Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney se v polovině ledna pustil do prezidenta a svého možného soupeře ve volbách Baracka Obamy za to, že oslabuje ozbrojené síly, což je tradiční republikánská výtka směrem k demokratům. Někdy oprávněně, jindy méně.

„The most extraordinary thing that’s happened with this military authorization is the president is planning on cutting $1 trillion out of military spending,“ Romney said. „Our Navy is smaller than it’s been since 1917. Our Air Force is smaller and older than any time since 1947. We are cutting our number of troops. We are not giving the veterans the care they deserve. We simply cannot continue to cut our Department of Defense budget if we are going to remain the hope of the Earth. And I will fight to make sure America retains military superiority.“

Hned se objevily výpočty. Stránka Politifact.com, což je součást listu Tampa Bay Times přišla s přepočty na tehdejší a dnešní námořnictvo. Podobně Nick Ottens v Atlantic Sentinel počítal a dospěl k tomu, že je možná menší, ale zároveň mnohem mocnější. Nejprve k datům.

• v roce 1916 mělo námořnictvo 245 plavidel, dnes je to 285;
• počet plavidel se znásobil během 2. světové a studené války – mezi lety 1989-2009 se počet lodí snížil z 592 na 283;
• podle studie Arsenal of Airpower: USAF Aircraft Inventory mělo americké letectvo v roce 2009 k dispozici 5988 strojů, což je nejméně od roku 1950 (a pravděpodobně tedy i od roku 1947).

Takže minimálně zčásti má Romney pravdu. Ale co to znamená? Pointa je v tom, že vcelku nic. Před několika dny íránský prezident poslal do parlamentu návrh rozpočtu na obranu, který se má za rok zvýšit o 127 procent. Pokud vezmu tuto proklamaci vážně, znamená to, že díky zvýšení rozpočtu se zvýší jak kvantita, tak kvalita íránských ozbrojených sil? Že Írán opět poskočí na škále nebezpečnosti? To asi těžko. Spíše se nestane vůbec nic.

Škrtat v rozpočtu na obranu je poměrně složité, ale jeho zvyšování (rychlejší než inflace, respektive rychlejší než zvyšování ceny práce) také není prosto problémů. Dobrým příkladem může být i český obranný rozpočet, který po přelomu tisíciletí do nějakého roku 2006 rostl. Pak se začal snižovat, takže dnes je přibližně o 40 procent nižší, než byl v roce 2006 (po započítání rezervního fondu).

Dá se tedy říci, že podstatou „chytrého“ zvyšování rozpočtu je zakalkulování úvahy, že po určitém období začne opět klesat. Jakákoli strukturální expanze totiž obvykle dlouhodobě zvyšuje nároky a vzhledem k výkyvům ekonomiky je vysoce pravděpodobné, že přijde období, kdy peněz nebude dost. Jinými slovy, expanze musí být udržitelná, pokud tedy není určena čistě na spotřebu (například na vedení bojových operací) a výdaje spojené s ní (náklady na personální a materiální pokrytí operačního tempa atd.) a nepředpokládá se, že když zmizí potřeba (vůle), bude odstraněn i zvýšený výdaj (třeba konec operací v Iráku a v Afghánistánu).

Pokud zvyšuji obranný rozpočet v době míru, primárně tedy záleží na tom, jak jsou peníze vydávány s ohledem na budoucnost hlavně v oblasti personálu a materiálního zabezpečení. A s tím souvisí i počty techniky a vojáků, které tak často slouží jako ukazatele pro poměřování. Ve skutečnosti je ale důraz na počty důkazem mechanistického přístupu – čím mám více vojáků a zbraňových systémů, tím je pravděpodobnější, že při střetu zvítězím. Jak ukazuje historie, takový mechanistický přístup je nesmyslný.

Důležitější ukazatel než kvantita je kvalita. Ale jak známo, kvalita se těžko měří. Ještě hůře, než třetí nezbytný předpoklad úspěchu – štěstí (když už je vůle). Pokud mám tisíc mužů s holýma rukama odhodlanými zápasit a postavím proti nim sto chlapů, pravděpodobně zvítězí se šrámy tisícovka. Pokud ona stovka bude mít v ruce klacky, tisícovka bude mít šrámů více, ale stále je vyšší pravděpodobnost, že zvítězí. Ale jestliže bude mít ona stovka v ruce meče, tisícovka zřejmě prohraje. Pokud budu mít sto mužů s meči, kteří je ovládají a umějí bojovat jako tým a proti nim postavím několik set nevycvičených mužů taktéž s meči, kdo asi zvítězí?

Tyto jednoduché počty se ještě komplikují, pokud začneme započítávat moderní zbraňové systémy, které mají zvýšit kvalitu a tedy snížit závislost na kvantitě (tisíc mužů s holýma rukama proti deseti s kulomety – jak by to asi dopadlo?) Jestliže byla jedna země velikosti Československa schopná vyprodukovat tisíce, z dnešního pohledu primitivních, letadel různých typů a Česká republika je schopná s obtížemi vyprodukovat jeden typ, který se jenom těžko uplatňuje o čem to vypovídá? O neschopnosti, nebo nemožnosti? Odpověď je vcelku jednoduchá, byť se mnoha lidem nelíbí – je to realita. Důkazem budiž to, kolik typů nadzvukových letounů se účastní již léta jednotlivých tendrů po světě – nejsou na to zapotřebí ani všechny prsty na dvou rukách.

Jsem přesvědčen, že i když se hůře měří, při výstavbě sil musí být upřednostňována kvalita na úkor kvantity. Pokud je totiž základem nekvalitní kvantita, pravděpodobnost úspěchu je velice nízká. Kvalita sice může být poražena kvantitou, ale přesto má docela slušnou šanci na úspěch. Zvláště pokud se přidá štěstí třeba ve formě počasí.

Výše uvedené zní banálně a banální to do jisté míry je. Proč se to pořád musí připomínat? Asi je to jako s poučkou o tom, že útočit proti opevněnému nepříteli do kopce k úspěchu nevede. Přesto to každou chvíli někdo zkouší.

Dassault Rafale B. Paris Air Show 2007; Photo by Dmitry A. Mottl via Wikimedia Commons

Tento týden česká vláda podpořila pokračování nadzvukového letectva v českých ozbrojených silách. V následujících měsících proběhnou vyjednávání se švédskou vládou o možnostech prodloužení pronájmu letounů JAS-39 Gripen.

