Evropské unie). Může se vynořit otázka, proč ve výčtu chybějí státy, jako jsou Austrálie, Jižní Afrika, Kanada, Brazílie a další. Důvodem je především to, že nemají ambice samy působit jako samostatní aktéři.

Zóny nestability
Tyto oblasti budou permanentním zdrojem napětí, které nebude stále stejně intenzivní a může být i geograficky omezené.  Zdroje nestability jsou rozdílné. Například pás severní Afriky až po Afghánistán je a bude sužován krizí vládnutí a neustálým soupeřením o moc. Severoafrická a středovýchodní zóna nestability je problémem především pro Evropu, protože není možné v této oblasti vytvořit jakési nárazníkové pásmo bránící imigraci, šíření terorismu a podobně a zároveň základnu pro expanzi. Je i problémem pro ostatní aktéry, především kvůli šíření nestability do subsaharské Afriky.

Druhý problematický pás Evropy se táhne od Finska až k Jižnímu Balkánu (Turecku). Jde o zónu, kde má historicky své zájmy Rusko a ve které si vytváří své nárazníkové pásmo. Leží v něm nejenom Ukrajina, Pobaltí, ale i jihovýchodní Balkán. Zde se dají očekávat permanentní střety, které však nemusí být pokaždé ozbrojené. Podobný nárazníkový pás leží i podél jižní hranice Ruska a táhne se do Střední Asie. Zde se střetávají a budou střetávat zájmy západní Evropy, Ruska, Spojených států a Číny.

Další významné pásmo má střed v Jihočínském moři, nicméně táhne se na sever k Japonsku a Koreji a na jih až k Indonésii. To je zóna, kde bude docházet k posilování i oslabování, respektive zadržování Číny, Spojených států a Japonska, a která má velký symbolický a ekonomický význam pro všechny hlavní aktéry. Jako významná se může v budoucnu ukázat i oblast Sibiře, která je bohatá na suroviny a která je v čínské oblasti zájmu a dochází zde k razantnímu „počínšťování“. Sibiř může do budoucna narušovat čínsko-ruské spojenectví. Mezi méně významné zóny, které ovšem budou exportérem nestability, patří oblast Afghánistánu a Pákistánu a Karibiku až po Kolumbii a Venezuelu.

Zvláštní oblasti
Významnou roli otevřeného prostoru bude sehrávat subsaharská Afrika až po Jižní Afriku. Africké státy ekonomicky rostou i přes krize a lokální konflikty, které řadu z nich sužují. Nicméně především surovinová základna, ale i další ekonomické příležitosti a otevřenost přitahují a budou přitahovat všechny hlavní hráče nejenom jako zdroj surovin a bohatství, ale i jako prostor, kde se dají zadržovat konkurenti.

Hodně bylo napsáno o expanzi Číny na africký kontinent. Jistě, Číňanům se podařilo mnohé, ale rozsah jejich působení je stále omezený. Navíc z některých zpráv se dá usuzovat, že se nastoupený model vyčerpává. Číňané poučeni příkladem evropských zemí a vlastní historií totiž nechtějí nést „břímě bílého muže“. V praxi to znamená, že kromě exploatace a vybudování nejnutnější infrastruktury se v daných zemích nechtějí nijak významněji angažovat, což přestává místním, zvyklým na větší péči, vadit.

Velkým otazníkem je Jižní Amerika. Země jako Brazílie a Argentina by mohly sehrávat důležitou roli v mezinárodní politice tohoto století, nicméně je otázka, jestli budou chtít a zda se nebudou vyčerpávat tradičním soupeřením mezi sebou.

A konečně, je zde ještě jeden volný prostor k soupeření. Nemůže být sice zakreslený na mapě nad tímto textem, což ale neznamená, že neexistuje. Díky rozvoji technologií a ekonomickým faktorům je touto oblastí blízký vesmír a některá tělesa v dosažitelné vzdálenosti od Země.

František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články


Nejnovější komentáře