Hlavním kritériem bude cena, respektive „balíček“ týkající se ochrany vzdušného prostoru obecně, který švédská strana nabídne. Většina diskusí se vede o stíhacím letectvu, které je jistě důležité, ale není jedinou součástí ochrany vzdušného prostoru. Další části přitom vyžadují tu menší tu zásadnější modernizaci a jak je dobře známo, vše co se týká moderního letectva a protivzdušné obrany není rozhodně levnou a jednoduchou záležitostí.

„Chci zdůraznit, že všechny možnosti jsou stále otevřené. Podle rozhodnutí vlády začneme jednat se švédskou vládou o možnostech pokračování provozu letounů Gripen a uvidíme, jak jednání dopadnou. Klíčové je pro nás ekonomické hledisko,“ komentoval rozhodnutí vlády Vondra. Podle usnesení vlády má do června předložit informaci, jak jednání se Švédskem dopadla. Následně vláda rozhodne o dalším postupu.

Rozhodnutí vlády je pro Česko důležité, ale asi nepatří k nejpřekvapivějším, které se tento týden v oblasti vzdušných sil objevily. Francii a společnosti Dassault Aviation se konečně podařilo prodat stíhací letouny Rafale někomu jinému, než vlastnímu letectvu. Indie se totiž rozhodla, že v budoucnu bude používat francouzská letadla.

Indové mají zájem o 129 strojů. Tendr může mít hodnotu až 20 miliard dolarů, byť v roce 2007, kdy byl vyhlášen, se počítalo s 10,4 miliardami dolarů. Francouzské letouny dosti překvapivě porazily ruské MiG-29, americké F/A-18 E/F a F-16, ale především favorizované stroje Eurofighter Typhoon. Tato zpráva je politicky nepříjemná především pro britského premiéra Davida Camerona, protože na výrobě Typhoonů se podílejí britské firmy a on je nyní pod palbou kritiky, že není schopen podporovat britský obranný průmysl.

Mr Cameron vowed to lobby on for what some view as the superior jet, with more agility, newer technology and eventually having better flexibility to be used as an air-to-air fighter and air-to-ground weapon.
For Germany, Italy, Spain and the UK and the host of companies involved, including pan-European EADS, which led the Indian pitch, BAE Systems, Rolls-Royce of the UK, and Italy’s Finmeccanica, the news has led to a fair bit of soul-searching, but more importantly, to a redoubling of their efforts to knock Rafale off its new-found perch.

Eurofighter Typhoon byl navíc nedávno poražen v jiném tendru – tentokrát pro švýcarské letectvo. To si objedná 22 švédských Gripenů, které porazily francouzský Rafale, evropský Typhoon a americké F-18 a F-16.

Co se týče Indie, není však všem dnům konec. Francouzi mohou slavit, nicméně nebude až zase takovým překvapením, pokud bude tendr zrušen. Nebylo by to poprvé ani naposled.

Snadno by ta zpráva v záplavě jiných mohla zaniknout. Súdánští rebelové tvrdí, že zadrželi 29 čínských pracovníků v Jižním Kordofánu, kde od osamocení jižního Súdánu loni v červenci dochází ke střetům. Číňané mají být v dobrém zdravotním stavu. Informaci potvrdilo i čínské ministerstvo zahraničí s tím, že se postrádá několik čínských občanů.

„Yes, we have captured them,“ Arnu Ngutulu Lodi of the SPLM-N told the AFP news agency. „I want to assure you right now they are in safe hands.“
He said they were captured – along with nine Sudanese soldiers – after the SPLM-N attacked and destroyed a Sudanese military convoy in the area.
Sudan’s army said the rebels had attacked the compound of a Chinese construction company and captured 70 civilians.
„Most of them are Chinese. They are targeting civilians,“ army spokesman Sawarmi Khalid Saad told Reuters news agency.

V posledních desítkách let Čína zažívá ekonomický růst (který se, pravda, loni začal zpomalovat). Přebytky, které vytvořila, investuje a zároveň se snaží pro sebe zajistit surovinové zdroje po celém světě. Za licence na nerostné bohatství staví silnice a železnice (které se samozřejmě hodí k dopravě surovin) a budovy, jako letiště. Tento přístup je ke spokojenosti jak Afričanů, protože se nikdo neptá na takové věci, jako jsou lidská práva a zlepšuje se jim minfrastruktura, i Číňanů, kteří mají přístup k potřebným surovinám.

Stačí se podívat na data a je krásně vidět, o co mají Číňané největší zájem. Investice směřují především do Asie, na Hong Kong, Tchajwan a Macau, do Severní Ameriky a do Západní Evropy. Největší část z investic jde do nerostných surovin, finančnictví a výroby. Tato expanze se netýká pouze „vývozu“ peněz, ale samozřejmě i lidí. A tak není překvapení, že se čínští občané dostanou do zajetí, či že je, kvůli zvyšujícímu se obchodu, zadržena piráty čínská loď.

Co bude zajímavé do budoucna sledovat, bude reakce Pekingu na podobné incidenty. Zatím se nevydá zachránit je nějakým speciálním komandem, ale i to může přijít. Čína se totiž od počátku tisíciletí více zapojuje do okolního světa, chcete-li expanduje – ať už jde o vyšší účast na mírových operacích či třeba o rozšíření účasti v protipirátských operacích. Může se zdát, že jde o maličkosti, ale není tomu tak – jde o důležitý trend.

Byť čínská expanze není klasickým imperiálním rozšiřováním, jak jej známe například z dějin Evropy, přesto sebou záhy přinese určité závazky. Čína historicky neprováděla expanze do vzdálenějšího zahraničí kvůli získávání teritoria, či rozšíření svého vlivu. Čínské expanze byly vždy hnány snahou zajistit bezpečnost a stabilitu vnitřní (vlastní) Číny a obvyklé proto bylo vytváření nárazníkových pásem, či rozeštvávání sousedů mezi sebou. Nicméně současnost se od minulosti začíná lišit.

Čína, byť neprovádí expanzi v tradičním slova smyslu, se ať chce, nebo nechce, stále více zapojuje do světového dění. Může být proto čím dál více vtahována do situací, kdy se bude muset zachovávat jako velmoc, protože jinak ji bude hrozit ztráta tváře. Zkrátka získávání surovin, investování a zapojování se do světového obchodu se neobejde bez větší angažovanosti. A to i přesto, že Čína nechce žádnou zemi v Africe nebo v Jižní Americe obsadit. A angažovanost, respektive udržení si vlivu v globálním světě není možné bez přebírání břímě, které expanzi zároveň činí složitější a dražší.

Číňané jsou velice důslední a jsou dobrými studenty. Proto tuhle první, i další sloky jedné slavné básně určitě znají:

Take up the White Man’s burden–
Send forth the best ye breed–
Go bind your sons to exile
To serve your captives’ need;
To wait in heavy harness,
On fluttered folk and wild–
Your new-caught, sullen peoples,
Half-devil and half-child.

Zdroj Washington Post

Irák má opět „našlápnuto“ k sektářskému násilí. Není sice pravděpodobné, že by se opakovalo to, co se stalo po útoku na mešitu v Samaře v roce 2006, ale ke stabilitě země a hledání řešení to nikterak nepřispívá. Mimo jiné i proto, že se irácká vláda již nemůže opřít o jednotky Spojených států.

To, co se odehrává nyní je ovšem nutné chápat nikoli jako potvrzení tvrzení, že všechno skončí v plamenech, ale spíše jako měření sil, respektive snahu zažehnout požár. Od chvíle, kdy americké jednotky opustily v prosinci Irák, zahynulo při útocích už 434 Iráčanů. K poslednímu útoku došlo v pátek, kdy nedaleko smutečního procesí v bagdádské čtvrti obývané převážně šiíty vybuchlo auto naložené výbušninou. Zahynulo 32 lidí, dalších 60 bylo zraněno.

Lubna Naji, a junior doctor who works at a hospital which received victims of today’s bombings, told the BBC that it was „horrific,“ but also becoming normal.
„These attacks happen so regularly lately that dealing with them becomes a skill you have. It’s terrible but true,“ he said.“Things have gotten worse here. For a long time now, there are attacks like this everyday.“
Friday’s bombing comes a day after 17 people were killed in attacks.

I přes nárůst počtu útoků Iráčané tvrdí, že operace zaměřené proti povstalcům jsou úspěšné. Ministr vnitra Adnan Asadi řekl, že jsou dny, kdy zatknou i padesát povstalců denně. Američané v tom Iráčanům stále pomáhají především materiálně.

Pro ilustraci, respektive pro studium doporučuji mapu, která se dá nalézt na stránkách Washington Postu. Jsou na ní zaznamenány útoky od roku 2006. Sektářské zabíjení a snaha obnovit občanský konflikt je jasně patrná. Druhou věcí, která by vyžadovala nepoměrně hlubší analýzu, je efekt na iráckou vládu jako takovou, respektive obecně na vývoj Iráku.

Je totiž poměrně vysoká šance, že represivní přístup povede spíše k utužení režimu, než k jeho rozvoji směrem k demokracii (aniž bych si dělal ambice, že má být v Iráku okamžitě nastolena liberální demokracie). Samozřejmě hrozí i rozpad země, ale pravděpodobnost je nyní nižší, než byla před několika lety. Proč? Protože by všichni více ztratili, než získali.

Co se dá tedy očekávat v příštích měsících? Počet útoků a mrtvých sice poklesne, protože útočníkům, kteří veškeré síly soustředili na období po odchodu Američanů, dojde dech. Bude ale zároveň docházet k politickému utužování, než uvolňování. Je tedy pravděpodobné, že zástup nespokojených spíše poroste, než aby klesal. A jak všichni vědí, kumulace nespokojenosti je velkou hrozbou pro jakýkoli režim.

Loď USS Ponce by měl být přestavěna na mateřskou loď pro síly pro speciální operace; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Kristopher Wilson, U.S. Navy

Americký ministr obrany Leon Panetta představil před pár dny plán škrtů v amerických ozbrojených silách. Nejde o žádné velké překvapení – rozpočet ministerstva obrany se v příštích deseti letech sníží přibližně o 487 miliard dolarů. Rozpočet na fiskální rok 2013 by měl být – bez nákladů na operace, které by se měly znatelně snižovat – 525 miliard dolarů (pokles oproti roku 2012) a do roku 2017 by se měl zvýšit na 567 miliard. Dobře zpracované detaily priorit a jejich financování jsou v materiálu Defense Budget Priorities and Choices.

Pozemní vojsko se zmenší z 570 na 490 tisíc vojáků a Námořní pěchota o 18 tisíc. Jak jsem již psal, budou zpožděny dodávky letounů F-35, čímž se uspoří. Další peníze se budou hledat ve zefektivnění procesů. Úspory se mají dotknout všech amerických států. Jednou z výhod, kterou Američané mají je, že škrty jsou rozloženy do deseti let, takže se dají provádět smysluplně.

Výše zmíněný materiál potvrzuje již zmíněné priority, především přesun pozornosti do Asie a Tichomoří a „zlevnění“ činnosti v Evropě. Záruka bude zachována tím, že zde budou americké jednotky rotovat (může jich být v jednu chvíli víc, než stávajících cca 80 tisíc, ale i míň). Změna pozornosti bude znamenat:

• Funding for the new bomber
• Design changes to increase cruise missile capacity of future Virginia–‐class submarines
• Design of a conventional prompt strike option from submarines
• Upgraded radars for tactical aircraft and shipsImproved air–‐to–‐air missiles
• New electronic warfare and communications capabilities

Zdroje se budou hledat:

• Retiring 7 cruisers early – 6 did not have ballistic missile defense (BMD) capability, and the seventh with BMD capability is in need of costly hull repairs
• Slipping a large deck amphibious ship (LHA) by 1 year
• Slipping 1 new Virginia class submarine outside the FYDP
• Reducing Littoral Combat Ships by 2 ships in the FYDP
• Reducing Joint High Speed Vessels by 8 in the FYDP
• Retiring 2 smaller amphibious ships (LSD) early and moving their replacement outside the FYDP

Americké ozbrojené síly budou rozmístěné na větším množství menších základen. Nejde o novou myšlenku – tyto malé základny mohou být v případě potřeby začít velice rychle fungovat jako logistické „huby“ a začít zásobovat jednotky, které by byly v dané oblasti nasazeny bez nutnosti složitě vyjednávat přístupy.

Z plánů Pentagonu je patrné ještě jedno – velký důraz na síly pro speciální operace a nejmodernější technologie, reprezentované například bezpilotními prostředky. Zkrátka první volbou pro americké představitele do budoucna budou zvláštní jednotky a roboti – rychlé a relativně levné nástroje. Teprve tak se bude uvažovat o větším nasazení. Dovoluji si odhadnout, že budeme častěji svědky podobných zpráv, jako byla ta o úspěšně operaci Navy SEAL v Somálsku na záchranu rukojmích. Snahou je, aby americké síly byly schopny provádět preventivní/preemptivní (byť to slovo nikdo kvůli jeho spojení s Georgem W. Bushem mladším nepoužívá) a chirurgické útoky kdekoli na světě. Tyto operace by měly řešit problémy v zárodku.

The idea tracks with the White House goal to transform the U.S. military into a smaller, more agile force, able to respond to a wide variety of threats beyond traditional military enemies, often in partnership with local allies. Even as U.S. officials outlined cuts to much of the military, Defense Secretary Leon Panetta has said funding for special operations and intelligence gathering will increase — both emerging as the Obama White House’s preferred way to confront many global threats, after a decade of costly land invasions in Iraq and Afghanistan.

Nasazování sil pro speciální operace je v současnosti poměrně administrativně náročný proces, kdy žádost musí procházet řadou úrovní v Pentagonu. To by se mělo do budoucna změnit. Podobně je například v plánu zmodernizovat USS Ponce na „mateřskou loď“ pro síly pro speciální operace. Na palubě by měla mít mimo jiné malé čluny a helikoptéry, které používají především Navy SEAL.

With a large naval base in Bahrain, and one or two aircraft carrier groups usually assigned to the region, the Navy has a substantial presence in the Persian Gulf and surrounding waters. Adding the mothership would do relatively little to bolster U.S. maritime power overall, but it could play an instrumental role in secretive commando missions offshore.
The deployment of the floating base could also mark a return to maritime missions for SEAL teams, which for the past decade have spent most of their time on land in Iraq and Afghanistan.

Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY

Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…

Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.

While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.

V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.

Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.

Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.

Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.

The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.

V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.

Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.

Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.

The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.

V roce 2004 se ještě Afghánci vraceli z Pákistánu domů...; Foto USAID via Wikimedia Commons

O Michaelovi Yonovi se na tomto blogu psalo mnohokrát. Není divu. Je to člověk, který se nebojí otevírat nepříjemné věci, jako třeba nedávno s vrtulníky označenými červeným křížem a provokovat. Téměř před dvěma lety napsal o tehdejším veliteli sil NATO v Afghánistánu, že situaci nezvládá a generál Stanley McChrystal nedlouho poté musel skončit kvůli nepříjemnému článku v časopise Rolling Stone.

Před pár dny Michael uveřejnil na svých stránkách další velice krátký a provokativní text. Jmenuje se „Time to Leave Afghanistan“ a v zásadě je o tom, že nastal čas přestat počítat výhody a nevýhody a odejít, protože se vše obrací k horšímu.

…We should wish the best of luck to the Afghans, and the many peaceful Pakistanis, and accelerate our withdrawal of our main battle force. The US never has been serious about Afghanistan. Under General Petraeus we were starting to gain ground, but the current trajectory will land us in the mud.
The enemies will never beat us in Afghanistan.  Force on force, the Taliban are weak by comparison.  Yet this is their home.  There is only so much we can do at this extreme cost for the many good Afghan people.  We must reduce our main effort and concentrate on other matters.  Time to come home.

Zahraniční vojáci v Afghánistánu zatím ale zůstávají a čekají na naplnění oficiálního deadline v roce 2014. Ti, kdo zdá se prchají stále ve větších množstvích, jsou ovšem Afghánci. Podle statistik OSN zažádalo loni o azyl v zahraničí nejvíce Afghánců od roku 2001. Od ledna do listopadu jich bylo 30 tisíc, což je nárůst 25 procent oproti roku 2010 a trojnásobný počet od roku 2007.

The true numbers of people leaving is likely even higher — since those who are successfully smuggled abroad often melt into an underground economy. Still, the jump in a rough indicator like asylum seekers suggests the total numbers are also on the rise.
Smuggling people out of Afghanistan and neighboring Pakistan is a $1 billion-per-year criminal enterprise, the U.N. Office on Drugs and Crime estimates. Those who pay to leave often face a risky journey and detention abroad because many developed countries now see many Afghans who flee as illegal economic migrants, not political refugees.

Testování nové zbraně XM25 probíhá i v Afghánistánu; Foto U.S. Army

V časopisu Economist se objevil článek o zkušenostech s ruční zbraní XM25 CDTE, která je od roku 2010 testována v Afghánistánu. Jedná se o zbraň vyvinutou americkou firmou ATK a německou Heckler & Koch, která váží přibližně šest kilogramů a střílí 25mm náboje. Výhodou je, že zbraň nemusí být namířena přímo na cíl, ale stačí pouze směr. Ve chvíli, kdy náboj vybuchne, roztrhne se a šrapnely pozabíjejí nepřátele.

A handful of XM25s are now being tested in Afghanistan by the Americans. So far, they have been used on more than 200 occasions. Most of these fights ended quickly, and in America’s favour, according to Lieutenant-Colonel Shawn Lucas, who is in charge of the weapon’s field-testing programme. Indeed, the programme has been so successful that the army has ordered 36 more of the new rifles.

Odhad vzdálenosti cíle střelec provede laserem, který je ve zbrani (jednoduše zamíří na nepřítele, respektive na to, za čím se skrývá). Ve chvíli, kdy je náboj odpálen počítač ve zbrani vypočítává vzdálenost, kterou uletěl a ve správnou chvíli vydá pokyn k detonaci. Během ní se uvolní střepiny, které mají smrtící účinek v okruhu několika metrů. To, jak dochází k výpočtu vzdálenosti je jedno ze střežených tajemství. XM25 je poměrně přesná na vzdálenost 500 metrů.

None of this is cheap. An XM25 with a thermal sight and a four-round magazine is reckoned by informed observers of the field to cost about $35,000. The bullets, which have to be made by hand at the moment, clock in at several hundred dollars each. But the price of a bullet could fall to as low as $25 when ATK switches to automated production. And even at its current price, both gun and ammunition compare favourably with alternative methods of dealing with dug-in gunmen.

Americké pozemní vojsko zvažuje, že nakoupí 12 500 kusů XM25.

Psal jsem tehdy, že knihovna bude mít svojí stránku uvnitř OWOP a že se bude dát prohledávat. Tehdy to ještě nebylo, nyní již je. Snad jste si všimli napravo odkazu na knihovnu, díky kterému se dostanete mezi knihy. Zatím tam jsou pouze dvě recenze, které jste již četli, ale doufám, že se počet bude rychle rozšiřovat. Knih totiž nestále vychází obrovské množství a zvláště tato doba je bohatá na literaturu bezpečnostní. Knihy musejí být primárně zaměřeny na ozbrojené síly, konflikty, obecně bezpečnostní problematiku a mezinárodní vztahy a rozhodně nemusejí být pouze v češtině. Mohou být různorodé i žánrově – literatura fakt, biografie, beletrie…

Francouzští vojáci z Task Force La Feyette hlídají výstavbu COP v afghánském údolí Tagab v provincii Kapisa (2. března 2010); Foto Petremand Sylvain, DoD

Zabití čtyř francouzských vojáků jejich afghánským „kolegou“ vyvolalo ve Francii poměrně bouřlivé reakce. Není divu. Francouzi přišli od roku 2001 v Afghánistánu už o 82 vojáků. Nejde však pouze o počet mrtvých, jde o to, jakým způsobem zahynuli. Už některé předchozí incidenty vyvolaly ve Francii velké diskuse. Šlo například o přepad ze zálohy provedený Talibanem v roce 2008, při kterém zahynulo deset vojáků. Loni v červenci zase zahynulo pět vojáků při útoku sebevražedného útočníka.

Byť se i tehdy diskutovalo o smysluplnosti francouzského angažmá v Afghánistánu, nikdy nebylo otevřeně zpochybněno z nejvyšších míst. To se nyní změnilo po dvou útocích afghánských vojáků na francouzské mentory. Dva legionáři byli zabiti dva dny před koncem roku a včera byli zabiti čtyři další vojáci a 16 zraněno. Prezident Nicolas Sarkozy nařídil pozastavení francouzských operací a naznačil možnost předčasného stažení 3600 Francouzů.

En outre, le président a annoncé la suspension de «toutes les opérations de formation et d’aide au combat de l’armée française» dans le pays. «L’armée française est au côté de ses alliés, mais nous ne pouvons pas accepter qu’un seul de nos soldats soit tué ou blessé par nos alliés. C’est inacceptable, je ne l’accepterai pas», a-t-il indiqué lors de la cérémonie de voeux au corps administratif.

Jeho tvrdá slova jsou pochopitelná, protože zabíjení mentorů na popularitě konfliktu v Afghánistánu, který příliš populární není, nepřidá. Zvláště pokud si k tomu přidá člověk ještě fakt, že letos jsou volby a Nicolasi Sarkozymu se ne úplně daří – ekonomika se nevyvíjí nejlépe, schopnost Francie dostát závazkům byla snížena z AAA na AA+, společný trh, respektive Evropská unie má problémy, politici se Sarkozym a s kancléřkou Merkelovou v čele nejsou schopni přesvědčit investory, že mají recept a pak přijde něco takového, jako zabíjení vojáků spojenci. To pak člověk může vypadat, jako že nemá věci pod kontrolou, což je proti pracně budovanému image Nicolase Sarkozyho jako rozhodného politika, který se nenechává vést, ale vede.

Pravdou je ovšem další věc – tvrdá slova nemusejí být následována tvrdými činy (ostatně nebylo by to poprvé). Nicolas Sarkozy totiž ví, že i oznámení stažení z Afghánistánu mu volby nevyhraje a na mezinárodním poli by byly škody poměrně velké.

Donner l’impression d’accélérer le retrait -déjà prévu pour 2014-, au lendemain d’une attaque meurtrière, serait un message inquiétant pour nos alliés afghans et nos alliés américains. Cela peut encourager les talibans à cibler plus particulièrement le contingent français, à la veille d’élections en France. Cela risque d’apporter de l’eau au moulin de ceux qui ont toujours été contre notre engagement en Afghanistan. Je ne vois pas où se trouve l’avantage électoral qui pourrait justifier l’intrusion de la politique compassionnelle dans les choix stratégiques de la France.

Proto spíše bude vyšetřovat, hrozit, možná stáhne stovku, či více vojáků z Afghánistánu, omezí výcvik, ale to bude vše. Francouzská reakce nic nemění na podstatě problému – není dobré, když se cílem stávají mentoři i přes veškerá opatření proti infiltraci do afghánských bezpečnostních složek, která byla po předchozích útocích přijata. Je to sice logické, protože oni jsou nositeli know-how a zvyšují kvalitu bezpečnostních sil, které mohou být pro povstalce hrozbou, ale není to nikterak dobré. Zvláště když počet případů roste.

• 9 January 2012: US soldier killed by Afghan in army uniform
• 29 December 2011: Two French troops killed by Afghan soldier
• 29 October: Three Australian troops killed by man in Afghan army uniform
• 4 August: Nato soldier killed by Afghan in police uniform
• 16 July: Nato member killed by Afghan army soldier

Motivy těch, kteří obrátí zbraně proti lidem, kteří se jim snaží pomoci, jsou různé. Předloni v listopadu zabil afghánský policista šest amerických vojáků. Na BBC pak vyšel velice zajímavý text, snažící se zmapovat myšlení a činy střelce Ezatulláha Vazirvala. Zároveň připomíná, že s podobnou taktikou se během svých výbojů do Afghánistánu setkávali již Britové, kteří se snažili spolupracovat s paštúnskými milicemi a nebylo neobvyklé, že se poradci stávali oběťmi.

Podle všeho se schyluje k jednáním mezi Spojenými státy a Talibanem, která by měla napomoci ukončení desetiletého konfliktu. Zdá se, že se na obou stranách zmírnila rétorika, nicméně to neznamená, že jednání k něčemu povedou. Dokonce, někteří se obávají, mohu být i zneužita.

The latest Afghan National Intelligence Estimate warns that the Taliban will grow stronger, using the talks to gain credibility and run out the clock until U.S. troops depart Afghanistan, while continuing to fight for more territory, say U.S. officials who have read the classified document. They spoke on condition of anonymity to describe the roughly 100-page review, an amalgam of intelligence community’s predictions of possible scenarios for the Afghan war through the planned end to U.S. combat in 2014.
It says the Afghan government has largely failed to prove itself to its people and will likely continue to weaken and find influence only in the cities. It predicts that the Taliban and warlords will largely control the countryside.

Statistiky jsou vždy ošemetné, přesto si jich pár nakonec neodpustím. Loni v Afghánistánu zemřelo během prvních devíti měsíců roku méně lidí, než v mexickém příhraničním státě Chihuahua – 2177 afghánských civilistů oproti 2276 Mexičanům. Mimochodem od prosince 2006, kdy mexický prezident Felipe Calderón zahájil doslova válku s narkomafiemi a organizovaným zločinem, zemřelo během ní 47 515 lidí.

Jak se zdá, po loňských statistikách obětí a zranění afghánské války, která naznačovaly zlepšení se nyní objevila další povzbudivá data týkající se letecké války, která je nedílným komponentem té pozemní. Letouny NATO použily loni zbraně ve 133 případech, což je nejméně za poslední tři roky. Podle některých analýz je důvodem to, že spojenečtí vojáci čelí menšímu počtu střetů, takže není ani zapotřebí tolik využívat leteckou sílu.

The numbers also speak to the changing character of the air campaign. Today, there are more NATO aircraft than ever above Afghanistan. But they do different things than the planes of the past.
“Our culture is a fangs-out, kill-kill-kill culture,” F/A-18 pilot Cmdr. Layne McDowell tells the New York Times’ C.J. Chivers. “Now I prefer not dropping — if I can accomplish the mission other ways.” During his current tour, McDowell and his fellow Super Hornet pilots aboard the aircraft carrier John C. Stennis have flown 953 missions in support of ground troops. The aircraft have only attacked 17 times.
In contrast, surveillance missions have quadrupled in the last two years; NATO is now flying about 85 spy sorties every day over Afghanistan. Airdrops of food, water, ammunition, fuel and other supplies are up 25 percent, to nearly 76 million pounds — even as the number of bomb drops comes down.

Příslušníci prvního týmu NAVY SEAL ve Vietnamu v roce 1967, pět let poté, kdy byla jednotka založena; Foto U.S. NAVY

Na počátku letošního roku oslavila elitní jednotka amerického námořnictva (NAVY) SEALs padesátiny. Prezident John F. Kennedy, který stál u jejího zrodu, by byl zřejmě pyšný. Původně byla jednotka určená k protipovstaleckému boji v asijských džunglích a v tom pokračuje dodnes. Asi jedním z největších úlovků, možná největším vůbec, byl vůdce teroristů a strůjce útoků na USA v září 2011 Usáma bin Ládin.

Jednotka NAVY SEALs, což je akronym ze slov Sea-Air-Land, vznikla z podvodních demoličních skupin, které tehdy působily v námořnictvu. V počátku se skládala ze dvou týmů složených z dvaceti důstojníků a stovky poddůstojníků a praporčíků. Dnes se skládá z deseti týmů spadající pod velitelství v Coronadu a tvoří ji 600 důstojníků a 1900 poddůstojníků a praporčíků.

In 50 years, the small force has included five Medal of Honor recipients.
The last two came posthumously from actions in 2005 and 2006 in the Afghanistan and Iraq wars. The Navy has since named warships after those two SEALs, Lt. Michael Murphy and Petty Officer 2nd Class Michael Monsoor.
Is the Osama bin Laden mission the SEALs’ highest achievement to date? Debatable, say some retired SEAL officers in San Diego.
“It was one target, one op,” said retired Rear Adm. George Worthington, a SEAL who did two Vietnam combat tours and led Naval Special Warfare Command before retiring in 1992.
“They are running 12 such operations a night,” agreed his friend, retired Rear Adm. Cathal “Irish” Flynn, who led SEAL detachments in Vietnam and was the first active-duty SEAL flag officer.

Ať už byl, či nebyl Usáma tím největším úlovkem, příslušníci NAVY SEALs mají co slavit. A mimochodem, zanedlouho budou oslavováni i filmem s názvem Act of Valor. Zde je zatím alespoň oficiální trailer.

Z hlediska hodnot, které v našem civilizačním okruhu vyznáváme, není možné se s něčím takovým ztotožnit – s konvencemi, nebo bez nich. Jde o zkrat, exces jednotlivců, kteří se z nějakého důvodu zpronevěřili hodnotám.

Americký ministr obrany Leon Panetta okamžitě vyzval k okamžitému vyšetření případu a potrestání viníků. Ostatně záběry, které se objevily na YouTube odsoudil v posledních dnech kdekdo, včetně afghánského prezidenta Hámida Karzáího. Co mě zaujalo, byla reakce Talibanu, který se nechal slyšet, že na záběrech nic pěkného není, ale že to nenaruší plánované mírové rozhovory. O tom proč, se dá jenom spekulovat, ale důvodem asi nebude veřejné připuštění toho, že povstalci dělají raněným a mrtvým nepřátelům ještě mnohem horší věci.

The video comes as the US and the Taliban have reportedly started negotiations. Taliban officials have said the video will not deter them from engaging in talks, but the incident is likely to weaken the position of US negotiators. “This happened at a very bad time,” says Barry Salaam, an independent analyst and civil society activist in Kabul. “I don’t think it’s going to have a direct impact on talks, but it will definitely be used by the Taliban to justify their stance that the American forces do not have respect even for the values that they’re here to protect and bring to the Afghan people.”

Ale zpátky k úvodnímu dotazu. Abych to neměl tak jednoduché, onen příbuzný doprovodil svou otázku ještě dovysvětlením: Chci pochopit, proč to udělali. Odvětil jsem, že z pohodové lednové Prahy se jenom těžko dají podobné věci, které se odehrávají ve válce chápat. Což byl spíše hloupý pokus vymluvit se ze snahy naformulovat názor. Nejsem si totiž jist, že je možné věci, které se dějí ve válkách chápat, respektive vysvětlovat.

Na jednu stranu se vždy kladl důraz na to, že s mrtvým nepřítelem se nebojuje a vzdává se mu úcta. Na stranu druhou cesty k poraženým městům a hradům bývaly lemovány sťatými hlavami nepřátel, mrtvým se uřezávaly uši, braly se jim skalpy a jinak se zohavovali. Stokrát se může říkat, že je něco takového nevhodné a přesto se to stane. V extrémních situacích se u lidí projevuje mnohdy to horší. Každý reaguje jinak – někdo strne, jiný uteče a někdo vyjádří své pohrdání pomočením mrtvého. Ve válkách nejsou ani neobvyklé případy vražd bezbranných civilistů či zajatců. Zkrátka, válka je taková.

Tento případ bude vyšetřen, mariňáci, kteří jsou na videu a možná i další, kteří na něm nejsou, budou potrestáni. To je v pořádku. Nesmí se ale zapomínat na to, že pokud jsou velice mladí lidé vystaveni dlouhodobému stresu a pokud navíc dojde k rozmělnění, či zpochybnění hodnot, takovéhle věci se stávají a budou stávat.

Ostatně, močení „na nepřítele“ je od dávných časů vyjádřením pohrdání. Například generál Patton si během 2. světové války užil okamžik, kdy se mohl vymočit do Rýna. Poté poslal generálu Eisenhowerovi, který velel Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force, zprávu:

Dear SHAEF, I have just pissed into the Rhine River. For God’s sake, send some gasoline.

I Winston Churchill si užil moment, kdy mohl ponížit Německo. Když v roce 1945 dorazil na frontové linie nedaleko Jülichu, pomočil Siegfriedovu linii.

Tyto historické příklady použil ve svém komentáři „Men at War“ neokonzervativec William Kristol. Jde o jeden z mála hlasů, které varují před hysterií a zveličováním toho co se stalo. Má pravdu v tom, že nic se nemá přehánět, nicméně Kristol se samozřejmě potřeboval dostat k prezidentovi Baracku Obamovi, kterému toho hodně zazlívá, což učinil:

Indeed, the foolishness of these few young Marines is as nothing compared with the foolishness of Obama administration officials.

Pes s ochranými brýlemi (nazývanými "doggles") čeká v afghánské provincii Praván na odlet vrtulníku Chinook (květen 2011); Foto Sgt. Jason Brace, U.S. Army

Přibližně před půl rokem jsem zde psal o tom, jakou mají psi těžkou službu v Afghánistánu a že v důsledku stresu mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Už dlouho se prostřednictvím „Best Defense Chief Canine Correspondent“ Rebeccy Frankel věnuje psům na svém blogu Thomas Ricks. A větší pozornost vysloužilým vojenským psům chce věnovat i demokratický senátor Richard Blumenthal. Nyní pracuje na zákonu, který by měl umožnit snadnější sponzorování projektů pro psy v „důchodu“.

„Military working dogs routinely patrol ahead of the line – put in harm’s way to protect our troops. They show extraordinary strength and loyalty every day in saving the lives and limbs of our war fighters on the battlefield,“ said Blumenthal. „These courageous comrades help detect and disarm roadside bombs and IEDs – some of the deadliest threats to our troops. They are critical partners to our combat teams. Retired military working dogs often continue to serve at home in offering companionship and care to war fighters. For their service abroad, these dogs deserve their loyalty and dedication to be returned when they are home.“

Připravovaná legislativa by měla obsáhnout tři oblasti:

1. psi, kteří nebudou v okamžiku „odchodu do důchodu“ adoptováni, budou dopraveni na leteckou základnu v San Antoniu – mohou přitom použít komerční lety za stejných podmínek, jaké mají příslušníci ozbrojených sil;
2. bude zřízen dobrovolný veterinární fond, do kterého budou přispívat soukromé subjekty. Díky němu se zlepší péče o bývalé vojenské psy a
3. ministerstvo obrany bude moci oceňovat psy za službu v ozbrojených silách.

Na stránkách Feinsteinova mezinárodního střediska Tuftsovy univerzity jsou uveřejněny publikace týkající se „hearts and minds“ kampaně. Jde o ucelený výzkum, který se zaměřuje na souvislost mezi pomocí a bezpečností nejenom v Afghánistánu, ale i v dalších zemích. Před pár dny mezi dokumenty přibyl další – Winning Hearts and Minds? Examining the Relationship between Aid and Security in Afghanistan.

Autoři materiálu Paul Fishstein a Andrew Wilder prováděli svůj výzkum v letech 2008-2010 v pěti afghánských provinciích – třech méně stabilních na jihu (Hílmand, Paktíja a Uruzgán) a dvou relativně klidných na severu (Balch a Farjáb). Cílem bylo zjistit, zda je vazba mezi pomocí a bezpečností prokazatelná (více adresnější pomoc zlepšuje situaci) a jaký je názor příjemců. Autoři studie se nejprve snažili pochopit zdroje nestability v oněch pěti provinciích, aby mohli zkoumat, zda je poskytovaná pomoc správně nasměrovaná.

The main reported drivers of conflict or insecurity were poor governance, corruption, and predatory officials; ethnic, tribal, or factional conflict; poverty and unemployment; behavior of foreign forces (including civilian casualties, night raids, and disrespect for Afghan culture); competition for scarce resources (e.g., water, land); criminality and narcotics (and counter-narcotics); ideology or religion extremism; and, the geopolitical policies of Pakistan and other regional neighbors.

Asi nepřekvapí, že Afghánci v jižních a severních provincích odpovídali rozdílně. V jižních a východních provinciích si stěžují především na špatné vládnutí a na kmenové a skupinové konflikty zatímco na severu jim vadí především chudoba a nezaměstnanost. Na jihu a východě jsou operace mezinárodních jednotek hodnoceny jako zdroj nestability, na severu je tomu přesně naopak.

Fishstein a Wilder zjistili, že rozvojové projekty z pohledu Afghánců negenerují pozitivní obraz, tedy nevítězí v soupeření o „srdce a mysl“ lidí, ale spíše naopak. Hlavními problémy je zneužívání pomoci centrální i místními vládami a to, že jsou vnímány jako nedostatečné jak z hlediska kvality, tak kvantity. Studie tedy přichází s tím, že projekty aplikované v Afghánistánu – především na jihu a východě – mají spíše destabilizující, než stabilizující efekt.

The most destabilizing aspect of the war-aid economy was in feeling massive corruption that served to delegitimize the government. Other destabilizing effects included: generating competition and conflict over aid resources, often along factional, tribal or ethnic lines; creating perverse incentives to maintain an insecure environment, as was the case with security contractors who were reported to be “creating a problem to solve a problem”; fueling conflicts between communities over locations of roads and the hiring of laborers; and, causing resentment by reinforcing existing inequalities and further strengthening dominant groups, often allied with political leaders and regional strongmen, at the expense of others.

Z tohoto ohledu tedy nemohou být závěry, ke kterým autoři došli překvapivé a zároveň docela vystihují posledních necelých deset let úsilí v Afghánistánu:

1. Primacy of political over economic drivers of conflict
2. Spending too much too quickly can be counterproductive—less can be more
3. Insufficient attention has been paid to the political economy of aid in Afghanistan
4. Insecurity rather than security is rewarded
5. Accountability and the measurement of impact have been undervalued
6. Development is a good in and of itself

Nakonec je nutné zmínit ještě jeden aspekt. V Iráku a v Afghánistánu došlo k určité militarizaci, či zestátnění poskytování rozvojové pomoci v tom smyslu, že intervenující stát, který má z důvodů politických zájem na snížení nestability v nějaké oblasti, využívá své ozbrojené síly k tomu, aby pomáhaly s rozvojem (což není jejich tradiční role). Zároveň ale, v nestabilním prostředí, ozbrojené síly musejí sehrávat i svou tradiční, tedy silovou roli. Do jisté míry jsou tedy ve schizofrenní roli a stejně schizofrenně musejí být vnímáni příjemci. Ve schizofrenní roli mohou být ovšem i ti, kteří pomoc poskytují.

Jaký dopad bude mít Irák a Afghánistán na ozbrojené síly? A jaký na rozvojovou pomoc jako takovou, respektive na nevládní organizace a jejich spolupráci se státy? Obávám se, že tradičně napjatý vztah mezi nimi není po Iráku a Afghánistánu lepší. Ale možná se pletu.

Na druhou stranu se dá předpokládat, že Irák a Afghánistán byly v této oblasti spíše výjimkou než zahájením trendu, v jehož rámci by státy sehrávaly mnohem vyšší praktickou roli v oblasti, které doposud dominoval nevládní sektor (byť státy byly nejvýznamnějším donátorem).

Eric Kenas z amerického námořnictva ukazuje delfína cvičeného k protiteroristickým operacím; Foto Illustrator Draftsman 1st Class Pierre G. Georges, US Navy

Tuto středu byl při výbuchu nastražené bomby zabit íránský jaderný vědec – čtvrtý za poslední dva roky. V souvislosti s tím, co se léta děje kolem íránského jaderného programu a co se v posledních měsících stupňuje do (zatím) slovních přestřelek se dá předpokládat, že za jeho smrtí asi nebude stát nějaká podzemní skupinka odporu proti vládcům v Teheránu.  Šlo o docela profesionální práci – atentátníci na motocyklu předjeli vědcův Peugeot a na dveře připevnili zřejmě magnetickou bombu.

Jako první se, vcelku logicky, ukázalo na Izraelce, kteří jsou íránskými ambicemi, výzkumem a hrozbami ohroženi nejvíce. Ti obvykle podobné operace nekomentují, tentokrát se vyjádřil alespoň mluvčí izraelských ozbrojených sil brigádní generál Joav Mordechaj na Facebooku:

„I have no idea who targeted the Iranian scientist but I certainly don’t shed a tear.“

Pláče asi málokdo. Musím ovšem souhlasit s Conem Coughlinem, kterému vyšel v Telegraphu komentář s názvem The war with Iran has already begun. Právě zabití vědce a další manévry ukazují, že zatímco se neustále spekuluje o zahájení konvenční války, ta nekonvenční, která může být jak přípravou na útok, tak i snahou útoku se vyhnout, probíhá. Neochota pouštět se do dalšího velice nejistého dobrodružství po vyčerpávajících posledních deseti letech je jasně patrná.

Add to this the recent spate of mysterious attacks on other aspects of Iran’s nuclear programme – the Stuxnet virus that crippled the computer system, the explosion at Iran’s main missile research establishment that killed the country’s leading missile expert – and you see a pattern emerging of a carefully orchestrated campaign designed to cripple Iran’s nuclear aspirations which is proving highly effective.
And, so far as I am concerned, long may it continue. Far better to destroy the threat posed by Iran’s nuclear programme by stealth than risking the lives of young American and British servicemen in yet another conflict that nobody wants.

Jak už to ovšem tak bývá, záminkou pro konvenční operaci nemusí být vždy to, co je skloňovaným důvodem. Zástupnou příčinou v případě Íránu může být například uzavření Hormuzského průlivu, čímž před nedávnem Írán pohrozil. Spojené státy samozřejmě reagovaly na tuto výhrůžku podrážděně, protože pokud by se Teherán rozhodl otestovat připravenost především USA, nemohl by tento krok zůstat bez povšimnutí – především z ekonomických, ale i z prestižních důvodů.

Zatímco tedy Írán žene konflikt na hranu, testuje, kam až může zajít a snaží se vyprovokovat Izrael, na straně Západu je patrné, že se nikomu přímo v Íránu angažovat nechce. A není vůbec divu. Vládci v Teheránu se mohou snažit vyhýbat konfrontaci v Hormuzském průlivu například tím, že by jej zaminovali. Co by se dělo potom? Nebyla by to vůbec jednoduchá situace, i když by zcela jistě vyprovokovala mezinárodní odsouzení a možná i posvěcení nějaké akce. Jaké ale? Kdo by se jí účastnil? S jakými prostředky? Jaký by byl její cíl? Není to přesně to, čeho chce Írán dosáhnout?

V této souvislosti se už objevily úvahy o tom, že by mohli být v případě potřeby v Hormuzském průlivu nasazeni k vyhledávání min delfíni amerického námořnictva. Admirál Tim Keating v rozhovoru pro National Public Radio před pár dny řekl, že položení min je vyhlášením války, takže by se nějak reagovat mělo. A pak se zmínil o delfínech ve službách námořnictva.

KEATING: We’ve got dolphins. And how lovable is Flipper? But they are astounding in their ability to detect underwater objects.
BOWMAN: Dolphins were sent to the Persian Gulf as part of the American invasion force in Iraq.
KEATING: I’d rather not talk about whether we used them or not. They were present in theater.
BOWMAN: But you can’t say whether you used them or not.
KEATING: I’d rather not.

Podle některých informací má námořnictvo jenom v oblasti zálivu v San Diegu na osmdesát delfínů, kteří jsou vycvičeni k rozpoznávání min a jejich označování. Docela by mne zajímalo, kdyby už nasazeni byli, zda by se nevedlo více debat o ochraně zvířat, než o Íránu ostatně jsme to již jednou v omezené míře zažili v případě Iráku).